Pohlaď mě! (oneshot) 2.část

9. července 2017 v 16:30 | Alisha Alford |  Fanfikce
Pardon, nevešlo se mi to do jednoho článku, takže tady je druhá část. Pravděpodobně budu muset udělat i třetí :)

Ciel
"Trancy, Phantomhive! Vaše práce." Ne nadarmo si naše učitelka dějepisu vysloužila přezdívku slečna Ratchedová. Hodila by se spíše do mučírny, ale ona dokázal svou odbornost uplatňovat na nás. "Phantomhive, proč jsi si vybral masakr v Glencoe?"
"Neměl jsem důvod, jen jsem na něj narazil." tahle ženská mi vážně lezla na nervy. Protentokrát jsem se její obětí ale nestal.


"Dobrá, téma to není špatné. A zkus se z toho poučit pro příště." Jistě, jako bych za Aloisovu perverznost mohl já.
Zatímco Alois dostával dlouhé kázání kvůli neodevzdání práce, já jsem hleděl z okna a probíral se včerejší nocí. Stále jsem byl zmatený. Nerozuměl jsem sám sobě. Proč jsem Sebastiana vlastně vzal domů, staral se o něj, došíval košile a nakupoval a necítil jsem hněv? Byl jsem ve skutečnosti rád, že tam byl. Jeho samolibost a lehkost chování vnášely do mého temného domu a nezáživného života trochu světla a ztřeštěnosti.
Jeho oči mi připomínaly démona, celkově jeho vzhled byl takový. Byl jako temný magnet a já železo, přitahoval mě, ať jsem chtěl nebo ne. Můj zmatek ještě narůstal. Byl to jen neko sebraný z ulice. A já chtěl, aby to tak zůstalo. Křehká nit přátelství, která časem zesílí v provaz. Odjakživa jsem byl samotář, ale později to člověka přestane bavit, nestačí mu čtyři zdi, kniha a televizor. Chcete živou osobu, s níž byste mohli důvěrně mluvit, ne rodinu, někoho cizího, kdo o vás nic neví, ale vyvolává ve vás pocit, že mu můžete bezmezně věřit. Přesně tak na mě působil Sebastian.
Zvonek zařinčel a já opustil mátožně třídu, aniž bych si napsal jediný řadek.
Na obědě si ke mně nepřisedl nikdo jiný než Lizzy, Grell a Ronald. Bláznivá trojka, která si skvěle rozuměla. K mé úlevě mě ze svého rozhovoru vynechali, ale to jen do té doby, než se objevil Alois.
"Cielku! Tak jsem tě našel. Dneska se mnou určitě půjdeš do města, viď?" opřel se lokty o stůl, bradu položil na dlaně a snažil se dělat psí oči. Když jsem ho stále ignoroval, sáhl rukou po mé tváři. Hrubě jsem ho odstrčil.
"Nech mě už, Aloisi. Mám tě dost." vrátil jsem se ke špagetám, čímž jsem ho ještě víc vyprovokoval. Popadl sklenici a chrstnul mi vodu do obličeje. V jídelně zavládlo ticho, všichni čekali, jak se zachovám.
S naprostým klidem jsem se zvedl od stolu a usmál se na něj. "Cítíš se lépe, Trancy?" nevěřícně na mě zamrkal. Sebral jsem tác, odnesl ho a opustil jídelnu. Show se nekonala.
Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, znovu se rozproudila konverzace. Otřel jsem si vodu z čela a odhrnul vlasy. Kéž by mu tenhle akt alespoň vynahradil jeho stupidní chování.
Dveře se prudce rozletěly a ozvaly se rychlé, naštvané kroky. Otočil jsem se a vzdychl. "Co ode mě ještě -" nestačil jsem větu doříct. Cítil jsem, jak padám.

Sebastian
Podle Cielova rozvrhu mělo jeho vyučování skončit už před půl hodinou. Obával jsem se, zda jsme se neminuli. To by nebylo příliš pozitivní.
Budova školy byla prostá, cihlově červená a velkým ciferníkem na průčelí. Mnohokrát jsem sem zabloudil jako kočka, děti mě měly velmi rády, čehož jsem využíval v dobách největšího hladu. Nyní jsem tu stál jako člověk, v kalhotech a košili, botách, které jsem v kočičí podobě sebral z obchodu (Ciel by neměl radost) a klobouku, který zakrýval mé uši. Mít ocas obtočený kolem pasu, bez možnosti pohybu, nebylo dvakrát příjemné. Kolem mé osoby se navíc neustále potulovaly dívky všeho věku a nedopřávaly mi klidu, ač jsem vůči nim byl zcela netečný. V kočičí podobě jsem proti pozornosti nic neměl, v lidské to rozhodně nebyl stejný případ.
