Konec, který se stal začátkem - Kapitola II.

11. července 2017 v 20:08 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola II. - Sparks of knowledge (Jiskry poznání)
Ciel ucítil tlak na svých rtech. Potlačil počáteční překvapení a snažil se uklidnit splašené srdce. Náhle ucítil jemný tah skrze svá ústa. Měl pocit, že se všechny části jeho těla snaží stáhnout ke rtům a přejít do démona, jenž klečel před ním.
Tlak povolil. Ciel očekával, že se bude cítit jinak, ale jediný rozdíl byl, že oproti předchozímu okamžiku necítil Sebastianovy rty. Pomalu otevřel oči. Stále seděl na své posteli v sídle, aniž by se cokoliv změnilo. Komorník seděl u protější stěny, jako kdyby ho tam odhodila neznámá síla. Ciel zaregistroval, že těžce dýchá. Vymrštil se z postele a postavil se před Sebastiana.
"Co má tohle být? Hraješ si se mnou?! Splň svůj úkol, vezmi si, co ti náleží, tohle je rozkaz!" křičel na zhroucenou postavu. Sebastian pomalu zvedl hlavu, oči upřené na svého pána. Již nezářili červeně, byly však zarudlé. Téměř se zdálo, jako by měl v očích slzy.
"Já..." odkašlal si. "Já nemohu pohltit vaši duši, pane."


"Co tím chceš říct, proč bys nemohl?"
Komorník vzdychl. "Tohle je situace, k níž došlo pouze třikrát či čtyřikrát v historii mé rasy." začal. "Zpravidla tomu tak bylo mezi mužem a ženou, ať už démonem a lidskou ženou či naopak. Domnívám se, že případ mezi osobami stejného pohlaví je ojedinělý."
"K čertu s historií. Chci znát důvod." zavrčel Ciel.
"Důvodem, mladý pane, je cit, který jsou schopni, i když pouze zřídka, zažít i démoni. V případě, že je tento cit opětován, démon není schopen pohltit duši svého pána."
"Přikazuji ti, ihned odpověz bez hádanek! Jaký cit by to měl-" Ciel se zarazil. Měl pocit, že se celý svět zastavil. V tichu bylo slyšet jen tikání hodin na komodě. V ten okamžik Sebastian potvrdil Cielovy nejhorší obavy.
"Ano, mladý pane. Tím citem je láska."

Cielovi se zatočila hlava.
"Lež!" zakřičel. "To není možné, chci znát skutečný důvod!"
Sebastian se smutně usmál. Věděl, že Ciel pravdu přijme jen obtížně, ale na druhou stranu vědomí, že ho jeho pán miluje, ač si to odmítá sám přiznat, ho zahřálo u dříve kamenného, nyní však milujícího srdce. To byl hlad, který jsem zažíval. Připadal mi ještě neukojitelnější než touha po duši. Ale můj pán ho jen stěží bude ochoten utišit.
"Nemohu vám lhát, pane. Navíc, proč bych si pro vás vymýšlel tak komplikovanou lež?" propaloval svůj pohled do Cielových různobarevných očí. Ve tmě, jíž ozařovalo pouze světlo svíček, vypadal Ciel stejně překrásně a ďábelsky jako kterýkoliv démon.
Sebastian si přiznal nevyhnutelnou pravdu. Mladého pána skutečně miloval.

Ciel si nervózně prohrábl vlasy. Pokud to byla pravda, pak všechny ty zmatené emoce vůči Sebastianovi byly láska? Jak tiše pozoroval každý jeho pohyb, gesto, hltal každé slovo, které bylo vyřčeno tím hlubokým hlasem sladkým jako med, skryté potěšení, když Sebastian plnil každé jeho přání. Přesvědčoval se, že šlo pouze o jejich smlouvu, že neměl jinou možnost, než poslouchat, ale mohlo to být celé jinak. Dělal snad některé věci Sebastian proto, že ho to těšilo?
Třebaže se snažil zachovat vůči komorníkovi stále stejný postoj jako doposud, nedařilo se mu to. Netušil, co by měl udělat. Jen tam stál, uprostřed pokoje s bouří v mysli i v srdci.

