Konec, který se stal začátkem - Kapitola IV.

19. července 2017 v 10:17 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola IV. - Deception entwined with the past (Klam spletený s minulostí)
Ještě tři dny Ciel zůstal ležet, než se mu podařilo úspěšně vstát. Následující den rozkázal připravit halu a se Sebastianem začal tvrdý šermířský trénink. Proti démonovi samozřejmě neměl nejmenší šanci, ale nemohl si přát lepšího protivníka. Každý den pokročili o kus dál, Sebastian mu pokaždé upravoval postoj a držení fleretu, který byl podle něho vhodnou zbraní pro začátečníky, ukazoval mu nejrůznější triky a možnosti, jak uniknout silnějšímu protivníkovi. I přesto, že si Ciel vždy odnášel modřiny, byl spokojený. Vypadalo to, že má na šerm talent.
"S těžkým mečem je boj pochopitelně mnohem náročnější a především jeho chování se naprosto liší od fleretu nebo kordu. Nicméně, je mnohem menší pravděpodobnost, že by mladý pán musel bojovat s takovou zbraní. Navíc chodit po městě s mečem by bylo nanejvýše nápadné." Usmál se Sebastian, když Cielovi po tréninku naléval šálek čaje.
"Ono i chození s kordem by asi nebylo nejvhodnější." Opáčil Ciel.
"Ale stále ho můžete skrýt pod plášť."
"Živě si to představuji." Zašklebil se Ciel při myšlence, že dorazí na návštěvu k Elizabeth, sundá plášť a pod ním se mu houpat kord.


"Myslím, že lady Elizabeth by to více než ocenila." Uhádl Sebastian jeho myšlenkové pochody.
"Promiňte, mladý pane," ve dveřích stála Mey-rin. "Dorazila lady Elizabeth."
"My o ďáblu..." Ciel se s povzdechem zvedl a následován Sebastianem se vydal do vstupní haly.
"Nechcete se jí pochlubit, mladý pane?"
"Zbláznil ses?!" Ciel se na něho vyděšeně otočil. "Nemám zájem se nechat zabít vlastní snoubenkou!"
"Skutečně, pane." Komorník neúspěšně potlačoval úšklebek.
Ciel neměl jinou možnost, než se Lizzy plně věnovat. Čert věděl, odkud se doslechl o událostech z předchozího týdne, ale 'velice se strachovala o svého milého Ciela, takže musela přijet hned, jak to šlo'. Po třech hodinách strávených pouze ve společnosti svého snoubence konečně odešla. Ciel si oddechl, ovšem netušil, že druhý den se bude opakovat totéž. Tentokráte se pojistil tím, že ji ujistil os svém naprostém zotavení a požádal ji, aby se další dny již neobtěžovala. K jeho úlevě (a překvapení) skutečně poslechla.
Po těchto dvou dnech se ale Sebastian začal chovat podivně. Byl roztržitý a zamlklý.
"Sebastiane, co se děje?" vzdychl Ciel, když mu komorník naléval čaj a několik kapek vycáklo na podšálek. Kdokoliv by nad něčím takovým mávl rukou, ale u Sebastiana to bylo nemyslitelné.
"Co tím myslíte, pane?" tvář černovlasého muže se nezměnila.
"Co myslím? V první řadě, jsme sami a ty se stále chováš více než formálně. Navíc jsi nepozorný, chováš se odtažitě a já neznám důvod. Jsme partneři, chci ti pomoct!" Ciel upřel pohled na svého sluhu a milence v jedné osobě.
"Pomůžete mi, když zrušíte zásnuby s lady Elizabeth."
Cielovi poklesla čelist. Tak takhle to bylo, Sebastiana posedla žárlivost, na kterou lék neexistoval. Věděl, že když démoni prožívají nějaké city, je to v dost extrémní podobě, tak mu to Sebastian řekl. Neklidně poposedl na židli.
"Víš, že to není tak jednoduché. Sňatek byl dohodnutý ještě za života mých rodičů, není možné ho bezdůvodně zrušit. Mé jméno i jméno společnosti by vláčeli ulicemi v prachu."
"Mám dojem, že náš vztah není dostatečným důvodem." Odvětil démon bezvýrazně. Ciel se chtěl začít bránit, takhle svá slova nemyslel, ale Sebastian ho ke slovu nepustil.
"Nic neříkej, chápu to. Reputace a dobré jméno společnosti jsou důležitější než vztah s démonem."
