Konec, který se stal začátkem - Kapitola III.

12. července 2017 v 16:53 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola III. - Future dressed in blood (Budoucnost krví oděná)
Týdny plynuly stejně, jako vždy. Vztah Ciela a Sebastiana se prohloubil, ale nadále pouze v soukromí. Sebastian každou noc zůstával v Cielově pokoji, ať už jen proto, aby ho držel v náručí, když usínal, nebo i z jiných důvodů, které spánek nezahrnovaly.
Byly tomu dva týdny od chvíle, kdy přišel od královny dopis pro jejího 'věrného chlapce', jak Ciela s oblibou nazývala. Šlo o únosy dětí po celém středu Londýna. Díky kontaktům mladého hraběte a schopnostem jeho věrného služebníka se brzy dostali až k vysoce postavené skupině politiků a šlechticů, kteří provozovali obchod s bílým masem. Nebylo možné zakročit legálně, proto byl tento případ předán Hlídacímu psovi.
"Dnes odpoledne bude jejich konečná schůze před odesláním dalšího zboží. Půjdu tam, se svými tituly budou mít pocit, že jim mohu být užitečný, nebude problém se mezi ně dostat."
"Ale co když odhalí vaše pravé úmysly?" Sebastian projevoval v poslední době mnohem větší a upřímnější starostlivost, než kdy dříve.
"Pak pro mě přijdeš, pochopitelně." Ušklíbl se Ciel. "Spoléhám na tebe."


"Jsi nesmírně lehkomyslný." Povzdychl si komorník. "Ale máš pravdu, ovšem, že přijdu. Trápí mě však, že ses poslední dny necítil dobře."
"Už jsem v pořádku." Odpověděl Ciel rychle. "Tvé obavy jsou neoprávněné."
Mladý pán odešel ze svého domu v Londýně kolem čtvrté a plánoval návrat nejpozději do šesti hodin večer. Bylo půl páté a Sebastian připravoval večeři, když náhle ucítil, jak spojení se Cielem slábne. Nebylo to kvůli spánku, tehdy sláblo vždy, nyní ale cítil něco horšího. Mladého pána někdo omráčil.
Sebastian vyrazil ze dveří, a zatímco si oblékal kabát, vyskočil na střechu, aby se mohl pohybovat rychleji a nepozorovaně. Za pár minut stál na střeše domu, kde se skupina scházela. Cielova přítomnost byla silnější, ale ne o mnoho. Zvedl nohu a bez milosti prorazil do střechy širokou díru, kterou se bez potíží protáhl. Seskočil do místnosti, která i přes vířící prach a sutiny vypadala jako salon. Soustředil svou mysl a znásobil několikanásobně svůj sluch. Vzápětí uslyšel hlasy z patra pod sebou.
"Slyšeli jste to? Co to bylo za ránu?"
"Jděte se někdo podívat, já se o něj postarám."
"Dobrá, Frede, pojď se mnou."
Sebastian rychle zjistil, kde se Ciel nacházel. Klesal, museli ho snášet do podzemí. Hledám sklep, pomyslel si a vyběhl ze salonu, našel nejbližší schodiště. Přímo proti němu vybíhali dva muži v oblecích. Obyčejně by se s nimi trochu pobavil, ale dnes nebyl čas, proto vytáhl dva stříbrné nože a přesným hodem zasáhl jednoho do srdce a dalšího do lebky. Až příliš pozdě ho napadlo, že ti dva mohli o Cielovi něco vědět.
Běžel dál, až se dostal do přízemí, kde proti němu stála skupina sedmi dalších mužů s pistolemi v rukách. Když se vřítil do haly, všichni najednou se otočili a začali pálit jednu kulku za druhou. Netušili ovšem, že proti nim nestojí člověk.
Sebastian kulky elegantním pohybem zachytil a s veškerým svým hněvem vrhl zpět. Postavy se skáceli k zemi. Poslední z přeživších se otočil a pokoušel se utéct, jenže narazil přímo do Sebastianovy hrudi. S výkřikem klopýtl a padl zpět.
