Konec, který se stal začátkem - Kapitola V.

25. července 2017 v 16:07 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola V. - Dangerous dance for Love and Death (Nebezpečný tanec pro Lásku a Smrt)
"Se...bastiane!" cejch zazářil do temné místnosti. Ozvalo se zasyčení a vzápětí srdcervoucí výkřik doprovázený pachem spáleného masa.
Ciel odvrátil hlavu, jenže si něco uvědomil. Tohle nebyl Sebastianův hlas. Rychle se otočil zpět a z pohledu, který se mu naskytl, se snažil pochopit, co se vlastně stalo.
Dorian klečel na podlaze a držel si levou tvář, cejchovadlo, z něhož se kouřilo, leželo vedle něj. Když dal ruku z tváře pryč, Ciel spatřil ohyzdnou spáleninu bez tvaru, která se zalévala krví.
Sebastian těžce oddychoval, nohu stále pokrčenou, jak Dorianovi vykopl nástroj z ruky. Když uviděl, co si dovolil udělat Cielovi, zvedl se v něm nový nápor vzteku, který mu dal dost síly na protiútok. Ciel byl jeho, jen jeho. A každý, kdo se ho dotkne, za to zaplatí.


Obrátil pohled k chlapci. Nyní to bylo na něm. Jejich oči se střetly a Ciel snadno pochopil, co musí udělat. Přestože se stále sotva držel na nohou, došel ke stolu a sebral meč. Byl mnohem těžší, než očekával a na první pokus mu vyklouzl z ruky, ale podařilo se mu ho zachytit dříve, než dopadl na zem. Vysloužil si z toho krátký škrábanec na ruce, ale ignoroval ho a rozeběhl se, k již zvedající mu, démonovi. S výkřikem se napřáhl a máchl mečem. Sebastian měl pravdu, tady mu trénink s fleretem k ničemu nebude. Namísto Dorianovy hlavy meč zvonivě narazil do podlahy. Vzápětí se mu kolem krku obtočila paže a připravila ho o dech.
"Ciele!" Sebastianův výkřik ho udržel v realitě. S námahou pootočil meč a sekl jím směrem k paži s rizikem, že zasáhne i sám sebe.
"Aaah!" stisk ruky povolil a Ciel věděl, že trefil cíl. Vysmekl se, meč stále držel vzpřímeně, připraven k další ráně, kterou bude muset zasadit. Využil setrvačnosti, otočil se směrem k Dorianovi a naslepo sekl. Slavil další úspěch v podobě dlouhé sečné rány na jeho hrudi. Cielovou výhodou bylo, že ho Dorian od začátku podceňoval.
Ale i přes zranění, která mu Ciel způsobil, měl stále příliš energie. Chytil chlapce za košili a mrštil jím přes místnost. Cielovo tělo se zastavilo o stůl, jehož pád doprovázelo tříštění dřeva. Ciel meč ani přes bolest nepustil.
Dorian stál zády k Sebastianovi, oči žhnoucí vzteky se zapichovaly do Ciela, který se zvedal s úpornou bolestí zad.
"Skončeme to." Zavrčel démon.
Jeho lidské tělo se začalo rozplývat a ztrácelo tvar v temné mlze, z níž zářily pouze dvě ledové oči šelmy.
Náhle se postava zapotácela a tím, co zbylo z lidských rukou, se chytila za krk, respektive za to, co bylo kolem něj.
"Teď, Ciele!" vykřikl Sebastian, zatímco se ze všech sil snažil udržet Doriana v šachu svýma nohama kolem jeho krku.
Mladý hrabě pozvedl meč a rozeběhl se proti Dorianovi, zabodl mu meč do srdce až po jílec.
Na krátký okamžik všechno ztichlo, jako by se celý svět zastavil. Bylo slyšet jen rychlé oddechování chlapce a démona.
Mlha se rozplynula a Dorianovo tělo nabylo zpět zcela lidské podoby. Ciel pustil jílec a klopýtl nazpět přesně ve chvíli, kdy se démonovo tělo zhroutilo k zemi.
Sebastian spustil své nohy dolů a snažil se na nich stát, aniž by se musel znovu pověsit plnou vahou na okovy za rozedřená zápěstí. Ciela mu bylo líto, ale byl na něj nesmírně hrdý. Necítil stud, že ho zachraňoval, byl jen rád, že mu Ciel znovu uvěřil a že ho neztratil. Jeho štěstí by bylo kompletní, kdyby celé jeho tělo nebylo pokryté ranami od biče a zaschlou krví a vědomí nehrozilo, že se každou chvíli znovu odebere na cestu do temnoty.
