Pohlaď mě! (oneshot)

9. července 2017 v 16:27 | Alisha Alford |  Fanfikce
Párování: Sebastian/Ciel
Žánr: komedie
Klíčová slova: láska, neko, současnost

Takže tady moje první fanfikce. Doufám, že se bude líbit. ;)

Sebastian
Už několik dní jsem neměl nic k jídlu, ta včerejší odhozená makrela nebyla hodna mé pozornosti. Je čas najít si pohodlnější místo k životu.
Bloumal jsem uličkami, přeskakoval od popelnice k popelnici až na nižší střechy domků, odkud jsem měl výhled vhodný pro analýzu budoucího ubytování. Každý se rád ujal nebohého a opuštěného kocoura s tak překrásnou srstí a touhou po pohlazení. Ale buďme upřímní, šlo jen o přístřeší a trochu mléka, pak má cesta pokračovala dál.


Domy v téhle čtvrti byly malé, ale působily útulně. Někdo z lidí bude mít jistě zájem o mazlíčka. Jeden domek vyčníval ze stereotypu. Neměl zahradu jako ostatní, ani velkou terasu a jeho stěny byly jasně modré, jako obal od mých oblíbených granulí. A co bylo nejlepší: jedno z oken bylo pootevřené.
S kočičí přirozeností jsem seskočil ze střechy a s menší dávkou opatrnosti obešel stavbu. Zdálo se, že nikdo není doma. Spokojeně jsem zavrněl. Bude to jednodušší než jsem se domníval.
Provléknout se škvírou jako tato nebyla pro mne žádná výzva, a tak už jsem během pár chvil procházel jednoduše zařízenými pokoji. Obývací pokoj, ložnice, koupelna...tady je kuchyně! Ale na stole neleželo vůbec nic, ani zbytek od snídaně. Dřez byl prázdný a lednička příliš vysoko, abych se mohl zapřít packami. Vypadá to, že z mého výletu nic nebude.
Silný poryv větru zafoukal skrze pootevřené okno a následovala rána. Bouchnutí dveří a chřestění klíčů.
"Kruci, pitomé zimní počasí." hlasité klení napovídalo jediné věci. Člověk se vrátil domů.
Neměl jsem důvod panikařit. Stačí tvářit se dostatečně nevinně a roztomile a tento dům se stane mým sídlem.
Proběhl jsem do místnosti s velikým gaučem a křesly, vyskočil, stočil se do klubíčka přesně, jak by se od nešťastně opuštěného koťátka očekávalo, a trpělivě vyčkával.
Do místnosti vstoupil chlapec. Byl relativně malý, velice štíhlý a rozhodně měl daleko do dospělosti. Šedomodré vlasy mu padaly do královsky modrých očí, které měly momentálně více než nepřátelský výraz. Mě si zatím nevšiml, místo toho mrštil taškou, již měl přes rameno, přímo do jednoho z křesel.
"Pitomec Alois! Za ty jeho vtípky by zasloužil jít do pekla. Díky němu mám o práci na zbytek dne postaráno." přerázoval přes pokoj rovnou do ložnice. Cítil jsem se poněkud dotčeně, takhle okatě mě ještě nikdo dříve neignoroval, a proto jsem se rozhodl na sebe upozornit. Koneckonců, slyšel jsem, že kočka má být nejlepší na uklidnění nervů. Alespoň lidé to tvrdí.
Na svých měkkých polštářcích jsem ho následoval k posteli. Zuřivě se přehraboval ve skříni.
"Miau!" prudce se otočil a vyvalil své modré oči.
"Co tady děláš, ty potvoro?! Zmiz z mého domu dobrovolně, nebo tě odsud vyhodím!" popadl ramínko a ohnal se s ním.
"Miau!" uskočil jsem ke dveřím a naštvaně naježil srst. Co to má znamenat? Je snad ten chlapec tak nesnášenlivý? Nebo milovník psů? Zkusil jsem se znovu přiblížit a otřít se mu o nohy, ale málem jsem schytal další ránu.
"Říkám zmiz!" vykročil ke mně, stále se zbraní v ruce. Rozeběhl jsem se zpět k hale a prolezl oknem ven. Tohle je poprvé za mých devět životů, co se ke mně takhle někdo zachoval. Byl jsem rozhněvaný, ale to dítě vzbudilo mou zvědavost. Přeruším rutinu a použiji tuto událost jako výzvu. Proč se nezkusit dostat do jeho milosti?

