Konec, který se stal začátkem - Kapitola VI.

1. srpna 2017 v 14:43 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola VI - Blue days and Crimson nights (Modré dny a Rudé noci)
Když se Ciel vzbudil, v pokoji byla stále tma. Zamžoural na hodiny na stole. Šest hodin. Obyčejně by řekl, že je ještě příliš brzy, ale nevypadalo t, že by ještě dokázal usnout.
Na sobě měl ještě oblečení ze včerejšího dne, ušpiněné, potrhané a zkrvavené. Vzdychl a stáhl košili a kalhoty. V koupelně se co nejšetrněji opláchl vodou, přičemž se snažil vyhnout řezné ráně na dlani. Poté sáhl do skříně a vytáhl prosté modré kalhoty, bílou košili a pár šedých ponožek. Punčochy ani kalhoty nebyly problém, košile ano. Potřeboval tři pokusy, než se mu podařilo knoflíky zapnout do souhlasných dírek. Jediný pohled na boty mu řekl, že lepší bude najít pár bez tkaniček.
Znovu vzdychl a začal hledat v zadní části skříně. Konečně úspěšně vytáhl pár bot s přezkou, ke svému zklamání každou jinou. Zaklel a mrskl jimi zpět, až zaduněly o zadní stěnu.
Za zády se mu ozval tlumený smích. Otočil hlavu a zjistil, že Sebastian se v posteli posadil a nyní ho s pobaveným výrazem pozoroval.


"Nepotřebujete pomoc, mladý pane?" otázal se drze a Cielovy tváře znovu zabarvil ruměnec. Jeho největší překážkou se stal pár šňůrek na botách.
Nechal Sebastianovu otázku bez odpovědi, rozhodně přešel zpět ke svým původním botám a dal se do zavazování. Snažil se vzpomenout na Sebastianovy pohyby a po několika dlouhých minutách, za doprovodu občasného uchechtnutí svého komorníka, které oplácel vražedným pohledem (což Sebastian pobavilo ještě více), se mu podařilo vytvořit cosi jako několik uzlů na sobě zakončených podivnou kličkou. Nepochybně bude komplikované je rozvázat, ale pro teď plnily účel.
Obrátil pohled na Sebastiana. Ten pozvedl ruce v nevinném gestu Dělej, jak myslíš.
"Jdu zadat práci Tanakovi, dnes se o vše postará místo tebe, pak ti přijdu vyměnit obvazy." Už se chystal opustit pokoj, jenže náhle si uvědomil, že vlastně neví, co mu říct. Co byla běžná práce pro běžný den? Ať se mu to líbilo, nebo ne, musel se zeptat Sebastiana.
Pomalu stáhl ruku z kliky a otočil se na černovlasého muže v posteli, jenž měl na tváři vyčkávavý výraz.
"Ehm...Sebastiane...co bych měl říct, že bude dnešní práce?" cítil se trapně, že ani neví, co se v jeho vlastním domě děje. Sebastian se znovu usmál.
"Vezmi si pero a papír, sestavím ti seznam." Ciel zahanbeně, přesto ochotně poslechl a sepsal si vše, co muselo být splněno. Bylo toho překvapivě málo.
Před odchodem ho musel požádat o věc, kterou by sám skutečně zvládal jen s největšími obtížemi.
"Zavázal bys mi pásku?"
"Jistě, otoč se." Udělal, jak mu řekl, a brzy byla fialová značka znovu skryta před světem. Sebastianovy ruce sklouzly od zadní části jeho hlavy přes krk až k ramenům. Špičky prstů za sebou nechávaly žhnoucí cestičky. Ciel se zachvěl.
"Tohle tělo mi bude tak chybět, než se zotavím." Zapředl Sebastian a obtočil ruku kolem jeho pasu.
"Pochybuji, že v tomhle stavu bys na mě stačil." Nemohl si odpustit kousavou poznámku Ciel, než vstal.
Už se chystal projít pootevřenými dveřmi, když ho Sebastian zastavil.
"Pokud bude třeba něco více, jen přijďte za mnou, poradím vám, mladý pane." Nebylo to přátelská nabídka pomoci, byl to tichý, nenápadný výsměch pronesený sladce, jako přes lízátko Phantomhiveské společnosti. Odplata.
"Jsem rád, že se ti vrací humor." Odpověděl Ciel kysele. Pak definitivně zabouchl dveře.