Ciel se začal zvedat ze země, na kterou před chvílí dopadl. Když se znovu podíval na Sebastiana. Hruď se mu bolestivě sevřela. Tolik mu křivdil a on za to musel trpět. Ač se za to cítil příšerně, odsunul své pocity stranou a začal znovu jednat racionálně. Prioritou bylo odsud Sebastiana dostat, pak bude čas zpytovat svědomí.
Došel k tělu mrtvého démona a převrátil ho na záda, aby mu mohl prohledat kapsy, v nichž předpokládal klíč od pout. Vytáhl meč z Dorianovy hrudi a s řinčením ho poslal do kouta místnosti. Konečně našel, co hledal, v malé postraní kapse. Naposledy pohlédl do prázdných modrých očí a rozeběhl se k Sebastianovi, kterého pomalu opouštěly poslední zbytky sil.
"Vydrž." Zašeptal, zatímco odemykal těžké okovy kolem zkrvavených zápěstí.
Když povolil druhý řetěz, Sebastian se zapotácel, tak tak se přidržel zdi. Vidění měl rozostřené a svaly ho odmítaly poslouchat. Náhle ucítil kolem pasu pevný stisk paže. Sklopil hlavu a setkal se pohledem se Cielem, který se jeho levou ruku přehazoval kolem ramen.
"Opři se." Přikázal. Sebastian neprotestoval. Snažil se trochu odlehčit váhu svého těla na Cielových ramenech, jenže byl příliš slabý, a tak jeho pokusy skončily neúspěšně.
Ciel ho dovedl ke schodišti, přičemž po cestě sebral ze země jeho kabát, a trochu nešikovně, přesto s nejvyšší opatrností, ho přehodil přes démonova ramena. Ten se na něj s vděkem usmál.
Ciel by si nejraději nafackoval, ten vděk byl tak zoufale neoprávněný! Nebýt jeho hlouposti, nic z toho by se nemuselo stát. Ale bylo příliš pozdě.
Otevřel dveře a pomáhal Sebastianovi do schodů. Když se konečně dostali nahoru, slunce už zapadalo. Bylo to neuvěřitelné, zatímco ve sklepě ještě před chvíli bylo hotové peklo, tady, v ruinách domu, byl jen další poklidný a slunečný den plný šustění listů a trávy ve větru.
Pomohl Sebastianovi opřít se o zídku. "Zůstaň tu v klidu. Kus odsud jsem nechal stát drožku, s trochou štěstí tam stále je. Pak tě odvezu do města k doktorovi." Konejšivě mu stiskl ruku a rozeběhl se pryč.
Sebastian se za jeho mizící postavou chvíli díval a usmál se. "Počkám, Ciele. Vždy." Pak zaklonil hlavu, opřel ji o vršek zídky a dovolil vědomí, aby ho odnesl vítr.

Ciel téměř bez dechu doběhl na místo, kde nechal kočár. K jeho úlevě tam stále stál.
"Kluku, co ti trvalo tak dlouho?" zabručel muž a seskočil z kozlíku.
Ciel nechal být tón i oslovení, kterého se mu dostalo, na tom teď vůbec nezáleželo. Vztekle si otřel pramínek krve stékající do očí.
"Odvez mě k tomu domu. HNED!" zakřičel, když viděl, že muž hodlá klást další otázky.
"Jeď, jak nejrychleji můžeš. Až se vrátíme do Londýna, dám ti dvojnásobek toho, cos už dostal!" drožkařova tvář se rozjasnila a v mžiku držel v rukách opratě a pobízel koně do cvalu. Ciel se pevně držel uvnitř kočáru a doufal, že je Sebastian v pořádku.
Našel ho přesně tam, kde ho opustil, v bezvědomí. Zbytek si pamatoval jen velmi matně. Věděl, že drožkař mu pomohl vzít Sebastiana do kočáru a odvezl je do Londýna k lékaři, jenž je bez řečí oba ošetřil.