Sebastian se snažil rozeznat Cielovy emoce. Jak očekával, cítil hněv střídající se zmatením a pocitem bezmoci. Obrátil oči na Ciela stojícího uprostřed místnosti s rukou zabořenou ve vlasech a zavřenýma očima. Při tom obrazu se instinktivně pohnul. Vstal ze země, pár rychlými kroky přešel k chlapci a pevně kolem něj ovinul své ruce. Nechtěl ho nechat jít.

Ciel ucítil pevný stisk objetí. Užasle otevřel oči a zjistil, že ruce patří komorníkovi, jenž pevně tiskl jeho hlavu ke své hrudi a druhou ho hladil po zádech.
"Pusť mě! Jsi lhář a podvodník, jen démon, nic víc! Snažíš se, aby má duše byla chutnější, než ji pozřeš. Vím to. Prostě...to tak musí být, Sebastiane... Musí. A teď mě nech jít."
"Ne." To bylo vše, co řekl, když ho přitáhl ještě blíž.
"Sebastiane..." zašeptal Ciel bezmocně. Chtěl zuřit, křičet, vytrhnout se mu, ale nemohl. Rozum ho odmítal poslouchat, na jeho místo se dralo srdce, kterému do té doby málokdy dal prostor a o to agresivnější se nyní zdálo být.
Pomalu, váhavě zvedl ruce a položil je na Sebastianova záda. Ruka v hedvábné rukavici se na kratičký okamžik zastavila. V příštím okamžiku stisk znovu zesílil. Přitáhl hraběte blíže k sobě a zabořil obličej do jeho vlasů.

Když sklonil hlavu k modrošedým vlasům a vdechoval vůni šamponu, měl dojem, že více nepotřebuje. Zahleděl se do Cielových očí, když chlapec pozvedl hlavu. Neznal pocity, které zažíval, byly pro něj všechny zcela nové a pro démona příliš intenzivní, hloupě a naivně lidské, přesto fascinující a oživující. Všechna století zpět se zdála být odrazem toho, co zažíval nyní.
Nepřemýšlel. Sklonil hlavu a přitiskl své rty k Cielovým.

Dnešní noc byla jedno velké překvapení. Ciel si myslel, že už toho více být nemůže, ale jakmile ho Sebastian políbil, věděl, jak hluboce se mýlil. Pokoušel se odtáhnout, nebyl si jist, zda tohle je to co skutečně chce, ale proti démonově síle neměl nejmenší šanci. Ucítil Sebastianův jazyk přejet po svém dolním rtu a neubránil se vzdechu. Tím ale otevřel cestu mezi svými rty, čehož Sebastian okamžitě využil a hbitým jazykem začal prozkoumávat Cielova ústa. Po krátkém váhání se Ciel pokusil opakovat jeho pohyby a polibek oplácet.

Když se jeho jazyk setkal s Cielovým, začal Sebastian ztrácet kontrolu. Jejich polibek se prohloubil, byl dravý, plný nevyslovené touhy. Zvedl chlapce ze země a položil ho na postel, kde jeho ruce přišpendlil nad hlavou, zatímco se volnou rukou opíral o matraci
"Se-Sebastiane..." zamumlal Ciel, když se jejich rty konečně rozpojily.
"Mladý pane, kam se poděla vaše hrdost a odtažitost?" nemohl si pomoct a začal si chlapce trochu dobírat.
"Sklapni a pojď blíž." Přikázal Ciel hlasem, který nepřipouštěl námitek. Chytil Sebastiana za kravatu a stáhl ho do dalšího polibku.
"Sundej si rukavice, chci cítit tvoje prsty." Zamumlal do komorníkových úst. Sebastian se odtáhl a chytil prostředníček rukavice mezi zuby. Byla to jedna z věcí, které Ciela doháněly k šílenství, nikdy mu nic nepřipadalo erotičtější než tohle, ale také by si to nikdy dříve nepřiznal. Už jen vědomí, že hodlá spát se svým komorníkem, ho mělo strhnout zpět do chladné reality, jenže on ji odstrčil a rozhodl se zůstat tam, kde byl.
Sebastian si stáhl i druhou rukavici a do temného pokoje zazářilo tetování na jeho levé ruce, shodné s Cielovým pravým okem.
Sebastianovy prsty putovaly po linii Cielovy brady, přes krk až k mašli, kterou rozvázaly a otevřely si tak cestu k jeho ostrým klíčním kostem. Pohyb to byl něžný a zároveň tak lehoučký, že se Ciel chvěl po celém těle. Démon začal líbat jeho krk, zatímco mu rozepínal kabátec a košili. Když odhalil chlapcovu bledou hruď chladnému vzduchu pokoje, zvedl oči ke svému pánovi.
