Konec, který se stal začátkem - Kapitola VIII.

16. srpna 2017 v 9:35 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola VIII. - Carry On Dancing (Pokračuj v tanci)
Sebastian nechal Ciela dokončit drobné resty z jeho práce a sám odešel do kuchyně, připravovat večeři. Sotva ale překročil práh, sluhové se na něho sesypali jako hejno kobylek.
"Pane Sebastiane! Je to pravda?! Že vy a mladý pán -"
"Finny! Hned toho nech, tohle je soukromá záležitost, do které nemáš strkat nos!" okřikl ho Bard. Pak ale šibalsky mrkl. "Nicméně...když už to Finnian nakousl..."
Sebastianova tvář zůstávala bez výrazu, ovšem v duchu velice nevhodně zaklel. "Kde jste slyšeli tento druh informace?"
Sluhové se neklidně ošívali a hledali pomoc jeden u druhého. Nakonec odvahu sebral Bard. "No víte, srazili jsme se s lady Elizabeth a ona vypadala tak vesele, ještě víc než obvykle. Tak jsme se jí zeptali, co se děje a.."


Sebastian si povzdechl. Na Elizabeth nepomyslel, nenapadlo ho, že projeví takovou aktivitu již v usedlosti. "Domnívám se, že postrádá jakýkoliv smysl pokoušet se vám to vymluvit. Zdůrazňuji však, že mladý pán by byl velice znepokojen, pokud by se doslechl o vašem...povědomí v této oblasti. Proto si to necháte pro sebe, budete-li mít potřebu toto téma konzultovat," střelil po nich pohledem s prakticky hmatatelnou hrozbou v případě, že by se tak stalo, "pak v naprostém soukromí, mimo doslech kohokoliv. A za žádných okolností se o tom nezmíníte před mladým pánem. Je to všem jasné?"
"Jistě, pane Sebastiane!" odpověděli unisono. Poté se všichni s přihlouplými úsměvy vydali po svých.

Zatímco připravoval ingredience na Confit de Canard, Sebastian přemýšlel, zda neudělal chybu, když jejich vztah de facto přiznal. Ale zřejmě nebyl k obavám důvod, služebníci příliš často do města nechodili, a pokud ano, pak v jeho nebo Cielově doprovodu, čímž se riziko úniku informací snížilo na nulu. Jediné, nač si budou muset zvyknout, budou neustálé 'vědoucí úsměvy' a narážky, ale Sebastian věděl, že je dokáže udržet v patřičných mezích.
Proud jeho myšlenek přerušil zvonek z Cielovy ložnice. Opláchl si ruce, oblékl zpět frak, jenž při vaření vždy odkládal, a vydal se nahoru vyhovět přání jeho pána.

"Volal jste, mladý pane?"
"Ano, pojď sem." Ciel seděl u stolu, křeslo otočené k oknu a nohy přitažené k bradě. Pozoroval dvojici ptáků hopsajících po příjezdové cestě. Působil jako dítě a komorník se neubránil něžnému úsměvu.
Když Sebastian přišel ke stolu, položil nohy zpět na zem, ale nepodíval se na něho. "Děkuji."
Démon přizvedl obočí, ale mlčel. Čekal, zda bude Ciel pokračovat.
"Děkuji, že jsi byl dnes odpoledne se mnou." Tvář měl stále odvrácenou a hlas tichý.
"To byla samozřejmost. Budu ti stát po boku pokaždé, až do konce našich dní."
"Ale to bude jak dlouho?" ta otázka Sebastiana zaskočila.
"Jsem jen člověk. Budu stárnout a jednoho dne zemřu. Kontrakt skončí, najdeš si nového pána."
"Nezemřeš. Existují způsoby, jak člověka změnit v démona. Pokud to budeš ochoten podstoupit, tvůj život bude pokračovat." Přesel rychlými kroky ke křeslu a otočil ho směrem k sobě. Ciel se při tom prudkém trhnutí sotva stihl zachytit područek a nyní hleděl do Sebastianových očí. "Nedovolím to. Rozumíte mi, mladý pane?" jeho slova byla tichá, ale vážnější než smrt, a tak Ciel jen němě přikývl.