Dveře budovy se otevřely a a vzápětí v nich stál Ciel. Když scházel po schodišti, všiml jsem si, že kulhá. Vlasy měl přirozcuchané a dolní ret roztržený. Za ním vyšla další pětice dětí, které se ho snažily dohnat, ale očividně neměl zájem.
"Ciele!" zakřičel jsem a rozeběhl se k němu. Kdo mu tohle udělal? Probouzel se ve mně dosud neznámý ochranitelský instinkt. Vždyť sotva může chodit!
Při zvuku svého jména se na mne otočil, oči rozšířené údivem a ústa němě pootevřená. Chtěl se prudce pohnout, ale tvář se mu zkřivila bolestí.
"Co tu děláš? Měl jsi zůstat doma, ne tady na mě čekat. A jak vůbec víš, kde je moje škola?"
Jeho otázek jsem si nevšímal, sebral jsem mu z ruky tašku a podepřel ho. "Jak se tohle stalo? Jsi v pořádku? Vypadáš, že sotva stojíš na nohou. Dovol mi ti pomoct."
"Sebastiane, já jsem v pořádku. Nemusíš šílet. Ale ptal jsem se, proč jsi tady."
"Byl jsem se projít po čtvrti a napadlo mě přijít pro tebe. Rozvrh jsi nechal na stole a já tuhle oblast důvěrně znám, nebyla potíž najít tvou školu." usmál jsem se slabě. Všiml jsem si, že skupinka, jenž předtím vyšla za Cielem nás nyní pozorovala.
"Tvoji přátelé?" zeptal jsem se tiše.
Zakroutil hlavou. "Spolužáci."
"Dobrá. Ale jak se to stalo?" "Spadl jsem ze schodů, toť vše." odvrátil oči. Vycítil jsem to. Že něco tají.
"Kdo to byl?" zasyčel jsem. "Kdo byl co?" hrál nechápavého, ale nemohl mě oklamat.
"Kočky poznají, když jse člověk neupřímný. Takže znovu. Kdo tě shodil ze schodiště?"
Protočil oči. "Nevím, proč tě to tak zajímá. Byl to Alois Trancy, ale je to vyřízené, dal jsem mi do držky." zašklebil se nad mým překvapeným výrazem. "Nejsem tak bezbranný, jak vypadám."
Rozesmál jsem se. Byla to úleva, že je v pořádku, i trocha hrdosti, kterou jsem cítil, přestože jsem vlastně neměl důvod. Ale byl jsem opravdu rád.
"Takhle nemůžeš chodit." kývl jsem k jeho noze, již hrozilo, že kazdou chvíli podklesne.
"Nic to není, jen natažená šlacha." pokusil se udělat další krok, ale kdybych ho nezachytil, skončil by na zemi.
"Pochybuji o tom. Teď se pevně drž."
"Co chceš -. Hej! Pusť mě na zem!" zaječel, když jsem ho zvedl do náruče. Než spadl, chytl se mě pevně kolem krku. Cítit jeho teplé tělo proti mé hrudi bylo uklidňující, přinášelo mi jistotu.
"Půjdeme, má malá princezno. Čeká nás tvoje malé království."
"Nejsem princezna, jasné?" zasyčel. Byl jsen rád, že se znovu vrátil do starého, hrubého já. Ale ještě bylo něco třeba udělat.
Přešel jsem ke skupince, která vyděšeně ucouvla. "Sebastiane, tohle není -"
"Kdo z vás je Alois Trancy?" nedbal jsem Cielových prostestů a vpaloval se očima do jednoho po druhém. Upoutal mě pohled blonďáčka se světle modrýma, vyděšenýma očima a podlitinou pod pravým okem.
"Hádám dobře, že ty?" přistoupil jsem k němu. Snažil se vypadat drze a tvrdě, ale očividně byl připravený k útěku.
"A má být? Co jsi ty? Cielova nová hračka? Pes? Nebo dokonce partner na perverzní hrátky?" zasmál se svému vtipu, ale nikdo jiný ho nenásledoval. Prudce jsem se k němu sklonil, až ucukl.
"Ruce pryč, chlapče." můj úsměv byl ledový jako arktický vítr. "Pokud se dozvím, že se ještě něco podobného opakovalo, budeme mít velice dlouhý, přátelský rozhovor. Dávej si prosím pozor, ano?" narovnal jsem se. "A nejsem jeho pes. Jsem jeho kocour."