Ciel
Dnešní den stál za nic. Alois Trancy, můj nenáviděníhodný spolusedící v lavici, neměl během dějepisu nic lepšího na práci než se zcela perverzními metodami snažit upoutat mou pozornost. Oba dva jsme si vysloužili pět stránek dlouhou práci na libovolnou historickou událost do příští hodiny. Jediný pohyb, který jsem za celou hodinu udělal, byl pohyb pera po papíře, ale byl jsem 'zcela stejně na vině'.
A k tomu všemu, když se vrátím domů, zjistím, že se mi do bytu nastěhoval toulavý kocour. S těma svýma rudýma očima a černou srstí vypadal jako z pekla, ať se tvářil seberoztomileji. Práh mého bytu znovu překročit nesmí.
Přešel jsem do koupelny, abych si mohl umýt ruce. Těžko říct, kde všude ta chlupatina chodila, budu muset všechny pokoje uklidit, než mi začnou oči slzet alergií.
Ramínko jsem uložil zpět do skříně a vytáhl původně hledané modré kalhoty s bílým proužkem a černé tričko s tříčtvrtečním rukávem. Zbavit se kravaty a košile byla zatím nejlepší událost dne.
Budu muset jít nakoupit, lednička už pár dní zeje prázdnotou. Po cestě možná přijdu na vhodné téma eseje. Sebral jsem tašku z křesla a znovu se vydal ven, do studeného větru, kam se mi vůbec nechtělo.
Jakmile jsem otevřel dveře, uviděl jsem dvě třpytivé kočičí oči.
"Co tu ještě děláš? Mám tě vzít hrncem vody, abys věděl, že tady být nemáš?" můj hněv trochu vyprchal, ale ne dost na to, abych se snažil kocourovi domluvit mile. Ten ale zůstal sedět na schodě a stočil se do klubíčka, úzké zornice stále upřené na mě.
"Jestli je ti zima, najdi si domov jinde. Já tě mít nemůžu, ani kdybych chtěl a především nechci. Takže až se vrátím, nechci tě tu vidět." zamkl jsem dveře a vyrazil do supermarketu.
O hodinu později jsem se vlekl k domu, tašku plnou ingrediencí na vaření, které použiju možná až za týden, ale budu rád, že je mám při ruce.
"To se mi zdá!" jak jsem se blížil k vstupu, jasně se mi u dveří rýsovala silueta balvanu, který byl ve skutečnosti kočka.
"Proč se mě tak tvrdohlavě držíš? Je tu snad málo jiných lidí? Moje sousedka by chtěla kočku, běž za ní." Ale kocour se ani nepohnul. Stále na mě prosebně hleděl rubínovými duhovkami. Sváděli jsme oční bitvu, ale on zcela jasně vyhrával. Povzdechl jsem si a sáhl do tašky.
"Tady máš smetanu. Chtěl jsem z ní uvařit polévku, ale pokud to znamená, že se tě zbavím, pak ji obětuji." otevřel jsem kelímek a postavil ho k brance sousedky.
"Tady je to lepší. Jen pojď." poklepal jsem smetanou o kámen. Kocour se konečně zvedl a spokojeně přišel ke mně. Pokusil se otřít o mou ruku.
"Žádné hlazení, drž se smetany!" ucukl jsem a co nejrychleji vběhl do své haly, jejíž dveře jsem pevně zabouchl.

Sebastian
Výborně, první krůček k teplému nocování byl stvořen. Nebyl bych proti něčemu vydatnějšímu než byla smetana, ale podstatné bylo, že mi ji ten chlapec přenechal. Vážně si myslel, že položení mléka o schod vedle mě odvede od mého cíle? Lidé jsou skutečně pozoruhodná stvoření.

Ciel
"Proklatě, tohle mi bude trvat věky. Alespoň téma si můžu vybrat sám. Moc mi to nepomáhá..." zaklepal jsem propiskou o papír a začal okusovat její vršek. Tolik věcí se v historii událo a já si nemohl vybrat. Možná by se mi lépe psalo až ráno. Beztak už jsem tady seděl tři hodiny bez výsledku.
Byl jsem po večeři, z čerstvě uvařených lasagní mi ještě trochu zbylo k zítřejšímu obědu. V televizi nic není, mohl bych jít spát.
Otřásl jsem se. Znovu propadnout do spánku plného nočních můr, smrti a děsu. Nechtěl jsem to, jenže pokud jsem nespal alespoň tři hodiny, druhý den jsem byl nepoužitelný. Navíc jsem nebyl zvědavý na kázání mé tety Angeliny, až mě znovu uvidí.
Pohlédl jsem z okna, za nímž se třpytily první vločky. Znovu jsem si vzpomněl na kocoura. Snad už odešel, neměl jsem čas ani trpělivost na řešení kočičí invaze. Byla vhodná chvíle se přesvědčit.
Vstal jsem od stolu a zastavil se u dveří. Pak jsem je co nejtišeji otevřel.