"Věřím ti. Jako nikomu dříve."
Sebastian přitiskl svou ruku k jeho tváři a něžně ho políbil na čelo. Pak se narovnal a vydal se ke dveřím.
"Kdo ti dovolil odejít?"
Zastavil se. "Je třeba připravit večeři, můj pane. A to nemohu, pokud neodejdu."
"Sedni si." Ciel vstal z křesla a ukázal na postel. Byl to očividný rozkaz, proto Sebastian bez odmlouvání poslechl. Jakmile se posadil, Ciel se mu vyhoupl obkročmo na klín, nohy obtočil kolem jeho pasu a za Sebastianovými je do sebe zahákl. Levou ruku položil na rameno a pravou odhrnul pramínek hedvábných havraních vlasů.
Co to dělám? pomyslel si. Chtěl jsem si zachovat trochu odstup, abych mu znovu neublížil. Dobře si ale nyní uvědomoval, že to nedokáže. Tvrdilo se, že pokud někoho milujete, v případě potřeby a nezbytnosti ho necháte jít. Z lásky. Čirá hloupost vymyšlená nikdy nemilujícími blázny. Za žádnou cenu by se nedokázal se Sebastianem držet zpět, natož ho nechat odejít.
Chvíli se dívali jeden druhému do očí, pak se Ciel naklonil dopředu a se zavřenýma očima přitiskl jejich čela k sobě.
"Sebastiane..." zašeptal. Sebastian mu položil ruku kolem pasu, druhou rozvázal pásku a nechal ji sklouznout na zem. Cítil bolest, kterou v sobě Ciel držel, pevně uzavřenou, jako ve vzduchotěsné lahvi, přesto jemu uniknout nemohla. Špičkami prstů pohladil Cielovu tvář. Věděl, že nestojí o lítost ani utěšování, to byla jedna z věcí, které tolik obdivoval, ale chtěl mu ukázat, že je zde.
Když se chystal ruku stáhnout, Ciel ji zachytil. Posunul ji ke svým ústům a po Sebastianově vzoru uchopil prostředníček rukavice mezi zuby. Pomalu ji stahoval, aniž by přerušil navázaný oční kontakt. Jakmile mu spadla do klína, zadíval se na Sebastianovu ruku a s tichým povzdechem si dlaň přitiskl k tváři. Sebastian to vše sledoval se zatajeným dechem. Nebyl si jistý, jak reagovat, proto začal jen přejíždět palcem po chlapcově tváři.
To gesto bylo tak uklidňující, že se všechny Cielovy starosti i obavy rozplynuly. Nechal je být, odplout, zmizet do nicoty. Časem se vrátí, ale teď to nebude, tento okamžik patří jen jim dvěma.
Rozvázal Sebastianovu kravatu, kterou pomalu protáhl kolem jeho krku. Stáhl i druhou rukavici a beze spěchu, téměř nezaujatě, začal rozepínat knoflíky démonovy vesty a košile, jež poté stáhl společně s frakem ze širokých ramen. Položil dlaň na Sebastianovu svalnatou hruď, vychutnával si teplo sálající z kůže a nechal prsty pátrat po místech, kde zůstaly lehce vystouplé, stříbřité čáry jizev.
Sebastian byl mírně zmatený. Každý Cielův pohyb, místo, kterého se dotkl, se rozpalovalo vnitřním ohněm. Byl zvyklý potěšení přinášet, nikoliv přijímat. Přesto pokračoval směrem, který jeho pán nastavil a začal rozepínat Cielův kabátec.
Chlapec ho nechal, zatímco svou rukou zezadu zajel do vlasů černých jako noc. Sebastian tiše zapředl a zavřel oči, aniž by přerušil práci svých rukou. Každé místo svého pána znal nazpaměť i poslepu. Z rozkoše ho vytrhl tlak, jenž stáhl jeho ruce k sobě. Ciel mu jeho vlastní kravatou pevně omotal zápěstí.