Cielovi v očích zahořely plameny. Vymrštil se z křesla, bleskově obešel stůl a stanul před Sebastianem.
Plesk!
Sebastian si překvapeně tiskl rukou zarudlou tvář. V očích mladého hraběte viděl blesky, které začínaly hasit slzy.
"Překročil jsi hranici." Vyštěkl Ciel. "Jak tohle můžeš vůbec říct? Po tom, co jsme přišli o dítě, po všech tvých řečech o tom, jak jsi měl strach, že nebudu chtít děti nikdy víc, tak mi nyní řekneš, že stavím společnost nad náš vztah?!"
Sebastianovi se náhle v hlavě sepnul jakýsi nenápadný spínač. Co to před chvílí řekl? Vždyť se choval hloupě a sobecky, jako obyčejný člověk.
"Ciele, odpusť, tohle jsem..." natáhl ruce, aby chlapci otřel slzu, jež se kutálela po tváři, ale ten ho hrubě odstrčil, rozrazil dveře a vyšel z pracovny.
Sebastian si obličej zakryl rukou. Co to provedl?

Ciel se rozeběhl do zahrad. Měl štěstí, všichni služebníci byli právě v domě, takže zahrada byla prázdná. Sedl si na lavičku a rozhněvaně otřel slzy. Sebastianova slova řezala jako nažhavený nůž. Jeho komorník se pro něho stal vším, po mnoha letech nenávisti, samoty a chladu znovu poznal, co to znamená, když mu na někom záleží. Ale přesto nebyl schopen vyřešit všechno mávnutím kouzelným proutkem.
Zatímco pozoroval chryzantémy kývající se ve větru, přemýšlel. Asi po čtvrt hodině dospěl k rozhodnutí, které by mohlo uspokojit obě strany. Jeho hněv vyprchal a on si přál promluvit si se Sebastianem jako s rozumným mužem, kterým vždy býval.
Jak se pomalu vracel ke vstupním dveřím, zaslechl od zadních dveří smích. Zdálo se mu to? Ne, ozval se znovu. Byl to Sebastianův smích. Ciel se zvědavě připlížil k rohu budovy a vykoukl. Před zadním vchodem stál Sebastian s neznámým mužem. Byl k němu zády, takže mu neviděl do obličeje, ale zdál se mu matně povědomý. Cizinec o něčem mluvil a Sebastian se bouřlivě smál. Cielovo srdce se bolestivě stáhlo. Byl to tak veselý smích, jaký od svého partnera nikdy neslyšel. A nebyl to on, kdo by byl příčinou toho smíchu, ale nějaký cizinec.
Ciel se chtěl otočit a vrátit se zpět do sídla, když se stalo něco, co ho srazilo do kolen. Cizinec vzal Sebastiana kolem pasu a přitiskl své rty k jeho. Ciel měl pocit, že s jeho srdce tříští, prakticky slyšel, jak jeho střepy dopadají na dlažbu. Jak mohl být tak hloupý? Všichni už ho zradili, nikdy neměl nikomu znovu věřit, ale on, hlupák, to udělal.
Odpotácel se zpět ke dveřím, s námahou je otevřel a vpadl dovnitř. Vyběhl po schodišti rovnou do své ložnice, kde se zhroutil na postel a nechal polštář pohlcovat vzlyky plné vzteku a nenávisti.

Sotva za mladým hrabětem zapadly dveře, odlepila se od nedalekého stromu temná postava. Její oči zářily ledově modře a nyní byly plné uspokojení. Osoba luskla prsty a iluze dvou objímajících se mužů se rozplynula ve větru.
"Snazší, než jsem tušil." Zasmál se sladký mužský hlas. Vzápětí se jeho majitel nelidskou rychlostí rozeběhl a zmizel mezi tichými stromy.

Sebastian vstoupil po zaklepání do Cielova pokoje. Ciel stál u okna, tvář obrácenou k hvězdnému nebi.
"Ciele, chtěl jsem se omluvit za všechno, co jsem řekl. Cítil jsem nesmírnou žárlivost a nedokázal se ovládnout -"
"Sklapni." Bylo to sotva slyšitelné syknutí, které se od okna ozvalo. Sebastian se nenechal odradit.
"Žádám tě, nech mě dokončit -"
"Řekl jsem SKLAPNI!" zakřičel chlapec a prudce se otočil. Sebastian byl velice překvapený. Věděl, že jeho slova ho jistě zasáhla, ale taková reakce mu připadal přehnaná. Přesto však zmlkl.