"Jste si jistý, že si to přejete, mladý pane?"
Ciel se ušklíbl. "Myslíš, že kdyby ne, tak bych teď pod tebou ležel bez košile?" odpověděl otázkou.
"Skutečně, pane. Znovu máte pravdu." Sehnul se a přejel jazykem po krku až k ušnímu lalůčku. Ciel se zachvěl a vzdychl. Sebastian se rty až trýznivě pomalu vrátil zpět dolů a zabořil zuby do přechodu mezi Cielovým krkem a ramenem.
"Aah...mmh.." Ciel vykřikl a vzápětí tiše zasténal, když Sebastian slízl trochu krve vytékající z rány.
"Jsem rád, že je mladý pán spokojený." Zašeptal škádlivě. Když se jejich oči znovu setkaly, démonovy duhovky zářily rudě, byla v nich vidět vášeň a touha. Ciela ten pohled neuvěřitelně fascinoval a vzrušoval. Utvrzoval ho v tom i bolestivý pocit mezi stehny. Sebastian vycítil jeho vzrušení dříve, než si ho sám stihl uvědomit. Opojný pach chtíče byl nezaměnitelně sladký.
Přejel dlouhými prsty s černými nehty po Cielově v hrudi, zanechávajíce tenké červené čáry. Ciel zaskuhral, prudce se zvedl a hrubě Sebastiana políbil. Jeho polibek byl odvážnější než prve, učil se velmi rychle.
Komorník stáhl jeho kabátec i košili a mrštil jimi kamsi do pokoje. Pomaličku své rty přesunul ke klíční kosti a zanechával za svými ústy mokré, rudé flíčky. Jak postupoval po hrudi dolů, Cielovy vzdechy se stávaly stále hlasitějšími. Snažil se je tlumit rukou přitisknutou k ústům, ale Sebastian ji odtáhl.
"Není důvod se tomu bránit, mladý pane. Dovolte mi slyšet váš krásný hlas vzdychající mé jméno." Zasmál se, když se Ciel snažil vrátit ruku zpět.
"Jste zlobivý chlapec." Rozhodl se, že donutí Ciela naříkat tak, že dokáže probudit celé sídlo. Levou rukou vzal mezi prsty jeho bradavku a pomalu ji převaloval mezi prsty, přičemž k druhé přitiskl ústa a obkroužil ji jazykem. Cielovi unikl hlasitý výkřik rozkoše, který nestihl zastavit. Komorníkovi se na tváři usadil úsměv plný zadostiučinění.
"Se-Sebas-Sebastiane..." Ciel jeho jméno dokázal říci až na potřetí. Démonovy oči zaplály. To, jak chlapec vyslovoval jeho jméno, bylo pro něj nepopsatelně fascinující. Bylo to jen jméno, slovo dávající hodnotu lidské bytosti, ale od mladého pána znělo jako výzva.
Přesunul se k jeho ústům, ale nepřestával jeho bradavky zpracovávat prsty. Ciel se přes polibek ušklíbl.
"Stále si myslíš, že to byla chyba?"
Sebastian mu úsměv oplatil. "To posuďte vy, pane." Rukou přejel přes Cielovu hruď až k lemu kalhot. Když rozepínal knoflíky, přisál se hladově k Cielovu tepu na krku. Hraběti unikaly další, vzdechy, jež se už ani nenamáhal tlumit.
"Víc...víc, Sebastiane!"
"Ale, ale, tak nedočkavý mladý pane?"
Ciel zrudnul. "Sklapni a dělej, co říkám." Zamumlal s odvrácenou tváří.
Sebastian se zachechtal. "Nerad bych uspěchal vaše poprvé, můj pane. Přeji si, aby pro vás bylo nezapomenutelné."
Stáhl Cielovy kalhoty a rukou začal přejíždět po bouli mezi jeho stehny. Ciel znovu zanaříkal, na jakýkoliv dotek byl bolestivě citlivý, a proto nemohl jinak než vykřiknout, když Sebastianova ruka objala jeho úd. Sebastian začal zkušenými pohyby přejíždět po Cielově délce a nutil tak chlapce chvět se rozkoší vznikající ze zcela nově objeveného pocitu. Zanedlouho ucítil Ciel místo prstů dech následovaný horkostí a tlakem, když ho Sebastian vložil do úst a začal pohybovat hlavou. Ciel zabořil ruce do hedvábných černých vlasů (byly ještě jemnější, než myslel), přičemž ztěžka a nepravidelně oddychoval a přes výkřiky nedokázal pronést ani slovo.