Procházel chodbami směrem k zázemí sluhů za doprovodu tlumeného klapání podpatků. V čistě bílé, spoře osvětlené chodbě, jež pokračovala za krátkým schodištěm, se zastavil přede dveřmi vedoucími do pokoje Barda a Finnyho. Když už tady byl, rozhodl se je vzbudit. S klepáním se neobtěžoval, rovnou otevřel a vešel.
"Barde, Finny, vstávejte." V temném pokoji se ale nepohnula ani snítka prachu. Ciel zamžoural a uviděl jednu z postelí rozestlanou, avšak prázdnou. Oproti tomu ve druhé ležely dvě postavy, které se na malou matraci sotva vešly. Bard držel Finnyho kolem pasu a jeho záda pevně tiskl ke své hrudi, hlavu zabořenou v blonďatých vlasech mladšího chlapce. Ciel se začervenal, když si uvědomil, že přesně takhle v noci drží Sebastian jeho samotného. Nikdo ho neviděl, ale náhle měl pocit, že musí něco udělat, a tak zakřičel.
"Vstávejte, vy dva! Nehodlám to znovu opakovat!"
Bard sebou tak vyděšeně cukl, až se svalil z postele. Finny oproti tomu s klidem zvedl hlavu a protřel si oči. Teprve nyní zpozoroval Ciela ve dveřích.
"Mladý pane!" zapištěl a už byl na nohou. Bard se zvedl a třel si přes košili naražená záda.
"Co se kruci -" pak si i on všiml mladého hraběte. "Mladý pane?! Prokrista, co tu děláte?" uvědomil si, v jakém stavu se nachází a snažil se alespoň rychle srovnat krátké slámově žluté vlasy.
"Ehm, já...to není tak, jak to vypadá, pane! Finny měl...no,...zlé sny, tak jsem...chtěl jsem -"
Ciel ho zarazil. "To je vaše věc. Dělejte svou práci, to je vše na čem mi záleží. Soukromí je vaše věc." Zacukal mu koutek, když uviděl, jaký pohled si ti dva věnovali. Zlé sny. To určitě. Vypadá to, že Mey-rin zůstane jediná sama. A Tanaka... Měl co dělat, aby se nerozesmál.
"Dnes vám bude udílet práci Tanaka. Sebastian se musí zotavit ze zranění, která utrpěl. Řekněte to Mey-rin, až ji uvidíte."
Sotva vyšel ze dveří, uviděl Tanaku na konci chodby.
"Tanako, mám pro tebe seznam od Sebastiana. Postarej se o to." Podal mu papír, který Tanaka s ukloněním přebral.
"Jistě, pane. Vyřiďte panu Sebastianovi mé přání brzkého uzdravení."

Zastavil se v kuchyni a s povzdechem si v duchu poznamenal, že bude muset nechat vyrobit novou sadu stříbrných příborů, nebo raději dvě. Sebastianovy zbraně ho přicházely dost draho, ale jejich účinnost byla nepopiratelná, proto si nikdy nestěžoval, když objednával další.
Také zabavil dva balíčky dynamitu, které našel na vrchní polici, a nepochybně patřily Bardovi. Bylo dobře, že Ciel na papír s vykřičníkem připsal 'žádný plamenoment a podobné vymoženosti'.
Ciel ještě zastavil mladého zahradníka, s kterým se srazil na chodbě. "Než začneš, odnes mi dokumenty z pracovny do mé ložnice." Vzápětí se vzdálil z kuchyně.
Tlumený zvuk kroků se ozýval v prázdné chodbě. Než došel do ložnice, chtěl se stavit v jednom z pokojů, kde byly uloženy léky, obvazy a obecně další medikamenty.
Odbočil z hlavního koridoru chodby a zahnul vlevo přímo k nenápadným hnědým dveřím, jež otevřel stejně nenápadným, šedým klíčem. Panty dveří tiše vrzly.
Ciel prošel rovnou na druhou stranu pokoje a roztáhl těžké sametové závěsy, které nepropouštěly ani paprsek světla. Neroztahovaly se téměř nikdy, proto potřeboval několik prudkých trhnutí, aby pohnul alespoň s polovinou. Tlumené světlo ozářilo několik vysokých skříní naplněných tekutinami, tabletami, velkými kusy čistého plátna, obvazů, nebo misek a baněk na přípravu dalších léků.
Trvalo mu, než našel, co potřeboval, uvedl místnost do původního stavu a obrátil se na cestu do ložnice.