"Jak dlouho si se mnou hodláš hrát?" řekl Ciel tiše, tvář stočenou k podlaze, pěsti zaťaté. "Jak dlouho budeš předstírat svoje city?"
Sebastian se snažil zachovat klidný postoj. "Odpusť, ale nerozumím -"
"Přestaň mi lhát, proklatě!" udeřil rukou do stolu. "Já už znám pravdu. Tak co mi k tomu řekneš? Přiznáš pravdu nebo to musím říct já?"
"Vůbec nechápu, o čem hovoříš." Odpověděl Sebastian ostře. Nechtěl na Ciela křičet, ale upřímně netušil, co se děje.
"Nechápeš?" odfrkl si Ciel "Nenapadlo mě, že hodláš lhát až do konce. Ale já s lhářem pod jednou střechou nebudu. Ihned opustíš sídlo a nevrátíš se, dokud ti nedám svolení. To je rozkaz!"
Sebastianova bolest byla mnohonásobně větší, než kdyby ho Ciel udeřil. Přestože byli ve vztahu, kontrakt nadále trval a on neměl jinou možnost, než poslechnout.
Profesionálně a bez emocí se uklonil a opustil hraběcí ložnici. Před sídlem ale zůstal stát. Svůj rozkaz splnil, Ciel mu neřekl víc, než opustit sídlo, což udělal. Doufal, že se chlapec do rána uklidní a bude schopen mu vysvětlit, co tohle všechno mělo znamenat. Usadil se na lavičku ve stínu stromů a marně se snažil situaci pochopit.
Nečekaně zaslechl šelest listí. Dříve než se stihl otočit, kolem úst se mu obtočila ruka a přitiskl mu k nosu látku napuštěnou neznámou tekutinou. Během vteřiny Sebastiana ochromila a jeho oči se zavřely.

Ciel toho v noci moc nenaspal. Byl rozzuřený, ale vztek pomalu vystřídal smutek a prázdnota. Stále ve svém denním oblečení seděl s nohama přitaženýma k bradě a všechno mu dávalo menší a menší smysl.
Proč by mě žádal o zrušení zásnub, kdyby byl ve vztahu s někým jiným? Hodilo by se mu, kdybych si Lizzy vzít musel. Jeho zmatení, když jsem křičel, vypadlo skutečně, i když nedělám si iluze, že něco takového nemá natrénované, ale stále se nabízí otázka: Proč? Jeho myšlenky nebraly konce a pocit, že něco nesedí, byl stále větší.
"Sebastiane, ráno se můžeš vrátit." Pronesl do prázdné místnosti. Věděl, že ho musel slyšet. Tak, jak byl oblečený, se stočil do klubíčka a usnul spánkem plným nočních můr.
__________________________________________________________________________________
Vzbudil se kolem desáté. Sebastian už by tu měl být.
"Sebastiane?" chvíli čekal, ale nikdo se neobjevil. Rozbolavělý vstal z postele. Rukou si prohrábl vlasy, pokusil se trochu srovnat oblečení a vydal se ke kuchyni. Zastihl tam Mey-rin a Barda.
"Viděli jste Sebastiana?" ignoroval jejich veselé zdravení a přešel k věci. Služebná a kuchař se po sobě podívali.
"Ne, pane. Včera odešel a nevrátil se." Odpověděl Bard.
"Ale vypadal rozrušeně, něco ho určitě trápilo." Dodala posmutněle Mey-rin.
Mohla to být pravda? Zůstal s tím svým přítelem, kterého jsem zahlédl? Zavrtěl hlavou. Je to jedno, stejně chtěl odpovědi. Včera ho v afektu vůbec nezajímaly, choval se jako průměrný žárlivý pitomec. Jako Sebastian v mé pracovně.
Kývl na sluhy a odešel zpět do svého pokoje. Po cestě zašeptal: "Sebastiane, ať jsi tu do deseti minut, to je rozkaz."
Ale Sebastian se neobjevil. Teď už si byl Ciel jistý, že se něco muselo stát. Nechal okamžitě připravit kočár a o necelou půlhodinu později odjížděl do Londýna.

V Londýně prošel obchody, o kterých věděl, že je Sebastian navštěvoval. Nikde ho neviděli. Uvažoval, že by zašel k Undertakerovi, ale opravdu ho nechtěl tahat do svých soukromých záležitostí. Už nevěděl, kam jít.
Zašel do postraní uličky, kde se znaveně opřel o zeď a schoval hlavu do dlaní.