Sebastian brzy přestal, na Cielův vkus až příliš brzy, a tak zklamaně zabručel, když se hlava jeho komorníka zvedla.
"Nebuďte zklamaný, mladý pane. Mohu vám ukázat něco lepšího, pokud budete chtít." Usmál se svůdně až Ciel zatajil dech.
Sebastian vložil své dlouhé štíhlé prsty do úst. Když je pokryté slinami vytáhl, pomalu přesunul ukazováček k Cielovu vstupu a zatlačil. Ciel sebou škubl a zkřivil tvář.
"Ah! To...to bolí, přestaň!"
"Šš, jen se uvolněte, bude to příjemné, věřte mi." Uklidňoval Ciela a na důkaz svých slov začal prstem jemně pohybovat. Cielova ústa se zkroutila do bolestivé grimasy. Sebastian ho líbal na krk i ústa a odváděl tak jeho pozornost jinam. Jakmile cítil, že je připravený, přidal k ukazováku prostředníček. Ciel sykl, ale byl rychle utišen Sebastianovými rty a náruživým jazykem. Zasténal do jeho úst, už necítil ani tolik bolest jako šířící se potěšení. Nečekaně Sebastian přejel prstem přes jeho prostatu.
"Aah! S-Sebastiane, znovu! Udělej... to znovu!" Sebastian se drze usmíval, když třel lehce Cielův citlivý bod. Věděl, že by stačilo trochu přitlačit, ale Cielův výraz rozkoše byl tak opojný, že si ho chtěl vychutnávat déle. K jeho smůle, Ciel odmítal dále snášet jen škádlivé doteky. Přitáhl k sobě Sebastiana za klopy fraku, který ještě stále neodložil.
"Sebastiane, vezmi si mě, hned teď!" Démonovi nemusel říkat dvakrát. Chraplavý chlapcův hlas, zamlžený pohled, zarudlé tváře a kapičky potu perlící se po celém jeho těle ho začínaly dohánět na samotný okraj. Nelidskou rychlostí svlékl veškeré oblečení a odhodil ho na podlahu k Cielovu.
Sebastian se přesunul mezi Cielova stehna, chytil ho pevně za pas a pomalu zatlačil na jeho vstup.
"Bude to trochu bolet. Nechci vám ublížit, takže mne zastavte, kdybyste to nemohl vydržet, ano?"
Ciel přikývl. Zezačátku byla bolest skutečně nesnesitelná, ale postupně odeznívala, až se rozplynula v čirou rozkoš. Sebastian okamžik počkal, dokud si Ciel nezvykl a s jeho kývnutím začal pohybovat boky.
"Ah...aah...mmh.." Párkrát úmyslně zasáhl Cielovu prostatu aby si vychutnal chlapcovy rozkošné výkřiky. Ciel už nemohl déle vydržet.
"Sebastiane...já...já nemůžu...nevydržím.."
"Nepotlačujte to, pane. Pojďte." Vydechl Sebastian do jeho ucha, rukou stále opřený o matraci, rty jen pár centimetrů od jeho. Nyní ruku přesunul k jeho rozkroku a několikrát prudce přejel po jeho mužství, díky čemuž Ciel s výkřikem vyvrcholil a potřísnil jak jeho ruku, tak i své bledé, chvějící se břicho. Sebastian následoval jen o pár přírazů později.
Černovlasý muž si lehl na postel vedle Ciela. Ten se vzápětí zdvihl a položil si hlavu a ruku na Sebastianovu hruď. Komorník ho s úsměvem objal.
"Tak tohle je láska?" zamumlal Ciel vyčerpaně, když Sebastianovy prsty projížděli jeho spocenými vlasy. Rudooký muž se zasmál.
"Domnívám se, že toto je jen jeden ze způsobů vyjádření lásky." Ciel zvedl hlavu k jeho obličeji.
"Pak bychom ji měli vyjadřovat častěji, nemyslíš?" prohlásil s drzým úšklebkem. Sebastian lehce překvapeně zvedl obočí, ale úsměv jeho tvář neopouštěl. Tuto stránku modrookého chraběte dosud neznal.
