Konec, který se stal začátkem - Kapitola IX.

19. srpna 2017 v 10:23 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola IX - Fulfilled wishes and unknown future (Splněná přání a neznámá budoucnost)
Sebastiana vzbudilo slunce dopadající do pokoje oken, jelikož závěsy zůstaly roztažené. Už podruhé za několik dní jsem usnul, podivil se.
Šimravý pocit na hrudi ho přiměl sklopit zrak. Ciel už chvíli nespal a nyní ho pozoroval nesourodnýma očima, zatímco štíhlými prsty zlehka přejížděl po Sebastianově hrudníku. Když zjistil, že je jeho milenec vzhůru, usmál se.
"Dobré ráno." Sebastian úsměv opětoval a vtiskl mu pusu na čelo.
"Změnili jsme se, co?" Ciel se zamyšleně zadíval oknem ven. "Občas si říkám, k čemu vlastně je láska. Dělá člověka slabým, ničí ho, ohrožuje jeho i toho, koho miluje. Způsobuje bolest a zasahuje v ty nejméně vhodné okamžiky a ty nejméně vhodné osoby." Lehl si na záda a díval se ke stropu. "Nejsem schopen se rozhodnout, jestli je láska dobrá, nebo špatná. Ať se na to dívám, jak chci, logicky vychází jako zlo. Přesto nedokážu sám sebe přesvědčit, že to tak je."
Sebastian se usmál. "To proto, že ji prožíváš. Vím, že jakožto démon mohu k tomuto tématu jen obtížně přispět, ale domnívám se, že lidé jsou pro tu trochu štěstí, jež láska přináší, ochotni přetrpět i všechnu bolest, která je její součástí."
"Říkáš lidé. A co ty?"


"Nemyslím si, že lidské city a city démona jsou ve výsledku rozdílné. Záleží samozřejmě na třídě, ve které se démon nachází. Nejvyšší třída emoce prakticky neprožívá, oproti tomu nejnižší je v nich téměř stejná jako lidé. Já patřím do střední třídy, cítím emoce, avšak je pro mne těžší je identifikovat. Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopil význam toho, co cítím vůči tobě." Vzal Cielovu ruku do své. "Ale v okamžiku, kdy porozumím, je to něco, co nemohu zapomenout. A odpověď na tvou otázku? Láska je nepochybně zlo, především kvůli ní se lidé odebírají na 'temnou stranu', chceš-li to tak nazývat, a činí věci, které by dříve odsoudili. Ale přesně, jak jsem řekl, občas takové riziko za to stojí."
Ciel pomalu přikývl a oplatil mu stisk dlaně. "Občas mám pocit, že dokážeš nalézt odpověď i na mou nejhloupější otázku."
"Co bych to byl za komorníka, kdybych ani nedokázal zodpovědět otázku svého pána?"
Cielovy koutky zacukaly. Tyhle Sebastianovy reakce ho vždy pobavily.
"Dost filozofování. Mladý pán se musí připravit na dnešní den."
__________________________________________________________________________________
Uplynulo několik týdnů a svět se vrátil do svých zaběhnutých kolejí. Ciel pracoval a učil se, sluhové se snažili plnit své povinnosti v sídle, a Sebastian se staral o vše - Ciela, služebníky i sídlo.
Měl však ještě o jednu starost více, než obvykle, kterou mu opakovaně připomínali Bard s Finnym.
"Pane Sebastiane! Musíme uspořádat oslavu se vším všudy! Mladý pán bude mít velikou radost."
"To rozhodně." Připojil se k Finnyho nadšení Bard. "Mohl bych udělat několika patrový dort a ty bys ho ozdobil něčím ze zahrady."
"Ale teď v zahradě nic není, je prosinec!"
"Tak ze zimní zahrady, tam je kytek dost."
Jakmile se o všem doslechla Mey-rin, připojila se k nim. "Můžu vyzdobit sídlo! Nějaké papírové dekorace nebo balónky!"
Sebastian si povzdechl. Ano, byla to událost, jelikož Cielovy šestnácté narozeniny se rychle blížily. Ale mladý hrabě je nikdy neslavil, byly pro něho připomínkou toho dne. Sebastian by velice rád byl tím, který tuto nálepku strhne, ale nebyl si jistý Cielovou reakcí. Nicméně, bez riskování není zisku.