"Pán hledá své štěně?" ozval se chladný ostrý hlas. Ciel vzhlédl. Nad jeho hlavou na střeše stál vysoký muž v černém obleku s pečlivě upravenými tmavými vlasy a nástrojem, který by se dal nazvat jako zahradnické nůžky s rukojetí, v ruce. Úzký obličej ještě více zdůrazňovaly hranaté obroučky brýlí, za kterými zářily žlutozelené duhovky. Oči a nástroj Smrtky.
"William T. Spears." Oslovil Ciel muže. William lehce seskočil ze střechy a s měkkým žuchnutím přistál vedle Ciela.
"Něco víš." Ani jeden z nich nebyl zvyklý chodit kolem horké kaše. William přikývl.
"Hledáš své štěně, hrabě. Pustil jsi mu zřejmě vodítko až příliš."
"Viděls ho?"
"Nikoliv. Ale přesto je tu něco, co by tě mohlo zajímat." Srovnal si brýle. "Poslední dobou se v okolí potuloval jiný démon, který přitáhl naši pozornost. Nevíme, komu slouží, ale očividně má kontrakt někde poblíž. Nechali jsme ho chvíli sledovat, abychom měli jistotu, že se nám nebude plést do cesty více, než je nutné. Podezřele často mířil směrem k tvé usedlosti, hrabě."
"A jakou to má spojitost se Sebastianem?" Ciel měl pocit, že to radši ani vědět nechce. Mohl by to být ten cizinec?
"Včera byl v noci ve městě. Najímal si drožku a nebyl sám. Víme, že se poblíž zdržoval i druhý démon. Dle mého odhadu Michaelis."
"Odhadu?"
"Neviděl jsem ho. Vůbec nevystoupil z kočáru."
"Proč tedy myslíš, že to má něco společného se Sebastianem?" Ciel začínal být naštvaný. Ztrácel tu čas.
"Pro tohle. Sebral jsem to, když kočár odjel." Podal Cielovi bílý předmět.
"To je..." byla to Sebastianova rukavice. Ušpiněná bahnem, ale byla to bezpochyby ona.
"Řekl jsem dost, dál si pomož sám, hrabě."
"Jsi nepřirozeně sdílný. Proč mi pomáháš, Spearsi?"
Žlutozelené oči se do něj zabodly. "Vidím, jak moc toho psa miluješ, jak ti na něm záleží." Ciel oněměl, ale William pokračoval. "Nemám zájem řešit tvoji neplánovanou smrt, až tě nějaký trhan zabije v uličce při tvém bezvýsledném pátrání. Navíc..." naklonil se k Cielovi a v očích se mu mihlo opovržení i znuděnost zároveň. "...i smrt démona musí být zaznamenána. Jsou z toho pokaždé přesčasy." William se otočil a kráčel pryč. Přeci jen má city, pomyslel si Ciel.
"Dlužím ti, Spearsi." Zavolal za Smrtkou.
"Pak mi udělej laskavost." William se ohlédl a Ciel tázavě zvedl obočí. "Nepleť se mi s tím svým démonem do cesty a přestaň mi tykat." Poté vyskočil zpět na střechu a zmizel Cielovi z dohledu.

Najít drožkaře nebyl problém.
"Jo, vez' 'sem je." přikývl postarší muž oblečený v ošoupaném hnědém saku, zatímco vytahoval z kapsy tabák.
"Kam jste je vzal?" muž si ho podezřívavě prohlížel.
"Proč to zajímá kluka, jako ty?" odpověděl otázkou. Ciel byl klidný. Vytáhl z kapsy dost velký obnos peněz a vtiskl je drožkaři do ruky.
"Kam?" zopakoval.
"Do vopuštěnýho domu, slušnej kus vod Londýna." Tentokrát byla odpověď rychlá.
Ciel mu podal další peníze. "Odvezte mě tam. Hned."

Dům stál pět mil od okraje Londýna. Vypadal spíše jako ruiny, než něco obyvatelného, což ovšem neznamenalo, že by tu Sebastian nemohl být.
Ciel kočár zastavil čtvrt míle od cíle, protože na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat, požádal drožkaře, ať čeká a zbytek došel pěšky. Pravděpodobně to bylo beze smyslu, protože i druhý muž byl démon, vycítil by ho tak jako tak.
Chvíli postával kus od domu a sledoval, zda se něco v okolí nepohne. Všude bylo, až na šustění listí ve větru, naprosté ticho. Ciel se naposledy rozhlédl a vydal se dovnitř.