"Pokud si to budete přát, mladý pane."
"Ciele."
"Pane?" Sebastian se nebyl jistý, zda hrabě myslel skutečně to, co řekl. Cielovy tváře lehce zrudly.
"Když jsme sami, říkej mi Ciele." Zopakoval. Úsměv černovlasého démona se rozšířil.
"Bude mi potěšením, Ciele." Při zvuku svého jména na Sebastianově jazyku se Ciel zachvěl. Nakonec se zívnutím přetáhl přes oba deku, políbil Sebastiana na rty a stočil se mu na hrudi jako malá kočka.
"Miluji tě, Sebastiane." Zašeptal tak tiše, že by to člověk nezaslechl. Jeho milenec ale nebyl člověk. Políbil svého 'malého kocourka', jak ho v duchu překřtil, do vlasů a zašeptal: "To i já tebe, můj Ciele."
__________________________________________________________________________________
Ciela probudilo slunce svítící na postel. Večer ani on, ani jeho sluha nezatáhli závěsy. Nebylo čemu se divit vzhledem k okolnostem, za jakých oba skončili v posteli. Postupně si uvědomoval, co se vlastně stalo. Očekával, že bude cítit stud nebo dokonce znechucení, ale nebylo to tak. Nelitoval ničeho, právě naopak. Měl pocit, že se zase po dlouhé době cítí šťastný. Jeho pomsta byla vykonána, nezemřel a ležel vedle muže, do kterého se (trochu neplánovaně) zamiloval. Neznámý, příjemný pocit se mu v hrudi rozšiřoval, jako rozkvétající růže, nebo nezastavitelně bující plevel. Nebyl si jistý, co z toho je lepší přirovnání.
Ležel se zavřenýma očima a vzpomínal na minulou noc. Nikdy nezažil takové potěšení a štěstí zároveň. Byl si jistý, že něco takového je mu navždy odepřeno, že jeho čas štěstí již dávno vypršel a on ten podřadný pocit v životě nikdy více potřebovat nebude. Vzpomínal, co jednou Sebastianovi řekl: 'Už dávno jsem zapomněl, jak se smát...šťastně.'. Ale když si vybavil saténově lesklé, černé vlasy padající do rudých očí a úzké rty, které ho v noci hýčkaly i trýznily, znovu ho zaplavil ten pocit, který do té doby neznal.
Cítil kolem sebe Sebastianovy ruce, které přinášely pocit jistoty a bezpečí. Nahlas by to nikdy neřekl, už nyní cítil, že jeho autorita utrpěla ve chvíli, kdy přiznal démonovi svou lásku. Ale bylo pozdě brát ta slova zpět, držel je v tajnosti dost dlouho. Co by se stalo, kdybych znovu používal své srdce? napadlo ho. Pomalu se otočil čelem k Sebastianovi.
Sebastian nespal. Nikdy k tomu neměl důvod a v této chvíli obzvláště ne. Zálibně pozoroval modrovlasého chlapce ve spánku, jeho bledé ruce položené na své hrudi, hlavu v ohbí paže. Když spal, vypadal Ciel tak nevinně, přesně jako dítě, kterým ve skutečnosti stále byl. Nikdo by nemohl říci, že tento dětsky vypadající mladík je vrahem, Královniným hlídacím psem nebo vůdcem londýnského podsvětí. Nyní měl na tváři i ten dětsky nevinný roztomilý úsměv.
Sebastian přejel po spící tváři, přes krk až ke konečkům prstů. Zažil sice nepočitatelně kontraktů a v mnoha z nich figuroval i tento typ intimních služeb, ale nikdy při nich nezažíval emoce. Bylo to jako každá jiná práce, jako ušití obleku pro krejčího nebo příprava večeře pro kuchaře. Se Cielem ale cítil radost, jedinečné spojení...lásku.
Ciel se otočil zády k jeho tělu a Sebastian ho objal. Chránit ho byla povinnost vůči kontraktu, ale stala se z toho povinnost vůči srdci. Sebastian si připadal trochu hloupě. Nebyl sice ani nejvyšší démon, který necítí emoce, ani nejnižší démon, jenž je v ohledu emocí stejný jako člověk. Byl střední třída, schopný cítit emoce, ale nijak silně, navíc je těžko rozlišoval. Proto celý tento vztah odporoval jeho rozumu. Ale se Cielem nedávalo rozum tolik věcí, že tohle byl vlastně jen detail. Navíc, jak Sebastian pochopil již dávno, v lidském životě není vždy dobré spoléhat se pouze na rozum.