Sebastian se nudil. Poprvé za několik let se nudil. Jeho rány při pohybu stále bolely, takže vstát a jít vykonávat jakoukoliv práci nebylo možné. Navíc by tím Ciela nepochybně rozhněval, ať už kvůli tomu, že by o něj měl strach (což by chlapec nikdy nepřiznal přímo), nebo by se cítil uražen, že v něj Sebastian nemá dostatečnou důvěru. Proto se rozhodl zůstat ležet, i když ho nic neunavovalo víc. Ze stereotypu ho jen jednou vytrhl Finnian, který přišel s náručí plnou papírů. Sebastian raději předstíral spánek.
Zaposlouchal se a snažil se zachytit konverzaci v usedlosti, přesto nebylo moc co slyšet. Všichni dělali svou práci. Slyšel šustění prostěradel z pokoje v prvním patře, klapání nože z kuchyně, veselé pobrukování a cvakání nůžek ze zahrady, a konečně také chlapecké kroky blížící se ke dveřím.
O pár minut později se v nich objevil Ciel s balíčkem obvazů. Sebastian si nemohl pomoct a usmál se. Bylo to netypické, pro mladého pána, snažit se o někoho tak moc postarat.
"Je vše v pořádku?"
"Prozatím ano, Tanaka je snad zvládne." Ciel odložil hromádku na postel.
"Co tvá zranění? Bolí hodně?"
"Trochu ano, ale to je vše, hojí se, jak mají."
"Vyměním ti obvazy. Můžu použít tuhle mast na tvé rány?" zeptal se a ukázal Sebastianovi malou lahvičku. Pamatoval se na ni z doby, kdy mu Sebastian ošetřoval zranění po únosech.
"To jistě můžeš, ale pochybuji, že bude mít na mé tělo nějaký vliv."
"Zkusím to." Ciel si sedl na kraj postele a pomohl Sebastianovi posadit se. Pak začal pomalu odmotávat obvaz.
"Hojí se rychleji, než jsem myslel." Poznamenal, když spatřil z větší části uzavřené rány.
Sebastian přikývl. "Teď už mé tělo může urychlovat proces hojení, ale i přesto bude chvíli trvat, než se zatáhnou docela.
Ciel opatrně přejel prstem po nezraněné kůži. "Zůstanou ti jizvy?"
"Obávám se, že ano. Nic extrémně znatelného, ale zcela jistě bělejší stopy. Doufám, že kvůli tomu na mne můj pán nezanevře."
"Pitomče. Ovšemže ne. Občas mě napadá, jak můžeš mluvit tak nesmyslně."
Sebastian se zašklebil. "Skutečně, pane. Vypadá to, že i v tomto stavu vás mé tělo stále přitahuje." Sebastian cítil Cielovo chvění, když se prsty s mastí dotýkal jeho hrudi. Stejně tak věděl, že Ciel na ni touží přitisknout své ruce a prozkoumávat ji, jako to udělal už tolikrát.
"C-co?! Jak jsi na to přišel? Já...jistěže nechci..." Ciel sklopil hlavu ještě víc, aby Sebastian neviděl, jak ho jeho slova perfektně odhalila.
"Málokdy se stává, že by se vám nedostávalo slov, mladý pane." Přisadil škádlivě démon, za což byl odměněn jiskřivým pohledem.
"Pozor na jazyk." Zavrčel, zatímco zavíral lahvičku a bral do rukou obvazy. Štvalo ho, že do něj Sebastian tak snadno vidí, ale byl také rád, že má zpět své drzé já a očividně se už včerejšími událostmi nezabývá. Rozhodl se udělat totéž.
"Jsi vážně zlobivý chlapec. Víš, co bych udělal, kdyby mé tělo nebylo zraněné?" Sebastian svůdně přivřel oči a přizvedl koutek úst. Hrál si se Cielem, ale ten jeho troufalost odmítl tolerovat. Odložil obvaz, vylezl na postel na všechny čtyři a naklonil se k Sebastianovu uchu.
"To bys mi měl říct ty sám."
Sebastiana zašimral jeho horký dech a neubránil se zachvění. Ciel toho malého projevu slabosti využil ve svůj prospěch. Pomalu přejel jazykem po okraji ucha černovlasého muže a nakonec ho lehce stiskl mezi zuby.
Náhle ho ruka pevně chytila za vlasy a donutila ho otočit hlavu přímo k Sebastianovým ústům, která se hrubě přitiskla k jeho vlastním. Chlapec při tom nečekaném projevu agresivity a chtíče slastně vzdychl, čímž ovšem musel dát sbohem původnímu plánu - trýznit Sebastiana odmítáním vstupu jeho jazyku do úst - jelikož nyní byla cesta zcela otevřená.