Zázemím se ozvalo ostré tlesknutí, které přerušilo všechny rozhovory. Komorník si odkašlal.
"Narozeniny mladého pána jsou za tři dny. Uspořádáme decentní oslavu a v každém případě, se musím postarat, aby se jí nechtěla zúčastnit lady Elizabeth. Mohu s jistotou říci, že v takovém případě by mladý pán odešel ještě dříve, než by uviděl cokoliv, co bychom připravili. Nyní dokončete, co máte určeno, a odpoledne se sejdeme zde. Je nutné učinit přípravy." S tímto rozhodnutím je poslal pryč.
"A před mladým pánem se zdržte jakýchkoliv poznámek." Zavolal za nimi, než vyšli ze dveří.

Ciel si nebyl jistý, co se děje, ale něco bylo jinak. Něco se v sídle chystalo a on o tom neměl povědomí.
"Sebastiane, děje se něco?" otočil se ke svému sluhovi, který mu právě připravoval čaj.
"Co máte na mysli, mladý pane?" odpověděl otázkou.
"Mám pocit, že se v sídle něco připravuje bez mého vědomí. Tajíš mi něco?"
"O vše je postaráno, není nic, čím byste se musel trápit." Sebastian jeho otázce elegantně vyklouzl.
"Neodpověděl jsi. Víš dobře, že mi nesmíš lhát."
Sebastian zvedl obočí a postavil před Ciela šálek s čajem. "Nikdy bych vám nelhal, to dobře víte. Nemohu, ani kdybych chtěl. A zcela upřímně vám odpovídám, že není důvod ke starostem." S těmito slovy se uklonil a opustil pracovnu. Ciel usrkával čaj a nepřestával myslet na své tiché podezření.

O tři dny později
Ciela vzbudila tichá hudba. Rozespale se posadil a snažil se najít její zdroj, což bylo v tmavé místnosti dost obtížné. Místo, kde měl ležet, Sebastian bylo prázdné a studené, zřejmě vstal už před delší dobou.
Ciel se zvedl, bosý přešel k oknu a roztáhl těžké závěsy. Sluneční světlo ho oslepilo. Muselo být alespoň devět hodin, nechápal, proč ho Sebastian nevzbudil.
Zpět od myšlenek ho přivedla hudba ozývající se od stolku u postele. Zjistil, že vychází z malé hrací skříňky. Byl to skladba od Beethovena, konkrétně Klavírní sonáta č. 14, známá jako Měsíční. Vedle skříňky ležela bílá růže s připnutým vzkazem: Just another day, isn't it?* Rukopis patřil Sebastianovi a Ciel pochopil, co mu po celý čas unikalo. Dnes byly jeho šestnácté narozeniny.
"Jako by nevěděl, jak narozeniny nesnáším." Zamumlal tiše. Naštvaně se chtěl vrátit do postele, když si všiml oblečení ležícího na jejím okraji. Košile byla černá narozdíl od obvykle bílé, kalhoty po kolena královsky modré a v podobném duchu i kabátec, modrý s černými rukávy. Na košili byla přišitá na pevno zavázaná bílá mašle, což oblékání o dost usnadnilo. Bylo mu jasné, že dnes Sebastian nepřijde, byla to jeho dobře připravená hra. Ciel ji nechtěl hrát, neměl rád hry, v nichž nebyl pánem, přesto však byl schopen ocenit dobrého soupeře, kterým Sebastian bezpochyby byl.
Nakonec ho přemohla zvědavost, když spatřil další růži zastrčenou za klikou u dveří. S povzdechem se oblékl, obul a s trochou nadávání zavázal pásku. Tenhle uzel nerozváže bez cizí pomoci. Ale co, Sebastian to může brát jako trest za to, že si se mnou tak pohrává.
Zavřel skříňku, sebral vzkaz a uložil ho do kapsy u kalhot. O chvíli později už rozkládal druhý lístek. End of this game is not in sight. But I am sure you want to play. Go to the library, I have a gift for you.