Vzpomínal na chvíle, kdy jeho srdce poprvé málem zvítězilo. Ten den, když učil Ciela tančit v jeho pracovně. Usmál se. Mladý pán byl na tanec naprosto beznadějný, ale přesto na večírku vikomta Druitta odvedl vynikající práci. Ty šaty mu skutečně slušely.
Vzpomínal i na to, jak zraněně se cítil, když ho hrabě odstrčil u těla Madam Red. V té době si ještě neuvědomoval, že to, co ho k Cielovi táhne, je více než touha po duši nebo zákon kontraktu. Pokládal to pouze za trochu zloby, která vznikla na základě Cielovy nevděčnosti.
Skutečné city se u něho začaly probouzet v den, kdy se ho Ciel snažil vyfotografovat fotoaparátem, na němž bylo možné zachytit člověku nejbližší stvoření, jež bylo ovšem po smrti. Mladý pan na sebe nechal zahradníkem Finnym hodit sochu anděla a byl si naprosto jistý, že bude svým věrným sluhou zachráněn, což se pochopitelně také stalo.
Když tehdy Sebastian klečel nad Cielem a díval se do jediné modré duhovky, jednal bez přemýšlení. Rukou, kterou měl pod Cielovým krkem, ho přitáhl k sobě. Dobře si uvědomoval, co by se stalo, kdyby nevybuchl ohňostroj, jenž přetáhl pozornost všech k nebi. Byl rád, že na to nedošlo, mladý pán by ho tehdy v žádném případě nepřijal, ba dokonce by se ho nejspíš okamžitě zbavil, což bylo naprosto pochopitelné.
Z přemýšlení a vzpomínek ho vytrhlo Cielovo tiché zabroukání. Otočil se v Sebastianově náručí a přitiskl se blíže k jeho hrudi. Sebastian ho začal hladit po zádech.
"Dobré ráno, můj pane. Je čas vstát." Ciel cosi zamumlal a objal komorníka pevně kolem pasu. Sebastian nedovedl potlačit úsměv. Byl kouzelný.
Pomalu odtáhl Cielovy ruce a začal se zvedat z postele, když ho kolem krku zezadu chytily dvě bledé, chlapecké paže.
"Kam si myslíš, že jdeš?" zamumlal Ciel do Sebastianova ucha.
"Musím připravit snídani a to nepůjde, doku mě nepustíš." Zasmál se, zatímco se snažil Ciela jemně setřást.
"Nechci snídani a nechci ani vstávat. Ty tu zůstaneš se mnou."
"Máš dnes důležitou schůzku s ředitelem společnosti Emerald, který chce uzavřít novou smlouvu a poté hodinu houslí, kde ovšem musím jako učitel zastoupit já kvůli nenadálým komplikacím v rodině tvého lektora. Zároveň se musím postarat o ty tři pohromy, které si říkají sluhové. Mohou být excelentní bojovníci, ale v domě jsou k ničemu." Ciel se naklonil ještě blíže k jeho tváři.
"Neposloucháš rozkazy svého pána, myslím, že tě budu muset potrestat, Sebastiane." Zašeptal. Sebastian se zachvěl. Nikdy ho nenapadlo, že se v Cielovi skrývá tak nezkrotná a svůdná stránka. Nepřemohl se a prudce Ciela políbil.
"Řekni to znovu, Ciele. Zopakuj jméno, které jsi mi dal." Zamumlal do úst svého milence a přejel jazykem po jeho dolním rtu, který vzápětí stiskl mezi zuby.
"Se-Sebastiane..." Ciel zasténal, za což si od Sebastiana vysloužil spokojený úsměv. Nyní byla kontrola znovu na jeho straně.
"Připraven na druhé kolo, mladý pane?"
__________________________________________________________________________________
Vstali až o dvě hodiny později a Ciel musel vynechat snídani, aby stihl schůzku s Emerald Company. Sebastian s ním měl spoustu starostí, jelikož mladý pán mu přípravu neobyčejně stěžoval neustálým chozením okolo, protože se mu do povinností, jež měl jako pán sídla, nechtělo více než kdy dříve a rozhodl se to svému komorníkovi dávat patřičně najevo.