Sebastian
To dítě předčilo má očekávání. Modrovlasý chlapec se celé odpoledne neukázal a moje nohy už začínaly být strnulé z různých poloh sezení a ležení. Smetana jen málo zasytila hlad posledních dní a žaludek se zdál prázdnější než spíž po zimě. K tomu všemu začínal padat sníh, chytal se mi na srst a rozpouštěl se ve studené kapky prosakující skrze ni. Zatřásl jsem se ve snaze zbavit se jich, ale neúspěšně. Teplota stále klesala a tohle by byla jedna z velmi malá nocí, které bych strávil venku. Byl jsem sice toulavý kocour, ale díky svému kouzlu jsem téměř nikdy nespal mimo dům.
Přitáhl jsem packy k tělu a snažil se udržet co nejvíce tepla. Tohle mi za to nestojí, pomyslel jsem si, ale nebyl jsem někdo, kdo se jen tak vzdá.
Tiché vrznutí dveří mě přinutilo vztyčit uši a otočit hlavu. Věděl jsem to! Modrovlasý přišel. Ostražitě mžoural do tmy, dokud se jeho oči nezastavily na mně.
"Jsi vážně vytrvalý, co?" pronesl vyčerpaně a chystal se dveře znovu zabouchnout, ale byl jsem rychlejší. Než stihl zareagovat, prosmýkl jsem se kolem jeho nohou a vyrazil najisto do obývacího pokoje.
"Hej! Co si myslíš, že děláš?! Hned se vrať, jdi ven!" vykřikl a rozeběhl se za mnou, ale už jsem byl bezpečně zalezlý pod gaučem. Viděl jsem, jak naštvaně přiklekl a snažil se na mě dosáhnout. Nechtěl jsem mu ublížit, ale varovně jsem po něm sekl drápky.
"Vážně, jsi strašná potvora. Tahat se s tebou nebudu, dokud jsi tam dole, hodlám tě ignorovat. Mám na vás všechny alergii, takže se ke mně nepovažuj přiblížit nebo se mě dokonce dotknout." otráveně vzdychl a vstal, takže jsem viděl jen jeho vzdalující se nohy.
"Nemohl bys být radši spolubydlící?" zabručel a odešel do jiné místnosti.
Tak o tohle šlo. Měl alergii na kočky. Ale neříkal, že by chtěl raději spolubydlícího? Zavrněl jsem. Mohu mu splnit dvě přání najednou, ušklíbl jsem se v duchu, zatímco jsem se plazil z pod pohovky. Napnul jsem svaly a soustředil se.