Přestože nechtěl, musel Ciel polibek přerušit. Pohled do Sebastianových očí mu prozradil, že muka, kterým ho vystavil, byla zřejmě větší, než tušil. Démonovy duhovky se třpytily růžově, téměř rubínově, plápolaly intenzivní silou, jež mohla být jen obtížně zkrocena. Ciel se neubránil spokojenému odfrknutí.
"Můj pán musí mít alespoň z části podstatu démona, jinak tohle skutečně není možné." Vzdychl Sebastian, zatímco jeho duhovky nabíraly zpět vínový odstín. "Jen co se uzdravím, neujdeš svému trestu."
"Od tebe cokoliv, chéri." Ciel přidal poslední rychlý polibek na Sebastianova ústa.
"Teď musíme dokončit tu výměnu obvazů. Tvé poznámky nás poněkud zdržely."
"Promiňte mi, pane, ale kdo si začal?"
"Nic jsem si nezačal! Nemáš se mi hrabat v hlavě, můžeš si za to sám."
"Prosím, už nic neříkej. S tímhle tvrdohlavým výrazem vypadáš ještě nádherněji a má sebekontrola je poněkud oslabena."
"Vypadá to, že s těmi ránami to není tak hrozné, jak se zdá, pokud myslíš takhle." Ciel se usmíval, zatímco se jeho ruce znovu daly do práce. Každý pohyb prstů Sebastiana trýznil a Ciel toho jaksepatří zneužíval. Když byly obvazy na místě, komorník si konečně mohl oddechnout.
Pocit klidu ale téměř okamžitě narušil zvuk exploze. Ciel se chytl za hlavu.
"Psal jsem, žádné výbušniny! Zatraceně." Klel dál, zatímco se zvedal z postele a odcházel ke dveřím.
"Hodně štěstí." Usmíval se Sebastian.
"Začínáš mě štvát čím dál tím víc."
Sebastian sklopil hlavu v náznaku úklony. "Je mi ctí."

"Barde, žádný plamenomet, dynamit ani nic dalšího!" rozkašlal se Ciel, jakmile vstoupil do kuchyně. Díky dýmu nebylo vidět ani na krok. Když se kouř konečně trochu rozplynul, Ciel zpozoroval kuchařovu postavu stojící u stolu, původně bílá zástěra byla nyní černá a vyzdobená vypálenými dírami.
"To nebylo ani jedno, mladý pane." Bard si levou rukou prohrábl vlasy plné popela, zatímco druhou si zapálil cigaretu o plameny šlehající do vzduchu.
"Výjimečně s tím nemám nic společného. Ta trouba prostě bouchla!" naštvaně mávl rukou ke kovovému šrotu s ohořelými okraji, který už pecí být nazýván nemohl.
Ciel se snažil uklidnit. Pokud by tu byl Sebastian, bez problémů by všechno dal do pořádku. Bez něho byl ovšem odkázaný na běžné metody, tedy poslat pro ni do Londýna. Pohlédl na hodiny. Bylo jisté, že do oběda to nebude možné stihnout, takže na jídlo může zapomenout.
Popošel pár kroků ke stolu, když zaslechl čvachtání. Na podlaze byl asi centimetr vody.
"Co to -" ani nestihl dokončit větu, když se rozletěly dveře a v nich stál Finny, od vlasů po paty zmáčený s nešťastným výrazem v očích.
"Tolik mě to mrzí, mladý pane, nezlobte se, prosím!"
"Co se stalo?" přerušil hrabě jeho omluvy.
"Uslyšel jsem výbuch a uviděl oheň, tak jsem běžel pro vodu, jenže jsem kohout roztočil moc silně a utrhl ho." Finnyho oči se zalévaly slzami.
"Barde, jdi zavřít hlavní přívod vody v sídle, nepotřebuji soukromé jezero. Ty, Finny, připrav koně, budete muset jet do města pro novou troubu."
"Ano, pane!" oba dva se rozeběhli, kam je poslal. Tihle služebníci byli horší než malé děti. Nikdy neudělali nic správně, ani když to před ně člověk postavil prakticky hotové. Jediný, kdo na ně stačil, byl Sebastian.
Vzápětí se rozlétly dveře a do kuchyně vrazila červenovlasá služebná. "Co se stalo? Slyšela jsem - aah!" už první krok byl katastrofou. Mey-rin si nevšimla vody na podlaze a podrážka její zavazovací boty podklouzla, přičemž při pádu se jí do cesty nepřipletl nikdo jiný než Ciel. Oba skončili ve vodě.
"Mladý pane! Já se omlouvám, jsem tak nešikovná, promiňte!" drmolila, zatímco se zvedala ze země.