Nečekal jsem na reakci a se Cielem v náručí odkráčel pryč.

Ciel
Tohle bylo tak trapné. Přímo přede všemi mě Sebastian odnášel princeznovským stylem přes školní dvůr. Cítil jsem pohledy všechny, kteří tam zůstali, v zádech.
"Můžeš mě položit, půjdu sám."
"Ne, to nepůjdeš. Pokud budeš nohu příliš namáhat, zotaví se pomaleji. To by sis jistě nepřál."
"Musím ještě do kavárny, mám odpolední směnu a jsme bez peněz. Nemůžu vynechat, vyhodí mě." Peníze, které jsem měl, mohly vydržet tak na tři dny, pokud budeme jíst ke každému jídlu jeden toust. Bylo zvláštní, jak stačil jeden den a už jsem nepřemýšlel v jednotném, ale množném čísle.
"Nuže, kde se ta kavárna nachází?" zvedl jsem oči k jeho obličeji. Byl tak blízko, že jsem mohl hlavu zabořit do jeho krku, což mě rozptylovalo. Litoval jsem, že nemůže sundat klobouk, bez něj vypadal mnohem lépe.
"Je to jen o dvě ulice dál. Tady zaboč vlevo." ukázal jsem na malou uličku.
"Je to ta kavárna na rohu Back Street a Salford Street?" přikývl jsem. "Ano, to je ona. Kavárna Devil's Contract."
----
"Fajn, díky za pomoc, teď už musím sám."
"Hodláš v tomhle stavu sloužit zákazníkům? Obávám se, že to ti nemohu dovolit."
"Přestaň už na mě dohlížet! Nejsi můj otec ani nikdo jiný, jsi jen spolubydlící, tak se podle toho chovej." měl jsem vztek. Vlastně ani ne na něho, spíš na všechno a všechny. A k tomu všemu mě ten samolibý kocour odmítal poslechnout.
"Nejsem, nenesu za tebe odpovědnost. A zrovna tak nejsem povinen poslouchat tvé rozkazy." bez dalších otázek otevřel skleněné dveře a vstoupil dovnitř. Rovnou zamířil dozadu do zázemí, kde mě posadil na židli.
"Promiňte, mohu mluvit s manažerem, prosím?" zašvitořil na dívku u kanceláře. Bylo vidět, že je jím naprosto uchvácena.
"J-jistě, hned ho přivedu."
"Okamžitě toho nech!" zavrčel jsem. "Můžu pracovat stejně dobře jako ostatní. Tak už si dej odchod a přestaň mě opečovávat!"
"Obávám se, že zrovna ty péči skutečně vyžaduješ." zasmál se drze. "Beze mě bys nejspíš ani nedošel domů. Nevyčítám ti to, jen to uznej." naklonil se ke mně s převřenýma očima a štíhlými prsty přitáhl můj obličej za bradu k sobě. Viděl jsem každý detail jeho rtů, křivku úsměvu, jenž se mu na obličeji rýsovala, rudé, svůdné světlo vyzařující zpod víček. Každou vteřinu bylo těžší nevěnovat pozornost jeho kráse. Ovládal jsem se.
"Zvládl bych to. Už léta jsem nikoho neměl a byl jsem v pořádku. Teď se objevíš ty a všechno se začne sypat."
"Ah, chceš tedy říci, že je to má chyba? Obávám se, že tvá logika nemá absolutně žádný vliv na to, že jsem napsal tvou práci, donesl tě až sem a hodlám s tebou pracovat. Mýlím se snad?"
"Ty se mnou hodláš co?!" málem jsem zaječel, když klaply dveře.
"Prosím, pan Baldroy vás očekává."
"Mnohokrát děkuji." než jsem stihl zareagovat, pustil mě a zmizel v kanceláři.
Netrvalo dlouho a znovu se objevil se širokým úsměvem na tváři, následován manažerem Baldroyem. Ten, stejně jako vždy, měl v ruce cigaretu a prohraboval si slámově žluté vlasy.
"Ciele, jsem rád, že jsi nám přivedl posilu. Sebastian vypadá více než schopně, toho ihned využijeme. Jak jsem slyšel, kvůli tvému zranění nemůžeš chodit, takže zůstaneš za barem a Sebastian se postará o zákazníky."
"Nemám s tím nejmenší potíž." úslužně přikývl Sebastian. Bylo vidět, jak se mou situací královsky baví. Zatnul jsem zuby.