Ciel
Mám kocoura v domě. Báječné. Jen co se ho zbavím, budu celý dům moci uklidit znovu, ale čert ví, kdy to bude. Jsou to nevyzpytatelná stvoření, jejichž chování se nedá předpokládat, čímž komplikují život především svému okolí.
Po tomhle stavu nebyla šance, abych usnul. Otevřel jsem ledničku a vytáhl čokoládovou zmrzlinu. Do misky jsem si vyklopil více než čtvrtinu krabice, vršek postrouhal čerstvě koupenými oříšky. Stejně jsem nikdy nepřibíral po sladkém.
Měl jsem pouze dvě lžičky, přičemž jedna právě ležela v dřezu a druhá zůstala ve vedlejším pokoji. Byl jsem příliš líný tu blíže mýt, proto jsem se vydal nazpátek do obýváku.
Jakmile jsem překročil práh, málem jsem s výkřikem zacouval zpět do kuchyně. Zády ke mně stál vysoký muž, alespoň metr osmdesát, kůži hladkou a bez poskvrny, ve světle lampy působila nazlátle, ale ve skutečnosti zřejmě byla bledší než má, tělo bylo samý sval. Vlasy černé jako půlnoc, s kovovým leskem, měl zezadu kratší než vpředu a pravděpodobně mu spadaly do očí, což jsem ale pouze hádal. A k tomu všemu: byl nahý.
"Kdo jste a co děláte v mém domě?" hlas jsem měl ostrý a vůbec v něm nebyl slyšet šok, který jsem právě prožil, za to jsem byl vděčný. Při mém prohlášení se cizinec otočil. Delší vlasy mu doopravdy padaly přes rudohnědé oči, částečně je měl zastrčené za ucho. Celá jeho tvář byla dokonale řezaná, přes špičatou bradou, smyslné rty zvlněné v lehkém úsměvu, úzký nos, až k očím s dlouhými černými řasami, jenž na mě drze pomrkávaly. Níže než k jeho svalnaté hrudi jsem se pohlédnout neodvážil.
"Oh, modrovlasý chlapec. Jsem velice potěšen, že si můžeme promluvit. Děkuji za smetanu, kterou jsi mi předtím dal, ale přiznejme si, že nechat mě venku v tom mrazu bylo skutečně necitlivé. Nicméně se domnívám, že ti mohu odpustit." odhalil nádherně bílé zuby v bezchybném a odzbrojujícím úsměvu. Ovšem na mě to příliš nezabralo.
"Co jsi zač? O jaké smetaně to mluvíš? Dával jsem ji kočce, ne -" zarazil jsem se. Teprve nyní jsem zaregistroval, co mě na něm zaráželo. Z vlasů trčela dvě malá černá kočičí ouška, která sebou čas od času lehce škubla, a za jeho zády se ze strany na stranu pohupoval černý ocas s bílou špičkou. Přesně jako ocásek toho kocoura na mém schodě.
"Ty jsi..ten kocour? Jsi neko?" zamrkal jsem nevěřícně.
"Ano, vskutku jsem. Mé jméno je Sebastian. Smím se zeptat na tvé?"
"Ciel. Ciel Phantomhive." pořád jsem se vzpamatovával ze zjištění, že kočka (tedy kocour), kterou jsem nechal pod gaučem na sebe vzala podobu pohledného může, jenž nyní stojí v mém domě a s formálností a elegancí gentelmana mi podává ruku na přivítanou.
Váhavě jsem napřaženou ruku uchopil. Jeho stisk byl pevný a příjemně teplý.
"Proč už nevypadáš jako kocour a z jakého důvodu jsi se chtěl dostat zrovna ke mně domů?"
"Řekl jsi, že jsi alergický na kočky a že bys raději chtěl spolubydlícího. Rozhodl jsem se tvému přání vyhovět. Budeš mít spolubydlícího, kocour je pryč a já budu mít pohodlný život. Není to výhodná nabídka, která tě nic nestojí? Odpověď na tvou druhou otázku: nikdo mě jako kocoura ještě neodmítl, jsi první. To mne zaujalo."
"Ne, to není výhodné. Budu se o tebe muset starat, protože silně pochybuji, že bys chodil do práce a musel bych tě živit. Tomu říkáš 'výhodná nabídka'? A nacpat se mi do domu když jsem tě jasně odmítl..." rozpaloval jsem se vůči jeho aroganci a sebevědomí, kterému hrozilo, že prorazí strop.
"A důvod, proč stojíš uprostřed mého obýváku nahý?"
Sklopil oči a nevinně se usmál. "Za to se omlouvám, ale když se přeměním, nemám žádné oblečení. Neměl bys nějaké?"
Povzdechl jsem si. Nevypadalo to, že bych se ho dokázal zbavit. Třeba mi k něčemu bude, když ne jinak, dům nebude tak prázdný.
"Nemám, ale zůstaň tady, něco seženu." sáhl jsem po klíčích. "Jestli tu chceš zůstat, tak na nic nesahej a nevytáhni paty z domu, jasné?"
Znovu ten drzý úsměv. "Zcela, Ciele."
Protočil jsem oči v sloup a vyšel ze dveří. Najít teď v noci nějaké oblečení bude oříšek, ale pár lidí by mi mohlo pomoct. Vybavil jsem si Sebastianovu dokonalou postavu a musel uznat jednu věc: měl naprosto perfektní zadek.

Sebastian
Skvělé, byl jsem uvnitř. Bylo fascinující, že jako člověka se mě zbavit nechtěl, tedy alespoň jeho přístup tak na mě působil. Dokonce byl tak laskavý, že se vydal shánět oblečení uprostřed noci. Bude více než zajímavé s ním žít pod jednou střechou.
Neuposlechl jsem zcela jeho varování a začal si prohlížet rozdílné předměty, jež měl rozestavené po bytě. Celý dům působil vcelku neosobně, nábytek tuctový, stejně tak kuchyň nebo jeho postel. Stoly byly bez ubrusů, ale přesto dokonale čisté, přesně jako celý byt. Nebyly tu obrazy ani koberce, jen pár ryze praktických záclonek.
V obýváku stála plyšová sedačka a dvě křesla kolem stolku s lampičkou s látkovým stínítkem, v rohu se krčila malá televize. Kuchyně byla čistě bílá s pracovní deskou uprostřed a dvěma židlemi vedle ní. Ložnici tvořila postel se sloupky, modře povlečená, vedle ní noční stolek v kávově hnědé s lampičkou ze stejné sady jako v obýváku, v protějším rohu skříň s komodou stejného odstínu. Žádné forografie, dekorace či cokoliv jiného, co jsem viděl u jiných lidí. Sterilní čistota.
Zajímalo mě, co ho k tomu vedlo. Bydlet bez rodiny, bez vzpomínek. Pro mne to nebylo nezvyklé, ale lidé to tak dělali. Stále více jsem propadal jeho jedinečnosti a prahl po tom dozvědět se více. Ale všechno chce čas. A já umím být trpělivý.
Nadále jsem měl hlad, a tak jsem šel obhlédnout ledničku. Věděl jsem, že právě nakoupil. Našel jsem zbytek jídla na talířku, které zřejmě nebylo čerstvé, ale vypadalo chutně. K mému rozhořčení se mi v rukách rozpadalo. Do lidské podoby jsem se příliš nepřeměňoval, takže mé zkušenosti v něm byly mizivé. Váhavě jsem uchopil kovový předmět, jenž jsem věděl, že nazývají vidlička, a pokusil se ho použít. Ušlo to. Užitečnost toho nástroje se nedala popřít.
Talíř jsem odložil na lince, olízal si ruce a vrátil se do obýváku, kde jsem se stočil na gauči a čekal na chlapcův návrat.