Ciel byl zvědavější, než si byl ochoten přiznat. Sebastian se v něm snažil probudit duši dítěte, kterou tak dávno pohřbil.
Když otevíral dveře knihovny, nemohl zahnat pocit ostražitosti. Na šachovém stolku ležel talířek a kusem čokoládového dortu ozdobeného třešněmi a čokoládovými hoblinami. Vedle něj se nacházela třetí růže. Ciel se rozhodl, že není důvod spěchat, sedl si do křesla a pustil se do dortu.
Zatímco si ukrajoval další sousto, zvedl zpod talíře vzkaz: This is your favourite. I hope you will like it because I made it only for you. Enjoy it and come to the drawing-room.
Ciel uvažoval, jak dlouho bude tahle 'honba za pokladem' trvat, nicméně si nestěžoval. Mít k snídani dort se mu podařilo málokdy, vlastně se mu to nepodařilo vůbec.
Nechal prázdný talíř tam, kde byl a vydal se dál. V salonu ho přivítala jemná vůně růží, tentokráte jiné barvy. Rudé květiny byly složeny na stole do kroužku kolem lízátka Funtom Corporation, jež Ciel bez váhání rozbalil a s chutí nacpal do pusy. Spokojeně lízátko cucal a četl při tom další dva vzkazy: 'Aren't you a little bit eager? You are faster than I thought. And also hungrier.
Mladý hrabě se lehce začervenal i přesto, že ho nikdo neviděl, jak nenasytně se pustil do obou sladkých pamlsků. Na druhou stranu, u démona člověk nikdy nevěděl, kde se právě skrývá. Koneckonců, byla to Sebastianova chyba, neměl mu je nechávat přímo na očích. Dobře věděl, že jim neodolá.
Přečetl i druhou zprávu: I make fun of you sometimes but trust me, it is more than it seems. I want to tell you something really important.
Ciel nemohl nikde zjistit, kam by se měl vydat nyní. Prozkoumal znovu oba papírky, prostor kolem růží, ale bez výsledku. Teprve po kratším průzkumu místnosti si všiml malé bílé skvrnky, která do vzhledu nepatřila. Sáhl mezi dvě knihy a vytáhl třetí lístek: Meet me in bedroom.
Byl tak ponořený do hry, že úplně zapomněl být nevrlý. Chodbami k ložnici prakticky běžel. Nedočkavě rozrazil dveře, ale...nikdo tam nebyl.
"Zatracený démon." Odhodil špejli od lízátka a naštvaně si lehl na postel, když uslyšel zašustění. Překvapeně znovu vstal a odhrnul cíp deky, pod tou ležela obálka s perokresbou růže na přední straně. Ano, tahle nebezpečně krásná květina byla jeho nejoblíbenější a Sebastian ho k ní nejednou přirovnával.
Roztrhl obálku a do klína mu vypadl drobný zlatý prsten, v němž byl stočený kousek papíru. Chvíli si prsten prohlížel. Byl celý pokrytý drobnými vyrytými květy růží. Nepochybně Sebastianova práce, nikdo jiný by je nedokázal vystihnout v takovém detailu i přes jejich velikost. Ve vnitřní části kroužku se zaleskl nápis, který, když si Ciel přečetl, v něm vyvolal překvapivé pohnutí: Potentia amoris.
Heslo nepochybně odkazovalo na slova na jeho rodovém znaku, ale toto mělo mnohem důležitější význam. Ciel trochu nešikovně rozmotal vzkaz, který předpokládal, že bude posledním, a četl: Each day I think about you. Each day I want to be with you. Each day I want to tell you that you are my everything. This is the end of this journey. But our is just beginning. Go to the entrance hall.
Cielovy tváře zrudly při tom zcela upřímném vyznání, ale přesto se usmál a nasadil si prsten na levý prsteníček. Sebastian do téhle zprávy nasypal na jeho vkus až příliš cukru, on vždy považoval příliš mnoho emocí za projev slabosti, ale celá tahle hra mu připadala čímsi výjimečná. Nebyla to jen dětská hra, byl to Sebastianův způsob, jak vyjádřit důležitost jejich vztahu. Nyní byla řada na něm, aby oplatil stejnou mincí. A i když si v duchu říkal, že se k takovým citovostem nesníží, dorážel na něj pocit, že to udělal již ve chvíli, kdy vztáhl ruku ke druhému vzkazu.