"Tady máte ještě zástěru. Jednoduše budete obcházet lidi, kteří přijdou, zapisovat si objednávky do bloku, který jsem vám dal a pak je zanesete Cielovi. Všechno by pak mělo fungovat bez problémů." zazubil se mým směrem.
"Ty víš, co dělat. Hlavně nech nohu odpočívat, budu tě potřebovat na víc služeb, jsi můj nejschopnější."
Obrátil se na Sebastiana. "Postarejte se o něho, Sebastiane, svěřuji ho do vaší péče. Však víte," spiklenecky mu poklepal na rameno a zamrkal. "je to náš malý kluk."
"Nechte si to, Barde. Nejsem dítě." nevrle jsem vstal a snažil se vydržet bolest v pravé noze.
Sebastian se ušklíbl. "Obávám se, že musím s panem Baldroyem souhlasit, stále jsi. Ale neobávejte se, postarám se o něj více než pečlivě. Na to se spolehněte." upřel na mne oči, v nichž se zatřpytily jiskřičky a měl jsem pocit, že jsem zahlédl i stín jakéhosi zvířecího hladu. Otřásl jsem se. Hloupá představivost.
"Výtečně. Tak do práce! Hosté nepočkají." Bard tleskl. Pak se na mě zkoumavě podíval.
"Heleďte, co je mezi vámi dvěma?" nechápavě jsem mu pohled oplácel. Sebastian promluvil jako první.
"Myslím, že o tom Ciel nebude chtít mluvit. Je to záležitost komplikovanějšího rázu." jeho dokonalý úsměv dodával slovům temný podtón tajemství, na což Bard okamžitě skočil.
"Jistě! Chápu, zcela to chápu. Ale neřekl bych to do tebe, Ciele, ani do jednoho z vás."
Došlo mi to až o chvíli později. "Zadržte! Nedělejte ukvapené závěry, Sebastian se vyjádřil úplně špatně! Nejde o -"
"Jen klid, kluku." přešel ke mně a rozcuchal mi vlasy. "Já to na tebe tetě nevyzradím." strčil si cigaretu do úst a zabouchl dveře kanceláře. Povzdechl jsem si. Tihle dva dohromady. To bude hotové peklo.
---
Objednávky se hrnuly, ale Sebastian všechno zvládal s grácií a profesionalitou. Než začal obsluhovat zákazníky, sundal si klobouk, což jsem si opravdu nebyl jistý, že byl dobrý nápad. Na mé naléhání odpověděl, že 'lidé si dokáží odůvodnit vše a pravděpodobně uši budou považovat za rozkošný doplněk'.
"Měl bych ti jedny koupit, nemyslíš?" koutky mu zacukaly. Odmítl jsem se nechat vyvést z rovnováhy.
"Trhni si nohou, kotě." usmál jsem se jedovatě a šel připravit další cappuccino. Jestli to takhle bude pokračovat, určitě s ním přijdu o rozum. Díky jeho poznámkám se má představivost rozbíhala do mnoha směrů a všechny byly opravdu špatné. Pokoušel jsem se soustředit na kávu.
Noha mě bolela méně, ale stejně jsem většinu času trávil ve stoje otáčením se od zadního stolu s kávovary k přednímu pultu. Momentálně jsem neměl co na práci, všechno bylo vyřízeno, a tak jsem pozoroval Sebastiana chodícího od stolku ke stolku. Neustále se staral, aby hostům něco nechybělo, byl to ideální zaměstnanec.
Zrovna stál u sedačky s třemi dívkami, které se obdivovaly jeho 'modnímu doplňku'. Sladce se na ně usmíval a zodpovídal každou otázku.
Vzedmul se ve mně vztek. Já bych si s ním měl takhle povídat, ne nějaké tři holky! Má sedět tady, usmívat se a štvát mě těmi svými dvojsmysly.
Já...žárlím? Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nemám důvod, je to jen můj spolubydlící. Dost, dost, dost! Špatně, všechno je to jinak než má. Ksakru, prostě se budu dívat jinam. Otočil jsem se, ale vzápětí ucítil ruku na rameni.
"Dvakrát latte a jednou Earl Gray." Sebastian si sedl na barovou stoličku a odložil blok stranou. "Není to snadná práce. Divím se, jak dokážeš vykonávat takovou práci pořád."
"Rozhodně nejsem tak oblíbený." uklouzlo mi.