Ciel
Elizabeth nemohla být více překvapená, když jsem v jednu hodinu ráno zazvonil u jejích dveří s otázkou, jestli nemá nějaké vyřazené oblečení po svém otci. Získal jsem dvě košile, kalhoty a jeden svetr se soby, který odmítl nosit. Odpovědi na otázku, proč jsem tady v noci a pro koho sháním oblečení, jsem se vyhnul a se stručným poděkováním odešel.
Zastavil jsem se v obchodě se smíšeným zbožím, který byl otevřený non-stop a přibral spodní prádlo, pár obyčejných triček a ponožky, o nichž jsem se domníval, že by mu všechny mohly padnout. Na poslední chvíli jsem popadl kartáček na zuby a šampon. Bylo štěstí, že všechno tu bylo tak levné. U pokladny jsem se zoufale zadíval do peněženky, kde se krčilo posledních pár dolarů. Měly mi vydržet ještě na dva týdny, ale tohle byly více než nečekané výdaje, jenž mi zasáhly do rozpočtu. Budu muset přibrat směny v kavárně.
Vzhledem k plným rukám jsem se raději vyhnul tmavému parku a cestu si prodloužil okolo. To mi dalo prostor k přemýšlení.
Proč jsem ho nevyhodil? Bude mi komplikovat život přesně jako kočka, pokud se přemění, alergie mě udusí. Ale musel jsem si přiznat, že jsem byl trochu rád za představu soužití s někým. Nebyl jsem si, jistý, zda dělám dobře. Jeho ego převyšovalo Mount Everest, vypadal jako model a v mém domě se choval, jako by mu to tam patřilo. Ušklíbl jsem se. Dokonalý popis kočičí podstaty.
S úzkostí jsem dorazil k brance, tiše doufajíce, že můj dům ještě stojí. V předsíni jsem odhodil klíče na stolek s vázou a otočil se rovnou do obýváku. Našel jsem ho ležícího na pohovce, oči zavřené a nohy přitažené k bradě. Tichounce předl.
Tašky jsem složil v kuchyni na stole, hned vedle prázdného talíře a s povzdechem jsem kvitoval, že můj zítřejší oběd je v Sebastianově žaludku. Alespoň nemusel nadělat takový binec.
Podařilo se mi vyčistit kuchyňskou desku a vytahat věci z tašek. Poté jsem ho šel nemilosrdně vzbudit.
"Vstávej, micko. Něco jsem ti přinesl." Hodil jsem po něm jedno z triček, za což jsem si vysloužil nepřátelský pohled.
"Mohl by ses naučit budit lidi ohleduplněji, Ciele." zabručel a prohlížel si oblečení, které jsem vedle něj položil.
"To byla cena za ty lasagne." neodpustil jsem si kysele.
"Teď jdi do koupelny, než si oblečeš nové oblečení, chci abys byl čistý."
"Slyšel jsi už, že kočky nemají rády vodu? Nikam nejdu, jsem spokojený tam, kde se nacházím nyní. Navíc nemám pocit, že bych byl špinavý." ohrnul nos nad mým tvrzením.
"Fajn, zkusíme to jinak. Co chceš za to, když teď půjdeš do koupleny a já tě umyju?"
"Nechci nic, zcela a jednoduše tam nepůjdu." uvelebil se na gauči, zcela bez úmyslu vyhovět mým požadavkům.
"Poslední možnost. Donutil jsi mě k tomu." zavolal jsem za ním, když jsem odcházel do chodbičky. Sebral jsem klíče a nahmátl malý přenosný laser.