Strčil poslední lístek do kapsy k ostatním a rozeběhl se do haly. Dorazil do absolutní tmy, jako kdyby někdo zakryl všechna okna závěsy, a Ciel sestupoval po schodech poslepu, což se ukázalo jako nepříliš dobrý nápad.
"Hej, Sebastiane, tady zábava končí! Odkryj ta okna, nebo-aaah!" vynechal schod a padal přímo k zemi. Pevně zavřel oči a čekal na tvrdé setkání s podlahou, ale namísto ní se jeho tvář zabořila do měkké náruče.
"Ale, ale, jaký nešikovný mladý pán." Zasmál se tichý sametový hlas.
"Tvá chyba, že jsi zakryl všechna okna! Nejsem kočka, abych viděl ve tmě."
"Hm, věčná škoda, že nejsi." Zašeptal Sebastian tiše a zvedl Ciela do náruče. "Trochu to tady osvítíme." Ciela nechal sedět na své levé ruce, z pravé stáhl rukavici a luskl. Po obvodu celé místnosti se ve vlně začaly rozsvěcet svíčky.
"Rozhodně umíš udělat dojem." Uznal Ciel s úšklebkem.
"Mladý pán je příliš laskavý." Ozval se v odpověď Sebastian. "Ale to nejlepší nakonec." Ozvalo se nové lusknutí a uprostřed haly se rozzářily svíčky na třípatrovém šlehačkovém dortu. Byl ozdobený mřížkami z čokolády zasazenými do kopečků šlehačky a krému, kolem dolní části každého patra se táhl pás vytvořený z temně modrého marcipánu a na nejvyšším místě byl vytvořen koš plný květin, jak jinak, než růží, také z marcipánu. Ciel byl skutečně ohromený, především ho zajímalo, jak Sebastian dokázal vytvořit tak nádherně tmavé barvy, ale dobře věděl, jakou odpověď by dostal, pokud by se zeptal.
Vedle dortu stáli Mey-rin, Finny a Bard, se zářivými úsměvy na tvářích. "Všechno nejlepší, mladý pane!"
Ciel si tiše povzdechl, když mu Sebastian pošeptal: "Velice si přáli ti udělat radost, prosím, pokus se nebýt příliš hrubý. Tím mám na mysli upřímný."
Ciel mu věnoval rozzlobený pohled. "Pozor na jazyk. Stále jsem tvůj pán a ty mi nebudeš připomínat, jak se mám chovat ke služebnictvu." Očekával, že se Sebastian alespoň trochu naštve, ale ten se pouze ušklíbl.
"Vy byste si měl dávat pozor na jazyk, mladý pane." Vzápětí byly Cielovy rty zakryté Sebastianovými a démonův jazyk bez ostýchání vklouzl do jeho úst. V naprostém šoku ani nezavřel oči, jen se snažil odtáhnout, ale pokud by se příliš škubal, spadl by ze Sebastianovy ruky.
Slyšel Mey-rinino zaječení, Finnyho smích a tleskání i Bardovo povzbuzování pro Sebastiana. Jeho tvář během dvou sekund získala odstín rudých růží v salonu.
Když se komorník konečně odtáhl a uviděl Cielův obličej se stále doširoka rozevřenýma očima, potlačil smích, který se mu dral na rty, a s profesionálním úsměvem položil nevinnou otázku: "Necítíte se dobře, pane? Jste celý rudý a sotva popadáte dech."
Ciel měl pocit, že se neudrží a přede všemi dá svému milenci facku. Copak mu úplně přeskočilo?!
Tichý hlas ho vytrhl z bubliny hněvu. "Věděli to, Ciele. Od Elizabeth."
Ciel netušil, zda to může být ještě horší. Otočil hlavu k personálu. Všichni vypadali potěšeně a působili dojmem, že je právě proběhlá situace vůbec netrápí. Finny a Bard se drželi za ruce, a zatímco se Mey-rin snažila zastavit krvácení z nosu, oni dva se tiše hihňali.