"Ten chlapec. Kde je?" Vyštěkl démon. Jeho duhovky se zbarvily karmínovou červení.
Muž začal vzlykat, za což si od Sebastiana vysloužil hrubé trhnutí za klopy saka a zvednutí do vzduchu. Pohlédl do ostře, téměř nepřirozeně modrých očí. Před jeho vlastníma očima byla rudá mlha hněvu, která mu znemožňovala racionálně přemýšlet.
"KDE JE?!" Jeho hlas zaburácel celým domem jako zemětřesení. Muž pootočil hlavu a pohledem ukázal k nenápadným dveřím na pravé straně haly. Sebastian neztrácel drahý čas, zcela prostě zlomením vazu ukončil život posledního přeživšího.
Schodiště vedoucí do sklepení seběhl během sekundy. Rozrazil dveře. Naskytl se mu hrůzný pohled.
U stěny byl za ruce okovy připoutaný Ciel, po zápěstích mu stékala krev, hruď a břicho pod roztrhanou košilí plnou čerstvých modřin. Sotva se dotýkal nohama země, takže celá jeho váha spočívala v rukách. Přímo před ním stál muž s oblým kusem dřeva v rukách a chystal se zasadit Cielovi další úder. Ten ale nikdy nepřišel, přesně ve stejném okamžiku Sebastianova ruka prošla útočníkovou hrudí. Jakmile se zbavil těla, přiskočil Sebastian k chlapci.
"Ciele!" Rozlomil okovy na jeho rukách a stáhl ho do své náruče.
"S...Seba...stiane.." zaskučel Ciel. V každé slabice byla slyšet bolest, kterou prožíval.
"Kde...jsi k čertu...byl tak...dlouho?"
Sebastian si všiml, že Cielovy kalhoty jsou celé nasáklé krví, ale žádné zranění nenašel. Zatímco Ciela balil do svého kabátu, chlapec s námahou pronesl několik slov.
"Bolí.. břicho, hrozně...bolí."
"To bude v pořádku, Ciele. Dostanu tě domů a tam tě ihned ošetřím. Budeš v -" zarazil se a otevřel ústa v šoku, když ho napadlo něco šíleného. Jeho pánovi bylo v poslední době nevolno, párkrát dokonce zvracel, nyní ho silně bolelo břicho, i když na něm byly pouze povrchové podlitiny a jeho kalhoty byly zkrvavené. Bylo možné, že...Ciel čekal dítě?
__________________________________________________________________________________
Měl pravdu, Ciel byl skutečně v očekávání. Sebastian předpokládal, že k potratu došlo následkem mnoha ran do břicha, které mu byly uštědřeny.
Jakmile se vrátili zpět do sídla, Sebastian chlapce ošetřil a uložil do postele, bylo nutné, aby odpočíval. Nechtěl Cielovi říkat, co se stalo, ale dobře věděl, že tajit informaci takového druhu by bylo šílenství. Rozhodl se, že mladému pánovi vše vysvětlí co nejjemněji ihned, jak se vzbudí.

Ciel pomalu otevíral oči a snažil se identifikovat, kde se nachází. Ležel ve své posteli v sídle, do pokoje dopadalo jen málo světla, z čehož usoudil, že musí být večer. Celé tělo ho bolelo, a když se pokusil posadit, uniklo mu tiché syknutí.
"Lehni si zpět, na tohle jsi ještě příliš vyčerpaný." Dvě velké, teplé ruce mu přitlačily ramena zpět do polštářů. Ciel by hlas jejich majitele poznal kdykoliv.
"Sebastiane..." pokusil se ho oslovit, ale ozvalo se pouhé nesrozumitelné zaskřehotání následované kašlem. Vzápětí se před ním objevila sklenice vody. Sebastian podepřel Cielovu hlavu a pomalými doušky mu naléval tekutinu do úst.
Ciel se znovu snažil na posteli posunout, ale tentokrát mu Sebastian ruce k posteli pevně přitiskl a nepustil je, dokud se nepřestal bránit. Jakmile měl jistotu, že už se Ciel nebude snažit znovu zvednout, přitáhl k posteli židli a znaveně se na ni posadil. Ciel ho ještě nikdy neviděl tak vyčerpaného.