V chlapeckých dvoubarevných očích se třpytilo uličnictví a drzost, jakou Sebastian viděl u Ciela poprvé v životě.
Zastihl ho zcela nepřipraveného, když vytáhl nohy zpod Sebastianových zad, klekl si, zvedl mu svázané ruce nad hlavu a druhou rukou zatlačil na odhalenou hruď, čímž ho povalil na postel. Pokud by chtěl, Sebastian mu mohl uniknout ještě předtím, než dopadl na matraci, Ciel pro něj nebyl soupeřem. Přemohla ho však zvědavost, co bude následovat, proto se nevzpíral.
Další úvahy mu z hlavy zmizely ve chvíli, kdy se malé, ještě stále ne zcela zkušené rty, setkaly s jeho. Nebyl to hrubý, ani vášnivý polibek, byl lehký, jemný a plný citu. Sebastian se přál obtočit ruce kolem drobného těla přitisknout ho k sobě, ale kravata mu v tom bránila, proto alespoň vložil do oplácení polibku všechny city, jež on sám choval pro mladého hraběte.
Ciel nepotřeboval více, věděl, co se mu jeho partner snaží naznačit. Pomalu opustil Sebastianova ústa a postupoval po jeho krku, kam tiskl drobné, šimravé polibky. Slyšel zrychlený dech, když se ústy přisál do ohybu krku a ramene. Volnou rukou nadále přejížděl po Sebastianově sametové hrudi a příležitostně prsty zavadil o bradavky.
"Ciele.." Sebastian při doteku hedvábných rtů, nyní doprovázených lehkým kousáním, a štíhlých prstů nedokázal skrýt povzdech a přizvedl své tělo, aby ucítil více Cielovy kůže na své. Miloval to škádlení, které se od něho Ciel naučil. Byl to pro něj nový pocit, být podvolen svému pánovi i v jiném ohledu, než do jakého spadaly rozkazy kontraktu. Prudce vydechl, když Cielovy rty a jazyk zaútočily na jeho bradavky.
Ciel zvedl oči a po tváři mu přeběhl úsměv. Pevně rty obemkl bradavku, přejížděl přes ni jazykem a lehce ji tiskl mezi zuby, zatímco druhou převaloval mezi ukazováčkem a palcem.
Sebastian zalapal po dechu, když Cielovy zuby nečekaně zesílily stisk. Mladý hrabě naposledy olízl citlivou hruď a vytáhl se zpět k Sebastianovým rtům. Krátce jen hleděl do překrásně vínových očí, ale nakonec rozmotal kravatu kolem rukou a odhrnul vlasy ze zpoceného čela.
Sebastian ho chtivě pozoroval. Šedomodré vlasy měl rozcuchané, oči sršící životem, na rtech pohrávající lehký úšklebek. Rozhalená košile a volně visící stuha kolem křehkého krku, které Sebastian okamžitě využil. Chytil její konce nyní volnýma rukama a přitáhl tak Cielova ústa ke svým. Tomu uniklo překvapené vypísknutí, jež utichlo okamžitě, jak se jejich rty s cvaknutím srazily k sobě. Sebastianův jazyk vklouzl do jeho úst a na krátký okamžik bojovali o dominanci, ale chlapec proti zkušenému démonovi neměl nejmenší šanci a řečený muž již nestál jen o pouhé škádlení.
Stáhl Cielovu košili společně s kabátcem a odhodil je kamsi do pokoje. Levou rukou začal přejíždět kolem jeho páteře, zatímco druhou prohrábl jeho vlasy a přitáhl ho ještě blíže k sobě.
"Mhm.." Ciel tiše zasténal. Když už ani jednomu z nich nestačil dech, jejich rty se oddělily. V tiché, zšeřené místnosti se ozývalo jen tikání hodin a zrychlené dýchání obou mužů.