O několik hodin dříve
Hlava ho bolela, jako by mu do ní někdo kopal. Síla té uspávací látky byla tak velká, že obyčejný člověk by byl dávno mrtvý. Sebastian ne.
Cítil, jak ho strašně bolí ruce. Pokusil se s nimi pohnout, ale uslyšel chřestění okovů. Jeho ruce byly připoutané ke kamenné zdi. Zatáhl za řetězy, ale k jeho šoku se ani nehnuly. Jakmile se na ně podíval pozorněji, pochopil proč.
"Horší, než jsem si myslel." Řetězy byly z temně zeleného kovu, který mu na náladě ani trochu nepřidal. Byl to kov, z něhož byly vytvořeny nástroje, které jako jediné mohly zabít démona nebo ho zranit tak, že se jeho rány nehojily. To byl důvod, proč nemohl přelomit okovy. Pokusil se alespoň postavit tak, aby ruce neměl vykloubené v ramenech.
Všiml si, že jeho frak společně s košilí leží v koutě místnosti, boty zmizely neznámo kam a on sám zůstal jen v černých kalhotách.
Konečně se rozhlédl kolem. Nacházel se ve čtvercové místnosti s relativně vysokým stropem, bez oken, pouze s jedněmi dveřmi v čele. Vzhledem ke stavu zdí, vlhkosti, zatuchlině a absolutní absenci denního světla předpokládal, že se nachází v podzemí, pravděpodobně ve sklepení nějakého domu.
Uprostřed jinak prázdné místnosti stál stůl, na němž ležely tři různorodé objekty, všechny ze shodně zeleného materiálu. První byl meč, velice proslulý nástroj, pokud se někdo potřeboval zbavit démona. Dále cejchovací železo, kterému se zcela paradoxně přezdívalo Andělská lucerna, protože cejch měl tvar andělských křídel. Spálenina po něm rozhodně nezmizela. Poslední z nich byl bič rozdělený na tři prameny. Lidé tomuto typu biče říkali Trojocasá kočka. Samotný název nezněl tak hrozně, obzvláště ne pro Sebastiana, pokud jste ovšem neznali jeho pravou podstatu. Sklopil hlavu. Nemohl víc, než trpělivě čekat, až se jeho únosce objeví.
"Sebastiane?" trhl sebou. Ciel ho volal. Povzdechl si, bohužel nyní nemohl nic dělat, jen doufat, že útočníkovi šlo pouze o něj. Okovy při každém pohybu chřestily, jako by se mu vysmívaly.
"Sebastiane, ať jsi tu do deseti minut. To je rozkaz." Značka na levé ruce zazářila, když se znovu ozval Cielův hlas. Sebastian věděl, že tento rozkaz zůstane nevyslyšen navždy.
"Odpusťte mi, pane." Řekl do tiché místnosti. Momentálně byl Ciel jeho největší slabinou, jež se proti němu dala využít.
Asi tři hodiny zůstal v tichu sklepení jen se svými myšlenkami.
"Malý chlapec tě postrádá?" prudce zvedl hlavu, když se ode dveří ozval posměšný hlas. Neslyšel ho přicházet, ani ho necítil. Jak je to možné? Ani nebyl překvapený, když zjistil, kdo tam stojí.
"Dorian Flares." Proti němu se o zeď ležérně opíral vysoký démon, zlaté vlasy po ramena ve světle pochodní zářily. Ledově modré oči připomínaly světla bludiček, které vás nalákají do nejhlubších vod bažin. Černý plášť halil, jak Sebastian dobře věděl, štíhlou postavu s vypracovanými svaly. Ve tváři se blyštěl dokonalý úsměv, díky kterému sbíral ženy jako houby po dešti. Celý jeho vzhled připomínal anděla a ostře kontrastoval se Sebastianovou temnou krásou, proto bylo až k podivu, že tito dva muži byli vzdálení příbuzní. Ovšem, jak Sebastian vždy s odporem zdůrazňoval, VELMI vzdálení.
"Bratránku Arime, dlouho jsme se neviděli." Zašvitořil Dorian. Sebastian ignoroval oslovení rodným jménem a stále se snažil tvářit znuděně a nezaujatě.
"Skutečně, Doriane. Dal sis velkou práci, aby ses se mnou mohl setkat, nicméně stačilo zaklepat na dveře."