Sebastian
Jakožto každý kocour jsem vodu skutečně v lásce neměl, natož se dobrovolně odebrat do vany, která jí bude plná. Ten chlapec byl sice zajímavý, ale stejně, jako spousta lidí i naivní. Snažit se mě podplatit? Stále jsem měl svou hrdost.
Mou pozornost upoutal červený, chvějící se flíček na stěně. Byl jsem si jist, že ještě před chvílí tam nebyl. Zvědavě jsem se k němu vydal a přiklopil ho rukou. Za chvíli se objevil o pár centimetrů vedle a já se ho znovu bezúspěšně snažil polapit. Postupoval po stěně dál a dál až mě dovedl do koupelny. Příliš pozdě jsem vytušil trik.
Světélko zmizelo a dveře se prudce zabouchly. U nich stál Ciel, s drzým úsměvem na tváři, v jedné ruce šampon a malý kovový váleček, v druhé pohupoval klíčem.
"Koťátko je v pasti." zanotoval a klíč strčil hluboko do kapsy u kalhot.
"Ještě si s tebou nikdo nehrál s laserem? Věčná škoda. Je to zábava, co?" válečkem namířil na zeď a stiskl knoflík. Objevil se červený bod.
"Skutečně podlé, modrovlásku." odvětil jsem a již bez prostestů si sedl do široké vany. Neměl jsem kam utéct, bylo lepší spolupracovat.
"Tu přezdívku si nech, nelíbí se mi." Ciel přešel za má záda a začal napouštět vodu. Otřásl jsem se, když se hladina začala dotýkat mých kotníků.
"Nestěžuj si, jako člověku se ti to bude líbit víc. Všichni to děláme, když potřebujeme relaxovat. Lehneme si do vany a jen si užíváme to teplo."
"Vždyť lidem také často nejsem schopen porozumět." Škubl jsem sebou a snažil se dostat nad vodu alespoň ocas, který mi začínal moknout, ale Ciel mi pevně sevřel ramena. Na to, jak byl drobný, měl velice pevný stisk.
"Necukej se. Pro jednou to přežiješ. Ale nemysli si, že se tomu potom vyhneš, pokud mě v některých věcech neposlechneš, tak poletíš, je to jasné?" vypnul vodu, která mi již zahala až po ramena.
Se zaťatými zuby jsem se pokusil uvolnit a ohlédl se na něho. "Dobrá, přijímám."
Jeho tváře byly lehce zarůžovělé, to nebylo zcela přirozené. "Ciele, jsi v pořádku?"

Ciel
"Ciele, jsi v pořádku?"
Ne, ovšem, že jsem nebyl v pořádku. Vadilo mi, jak jsem reagoval, ale bylo těžké udržet postoj, když prede mnou seděl ve vaně úplně nahý muž-neko a v mé hlavě se míhala jedna představa za druhou o tom, jak nemám jinou možnost, než ho umýt.
Vždyť nejsem gay! Proč na mě má takový vliv? Je to jen člověk, naprosto nerozdílný od kohokoliv jiného, přemlouval jsem sám sebe.
"Nic mi není, jen je tu horko." otočil jsem se pro šampon a ten okamžik využil na hluboký nádech.
"Myslím, že umýt by ses dokázal sám, ne?" zkusil jsem štěstí. Ale nepřálo mi.
"Té věci v lahvi se nedotknu. Pokud ji na mne chceš použít, do toho. Ale já sám ji odmítám vzít do rukou." v jeho hlase bylo očividné pohrdání, ale slyšel jsem i náznak úsměvu. Co ho pobavilo?
Dříve, než jsem si to stihl rozmyslet, jsem popadl lahev a vylil mu šampon na vlasy. Zabořil jsem do nich ruce a začal tekutinu roztírat, jak po pramenech vlasů tak i po kočičích uších, která sebou nesouhlasně zastřihala.
"Vážně znechucující. Jak tohle můžete používat dobrovolně?" Sebastian se mi snažil vykrouti, ale nepustil jsem ho.
Když jsem přešel na jeho tělo, snažil jsem se příliš o něm nepřemýšlet. O sametové kůži, svalnaté hrudi, širokých zádech, úzkém pasu a bocích.
"Končím, tohle už zvládneš." otřel jsem si ruce do ručníku, stáhl rukávy a roztřesenýma rukama vytáhl klíč. Pak jsem vystřelil z koupelny.