V usedlosti přikázal vyděšeným sluhům, aby Sebastiana, který se stále neprobral, neprodleně uložili do jeho ložnice a sám vyplatil drožkaři peníze, jak slíbil. Finny, Bard i Mey-rin měli tolik soudnosti, že se nevyptávali a pouze Cielovi řekli, že pan Sebastian stále spí v jeho pokoji. Ciel nepřítomně poděkoval a poslal je zpět do práce, zatímco se vydal do ložnice.
Pomalu otevřel dveře a vstoupil. Sebastian ležel pod přikrývkou, ruce položené na ní. Zápěstí, stejně jako hruď, zářila bílými obvazy a vlasy byly stále přislepené potem. Ciel sám měl jen řeznou ránu na ruce, tržnou na hlavě a pohmožděniny. Proti Sebastianovi to byl škrábanec o papír.
Vzal z nočního stolku kus látky ležící vedle nádoby s vodou, kterou přinesla Mey-rin, a opatrně otřel Sebastianovi čelo. Sedl si na kraj postele a uchopil ruku černovlasého muže, kterého tak moc miloval.
Měl na sebe šílený vztek. Vždy byl na Sebastianovi závislý, už od doby, kdy byl uzavřen kontrakt, jako na komorníkovi a vykonavateli své pomsty. Nyní to bylo mnohem hlubší a důležitější než kdy dříve. Sebastian se stal jeho slabinou stejně, jako on jeho, a Ciel dostával strach ze své zranitelnosti. Nejdřív dítě a teď Sebastian. Už dávno neměl potíž si přiznat, že ho miluje nadevše, co měl. Ale byl vždy osamělým vlkem, šachovým králem v poli, jenž je ochraňován jinými figurami, a ty pro něho umírají. Jenže takovému králi jde jen o přežití, o ostatní se nestará. Jemu však začalo záležet na nejdůležitější a nejschopnější figuře v jeho hře, na jeho vlastní královně. Bezpočet lidí zemřel kvůli němu i Cielovou vlastní rukou, málokdo z nich byl důležitý. Ani ke své tetě, Madam Red, necítil tak silné pouto. Po smrti svých rodičů se silně zatvrdil, ale většinu jeho ledové skořápky rozpustil právě Sebastian. Věděl, že vzpomínku na jeho tělo v okovech s hrudí zbrocenou krví, ho bude pronásledovat ve snech. Připomnělo mu to dny, kdy on sám byl vězněm bez možnosti úniku, byla to jedna z mála věcí, které ho děsily k smrti.
Když se na to podíval z druhé strany, částečně to byla i Sebastianova chyba. On začal celý žárlivý výbuch kvůli Elizabeth. Nicméně vypadalo to, že mezi dvěma démony panovala zášť už po velmi dlouhý čas, a ta neměla s jejich vztahem nic společného. Tato láska jen dala Dorianovi další zbraň do ruky.
Přijmout odpovědnost za své chyby. To dělal vždy a udělá to znovu. Měl však pocit, že v poslední době jich udělal více, než za celý svůj předchozí život.
Zavřel oči a nechal po tváři stéct slzy. Naposledy takhle brečel nad hrobem rodičů.
Otřel si tváře a chystal se vstát, když ho překvapivě silný stisk ruky zadržel. Jakmile zvedl hlavu, setkal se Sebastianovýma rudýma očima.
Otřel Cielovi z tváří nové slzy, které si neznámo jak našly znovu cestu z jeho očí. "Není příliš vhodné, aby pán ronil slzy nad svým sluhou. Koneckonců, jsem jen nějaký komorník."
"Jenže jsi můj komorník. A já...o tebe nechci přijít, jasné?"
"Změkl jsi, jen co je pravdou." Chlapec zrudl a jeho ruku lehce odstrčil.
"A čí je to vina? Tohle jsi se mnou udělal ty."
"Domnívám se, že bych se měl cítit poctěn." Ušklíbl se.
"To tedy vážně nevím na co." odsekl Ciel na oko naštvaně.
"Nestyď se, je to roztomilé."
"K-kdo je u tebe roztomilý?!" naježil se jako kočka. Tváře mu hořely.
"Ty." Sebastian se zasmál a chytil Ciela za bradu, čímž ho donutil zvednout zahanbenou tvář.
"Neskrývej to. Tvá dětská stránka je tak okouzlující, přijmu ji, stejně jako dospělou. Ať silný nebo slabý, stále jsi jen můj. Ale nyní si dovoluji podotknout, že pro tuto chvíli, která nastane, by byla vhodnější dospělá stránka." Přitáhl ho k sobě na postel a něžně přitiskl jejich ústa k sobě. Cítil na rtech sůl Cielových slz.