Ciel zcela rezignovaně vzdychl. "Vrať se k práci, Mey-rin. Ale ještě před tím tady vytři." Jeho nervy byly definitivně zničené. Otočil se na podpatku a odkráčel se převléct.
Když vstoupil do pokoje, našel Sebastiana sedícího v posteli s dekou staženou k pasu a knihou v rukách.
"Zvedl ses z postele kvůli knize?"
"Vzhledem k tomu, že mé schopnosti nesahají tak daleko, abych mohl předměty pohybovat na dálku, ano." ušklíbl se Sebastian a zvedl oči od Povídek Edgara Allana Poea.
"Depresivnější literaturu jsi nenašel?" přizvedl Ciel obočí, když si všiml titulu.
"Byl to velice zajímavý muž, ač když ses s ním setkal, skutečně byl trochu výstřední."
"Znals ho?"
"Párkrát jsme se setkali. Domníváš se snad, že všechny jeho příběhy ho napadly jen tak, z čiré představivosti?" Sebastianův úsměv byl více než jednoznačný.
Ciel se vybavil povídku Havran a raději si nepředstavoval, kde právě k ní vzal autor inspiraci.
"Ale abych se vrátil zpět k našemu hovoru, rád bych se znovu chopil svých povinností."
"Zapomeň." Ciel ostře zavrtěl hlavou. "Dokud se tvé rány nezhojí, nepůjdeš nikam." Odvrátil hlavu a tiše dodal: "A o knihu mě příště můžeš požádat." Sebastianovi zněl jeho hlas tak sladce ukřivděně.
Zasmál se. "Nemůžeš být na všech místech najednou, Ciele. I ty máš své povinnosti."
Ukázal rukou ke stolu, na němž se vršily papíry, které donesl Finnian.
"Předpokládám, že ani v kuchyni to zřejmě nešlo hladce." sjel pohledem po Cielově oblečení.
"Zřejmě." Zavrčel chlapec, naštvaný, že si z něj komorník znovu dělá legraci. I přes jeho zranění měl neuvěřitelnou chuť ho praštit.
Převlékl se z mokrého oblečení a zavolal do pokoje Tanaku, kterého nechal postarat se o oběd a to jakýmkoliv způsobem. Ačkoliv si to odmítal přiznat, přerůstalo mu to přes hlavu. Trápila ho ještě jedna věc.
Jakmile propustil staršího sluhu, sedl si na postel. "Sebastiane, potřebuji, abys mi řekl, co se ve sklepení odehrálo."
"Předpokládám, že máš na mysli okolnosti známosti mne a Doriana a jeho zášti vůči mně." Ciel přikývl.
"Nejsnazší bude stručná verze. Původ Dorianovy zášti leží několik století v minulosti. Jeho sestra, Retisa Flares, byla v lidském těle jedna z nejkrásnějších žen našeho světa, který vy nazýváte Peklo, i tohoto. Byla svému bratrovi velice podobná, ale postrádala jeho hravost a veselost. Duše pro ni znamenaly pouze obživu, neměla potěšení z vyhledávání těch nejlepších. K tomu nenáviděla, když ji muži lidského světa neustále obdivovali a klaněli se jí, hnusilo se jí to. Můj bratr, Marcus, byl do ní zamilovaný, tedy alespoň věřil, že to musí být láska. Jak už víš, démoni se podle prožívání emocí dělí od nejnižší třídy, přes střední k nejvyšší. Marcus byl nižší démon, neboli nebylo by to tak neobvyklé, zamilovat se. Ale právě zde došlo k tomu osudovému dni. Retisa na jednom z večírků, kde byla jako vždy perlou, začala běsnit. Vzala na sebe pravou podobu a pozabíjela všechny v sále, včetně mého bratra."
"Jak mohla jen tak zabít tvého bratra? Copak to jde?"
"Měla meč, kterýms ty zabil Doriana. Připravila mého bratra o hlavu. Už podruhé." Sebastian se usmál. Ciel jeho přístup trochu mátl, do této chvíle ani netušil, že má jeho partner rodinu, ale nechal ho pokračovat.