"Chceš mi tvrdit, že bys je se mnou nevyrazil?" přizvedl obočí Dorian.
"Těžko mohu popřít, že takové chutě bych jistě měl." Ušklíbl se Sebastian a naklonil hlavu na stranu. "Nicméně, bylo tohle skutečně nutné? S tímto musím konstatovat, že nestihnu snídani pro mého pána, což je pro komorníka hodno nejvyššího trestu."
"Ten tvůj chlapec, je vážně rozkošný. A velice chytrý. Myslel jsem, že mu bude trvat déle prohlédnout můj trik, ale ohromil mě. Jeho intuice je úžasná."
Sebastianův úsměv zmizel. "Jaký trik?" hlavně se nenechat vyprovokovat.
"Jen maličká iluze. Myslí si, že ho podvádíš." Zamrkal. "Se mnou." Začal se zvonivě smát.
Teprve nyní Sebastian pochopil Cielovo chování. Stal se obětí Dorianových triků a neměl nejmenší tušení.
"Je neuvěřitelné, jak ti na tom človíčkovi záleží. To mi bylo jasné, už když ses proboural do toho domu v Londýně."
"Jak tohle víš?" vypálil Sebastian dříve, než se stihl zarazit.
"Nepamatuješ se na mě? To mě zraňuje, opravdu. A přitom jsi mě nechal žít tak dlouho."
Kdyby mohl, chytil by se černovlasý démon za hlavu. Muž, kterému zlomil vaz. Ta nepřirozená zář očí. Ale on byl příliš rozzuřený, než aby si všiml, byl naprosto fixovaný na záchranu Ciela.
"Vzpomínáš si! Výborně. Tehdy jsem našel tvou slabinu a napadlo mě ji použít, když už jsem tě měl naservírovaného na londýnském podnosu." Zasmál se vlastnímu vtipu a začal přecházet po sklepě, nadšeně rozhazujíce rukama. Sebastianovi připomínal pouliční prodavače, které tolik nenáviděl.
"Nuže, co chceš, Doriane? Nemám na tebe celý den, můj pán mě postrádá." Hrál co nejvíce znuděného. Pak ho ale něco napadlo.
"Neříkej mi, že jde znovu o tvou sestru? Pokud to chceš řešit znovu, pak tě žádám o povolení odejít, toto téma je více než ohrané." Dorianovy oči zajiskřily.
"Takže mám pravdu? Skutečně, na démona jsi byl na Retisu až nepřirozeně fixovaný."
"Její jméno nevyslovuj." Zavrčel tiše. Vzápětí sáhl po biči a švihl.
"Uh...!" Sebastian zatnul zuby a potlačil výkřik. Tu radost Dorianovi neudělá. Ucítil, jak mu po pravé straně hrudi stéká krev. Rána nebyl příliš hluboká, ale nehojila se. Jak se od Somnus mortis očekávalo. Tak se jim říkalo, latinsky Spánek smrti. Rozdíl mezi člověkem a démonem mizel, démon byl stejně zranitelný a zbývala mu jen mrštnost a pravá podoba, což ovšem bylo nyní Sebastianovi obojí k ničemu.
Doriana Sebastianova bezmoc uvolnila, ba téměř pobavila."Jsem tu jen proto, abys trpěl. Za její smrt. Za to, co jsi udělal. A jako bonus si přiberu duši tvého sladkého pána, což bude tím nejlepším trestem." V očích mu zajiskřilo.
"Chtěl jsem tě zraňovat až do chvíle, kdy budeš na pokraji sil, ale začíná to být zajímavé." Nasál vzduch. "Chápu, proč ho máš tak rád. Vůně jeho duše je opojná."
Sebastian se nadechl. Oči se mu rozšířily šokem a zaplály. "Ciele, ne!" zakřičel z plných plic a trhl za okovy, které se mu zybořily do kůže a rozřízly ji. Umlčela ho další rána bičem.
"Neuslyší tě." Zahihňal se Dorian. "O tom jsem se postaral. Ale až dorazí, zaměřím se na něj. Už z tvého obličeje vyčtu, jak moc by ti ublížilo, kdyby se mu náhodou něco stalo." Natáhl ruku a začal si pohazovat s cejchovadlem. Sebastian se už nedokázal držet zpět, probouzela se v něm bestie.
"Dotkni se ho a zabiju tě." Zavrčel.
"Nevěříš si až příliš?" se soucitným výrazem vrátil cejchovadlo zpět na stůl a znovu sáhl po biči.