Zaslechl jsem smích. "Ale, ale, co to slyším? Že by na těch slovech, co jsem řekl Bardovi, byla troška skryté pravdy? Žárlíš, mé malé koťátko?"
"O čem to mluvíš?! Nemám nejmenší -. Ah, do pekla!" s výkřikem jsem stáhl ruku. Kvůli nepozornosti jsem posunul hrnek a opařil si ruku vařící vodou.
"Ciele, co se stalo?" Sebastian stál okamžitě u mě. Opatrně vzal mou ruku a rychle prohlédl spáleninu. "Hned si to dej pod studenou vodu. Nech ji téct, dokud ruka nepřestane pálit. Já dokončím stůl a přijdu za tebou."
"Nemusíš, postarám se o to." jeho prsty mě vzaly za bradu a donutily mě podívat se mu do očí. "Ne, já se postarám o tebe. Protože tak si to přeji." v očích měl něžnou starost, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Vypadal...nádherně.
Jeho obličej se pomalu přibližoval. Nedokázal jsen se pohnout, byl jsem hypnotizovaný jeho pohledem. A potom...
"Musím jít, jinak ta káva vystydne." nečekaně se odtáhl, jeho prsty zmizely a v příští chvíli už se vzdaloval s tácem. Nevěřícně jsem se dotkl místa, kde ještě před chvílí byla jeho ruka. Tváře mi začínaly nabírat červený nádech a cítil jsem v nich horkost. Rychle jsem se otočil a odešel k dřezu v zadní místnosti.

Sebastian
Tohle bylo opravdu nečekané. Příliš jsem se nechal unést jeho modrýma očima a pootevřenými rty. Nechtěl jsem ho zatahovat do svého života, ale nemohl jsem si pomoct. Nikdy jsem se necítil lépe, než když jsem byl v jeho společnosti.
Poslední čaj byl odevzdán u stolu a já se konečně mohl vydat za Cielem. Našel jsem ho sedět na židli, ruku držíce pod proudem studené vody. Když jsem vešel, ohlédl se, ale rychle se znovu vrátil pohledem k vodě.
Z lékárničky jsem vytáhl čistý obvaz a v kredenci našel čistou utěrku. "Ještě ruka pálí?"
"Ne, už je to lepší. Ale jak jsem řekl, můžu to udělat -"
"Buď už tiše, koťátko." houkl jsem přes rameno. "Nebudu opakovat, kdo o tebe bude pečovat."
"Já nejsem žádná kočka!" zavrčel a cákl po mně vodou.
"Ale dost prskáš. Připomínáš ji víc než já." usmál jsem se a opatrně utěrkou osušoval spáleninu. Táhla se přes hřbet jeho drobné ruky až kousek za zápěstí a nabrala ostře červený odstín, začínaly se mu tvořit puchýře.
"Když teď máme volnější čas, chtěl jsem se tě zeptat na pár věcí." ozval se Ciel.
"Ptej se, rád odpovím pokud mohu." upřímně jsem měl trochu strach, jaké otázky mi bude klást. Byl to nesmírně chytrý chlapec a jeho dotazy mířily přímo k cíli.
"Kde jsi se naučil psát?" zamrkal jsem. Neviděl jsem přicházet takový typ otázky.
"Už si přesně nevzpomínám, bylo to dávno. Ale jako dítě jsem občas využíval i lidskou podobu, tehdy se mě ujal mladý učitel. Nemluvil jsem, domníval se, že jsem němý a naučil mě psát i číst."
"Neměl jsi rodinu?" Dostáváme se na tenký led. Polkl jsem.
"Nevzpomínám si na ně. Ani jedinkrát jsem si je nedokázal vybavit." Ciel jen přikývl a chvíli pozoroval, jak mu omotávám ruku obvazem.
"A co tvoje řeč? Mluvíš neuvěřitelně vybraně, pokud bych to mohl přirovnat, připomíná mi to devatenácté století."
"Slýchával jsem takovou mluvu. Jen jsem ji přebral od jiných. Nikdy jsem si to neuvědomil, dokud jsi mi to neřekl. Přišlo mi to zcela přirozené."
"Mám poslední otázku. Proč Glencoe?" ruce se mi zastavily. Tiše jsem se zasmál. Proboha, Ciel byl proklatě chytrý. Pochopil, že jsem měl zvláštní důvod si vybrat tohle téma.
"Byl jsem tam." zavládlo ticho. Klečel jsem před ním a nepřestával s veškerým zaujetím ošetřovat jeho zranění. Pak přišla ta nevyhnutelná poslední otázka.