"Celá ta tragedie byla samozřejmě umlčena, mrtví prohlášeni za pohřešované a nikdy nenalezené. Teoreticky vzato, mohla tímto celá kauza skončit, jenže démoni v Londýně a okolí si byli dobře vědomi, že pokud by se do záhady začalo nahlížet podrobněji, mohlo by vyjít najevo více, než bylo vhodné. Pochop, když někomu občas ukážeme pravou podobu, jen stěží to způsobí potíže. Při této hromadné vraždě by ovšem mohl začít moderní hon na čarodějnice. Proto nejsnazší bylo odstranit jednoho démona, jenž vše způsobil. A tak jsem ji zabil. Nesnažila se uniknout, věděla, co ji čeká a přijala to." Sebastianův hlas byl naprosto lhostejný, jako by vyprávěl o letním dni, kdy byli s rodinou na výletě. Pohled nezaujatého diváka. Přesně, jako by to udělal i Ciel.
"Doriana to nesmírně zasáhlo, stejně jako můj bratr byl nižší démon, nicméně byl na svou sestru fixovaný jako obyčejný člověk. Myslím, že mi její smrt nikdy zcela neodpustil. Čímž se v našem vyprávění dostáváme do současnosti. Pochopitelně vycítil příležitost, jakmile zjistil, kde se nacházím a s kým jsem. Chtěl získat tvou duši, zabít tě a mne nechat trpět ztrátou, kterou zažil on."
Povzdechl si. "Nedokázal se vyrovnat s minulostí. A stálo ho to jeho vlastní život."
Ciel jen chvíli seděl a přemýšlel. Nakonec se na posteli posunul a objal Sebastiana kolem krku.
"Já jen tak zemřít nehodlám. Přežil jsem kontrakt s démonem, takže nebudeš mít snadné se mě zbavit." Zašklebil se.
"Zbavit se tě? Byl bych pošetilý, zbavit se tak lahodné večeře." Sebastian si s požitkem olízl rty. Začal se smát, jakmile uviděl Cielův nechápavý výraz.
"Ale mou duši přece pozřít nemůžeš!"
"To neznamená, že si nechám ujít, jak sladce chutnáš." Škádlil démon dál, než natiskl jejich rty k sobě. Přejel po Cielových něžně jazykem a cítil, jak se chlapcovo tělo napjalo. Cielovy koutky se pozvedly.
"To je díky těm zákuskům, které pečeš. Takže až se uzdravíš, uděláš mi borůvkový koláč."
"Tak nenasytný, mladý pane." Sebastian káravě zavrtěl hlavou, ale stále držel Ciela jemně kolem pasu.
"Jsem nenasytný i v jiných věcech, to přeci víš." Sebastianovy oči zaplály. Mladý hrabě se ve škádlení stával ďábelsky zkušeným, tím horší bylo, že si toho byl dobře vědom.
Ciel vstal a se spokojeným úsměv si sedl ke stolu. Papírování se samo nevyřeší.
"Občas mám pocit, že se ty papíry namnoží přes noc, jinak to není možné." Zabručel, vzal do ruky první z nich a dal se do psaní.
Sebastian se vrátil ke knize, ale ve skutečnosti ji ani příliš nevnímal. Pozoroval mladého hraběte, jeho zkrabacené čelo, když se probíral dokumenty, pohyb ruky, jak jeho pero klouzalo po papíře, i jemné pohupování nohou pod stolem. Vydržel tak celou dobu, dokud se neozvalo zaklepání na dveře. Tanaka přinesl oběd, který jen ďábel sám věděl, kde vykouzlil. Sebastian choval ke staršímu komorníkovi, jako k jednomu z mála lidí, úctu.
Ciel ale sotva vnímal co jí, vidlička se pohybovala mechanicky od úst zpět k talíři, aniž by odložil pero.
"Ciele, alespoň se najez v klidu, podpisy mohou počkat. Budeš z toho mít žaludeční nevolnost."
"Už toho mám dost, chci to konečně dokončit a nemyslet na to."
Sebastian cítil Cielovo podráždění a vyčerpání. Přál si vstát a obejmout toho drobného chlapce, políbit ho do vlasů a odvést do postele. Kdyby to ale udělal, Ciel by ještě víc zuřil. A na mě se hněváte pro mou ochranitelskost, mladý pane, usmál se v duchu. Přechodil větší bolesti, než byla tahle, ale to neměl vedle sebe tvrdohlavého hraběte, jemuž by splnil každé přání jen, aby ho zbytečně neranil. Věděl, že to s ním Ciel myslí dobře, to byl jeden z mála důvodu, proč nevzdoroval více. Proto raději zůstal tam, kde byl, a Ciela dál pozoroval.
O čtvrt hodiny později se ozval tichý vzdech a Ciel odložil pero. Protáhl se. "Konečně dokončeno."
Sotva dořekl poslední slabiku, ozval se zaklepání.
"Promiňte mi vyrušení, mladý pane, je tu lady Elizabeth." Oznámil Tanaka.