"Jak dlouho jsem spal?" zasípal.
"Přibližně den, možná o pár hodin více." To zjištění ho rozhněvalo, bylo to tolik ztraceného času, ale stejně s tím nemohl nic udělat, proto raději kladl další otázky.
"Ti muži, jsou mrtví?"
"Do jednoho."
"Výborně. Musím podat zprávu Její Výsosti." Odmlčel se, ale nakonec pokračoval.
"Bylo ode mě nezodpovědné jít tam sám. Udělal jsem chybu." Skutečně trochu cítil vinu, když se na Sebastiana podíval. Bohužel, stejně jako spánek, své rozhodnutí vzít zpět nemohl.
Sebastian ho lehce pohladil po vlasech a vzdychl. "Musím ti nyní něco říct, Ciele."
Bude to bolet. Ale neměl na výběr.

"Dítě?!" Ciel se potácel mezi šokem, vztekem a tendencí začít se smát, i když současná situace byla všechno, jen ne vtipná.
"Ale...vždyť jsem muž! Přeci...nemůžu mít děti, takhle to nefunguje!" koktal zmateně.
Sebastian zavrtěl hlavou. "U démonů je tomu jinak. Můžeme čekat dítě jak s mužem, tak s ženou."
Ciel neztrácel pocit, že tohle všechno musí být sen. Praštil se snad do hlavy?
"Ale jak to, že jsi mě nevaroval? Spali jsme spolu dost dlouho, o něčem takovém jsem měl vědět."
"Domníval jsem se, že jsi příliš mladý na to, aby mohlo dojít k početí. I toto těhotenství má své hranice." Hájil se černovlasý. "Zdá se, že ty jsi však svůj tělesný vývoj předčil mentální vyspělostí, která také hraje svou roli. Pak se není čemu divit, vzhledem k tomu, že již ve třinácti letech jsi měl mentalitu dospělého muže."
Ciel si zakryl obličej dlaněmi. Musel se o něco udeřit opravdu silně, protože tohle nedávalo smysl ani v nejmenším.
"Ani samotní démoni nevědí, jak k početí dojde, ani kde dítě vyrůstá. Dochází k tomu velice zřídka, jen někteří lidé jsou schopni dítě odnosit. Ty jsi jeden z nich. Co víme s jistotou, že porod je nutné provést rozříznutím břicha, jiná možnost neexistuje. A v absolutní většině případů rodič umírá."
Sebastianův pohled, do té doby spočívající na prostěradle, se zvedl k Cielovi.
"Možná je lepší, že došlo k potratu. Při porodu bys mohl přijít o život a -"
"Jak tohle můžeš říct?!" přerušil ho Ciel ostře "Bylo to naše dítě! Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit!"
"Pokud by dítě rostlo dál, mohl bys zemřít i ty! Neztratil bych jen dítě, ale i tebe, Ciele!" Ciel mu rozuměl, věděl, že na jeho místě by se zřejmě cítil stejně. Přesto v něm rostl ještě jeden pocit. Pocit, který nedokázal ignorovat, protože byl každý okamžik výraznější a neodbytnější. Smrt dítěte byla jeho vina.
To uvědomění bylo tvrdé, hořké jako pelyněk, ale tolik pravdivé. Kdyby nejednal zbrkle, nikdo by ho neomráčil. Nikdo by ho nemučil. A jeho - ne, jejich dítě mohlo žít. Mohl si za to sám a stejně tak musel přijmout následky svého rozhodnutí, ať byly sebekrutější.
Sebastian jeho pocity cítil. Věděl, že to bude pro mladého hraběte těžké, ale Cielovy pocity se ubíraly ještě horším směrem, než původně předpokládal.
Sedl si na postel a přitáhl ho opatrně do náruče. Nic neřekl, věděl, že by ho Ciel neposlouchal. Alespoň tím gestem mu chtěl naznačit, že vina neleží na jeho straně.
"Můžeš mě chvíli nechat o samotě?" Sebastian měl strach, aby se jeho myšlenky nezačaly stáčet do ještě temnějších koutů. Přesto přikývl a opustil ložnici.