Sebastian si dobře uvědomoval, jak se jejich vztah po té jediné noci změnil. Ciel se zdál být otevřenější a zdaleka ne tak ledově chladný a bez zájmu jako obyčejně, ba co víc, párkrát se i vřele pousmál. To vše pouze pro něj, svého démoního sluhu. Před ostatními zůstával stejně nepřístupným a tvrdým pánem jako dříve.
Zbývala pouhá půlhodina do příjezdu hosta a Ciel dokončoval únavné papírování, od kterého mu Sebastian nedovolil odejít. Ať se ho snažil svést, nebo na něj křičel, Sebastian zůstával neoblomný. I přesto, že nyní znali city jeden druhého, jejich postoj se příliš nezměnil. Tyto role padaly pouze v okamžicích soukromí.
Z únavného čtení vyrušil Ciela komorníkův příchod
"Host dorazil, pane." Ciel přikývl a zvedl se z křesla. Ač se to snažil zakrývat sebevíce, Sebastian si všiml, že jeho krok je nejistý a než vstal, neklidně poposedával na židli.
"Je všechno v pořádku, mladý pane?" otázal se starostlivě.
"Ano, jen..." Ciel se na okamžik narazil a pak tišeji pokračoval. "Jen ještě nejsem zvyklý na to, co jsme dělali dnes v noci a ty jsi zapomněl zmínit, že to bude tak bolet!"
Sebastian se tiše zasmál. "To jsem skutečně nezmínil, pane. Jak jste si mohl zajisté všimnout, nezbýval k tomu čas. Byl jste velice...nedočkavý." snažil se rukou decentně zakrýt úšklebek.
"Ale vzhledem k tomu, že, jak jste dříve řekl, jste si ještě nezvykl, smít si dovolit to chápat tak, že si rád zvyknete?"
Cielovy tváře mohly barvou soupeřit s červeným vínem. "Nepřekrucuj moje slova, bastarde." Zavrčel a vyrazil do knihovny.
Sebastianův úsměv nezmizel. Miloval, když viděl Ciela zahanbeného, takže si nemohl pomoct a škádlil ho, kdykoliv byla vhodná příležitost.
Nedaleko se ozvalo exploze a komorník věděl, že oběd bude nutné opatřit jinde, než v kuchyni.

Po skončení schůzky, která dopadla lépe, než očekával (jinými slovy se obešla bez nožů), se Ciel odebral do jídelny. Sebastian opět odvedl skvělou práci a servíroval prvotřídní jídla, jejichž jména se Ciel nenamáhal registrovat. Mnoho teplého nesnědl, o to více si vynahradil na dezertu. Šlehačkovému dortu s jahodami nikdy nedokázal odolat. Poté, co spořádala jeden a půl patra ze tří, se odebral do knihovny, kde ho čekala hodina houslí. Se Sebastianem.
Housle vždy nesnášel, umět hrát na nástroj mu připadalo naprosto nevyužitelné pro život. Ale pro dnešek udělal výjimku. Sebastian byl jako učitel neuvěřitelně tvrdý, a i přesto, že Ciel z duše nemohl vystát, když ho s úsměvem trestal za přehmaty, musel uznat, že pod jeho velením se dokázal za jednu hodinu naučit to, co s lektory z Londýna za měsíc.
Dnes byl ale extrémně nesoustředěný a zahrál falešně každý třetí tón. Sebastian vzdychl.
"Co je to s vámi, mladý pane? Nikdy jste na housle neexceloval, ale dnešní odpoledne je obzvláště nevydařené."
Se Sebastianem se dohodli, že pokud budou mít jistotu, že jsou sami, Ciel odloží nálepku hraběte a Sebastian komorníka a budou k sobě přistupovat s větší rovností. Sebastian ho občas stále oslovoval 'pane', ale to slovo už nikdy nemělo znít jako dříve. Mělo sladký podtón, který Ciel dříve neslyšel a právě to byl kámen úrazu. Byl totiž rozptýlený Sebastianem. Ten měl nasazené brýle, které používal, aby zdůraznil svou roli učitele, a vlasy na levé straně zastrčené za ucho. Frak odložil na židli a zůstal pouze ve vestě, která ještě více podtrhovala dokonalost jeho postavy. Když k tomu všemu Ciela oslovil nebo mu zezadu poupravil držení smyčce, malý hrabě měl pocit, že se mu podlomí nohy.