Zcela nečekaně Ciel zajel rukou pod Sebastianovu hlavu a zvedl ji, až se jejich nosy téměř dotýkaly. Sebastiana na rtech zašimral jeho dech, když promluvil: "Ty patříš mě, nikomu jinému."
Oči rudě zaplály. Nikdy u Ciela neviděl tak silný akt majetnictví. S nově rozprouděnou vášní přejel nehty po jeho páteři, až se záda mladého hraběte se zaskuhráním prohnula. "Není nikdo jiný, komu bych chtěl patřit. Ale nezapomínej, tohle vlastnictví je vzájemné." Zašeptal.
Ciel netušil, jak se to stalo, ale znenadání ležel na zádech, ruce přišpendlené nad hlavou k matraci a se Sebastianem na všech čtyřech nad ním. Démon sklonil hlavu a jeho vlasy zašimraly Ciela na tvářích, když znovu začal šeptat. "Tuhle hru mohou hrát i dva, mladý pane. A vy jste byl moc zlobivý chlapec."
Cielovi unikl hlasitý vzdech při zvuku Sebastianova hlasu. Byl tak hluboký, sametový, škádlivě sladký. Během chvilky se však dokázal změnit v hrubý s agresivnějším podtónem, tiché vrčení predátora.
"Sebastiane.." zaskuhral Ciel, když démonův jazyk začal putovat po okraji jeho ucha. Zaslechl tichý smích.
"Copak, mladý pane? Máte snad strach?" Bylo očividné, kdo nyní vlastní veškerou moc.
"Mhm, tvůj hlas.." Cielovo zašeptání upoutalo Sebastianovu pozornost. Pohled zářivých očí s kočičími zornicemi se zabodával do jeho těla.
"Můj hlas?" uchechtl se. "Líbí se ti? Pověz mi, Ciele, co cítíš, když ho slyšíš? Řekni mi všechno." Poslední věta zněla jako pozvánka do nejhlubší temnoty, neodolatelně a svůdně. Přesně, jako muž, který ji vyslovil.
Sebastian si přejel jazykem po rtech a v šeru pokoje se zaleskly dokonale bílé zuby v bezchybném úsměvu. "Tak? Co odpovíš, ma cherié?"
Ciel cítil sílící bolest mezi stehny, když jeho myšlenky formovaly věty. Ano! Vzrušuje mě, jak mluvíš, jak šeptáš, tiše a sladce. Jak tvůj hlas zhrubne, když spolu spíme. Chci ho poslouchat pořád!
Zaslechl tichý smích. "Ale, ale, tak je to tedy? Netušil jsem, že můj hlas má na tebe takový vliv. Ale tvé přání je mým rozkazem, můžeš ho slyšet, kdykoliv si budeš přát. Stačí říct."
"T-ty mi čteš myšlenky?!"
"Vůbec ne, všechno jsi řekl nahlas."
Cielovy tváře zčervenaly, když pochopil, co právě udělal. Zahanbeně odvrátil hlavu, čehož Sebastian zneužil ve svůj prospěch. Aniž by pustil jeho ruce, vytvářel cestičku z polibků na Cielově hrdle. Sotva se dotýkal chlapcovy kůže, Ciel cítil jen lehké šimrání hedvábných rtů. Odklonil hlavu ještě víc, aby tak umožnil Sebastianovi nejlepší přístup a vzápětí se ústa přisála k jeho tepu, nejcitlivějšímu místu bledého krku.
"Aaah, mm...S-sebastiane!" Cielovy ruce se zaťaly v pěsti a vzepřely se proti Sebastianovým. Ten je však nemínil pustit a začal jazykem přejíždět po citlivém bodě, na což malý hrabě odpověděl dalším zaskuhráním.