Ciel nehybně ležel na posteli a vstřebával fakt, že může být otcem, ač v trochu jiném slova smyslu, než dříve očekával. Za normálních okolností by jistě cítil kromě šoku i určitý díl radosti. Po včerejších událostech to nedokázal. Už jednou selhal. Nebylo omluvou, že o dítěti nevěděl.
Skousl si ret. Měl by být rodičem, když si ani nezaváže tkaničky, natož aby se o sebe sám postaral? Jediná slza vytvářela stříbřitou cestičku na jeho tváři, ale dříve, než se stihla dostat na úroveň úst, byla vztekle setřena. Ano, udělal chybu, ale utápět se v sebelítosti není řešení. Musí se znovu postavit, zesílit, ochránit ty, na kterých mu záleží. Až donedávna nebylo koho chránit, ale poslední týdny jeho život otočily naruby a bylo nutné přijmout náležitá opatření.
Přitiskl ruce k břichu. Ano, chtěl, aby tam jednoho dne rostlo jejich dítě. Ale nestane se tak, dokud nebude mít jistotu, že mu oba rodiče mohou zajistit bezpečí.
Poté co si byl Ciel znovu jist svými cíly, zavolal Sebastiana zpět do pokoje. Černovlasý muž měl na tváři nejistý výraz. Před mladého pána by tak nikdy nepředstoupil, ale před Cielem se neobával.
Modré vlasy se zavlnily, když se Ciel pohnul a poklepal na postel. Sebastian si svlékl frak i vestu, zul boty a lehl si na přikrývku, kde chlapce objal kolem pasu. Ciel zvedl nesourodné oči k tváři svého partnera. Chtěl, aby Sebastian porozuměl jeho postoji, a proto mu vylíčil závěry, k nimž došel.
Když skončil, studoval chvíli jeho tvář a napjatě čekal, zda s ním bude souhlasit. Sebastianův obličej nejevil žádné emoce, až se Ciel začínal obávat, zda se jejich názory nebudou radikálně lišit.
Jeho obavy vyvrátilo sklonění hlavy, následované hlubokým polibkem. Byl plný něžnosti a snad i pár snítek štěstí. Sebastian se usmál. Jeho tvář představovala v temnotě pokoje nekonečnou, zářivou něhu.
"Měl jsem strach, že bys mohl nikdy nechtít děti. Bál jsem se, že nebudeš chtít riskovat ztrátu někoho cenného."
"Další ztráta nebude." Pronesl bez zaváhání. "O tom už nehodlám ani uvažovat. Neúspěch není možnost." Pomalu zavřel oči, byl stále vyčerpaný.
"Vím, že to nemusí být dost, ale naučím se alespoň bojovat s mečem. Ač jsem to vždy odmítal, zřejmě to nebude úplně na škodu."
Sebastian ho políbil do vlasů. "Budu tě učit. A pamatuj si, Ciele, nikdy na to nebudeš sám."
"Jak bych mohl, když mám tebe." Zašeptal, jakmile se opatrně přitulil k Sebastianovi.
"Chtěl bys radši holčičku nebo chlapce?"
Sebastian se zamyslel. "Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, myslím, že nemám preference. A co ty?"
"Já...bych chtěl děvče." zašeptal než upadl do hlubokého spánku.

Sebastian Ciela nehodlal do ničeho tlačit, on sám určí, kdy bude vhodný čas. Nyní si nemohl přát více, než měl. Přitáhl přikrývku až k modrošedým vlasům a lusknutím prsty zhasnul jedinou svíci v místnosti. Pokoj se ponořil do měkké tmy ozařované pouze pár stříbrnými paprsky měsíce. Stříbrná - barva naděje. Měsíc nemohl být nikdy krásnější.

Pardon, je to trošku romantičtější, než jsem plánovala, ale mám pocit, že by to ve vývoji jejich vztahu takhle mělo být. Ciel po kouskách otevírající své srdce a dovolující svým slabším stránkám ukázat pravou podobu. Ale dál se budu snažit to moc nepřesladit. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!