"Není to má chyba!" odsekl a nenápadně se snažil přidržet stojanu na noty. Sebastian na něho upřel své červenohnědé oči.
"A čí tedy? Snad má?" Ciel rychle odvrátil hlavu, cítil, že se mu do tváří hrne krev. Vzápětí zaslechl zachechtání. Zvedl oči a uviděl Sebastiana stát přímo před sebou. Zpropadený démon, měl bych mu zakázat pohybovat se tak neslyšně.
"Ale, ale," škádlil Sebastian "jsem snad pro mladého pána tak přitažlivý, že nedokáže své soustředění obrátit tím správným směrem?"
Ciel se pokusil vypálit zpět. "Kdo určuje, který směr je ten správný?" Touto otázkou vše pouze přihoršil.
Sebastian odstavil stojan na stranu a pomalu se vydal k Cielovi. Ten začal lehce panikařit a stále s houslemi v ruce ustupoval ke zdi. Tmavovlasý muž před ním byl jako šelma, která se pomaličku blíží ke své kořisti, aby ji nevyplašila, a následně skočí.
Ciel stále udržoval odstup, ale to jen do té doby, než narazil na stěnu. Sebastian překonal vzdálenost mezi nimi mrknutím oka a Ciel skončil uvězněný mezi jeho pažemi opřenými o zeď.
"Myslím, že správnost směru záleží na situaci." Zašeptal chlapci do ucha. Cielovým tělem projelo zachvění. Sebastian byl trýznivě blízko, stačil jediný pohyb, aby jeho rty přitiskl ke svým, ale on se neodvažoval udělat první krok.
"Pokud máme hodinu houslí," pokračoval démon, "správný směr je výuka. Když jsme sami, ve volném čase, pak se náležitým směrem stáváme my dva navzájem. Neměli bychom kombinovat práci a zábavu. Nemyslíš, mon coeur?"
Poslední slova zastihla hraběte nepřipraveného. Od Sebastiana to byl nefér úder, oslovit ho 'mé srdce'.
"Copak, ukousla ti kočka jazyk?" úšklebek se znovu roztáhl. Konečně se Ciel rozhodl zaútočit zpět.
"Já určím, kam se má naše činnost ubírat. A ty poslechneš." Prudce Sebastiana políbil, až jejich zuby cvakly o sebe. Se stejnou agresivitou jejich rty po chvíli oddělil a, jako by se nic nestalo, se vrátil zpět k notovému stojanu.
Sebastian zůstal stát zmateně na místě. Nakonec mu zacukal koutek úst. Čím dál tím lépe, pomyslel si.
Po skončení hodiny se hrabě zbytek dne věnoval korespondenci a komorník fyzickým pracím, jež bylo nutné vyřešit v sídle. Oba byli příliš zaneprázdněni a až do večera na sebe prakticky nenarazili.
Po večeři Sebastian připravil koupel a kolem osmé chystal Ciela do postele. Když byl připraven opustit pánův pokoj, Ciel ho zastavil.
"A...pusu na dobrou noc?" poznamenal suše. Chtěl, aby tu Sebastian zůstal, nicméně mu to odmítal říct přímo.
Sebastian se zakřenil. "Už nejsi malý chlapeček. Ale pokud je to tvé přání, mohu ti přečíst pohádku." Ciel se chystal naštvaně odvrátit, ale Sebastian se k němu naklonil, až se jejich čela prakticky dotýkala.
"Navíc oba víme, že pokud to udělám, jen stěží to skončí u jedné pusy."
Modrovlasý chlapec se zasmál. "To nemohu popřít. Ale...můžeš tu alespoň zůstat." Nakonec se těm slovům nevyhnul.
Sebastian se svlékl a lehl si k Cielovi. Ten se mu okamžitě stulil na hrudi.
"Příště bude lepší říct pravdu ihned, Ciele." Démon samozřejmě věděl od začátku, oč jeho malému hrabátku jde.
"Ticho, budu říkat, co chci." Zabručel do přikrývek a během chvíle usnul.
"Stále tak sladce tvrdohlavý." Šeptl Sebastian. Kdyby kdokoliv uviděl tuhle andělskou spící tvář, bez milosti by ho zabil. Na to měl právo jen on.
V tichu pokoje zazněla měkká slova. "Jet'aime, mon Ciel"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!