"Trochu tě vystrojíme, než dorazí." Tichem sklepa se ozývalo jen práskání biče a Sebastianovy potlačované výkřiky.

Ciel se pomalu blížil k domu. Snažil se jít potichu, ale hlavně se pohyboval co nejrychleji, protože netušil, co se Sebastianem mohlo stát. Překročil základy kamenné zdi, které se jistě zhroutily už před lety a v jejichž spárách nyní rostl mech a tráva. Pod nohama mu křupaly zbytky skla a dřeva.
Procházel klenbami, které bývaly dveřmi z menších místností (pokud to tak mohl nazývat) do větších, až se dostal do zadní části domu. Tam tráva rostla do metrové výšky. Rozhrnoval ji před sebou, když najednou špička jeho boty narazila na cosi tvrdého. Ciel ztratil rovnováhu a dopadl rovnou na dřevěnou desku s kovovým úchopem. Se zakletím se zvedl a začal trávu trhat, aby se k poklopu dostal.
Náhle zaslechl zvuky a zarazil se. Svištění. Jako když kord protíná vzduch, ale s ránou na konci. Cielovi zatrnulo, když tyto nepříjemné zvuky následoval tlumený smích.
Zatáhl za kovový kruh a s námahou zvedl dřevěné dveře. S hlasitým úderem se překlopily na podlahu. Teď už ztratilo veškerý smysl se skrývat.
Opatrně sestupoval po schodech z udusané hlíny, kterým hrozilo, že se každou chvíli zhroutí. Nechtěl vědět, jak vypadají po dešti.
V naprosté tmě sestoupil po všech 74 schodech. Odhadoval, že vzhledem k velikosti schodů může být tak 11 metrů pod zemí. Na konci schodiště byla krátká kamenná chodba osvětlená jedinou pochodní, končící u prostých dřevěných dveří. Ciel se zaposlouchal, ale už nic neslyšel.
Proběhl chodbou a prudce rozrazil dveře. V každém rohu místnosti hořela jedna pochodeň a na stole stála osamělá svíčka.
Okamžitě zpozoroval postavu u zdi s nepřirozeně roztaženýma rukama a skloněnou hlavou.
"SEBASTIANE!" se zoufalým výkřikem se k němu vrhl. Sebastian byl v bezvědomí, rány mu hodně krvácely. Proč se nehojí?! Nechápal Ciel. Co nejšetrněji zatahal za okovy, aby Sebastianovy neublížil, ještě víc, ale neměl šanci je uvolnit, potřeboval klíč.
Opatrně odhrnul vlasy slepené potem a trochou krve ze Sebastianových očí.
"To jsem já, Ciel... Vzbuď se, prosím..." šeptal zoufale, po tváři se mu skulila slza. Pohladil démona po tváři.
Sebastianova víčka se zachvěla. S námahou přizvedl hlavu a otevřel oči.
"Ci...Ciele.." hlas měl slabý a roztřesený, pryč byla jeho sladkost i škádlivost, zůstalo vyčerpání a bolest.
"Proč jsi...neměl jsi...sem chodit." Každé slovo ho vyčerpávalo, proto ho Ciel zarazil.
"Ššš, nemluv." Přiložil prst k rozpraskaným rtům. "Chci ti toho tolik říct, ale není čas, musíme tě odtud dostat. Jak to, že se ti rány nehojí? A který bastard tohle udělal?" v Cielovy vřel vztek.
"Ale, takové tituly si vyprošuji!" dveře hlasitě práskly a mladý mužský hlas zaplnil prostor. Ciel se rychle otočil.
Toho jsem viděl zezadu se Sebastianem, došlo mu. Teď už si byl jistý, že to celé bylo jedno velké divadlo. Nadával si za svou hloupost, ale nyní potřeboval zhodnotit situaci.
Je to démon, což mi moc nepomáhá. Ale nehodlal ztrácet čas planými řečmi.
"Co má tohle znamenat?" zasyčel. Netušil, co je ten chlap zač, ale byl si jistý, že rozumět si nebudou ani v nejmenším.
Muž se zasmál a, ignorujíce jeho otázku, se uklonil. "Dovolte mi se představit, hrabě. Mé jméno je Dorian Flares. Jsem vzdálený bratránek vašeho drahého komorníka, se kterým právě, jak můžete vidět, máme roztomilý čajový dýchánek. Máte zájem se přidat?" Bratranec?! A z které dimenze? pomyslel si. Nicméně, rodinné vztahy počkají.