Sebastian
Byl tak roztomilý. Jak se červenal, když se mě musel dotýkat, bránil se tomu, ale marně. Jeho drobné ručky působily na mém těle nezvykle příjemně. Bylo mi ihned jasné, oč se jedná, ale dělat hloupého a pozorovat jeho reakci, to jsem si skutečně vychutnával. Nicméně vydržel déle, než jsem očekával.
Nebyl další důvod svá muka protahovat. Opláchl jsem ze sebe nepříjemně vonící tekutinu a vzal jeden z ručníků na držaku, jímž jsem se snažil co nejlépe vysušit především své kočičí části. S ručníkem kolem pasu (všiml jsem si, jak ho mé neodění rozrušuje) jsem vyšel ven.
Seděl na křesle a rozkládal kusy oblečení, košile a kalhoty, a zaujatě si je prohlížel. Když mě spozoroval, vztekle nafoukl tváře a vyhnul se mému pohledu. Netušil, jako sladce na mne jeho chování působí.
"Obleč se, tamhle jsem ti přinesl něco z obchodu, snad ti padnou. Musím na tebe vyzkoušet tyhle košile. Nejspíš budou potřeba zabrat." zachytil jsem bílou košili s dlouhým rukávem, kterou mi ledabyle hodil. Voněla po růžích, pravděpodobně z aviváže.
Shodil jsem ručník, oblékl se a trochu nešikovně začal zapínat košili. Nikdy předtím jsem nic takového nedělal, takže jsem potřeboval více pokusů. Nečekaně se přede mnou objevily malé ruce, jenž mě chytily za límec.
"Ukaž, udělám to, jinak tu budeme do rána." Ciel znovu porozepínal mnou špatně sprárované knoflíky a během minuty bylo hotovo. "Děkuji za pomoc."
"Opravdu jsi nikdy nenosil lidské oblečení?"
"Velice zřídka, málokdy jsem se vůbec přeměňoval. Bylo to vcelku problematické zakrýt mé kočičí aspekty. Navíc jsem si připadal omezován, když jsem slyšel o všech těch normách v chování, oblékání a dále. Jednou, když jsem se vydal do ulic jako člověk, i v oblečení, neustále se ke mně přidávaly nejrůznější dívky a zvaly mě na pití. Obtěžující."
Ciel se ušklíbl, když bral do ruky špendlíky. "Nediv se, na lidské poměry jsi extrémně pohledný. Snažily se tě vytáhnou na rande, aby se s tebou mohly vyspat. Navíc je určitě přitahovalo tvoje chování."
"Vyspat se se mnou? Lidé mají neuvěřitelně zvláštní záliby." prohrábl jsem si vlhké vlasy. "Mimochodem, co jsi myslel mým chováním?"
Pokrčil rameny. "Chováš se jako gentleman viktoriánské doby, to zaujme. Těžko se dáš přehlédnout."
"Dovoluji si to brát jako poklonu. Je to zvláštní, myslel jsem, že vzhled hodnotí spíše ženy, ale očividně i ty máš svůj názor. Líbím se ti?"
Prudce na mě pohlédl, oči rozšířené. "Co je tohle za otázku? Jsem muž, nemůžu tohle hodnotit! Máš podivné, až hloupé otázky." jeho tváře se zapalovaly, což mi dalo odpověď, aniž by cokoliv řekl.
"Zvedni ruce." přikázal a přidal další špendlík. "Fajn, svlékni se."
Zachechtal jsem se a řekl si, že je čas ho trochu pozlobit. "Páni, máš rychlé metody, jen co je pravda. Ale pokud je to tvé přání..."
"N-ne! Tohle jsem nemyslel, jasné?!" vypískl rozrušeně. "Jen košili...sundej si jen košili, abych ji mohl zabrat." Sklopil oči a beze slova natáhl ruku, čekal, až mu ji podám.
"Oh, omlouvám se." ušklíbl jsem se. "Pokud změníš názor, jsem k dispozici." zamrkal jsem vyzývavě. Tohle byla má specialita: škádlení a provokace.
Vyškubl mi oděv z ruky, chvíli košili přešpendloval, pak popadl jehlu a dal se do šití. Obdivně jsem ho pozoroval.
"Jsi neuvěřitelně zručný v domácích pracích. Skutečně obdivuhodné. Mohl bych ti nějak pomoci?"
Zavrtěl hlavou. "Obleč si támhle to tričko, druhou košili zaberu podle téhle." podíval se hodiny.
"Já už spát nepůjdu, stejně musím za dvě hodiny vstávat. K tomu mě čeká práce do školy, takže jsetli ty chceš, můžeš si vzít mou postel."
"Neměl by ses tak přepínat, Ciele. Tvé tělo to nevydrží." měl jsem o něho starost. Vypadal příliš křehce na takové množství činností. Už nyní se mu pod očima rýsovaly tmavé kruhy.
Lehce se usmál. "Jsem zvyklý. Navíc spánek je pro mě více prokletí než odměna. Teď běž, já to dokončím."
Ač nerad, přikývl jsem, jeho slovy trochu zmatený, a odešel z pokoje. Nešel jsem ale do ložnice, nýbrž do kuchyně, kde na stole ležely jeho poznámky a počítač. Nezaheslovaný. Přeci jen bych mu mohl pomoct.