"Jak je to možné?" nezdál se vyděšený ani šokovaný, spíše zvědavý.
"V kočičím těle jsem prakticky nesmrtelný, stárnu jen v těle člověka. Pamatuji si i první křížovou výpravu, prošel jsem válkami i lety blahobytu. Stále jsem se učil nové věci a držel se s dobou, až jsem jednoho dne došel sem, k modrovlasému chlapci, který mne jako první za ta staletí nepřijal do domu. Myslím, že zbytek už znáš."
Přilepil jsem okraj obvazu kouskem látkové lepenky a chtěl vstát. Ale Cielova obvázaná ruka mě zadržela. Zvědavě jsem se něho podíval. Lehce se usmíval.
"Mám dost starého spolubydlícího, co?" ruka mi přejela po vlasech a zastavila se u uší. Pak jeho prsty začaly něžně drbat jejich zadní část.
"C-Ciele, co to...děláš?" hlas se mi třásl, byl to tak nádherně příjemný pocit, jeho štíhlé, teplé prsty projíždějící mé vlasy z jedné strany a dráždící srst ze strany druhé.
"Mhmm..." Nemohl jsem si pomoct a začal tiše příst. Ciel se rozesmál a pokračoval v pohybu s ještě větší razancí. Instinktivně jsem položil hlavu na jeho klín.
"Našel jsem snad slabé místo, kocourku? Jak krásně předeš, je to vážně tak příjemné?" škádlil.
"To n-není dobrý nápad..." vydechl jsem, v každém slově byla slyšet slast, již jsem cítil.
"Myslím, že je to víc než skvělý nápad." Ciel se šklebil, ale nakonec přeci jen ruku stáhl. Nepohnul jsem se, hlavu stále na jeho nohách. Přál jsem si, aby nic z toho ještě nekončilo.
"Nejsi v šoku, Ciele? Nevadí ti to, co jsi se dozvěděl?" cítil jsem, že vrtí hlavou.
"Není důvod. Jsi to pořád ty, ať starý čtyřicet nebo tisíc let. Navíc...bydlím s nekem. Může mi ještě něco připadat nenormální?"
S úsměvem jsem vstal. Byl jsem rád, jak přijal pravdu. Nikdy jsem ji nikomu jinému neřekl.
"Jsem rád, že to tak cítíš. Ale dovol mi také jednu otázku. Vážně vypadám na čtyřicet?"
Nechápavě se na mě koukal, ale nakonec se začal smát. "Vypadá to, že každý kocourek je trochu ješitný, hm?" stále s pobaveným výrazem se vrátil za bar.

Ciel
Vrátili jsme se domů kolem šesté. Sebastian trval na tom, že mě odnese a já neměl trpělivost se s ním hádat. Bylo příjemné opřít se o jeho hruď a jen odpočívat. Málem jsem usnul.
Chtěl jsem jít uvařit večeři, ale Sebastian mě znovu zarazil. "Něco uvařím, ty si sedni."
"Začínáš to přehánět, nejsem nemohoucí. Takže mi z ledničky podej slaninu, sýr a smetanu."
"Bohužel, smetanu ti podat nemohu. Dal jsi mi, když jsi přišel z nákupu, vzpomínáš?" usmál se. "Řekl jsi, že mi ji obětuješ, aby ses mě zbavil. Bohužel, nevyšlo to."
Povzdechl jsem si. "Pravda. Bydlíš tu se mnou a tu smetanu jsem obětoval úplně zbytečně. Nevhodný obchod."
"Co že bych za trest vařil místo tebe? Taková malá odplata z tvé strany." začal vytahovat brambory, slaninu, sýr a cibuli.
"Ty se nevzdáš, co?" zkoumavě jsem se na něho podíval. Jakmile přišel domů, převlékl se z košile do trička s nápisem Check Mate, které perfektně obepínalo jeho postavu. Připadalo mi fascinující, jak jsou jeho záda vždy rovná, brada zvednutá s kočičí hrdostí. Odhrnul pramen vlasů z čela a zastrčil si ho za ucho. Chtěl jsem mu ty vlasy projíždět prsty jako v kavárně, pozorovat jiskry očí, drze zvlněné rty.
"Všechno v pořádku?" jeho hlas mě vytrhl z představ. Nachytal mě při zírání a já měl nyní možnost vidět ten laškovný úsměv, o němž jsem před chvílí snil. Tyhle úvahy začínají být více než nebezpečné a nevítané.