"Nuže," přerušil ticho Sebastian "je čas rozkrojit dort. Mladý pane, mohl byste mít tu čest?" sestoupil ze schodiště, postavil Ciela na zem a vzápětí mu podal nůž. Občas Ciela napadalo, jestli by mu pomohlo, pokud by se po něm tím nožem ohnal, i přesto, že by se mu Sebastian bez problémů vyhnul. Alespoň ten pocit.
Sebastian potlačil úsměv. Dokázal ze Cielovy tváře bez potíží vyčíst, na co myslí, a konkrétně tyto myšlenky mu přišly nanejvýše zábavné. Jeho malý pán nikdy nezklamal.
Ciel konečně přistoupil k dortu a dvěma říznutími vykrojil široký řez, který mu Sebastian následně pomohl přesunout na talíř, a podal mu vidličku. Mladý hrabě často přemýšlel, zda na zabíjení lidí používá stejné příbory, kterými on právě teď jí.
Všiml si jak nedočkavě Bard a ostatní pokukují po dortu a protočil oči v sloup. "Jděte si také ukrojit. Stejně bych ho sám sníst nedokázal."
Všichni se s děkováním vrhli na dort, což upoutalo jejich pozornost natolik, že Ciel měl příležitost Sebastiana tiše vraždit pohledem, přičemž si ukrojil další veliké sousto dortu a plnou vidličku si nacpal do pusy, jako kdyby to byl poslední den jeho života. V pravém koutku mu zůstalo malé množství šlehačky.
"Mladý pane, vypadáte jako malé dítě, které ani neví, jak se správně najíst ve společnosti. Když dovolíte," Sebastian se k němu naklonil a Cielovi bylo ihned jasné, jak hodlá šlehačku odstranit.
"Ať tě to ani nenapadne!" zasyčel. Démon se zarazil, ale nakonec zvedl ruku, která byla stále bez rukavice, prstem šlehačku otřel a pak ho jemně přitlačil k Cielovým rtům. Ten chtěl razantně zavrtět hlavou, ale v takovém případě by se všechna šlehačka rozetřela po jeho obličeji a jen ďábel věděl, co by si na něj Sebastian vymyslel potom. Proto raději poslušně otevřel ústa a šlehačku slízl.
Sebastian se spokojeně usmál. "Takhle je to lepší." Ciel mu uštědřil alespoň menší šťouchanec do ramene.
Chvíli pozorovali služebníky, kteří již načali druhé patro dortu a snažili se nevyklopit plně naložené talíře, až nakonec Ciel znovu promluvil. "Lhal jsi mi."
"V čem jsem vám lhal, mladý pane?"
"Řekl jsi, že se nic nechystá. Ale to byla lež."
Sebastian se ušklíbl. "Nikoliv, mladý pane. Řekl jsem, že se neděje nic, o čem byste měl vědět, nebo o co by bylo nutné se strachovat. To byla naprostá pravda."
"Tohle slovíčkaření..." zamumlal Ciel. "Jsou v něm všichni démoni tak dobří jako ty?"
"To skutečně nevím, ale troufám si říci, že je to vlastnost mé osoby, nikoliv obecná."
"Hlavně si moc nevěř." Ušklíbl se.
"Jak bych mohl, pane." Odvětil sluha. "Můžeme jít?"
Ciel přizvedl obočí. "A kam?"
"Přece jste si nemyslel, že toto je vše, co se bude dít?" zasmál se Sebastian. "Mám pro mladého pána překvapení. Navíc mu musím něco velice důležitého sdělit." Uchopil Cielovu levou ruku a přejel prstem po zlatém kroužku.
"Ale co oni?" kývl Ciel směrem k vesele klevetícím služebníkům.
"Nechme je s dortem, ani si nevšimnou, že jsme zmizeli." S těmito slovy Ciela zvedl princeznovským stylem a vyskočil k nejbližšímu zatemněnému oknu, jehož závěsy lehce odtáhl a během pár okamžiků již běžel nadpřirozenou rychlostí pryč od usedlosti. Počasí bylo na prosinec nepochopitelně teplé, slunce zářilo a Cielovi v jeho kabátci nebyla ani trochu zima. Skutečně něco nevídaného. Ciel nebyl tak naivní, jako ostatní lidé, aby si říkal, že snad právě kvůli němu se udělalo pěkně, ale i přes to byla rád, že je to zrovna dnes. Předchozí podrážděnost ho už opustila a vystřídala ji spokojenost způsobená pouhou Sebastianovou přítomností. Monotónní tempo běhu ho pomalu uspávalo.