Ciel
Pomalu jsem otevřel oči. Můj obličej ležel na chladné desce stolu, lampička stále svítila. Co se stalo? Narovnal jsme se a ucítil kolem ramen deku. Na klíně mi ležela dozabraná košile. Musel jsem usnout, proklatě, teď nestihnu napsat tu práci, zaklel jsem v duchu.
Otázkou bylo, kdo přeze mě položil deku. Otočil jsem se a v protějším křesle uviděl sedět Sebastiana. Hlavu měl opřenou o ruku na stolku, vypadalo to, že usnul. Na stehnech měl položený můj počítač. Opatrně jsem mu ho vzal a zapnul. K mému absolutnímu překvapení na něm byl otevřený textový soubor, dlouhý na pět stran, všechno o skotském masakru v Glencoe. Napsal ten referát, došlo mi užasle. Musel použít mě poznámky ze sešitu a podle nich sestavit jeho strukturu. A zrovna tak to byl on, kdo mě přikryl, když jsem usnul. Ani jsem neměl obvyklé krvavé sny.
Prohlížel jsem si jeho spící tvář. Černé vlasy mu spadaly přes zavřená víčka, dlouhé tmavé řasy vytvářely vějířek na jeho tváři. Bylo neuvěřitelné, jak se z obyčejného kocoura vyklubal takový vychovaný elegán a krasavec. I když s tou výchovou bych to zřejmě neměl přehánět. Stejně tak jeho inteligence byla neuvěřitelná.
Usmál jsem se. Možná skutečně nebyl špatný nápad ho tu nechat. Mohl dělat čest kočičí nepředvídatelnosti.
Pohlédl jsem na hodiny. K čertu, přijdu pozdě. Složil jsem košile k ostatnímu oblečení, položil přes Sebastiana deku a nacpal notebook do tašky. Než jsem odešel, načmáral jsem mu rychlý vzkaz na kus papíru. Z ledničky jsem sebral kus toustu a opustil své malé království.

Sebastian
Slunce prosvitovalo oknem přímo na křeslo, v němž jsem spal. Po těle se mi rozlévalo příjemné teplo, jako v kočičím pelíšku s vyhříváním. Promnul jsem si oči. Vypadalo to, že Ciel už odešel. Deka, kterou jsem mu dal v noci přes záda, nyní ležela na mém klíně.
Protáhl jsem se a pomalu vstal. Lidské tělo je na spaní neuvěřitelně nepohodlné, co bych dal za možnost spát v koutku pohovky jako kocour. Bolela mě záda, o přesezených nohách ani nemluvě.
Vzal jsem do ruky vzkaz ležící na druhém křesle. V lednici je šunka a sýr, můžeš si je vzít k snídani. Toustový chléb je v druhém šuplíku zleva. Než se vrátím domů, nějak se zabav, ale snaž se nenadělat nepořádek. Taky raději nedocházej z domu. Ciel PS: Díky za práci dnešní noc.
Zasmál jsem se. Nezasvěcený by mohl z jeho poslední věty vyvodit vážné a také chybné důsledky. Nicméně vypadalo to, že není až tak nedobytnou pevností, jak se prve zdálo.
Vzal jsem si v kuchyni jídlo a zatímco jsem žvýkal chleba bez chuti, přemýšlel jsem. Na to, že jsem se k němu nastěhoval, jsem toho o něm věděl jen velmi málo. Neměl rád nepořádek, potíže a kočky. Byl tvrdohlavý, drzý, ale i laskavý. Vzpomínal jsem, že mluvil o spánku, že je mu prokletím. Měl na mysli noční můry? Pochopitelně jsem neočekával, že by mi o sobě začal vyprávět, ani já nebyl ve své minulosti příliš výřečný. Přesto jsem nikdy dříve nebyl tak zvědavý jako nyní.
V obývacím pokoji jsem si svlékl tričko a pokusil se správně zapnout košili. Úspěšně. Byla mnohem příjemnější, než v noci, lépe mi seděla. Netušil jsem, co všechno ještě ten chlapec mohl umět.
Znovu jsem si vzpomněl na jeho jemné ruce na mém těle. Když mě lidé hladily přes srst, bylo to něco úplně jiného. Navíc jeho dotek ve mně rozpaloval cosi neznámého. On sám se červenal, ale neměl nejmenší tušení, co jsem cítil já sám. Měl jsem pocit, že na každém místě, kterého se dotkl, mi kůže příjemně mravenčila. Na hrudi i zádech, rukách, ale především na mých kočičích uších.
Zachvěl jsem se. Je to jen dítě, neměl bych takhle uvažovat. Naše styly života se odlišují a má minulost není příliš růžová na to, abych s ní chtěl špinit někoho dalšího.
Lepší bude najít si něco na práci. Byl jsem zvyklý se celý den toulat nebo povalovat, takže zůstat v domě nebylo nic, co bych si přál. Promiň, Ciele, tvůj příkaz znovu neuposlechnu. Je čas vydat se prozkoumat okolí.


Pokračování v druhé části :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!