"Mám pocit, že na čaj o páté je ještě brzy, proto bych si dovolil odmítnout a odešel i se svým sluhou." Odpověděl bezbarvě. Oči mu těkaly po místnosti, hledal zbraň. Měl revolver, ale ten by mu byl proti démonovi k ničemu. Pohled se mu zarazil na nástrojích na stole. Sebastian mu o nich vyprávěl. Nástroje určené proti démonům a nebylo pochyb, že jsou to ony. Vysvětlovalo to vše: Sebastianovu neschopnost uniknout, nehojící se rány. Na kolektivní zhodnocení toho všeho mu stačilo deset vteřin.
"Tak rychlé uvědomění u tak mladého chlapce se nevidí každý den." Uchechtl se Dorian. "Skutečně jsi hoden obdivu, Ciele."
Ciel se nedivil, že ho zná, nejspíš o něm věděl skoro všechno. On sám věděl, že to, co se chystá udělat, je pošetilé a nemůže to vyjít. Přesto to zkusil. Kvůli Sebastianovi, dlužil mu alespoň ten pokus.
Vyrazil ke stolu, aby se pokusil sebrat alespoň jednu ze zbraní. Udělal ale sotva dva kroky, když narazil na překážku v podobě Dorianovy hrudi. Zlatovlasý ho v mžiku chytil za krk a zvedl do vzduchu.
"Tohle jsi nemyslel vážně, že ne? Že bych tě přecenil?"
Cielovi se začínalo zatmívat před očima, když ho postavil na zem, ale jeho hrdlo nepustil. Přitáhl si chlapcovu tvář blíž, až se jejich nosy téměř dotýkaly, a donutil ho hledět mu do očí.
"Zamilovat se do démona? Hloupé. Ale aby se démon zamiloval do člověka? Do dítěte? Musíš být něčím výjimečný." Odhalil dokonale bílé zuby. "Zkusíme to."
S těmito slovy přitiskl svá ústa hrubě proti Cielovým. Ten držel rty pevně semknuté a vzdoroval jakémukoliv Dorianovu pokusu vklouznout jazykem do jeho úst. Slyšel Sebastianův výkřik podobající se raněnému zvířeti.
Po chvíli se Dorian začal nudit a polibek přerušil. "Hm, každopádně se snadno nevzdáváš. Ale přesto, můj zájem jsi příliš nevzbudil." Zvedl Ciela a mrštil jím do rohu místnosti. Chlapec zády prudce narazil na zeď a zhroutil se na podlahu. V hlavě mu hučelo.
"Ciele!" vyrazil ze sebe Sebastian a vzepjal se v řetězech, čímž znovu otevřel rány na zápěstích. Vyčerpaně a bezmocně sklopil hlavu.
Mezitím se Cielovi podařilo vstát a znechuceně si rukou otíral ústa. Tenhle parchant Sebastianův bratranec? Ani kdyby ztratil všechny smysly. Málem se zasmál, ale smích rychle nahradil kašel. Po chvíli se mu podařilo nabrat dech.
"Jsou všichni démoni nechutní jako ty?"
Dorian se usmál. "Těžko říct, podle toho co považuješ za nechutnost. Když něco podobného děláš se svým komorníkem, je to nechutné? Pro většinu lidí zřejmě ano. Ale pro tebe ne."
"Asi proto, že to je můj milenec, a ne sadistický perverzní démon, který líbá děti na potkání."
Bleskem stál u Ciela a udeřil ho pěstí do obličeje. Cielova hlava narazila na zeď a před očima mu zajiskřilo. Sotva rozeznal, kde je dole a kde nahoře. Cosi teplého a lepkavého mu stékalo po spánku, z toho, co mu zbylo z racionálního uvažování, věděl, že je to krev.
Slyšel Dorianův nádech. "Opojná vůně, skutečně." Kroky jeho bot se trochu vzdálily.
"Doufám, že jsem tě neudeřil příliš. Chci, abys viděl, jak tvůj drahoušek trpí."
Ciel namáhavě zaostřil a uviděl Doriana stát u pochodně s cejchovadlem v ruce. Zamrazilo ho. Znal tu bolest z cejchování, věděl, jak strašné to je. Pokoušel se vstát, zastavit ho, ale nohy ho neposlouchaly.

"Se...bastiane!" cejch zazářil do temné místnosti. Ozvalo se zasyčení a vzápětí srdcervoucí výkřik doprovázený pachem spáleného masa.

Pokračování příště... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!