"Jak jsem řekl, byl jsi moc neposlušný a musíš být potrestán. Přeji si, abys prosil." Být submisivní byla pro Sebastiana nová zkušenost a nemohl popřít, že to pokládal za velice příjemné. Přesto jejich role ve společnosti byly jiné než role partnerské a obě zůstaly silně zakořeněny. Sebastianova majetnickost a podstata démona, která chtěla ovládat ostatní, jeho partnera nevyjímaje, k pozici dominance pouze přispívala.
Sebastian konečně pustil Cielovy ruce a nechal je zabořit se mu do vlasů. Cítil jeho dlaně na krku, jejich pohyb po zádech, kde mu své nehty rozkoší zatínal do svalů.
S mlasknutím oddělil své rty od porcelánově bílé kůže a lehoučce, jako dotekem prachového peří, přejel prsty po Cielově hrudi. Zastavil se až na podbřišku, který se pod jeho dotekem chvěl a cukal.
Následující krok byl naprosto nečekaný. Přesunul pravou nohu do Cielova rozkroku a zatlačil.
"Bože!" Cielovy do té doby zavřené oči se doširoka rozevřely důsledkem vlny potěšení, jež mu projela tělem jako blesk.
"Nikdy se nedovolávej Boha v přítomnosti démona." Zapředl mu Sebastian do ucha. "Mohl by se utrhnout ze řetězu."
Ciel zpoza přivřených víček opětoval rudý pohled a z drzosti, která mu ještě zbyla, vytvořil větu: "A kdo mu brání?"
Sebastian ho hrubě zvedl z postele, jednou rukou ho chytl za vlasy a útočně mu zajel jazykem do úst. Druhou začal hbitě rozepínat kalhoty, které rychle stáhl, odhodil na stranu a přitiskl Cielovo nahé tělo k sobě. Nevzpomínal si, že by někdy něco miloval více, než toto tělo a vše, co k němu patřilo, každičký detail, dokonalosti i nedostatky, povrch i duši.
Ciel obtočil nohy kolem úzkého pasu a začal pohybovat boky proti Sebastianově hrudi. Ten mu však v pohybu zabránil. Ciel cosi zklamaně zamumlal do démonových úst, ale Sebastian vzal jeho spodní ret mezi zuby a lehce ho stiskl, čímž ukončily veškeré protesty, jež se změnily v další rozkošný vzdech.
Položil mladého hraběte zpět na postel. Jeho sebekontrola se Cielem dostával značné trhliny, rozpouštěla se jako cukr v šálku čaje.
Přesunul hlavu mezi Cielova stehna a obkroužil jazykem jeho vstup.
"Aah! Seb-...Sebas-tiane!" Cielova záda se prohnula do oblouku, ruce se zachytily prostěradel. Snažil se pohnout, donutit Sebastiana k hlubšímu pohybu, ale štíhlé ruce s černými nehty ho držely pevně na místě. Sebastian se neubránil spokojenému úsměvu. Ač věci poněkud urychlil, Ciel stejně vypadal, že již mnoho neunese.
Přiložil prsty k chlapcovým ústům a přejel jimi po lehce otevřených rtech. Ciel je začal ihned zpracovávat jazykem a sát, dokud nebyly zcela pokryté slinami. Během pár chvil byl Sebastianův prostředníček obklopen hřejivým teplem. Pokojem se rozléhalo tiché sténání vyvolávané trýznivě pomalým pohybem jeho prstu.
Ciel byl jako v ohni. Celé jeho tělo bylo pokryté potem a projížděl jím pocit podobný výboji elektřiny. Každý Sebastianův pohyb ho trýznil i laskal zároveň, nutil ho odložit svou pevnou schránku a nechat své pocity ukázat v plné síle. Slabosti ležící před jeho partnerem jako na stříbrném podnose. A ten nepohrdl jedinou příležitost jich využít.
Zcela nečekaně Sebastian prudce přirazil a Cielovo tělo sebou škublo v přívalu rozkoše. "Víc... Sebastiane! V-víc!" snažil se znít autoritativně a rozkazovačně, ale jeho slova vyzněla spíše jako tiché zasténání.