Ciel pomalu otevřel oči. Ležel na zemi, na čemsi měkkém, příjemně hebkém a hleděl na modré nebe nad hlavou. Slunce bylo vysoko, muselo trvat dost dlouho, než ho sem Sebastian donesl. Bylo to již podruhé toho dne, co ho vzbudila hudba. Posadil se a zjistil, že leží na dece na travnaté vyvýšenině, jejímuž středu dominuje vysoký buk s větvemi stále plnými listí.
Ohlédl se po zdroji hudby. Za jeho zády stál Sebastian s houslemi, nástroj v jeho rukách získával zcela nové možnosti. Žádný člověk by takhle hrát nedokázal. Neznal skladbu, která se rozléhala po pahorku, ale od prvního okamžiku se mu líbila. Byla klidná, ale vzápětí zrychlila jen proto, aby se v příští vteřině znovu uklidnila.
"Vidím, že jsi vzhůru." Sebastian se usmál, a aniž by přerušil hru, přešel k Cielovi. Ten nemohl popřít svou zvědavost, ale přesto měl pocit, že to jeho partner celé trochu přehání. "Proč jsi mě sem vzal?" otázal se suše.
Hudba ustala a Sebastian uložil housle zpět do pouzdra, vedle kterého položil i svůj nyní svlečený frak. "Pouze jsem si přál mít trochu času o samotě se svým partnerem. Je to tak špatné?"
Ciel se při slově partner začervenal. Stále si na tento status nemohl zvyknout a tušil, že v nejbližší době se tak nestane. "To není, ale máme spoustu času v sídle. Nemusel jsi mě nosit až sem."
"Plánoval jsem ti něco ukázat, ale to má stále čas. Líbí se ti prsten?"
Ciel přešel změnu tématu a zvedl ruku se zlatým kroužkem proti slunci. "Je to skvělá práce." Přikývl. Na krátkou chvíli jen seděli v tichu.
"Předpokládám, že máš stále vzkazy, které jsem ti zanechal."
Ciel sáhl do kapsy a vytáhl hrst pomačkaných papírků. "Mám, jak vidíš. Ale co s nimi?"
"Je v nich ještě jedna zpráva, jíž bych ti chtěl říci. Ale musíš ji najít sám."
Mladý hrabě se pustil do hledání. Používal šifry, prohazování písmen, různé řazení, spojování, ale stále marně.
"Nehledej složité řešení, je mnohem snazší, než myslíš." Zasmál se Sebastian, když zpozoroval Cielovo čelo zkrabacené úsilím.
Konečně to spatřil. Bylo to prosté, přímo před ním, ale on byl příliš fixovaný na složitosti a unikalo mu to očividné.
Just another day, isn't it?
End of this game is not in sight. But I am sure you want to play. Go to the library, I have a gift for you.
This is your favourite. I hope you will like it because I made it only for you. Enjoy it and come to the drawing-room.
'Aren't you a little bit eager? You are faster than I thought. And also hungrier.
I make fun of you sometimes but trust me, it is more than it seems. I want to tell you something really important.
Meet me in bedroom.
Each day I think about you. Each day I want to be with you. Each day I want to tell you that you are my everything. This is the end of this journey. But our is just beginning. Go to the entrance hall.

Miluji tě. To byl vzkaz, který dávala dohromady první písmena. Ciel odvrátil tvář, nebyl si jistý, jak zareagovat. Existovala jedna věc, v níž byl beznadějně nešikovný, a to bylo vyjadřování skutečných citů.
"Jet'aime aussi." Odvětil tiše. V cizím jazyce se mu podobná slova říkala lépe. Tichý smích ho přiměl obrátit se zpět.
"Je le sais." Sebastian ho sledoval zpod přivřených víček.
"Není tohle trochu moc?" Démon překvapeně zvedl obočí.