Ciel měl co dělat, aby nezačal ječet. "Hned přijdu, vezmi ji do salonu." Procedil skrz zuby. Jakmile dveře zaklaply, začal soptit.
"Proč?! Pro boha živého, proč? Když jsem si myslel, že bude konečně klid, objeví se má ztřeštěná snoubenka, kterou si vůbec nechci brát. Musím ji odsud dostat co nejrychleji." Skřípal zuby. Musel s ní vyřešit jednu záležitost, ale ne dnes. Chtěl, aby Sebastian byl u toho.
"Vrátím se co nejdříve, Sebastiane. Pokud bude něco třeba, neváhej mě z toho pekla vytáhnout."
"To samé platí pro tebe. Pokud to nebudeš schopen déle snést, zavolej mne, já přijdu." Usmál se. "Jsem přeci nějaký komorník."

'Dostat odsud co nejrychleji' nebyla slova, která by mohl aplikovat na Elizabeth Midfordovou. Ciel s ní strávil tři hodiny a vracel se do pokoje o páté. Na cestě do ložnice se dozvěděl, že novou pec už přivezli a Bardovi se ji podařilo úspěšně uvést do provozu. Nicméně vzhledem k tomu, že Lizzy ho celé odpoledne cpala odpornými zákusky, rozhodl se večeři vynechat, žaludek měl jako na vodě a další nápor jídla by pravděpodobně nesnesl bez následků.
Dveřmi do pokoje spíše propadl, než vešel. Sebastian měl nohy pod dekou pokrčené a na nich ležela účetní kniha Phantomhiveského panství. Měl nasazené brýle, i když Ciel dobře věděl, že je nepotřebuje, ale vypadal v nich nesmírně elegantně, čehož si byl dobře vědom.
"Co má tohle znamenat?" zabubnoval prsty na dřevěné obložení. Sebastianovy oči za oválnými brýlemi se setkaly s jeho.
"Sepisuji účetnictví za předchozí dny, jak můžeš vidět. Některé položky jsem nestihl zaznamenat a nepořádek v účetnictví není dobrou vizitkou."
"Řekl jsem ti, že budeš odpočívat."
"Nejsem nemohoucí, Ciele. Stále mohu vykonávat některé ze svých povinností."
"Ale znovu jsi vstal!"
"Nikoliv, požádal jsem Finniana, aby mi knihu donesl. A ty? Je vše v pořádku?"
"V zásadě. Elizabeth mě absolutně zničila." Sebastian cítil Cielovu frustraci. Přál si, aby zůstal ležet a nepracoval, jenže on to nedokázal. Naklonil se k chlapci a položil mu ruku na záda.
"Vím, že si nepřeješ, abych se již začal věnovat práci, ale mou přirozeností je sloužit, ne aby mi bylo slouženo."
"Neřekl jsem nic o tom, že nechci, abys pracoval." Odpověděl tiše.
"Nemusels. Tvé emoce jsou hlasitější než exploze v kuchyni."
Ciel se začervenal. "Nu co? Chci, abys byl zdravý a já neměl tolik starostí, toť vše. Je to pracovní." pronesl to sice pevně, ale oba věděli, že pravda je jiná.
"Prostě se uzdrav, ty pitomče. Víc k tomu neřeknu." Sebastian se culil za Cielovou odcházející postavou.
"Jistě, můj pane."

Když se Ciel vrátil do pokoje, oblékl svůj noční úbor, kterým byla obyčejná dlouhá košile. Jedna z posledních, které měl, si vzal od Sebastiana.
"Proč nechce mladý pán nechat ušít novou odpovídající jeho vzrůstu?" ptal se ho tehdy sluha.
"Není to třeba, tahle mi vyhovuje." Ve skutečnosti z ní ale cítil Sebastianovu vůni, jež ho uspávala pokaždé, když Sebastian nemohl přijít na noc k němu. Už si téměř nedokázal představit spánek bez něho.
Skopl boty, jejichž tkaničky byly beznadějně zamotané a vylezl na postel. Sebastian musel s obdivem uznat, že za jediný den okolnosti Ciela donutily naučit se více než za celé předchozí roky. Z malého chlapce se brzy stane muž, pomyslel si. Litoval, že jeho služeb zřejmě nebude potřeba tolik, co dříve, ale částečně byl také zvědavý, jaké to bude mít proti sobě Ciela jako rovnocenného partnera. Tedy rovnocenného v určitých ohledech.