"Naprosto. Ale pusť mě vedle sebe, chci něco dělat. Jaké máš vůbec zkušenosti s vařením?"
Sebastian ustoupil a podal mi slaninu na nakrájení. "Chvíli jsem se zdržoval v kuchyni sídla v Anglii viktoriánské doby. Je pozoruhodné, co se dokážeme naučit pouhým pozorováním. Tenhle recept jsem se naučil teprve nedávno, jde o zapečené brambory plněné slaninou a cibulí, na jejich vršek pro chuť patří plátek sýra a trocha koření. Slanina není originální ingrediencí, ale je to s ní mnohem chutnější."
"Znám ten recept, ale nikdy jsem ho nevařil. Má teta mu říkala Witch Potatoes. Vařila ho, když jsem byl menší."
Zbytek přípravy probíhal v příjemném tichu. Oceňoval jsem jeho přístup, nepáčil ze mě informace o mém soukromí. Rozhodl jsem se mu to říct až přijde čas.
Po večeři jsem se chystal do postele, když se objevil v mé ložnici.
"Nevadilo by ti, kdybych spal v kočičí podobě? Lidské tělo je na spánek velice nepohodlné, těžko se mi zvyká."
"Když ho nebudeš používat, nezvykneš si. Takže ne, nemůžeš tak spát." rozhodil jsem svou vlastní postel, ale Sebastian se stále neměl k odchodu.
"Možná, kdybych nespal na gauči, ale v posteli..."
"Čekáš, že si kvůli tobě lehnu na pohovku?"
"Měl jsem pocit, že tvá postel je dost velká pro dva." šokovaně jsem se otočil a narazil přímo do jeho hrudi. Nechápal jsem, jak se tak rychle dostal za má záda, ale to mě právě v ten okamžik trápilo nejméně.
"Co sakra jsi?! Nějaký perverzní kočičí zloděj bytů?" "Mluvil jsem pouze o spaní na stejné posteli, ale vypadá to, že jsi si představoval něco intimnějšího. Kdo z nás je tu perverzní?" přizvedl obočí a čekal na mou odpověď, která nepřišla. Tváře jsem měl v barvě červeného vína.
"Spi si jako kočka." procedil jsem skrze zuby. "Ale nechoď mi přes práh." zalezl jsem pod deku a překryl se s ní až po bradu.
"Díky za ochotu. Dobrou noc, Ciele." jeho hlas byl plný zadostiučinění, když opouštěl ložnici.

Sebastian
Bylo příjemné být zpět ve své srsti, spánek ke mně přišel během pár minut. Vzbudil jsem se v jednu hodinu ráno kvůli žízni. Protáhl jsem se a seskočil z pohovky, pod kterou mi ležela miska s vodou. Náhle jsem zaslechl ze Cielova pokoje nářek.
Rychle jsem se přeměnil, oblékl spodní prádlo a tričko a vyrazil k němu. "Ciele?" zaklepal jsem tiše. Vzápětí ticho prořízl výkřik.
"Ne! Dost!" Bez čekání jsem rozrazil dveře. Ciel ležel na posteli, ruce zaťaté, deka odhozená na zemi. Tvář měl zkřivenou, z koutků očí mu vytékaly slzy a hlava sebou házela ze strany na stranu. "Znovu...ne! Prosím...tati!"
Přiskočil jsem k němu a snažil se ho vzbudit. "Ciele, vzbuď se. Je to v pořádku, je to jen sen. Prober se."
Jeho oči se s trhnutím otevřely, vystrašeně se rozhlížel po pokoji jako by někoho hledal. Nakonec se zastavil u mě. Pohladil jsem ho po vlasech.
"Tiše, jsem tady. Nikdo ti neublíží, slibuji." oči se mu znovu zalily slzami, rty se třásly. Náhle jeho ruce prudce vystřelily a sevřely můj pas.
"Nikam...nechoď pryč." vzlykal tiše. Obejmul jsem ho a přejížděl po jeho zádech, držel ho v náručí a doufal, že alespoň takhle mu mohu pomoct.
"Jsem tady, nikam nepůjdu." trvalo asi čtvrt hodiny než znovu usnul, tentokrát už klidně. Jeho stisk nepovolil, proto jsem vzal jeho křehké tělo a přilehl vedle něho do postele. Položil jsem jeho hlavu na hruď a dekou nás oba přikryl. Nemohl jsem ho tam nechat samotného. Usnul jsem v ložnici se Cielem v náručí.