"Nechápej mě špatně," pokračoval Ciel. "jen se chci zeptat, proč jsi tohle všechno udělal. Jsou to jen narozeniny, nic víc, než další rok života za mnou."
"Domníval jsem se, že bys díky tomu mohl přemoci špatné vzpomínky, které se k tomuto dni váží. Navíc, tohle je to, co obyčejní partneři dělávají."
Ciel si ho podezřele změřil, když ho něco napadlo. "Tys četl nějakou knihu, že je to tak?" Sebastian váhavě přikývl a Ciel potlačil úsměv. Znalosti, které démoni neměli o lidském světě, získávali pozorování, nebo četbou knih.
"Ne všechny knihy jsou realita, to snad víš. Je to fantazie, fikce. Skutečnost, kterou lidé přetvořili k obrazu svému. Nemůžeš se podle ní řídit."
Sebastian na okamžik zamyšleně hleděl k obzoru. "Lidé jsou skutečně podivná stvoření." Pronesl nakonec. "Ale přesto myslím, že tento nápad nebyl tak pošetilý, jak se ti zdá."
"Když myslíš." Cielovi se ve skutečnosti celá tato akce zamlouvala více, než byl ochoten přiznat sám sobě. Ovšem jeho hrdost by mu nikdy nedovolila to říci nahlas.
"Nicméně ohledně dárků, já jsem ten svůj už dávno dostal. Trochu s předstihem, ale stačí to."
"A co by to mělo být?" Místo odpovědi ho Ciel chytit za kravatu a stáhl s sebou na deku. Sebastian se tak tak stačil vzepřít na rukách, aby Cielovi neublížil, ale ten nevypadal, že by ho to trápilo ani v nejmenším.
Přizvedl obočí. "Co myslíš, že by to mohlo být?" nenechal Sebastiana odpovědět a přitiskl jeho rty na své. Když se Sebastian znovu přizvedl a hleděl na chlapce pod sebou, usmál se.
"Směl by mít tvůj dárek jednu menší prosbu, než tento den skončí?"
"A to jest?"

Vstal a natáhl k Cielovi ruku. "Smím prosit?"

*Překlady:
Just another day, isn't it? - Jen další den, že?
End of this game is not in sight. But I am sure you want to play. Go to the library, I have a gift for you. - Konec této hry není v dohledu. Ale jsem si jist, že chceš hrát. Běž do knihovny, mám pro tebe dárek.
This is your favourite. I hope you will like it because I made it only for you. Enjoy it and come to the drawing-room. - Tohle je tvůj nejoblíbenější, doufám, že ti bude chutnat, jelikož jsem ho dělal jen pro tebe. Užij si ho a přijď do salonu.
'Aren't you a little bit eager? You are faster than I thought. And also hungrier. - Nejsi trochu nenasytný? Jsi rychlejší, než jsem myslel. A také hladovější.
I make fun of you sometimes but trust me, it is more than it seems. I want to tell you something really important. - Občas si z tebe dělám legraci, ale věř mi, je to více, než se zdá. Chci ti říct něco velmi důležitého.
Meet me in bedroom. - Setkáme se v ložnici.
Each day I think about you. Each day I want to be with you. Each day I want to tell you that you are my everything. This is the end of this journey. But our is just beginning. Go to the entrance hall. - Každý den na tebe myslím. Každý den chci být s tebou. Každý den ti chci říct, že jsi mé vše. Toto je konec cesty. Ale ta naše teprve začíná. Přijď do vstupní haly.
Potentia amoris. - Moc milovat. (nebo Síla milovat.)
Jet'aime aussi. - Také tě miluji.
Je le sais. - Já to vím.

Důvod, proč zveřejňuji jednu kapitolu navíc je, že mám dnes sedmnácté narozeniny. Tahle část příběhu se s mým životem tak hezky sešla, takže jsem si řekla, proč toho nevyužít. Navíc moje rodina byla tak úžasná, že mi vytvořila narozeninový dort s kontraktem. Ani netušili, jak moc to pro mě znamená. :)
Nicméně Cielovým narozeninám ještě není tak úplně konec, Sebastian má něco důležitého na srdci. Co, to se dozvíte příští týden ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!