Když se jejich rty oddělily, chlapecké oči zajiskřily. "Jen co se zotavíš, budu tě za to škádlení muset potrestat, můj démone."
"Od vás přijmu jakýkoliv trest, můj pane." Odpověděl Sebastian drze a podařilo se mu na Cielově tváři vykouzlit krátký úsměv.
Ciel si stáhl boty a lehl si vedle svého partnera. Opatrně ho vzal kolem pasu v místě, kde končily obvazy, a měl jistotu, že mu neublíží.
"Ty budeš odpočívat a já se o tebe ráno postarám." Řekl tiše, než usnul.
Sebastian se škodolibě usmál. "Moc se těším. Nepochybně to bude zábava."
__________________________________________________________________________________
Sebastian by potřeboval spát, ale jakožto démon to bylo těžší, než se zdálo. Proto se v duchu probíral událostmi dnešního dne. Dobře věděl, že za to, co se stalo, si může částečně sám. Byl nepozorný a nechal se zajmout snadno, jako když dítěti seberete hračku z bezbranné ručky.
Když ucítil na tváři v podzemí Cielovu ruku, měl zároveň pocit štěstí i zoufalství. Dříve neprožívané pocity se pomalu probouzely k životu, květy, na které dopadly kapky vody a, ať chtěly nebo ne, začaly se rozevírat. Přišel pro něho, znovu mu uvěřil. Dorian udělal chybu, že jeho pána tak podceňoval. Ciel by se bez boje nikdy nevzdal, prohru nenáviděl ze všeho nejvíc.
Sebastian byl lehce zmatený, od jejich prvního vyznání lásky pocity chované vůči Cielovy stále sílily. Byl to pocit příjemný, ale neznámý. A jako před vším neznámým, byl sice na pozoru, jenže, stejně jako lidé, i démoni byli zvědaví.
Do reality ho přivedla bolest na hrudi. Rány se mu hojily rychleji, než normální lidské bytosti, ale stále to bylo o mnoho pomalejší oproti jeho běžné regeneraci.
Sklopil oči k modrošedým vlasům a znovu se nedokázal nepozastavit nad krásou jejich majitele ve spánku. Když Dorian Ciela políbil, Sebastianova nenávist vůči té zrůdě se zvedla na maximum. Nikdy nehodlal nikomu dalšímu dovolit se chlapce dotknout, obzvláště ne démonovi.
Vzpomněl si i na Retisu, Dorianovu sestru. Byla svou krásou proslulá. Dobře si uvědomoval, že aby Ciel pochopil vše, co se vlastně stalo, bude mu muset vyprávět kus své minulosti, jež nebyla růžová, jako nic v jeho životě. Pochyboval, že zrovna Ciela by tohle trápilo a pro něho už to byly jen obrazy z minulé doby.
Jeho však stále zaráželo Dorianovo chování. Démoni neměli ve zvyku se mstít s osobní potřeby a i když svou sestru obdivoval sebevíce, Sebastian nedokázal pochopit, proč inscenoval takové velké divadlo. Mohl ho jednoduše zabít.

Tiše si povzdychl. Vypadalo to, že život se rozhodl vytáhnout na povrch celá minulá staletí. Ale pokud to byla cena za současnost, proč ji nesplatit? Zlehka prohrábl modré vlasy. Vždyť život byl tak nádherně nevyzpytatelný.

Tak tady je další část. Dávám ji sem den před termínem, jelikož zítra odjíždím do zahraničí, takže bych neměla možnost zveřejnění. Musím se předem omluvit, protože další kapitoly budou ne tolik akční, ovšem jde o události, které nemůžu jen odmávnout na třech řádcích, i když působí nedůležitě (ale mohou být :)). Jestli se vám příběh líbí, napiště mi do komentářů, popřípadě i slušně formulovanou kritiku.
Také chci říct, že Ciel i Sebastian budou možná občas OOC a to proto, že s jejich vztahem se (u mě) trochu mění i jejich osobnost, takže Sebastian může být něžnější a Ciel trochu otevřenější, než jste zvyklí (tak je vnímám), ale základní vlastnosti zachovávám.
Přiznejme si to, i Ciel má city a 'dobře skrytou laskavou stránku'. :)
Takže za týden Byebye ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!