Ciel
Polštář se mi to ráno zdál měkčí než obvykle. Příjemně hřál, tichý pravidelný zvuk úderů mě ukolébávál do ještě hlubšího spánku. Přitulil jsem se k němu blíž a pevně sevřel látku. Ale něco bylo jinak. Bylo to, jako kdyby se pohyboval.
Ospale jsem přiotevřel oči a zvedl hlavu. Rudé oči mě tiše pozorovaly.
"Aaaah!" s výkřikem jsem se odtáhl a kdyby mě Sebastian nechytil za ruku, pravděpodobně bych spadl z postele. Přitáhl mě zpět a já dopadl ztěžka na jeho tělo.
"Ciele, co se děje? Jsem to jen já, nemáš důvod panikařit." prohrábl mi něžně vlasy. Znovu jsen se rychle odtáhl.
"Co děláš v mojí posteli?"
"Nevzpomínáš si? Křičel jsi ve spánku a když jsem tě vzbudil, prosil jsi mě, ať nedocházím. Byl jsi vyděšený k smrti a zoufalý. Omlouvám se, jestli jsem tě nyní vyděsil, ale nemohl jsem odejít."
Sklopil jsem oči. Ano, znovu se mi zdála má šest let stará noční můra. Téměř kažou noc od toho dne jsem snil o tom samém a téměř každou noc jsem se probouzel s křikem a zbrocený potem. Neexistoval způsob, jak to zastavit. Po dlouhé době jsem spal klidně až včera, když byl se mnou ve stejném pokoji Sebastian. Nyní to zřejmě platilo znovu.
"Nechci na tebe tlačit, ale pokud bych se nyní zeptal, co je příčinou tvého strachu, odpověděl bys mi upřímně?" Sebastian naklonil hlavu na stranu a trpělivě čekal na mou odpověď.
"Před šesti lety moji rodiče zahynuly při požáru." bylo to poprvé, co jsem o těch událostech s někým mluvil. "Otci se povedlo vynést mě z domu, ale má matka tam zůstala. Šel pro ni, jenže...už se nevrátil. Udusil se kouřem stejně jako ona. Od té doby jsem až do minulého roku žil s mou tetou Angelinou. Pak jsem začal pracovat a teta mi koupila tento domek. Chápala, jak se pro mě stala samostatnost a soukromí důležitými. Vyrovnal ksem se s jejich smrtí, dávno nepostrádám jejich přítomnost, ty sny se mi přesto stále vrací. Hořící dům a můj otec, odcházející zpět do plamenů." zaťala jsem ruce do prostěradla. "Marně natahuju ruce, volám ho, vím, jak to skončí, ale nikdy ho nedokážu zastavit. To je má noční můra pronásledující mě dlouhé noci." přitáhl jsem si kolena k bradě a kolébal se na posteli sem a tam. "Proto jsem tě nechtěl nechat odejít. Myslel jsem, že jsi on."
Silné paže mě vzaly kolem pasu a přitiskly mou hlavou dolů, k jeho hrudi. Rukama přejížděl po mých zádech a na vlasech jsem cítil jeho dech, když šeptal.
"Je mi to líto, Ciele. Ale přísahám ti, že i když nemohu být tvými rodiči, neodejdu. Možná z toho nebudeš nadšený, ale já tady hodlám zůstat s tebou. Chci ti pomoct. Aby se tvé zlé sny už nevracely. A pokud to znamená spát s tebou v jedné posteli, pak tě budu každý večer držet, abys mohl klidně spát. Dovol mi ti pomoct, Ciele. Pusť mě k sobě." zvedl mou hlavu. Na tváři mu znovu hrál úšklebek předvídající něco špatného.
"A za nocí, kdy nebudeš chtít spát, si můžeme najít i jiný druh zábavy." odstrčil jsem ho a nakonec praštil po hlavě polštářem.
"Jsi úchylný cvok! Neexistuje ani jediná šance, že bych s tebou spal!" vyskočil jsem z pod peřin a rozeběhl se do koupelny. V uších jsem slyšel jeho spokojený hlas. "Už jsi to udělal!"
"Byl jsem v polospánku." zabručel jsem v odpověď a vzal do ruky kartáček na zuby. Rty mi lechce zacukaly. Byl to pitomec, ale svým způsobem jsem byl doopravdy rád, že byl tady.
"Přihlouplé kotě." uculil jsem se a začal si čistit zuby.

Jen pro objasnění, slečna Ratchedová je postava z knihy Vyhoďme ho z kola ven, krutá zdravotní sestra, která s úsměvem týrá pacienty. Konec v třetí části
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!