Ciel si všiml drobného úsměvu na Sebastianově tváři a zvědavě povytáhl obočí. Sebastian v odpověď pouze napřáhl ruku a přitáhl Ciela k sobě. Ten dostal nápad.
"Nadzvedni se." Černovlasý muž se přizvedl na loktech a zvědavě sledoval, co má Ciel v plánu. Mladý hrabě přešel po posteli, sedl na paty v místě, kde předtím spočívala Sebastianova hlava a poklepal na stehna. "Teď si lehni." Vybídl démona.
Komorník si s úsměvem položil hlavu do Cielova klína a s tichým povzdechem zavřel oči.
"Myslím, že takovýto polštář bych si nechal líbit častěji."
Ciel se ušklíbl. "Nech si zdát."
"Démoni spí jen málo, svého snu si tedy příliš neužiji. Pouze pokud by ho můj pán byl ochoten uvést v realitu."
"Ty máš být můj polštář, ne naopak. Smiř se s tím."
"Velice ochotně." Oba se zasmáli.
Sebastian oči znovu otevřel a pozoroval Cielovu tvář, která na něj svrchu hleděla. Pozvedl ruku a přitiskl ji k chlapcově tváři, jenž ji překryl svou vlastní. Poté, poprvé za několik, století, upadl do hlubokého spánku.

Ciel pozoroval Sebastianovu klidnou spící tvář. Řekl mu, že démoni obyčejně nespí, ale bylo očividné, že jeho lidské tělo potřebovalo odpočinek, ať se mu to líbilo, nebo ne. Usmál se. Byl to něžný úsměv, který neukazoval ani Sebastianovi, nechával si ho pro sebe, do temnoty pokoje, když přemýšlel o věcech, které ho potkaly. Snažil se zůstat nohama na zemi, ale pocit štěstí byl opojnější než všechen alkohol světa a měl vliv i na mladého hraběte Phantomhivea, ani jeho racionalita nedokázala odolat tomu náporu.
Sebastian ho změnil. Měl být jeho zkázou a smrtí, místo toho se stal záchranou a životem. Zavrtěl hlavou. Pošetilé. A neuvěřitelně úžasné.
Oči se mu pomalu zavřely a během chvíle ho obklopila hřejivá temnota.

Pokoj ozařovalo pouze pár ojedinělých paprsků měsíce pronikajících skrze mraky, když se Sebastian vzbudil. Bylo to zvláštní, po takové době znovu cítit tu černou prázdnotu v očích. Nikdy nebyl dostatečně klidný na to, aby bez obav usnul. Se Cielem tohoto stavu zřejmě dosáhl.
Řečený chlapec stále seděl za ním a Sebastian si uvědomil, že místo polštáře má nadále Cielův klín. Také spal, hlavu a záda opřené o čelo postele a ruku položenou na Sebastianově rameni.
Sebastian se co nejšetrněji otočil a stáhl Ciela pod přikrývku. Ruce měl studené od chladného vzduchu v místnosti. Měl obavy, aby neonemocněl, proto mu deku vytáhl až pod bradu, své teplé tělo přitisknuté k jeho. Když uviděl ty lehce pootevřené rty, neubránil se a vtiskl na ně lehký polibek. K jeho překvapení se prohloubil a Cielův jazyk vklouzl do jeho úst. Dvoubarevné oči se zatřpytily.
"Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu tě vzbudit."
"Byl jsem jen v polospánku." Zamumlal a přitiskl se k Sebastianovi blíž. "Budeš muset zatopit v krbu, je tu vážně zima."
"Zítra se o to postarám."
"A kdo řekl, že můžeš vstát? Tvůj pán ti nic takového nedovolil."
"Pak tedy budu muset svého pána důrazně přesvědčit, že má práce je pro něho nepostradatelná stejně, jako já osobně." Zachechtal se.
"Vyřídíme to zítra. Teď spi." Vypadalo to, že Cielova obrana značně polevila, za což byl Sebastian rád. Přílišně ochranitelský pán není nejlepší volba. Už chtěl doopravdy zpět ke svým povinnostem. A to nejen v roli komorníka...

Vypadá to, že z publikování o den dříve se stáva zlozvyk. :) Omlouvám se, ale zítra budu malovat svůj obývací pokoj a pokládat podlahu, takže bych neměla absolutně šanci všechno stihnout.
Jak jsem řekla, ne vždy můžete očekávat akci, některé dny plynou poklidněji, než jiné a já se rozhodla zachytit všechny. Nicméně, nebojte se, pomalu, ale jistě se dostaneme tam, kde všechno skončí. Ale i to má svůj čas. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!