"Hm, jste tak nenasytný, mladý pane." Zavrněl Sebastian. "Ale co za to? Co mi můžeš nabídnout, Ciele?" jeho prst neustával v pohybu a Cielovo myšlení bylo příliš zamlžené, než aby dokázal odpovědět.
"Já..já..." víc ze sebe dostat nedokázal. Démon se rozhodl vyložit si to po svém.
"Nabízíš mi sebe? Štědrá nabídka, opravdu. Ale přesto, tebe mohu mít, kdykoliv si budu přát. Proč tedy přijímat?" trápil Ciela tichým šepotem.
"Dám ti, co budeš chtít!"
To byla odpověď, jíž si přál slyšet. "Pak tedy pros."
Cielův zamlžený pohled se setkal se Sebastianovým jiskřivě rudým. Váhal. V posteli dělali spoustu věcí, ale nikdy nebyl donucen prosit a nebyl si jistý, zda by měl zajít tak daleko. Představa absolutní podvolenosti Sebastianovi se mu překvapivě zamlouvala, přesto se nedokázal donutit vyslovit to jednoduché slovo.
Sebastian jeho pochyby viděl i cítil a rozhodl se je odstranit jednou pro vždy. Připojil druhý prst a začal rukou pohybovat rychleji.
"Nepřestávej.." vzdychl Ciel, ale Sebastian znovu zvolnil.
"Stále jsi nesplnil můj požadavek." Prsty se otřely o Cielův citlivý bod.
"Z-znovu, udělej.. to znovu... prosím." poslední slovo dodal pouze šeptem. Ale Sebastian se stále neměl k ničemu dalšímu. Ciel se na posteli kroutil, snažil se ho nasměrovat blíže ke své prostatě, ale démon ho nenechal.
"Není vás slyšet, mladý pane. Stačí jediné slovo a dám vám, co si vaše tělo tolik žádá." Jeho prsty dráždily Ciela stále víc. Nakonec železná vůle hraběte Phantomhivea povolila.
"Prosím! Jen... už to udělej!" byl to zoufale rozkošný výkřik plný extáze. Sebastian se spokojeně usmál.
"Ano, můj Ciele." Jeden přesně mířený příraz proti Cielově prostatě a štíhlá záda se s výkřikem prohnula, když potřísnil své břicho. Černé vlasy ho šimraly na břiše, zatímco Sebastian začal jazykem očišťovat jeho podbřišek, aniž by přestal pohybovat rukou v jeho nitru.
"Za-zadrž...tohle je...příliš! Já nemůžu- "
"Ovšemže můžeš." Zachechtal se Sebastian a zlehka kousl Ciela do boku. "Nebylo by to poprvé."
Cielova tvář získala ještě tmavší odstín červené, než měla doteď. Byla to pravda, v posteli byl nenasytný a Sebastian to věděl až příliš dobře.
Konečně vytáhl prsty a prohlédl si Cielův vzhled. Dvoubarevné oči byly skryté pod zavřenými víčky překrytými rukou, otevřenými ústy pronikaly tiché steny a lapání po dechu. Byl naprosto neodolatelný. A byl jen jeho.
Ciel ucítil Sebastianovy rty na svých a ochotně mu vyšel vstříc. Slastně vzdychl, když Sebastianovy zuby zachytily jeho jazyk. V duchu si přál, aby tento okamžik mohl trvat věčně. Ležet v posteli s mužem, kterého miloval, bez starostí, v bezpečí.
Rty se rozpojily a Sebastian se přetočil na záda, ruce natažené k Cielovi. Ten na rozechvělých nohou vstal a posadil se na Sebastianův klín, s každým pohybem dokázal pojmout více jeho mužství. Jeho i Sebastianův dech se stávaly stále nepravidelnějšími.
"Já..už.." vzdychl tiše, ale Sebastian ho přerušil.
"Já vím." Držel Ciela pevně za pas a sám zvedal boky a přirážel proti němu. "Ciele..."
Jen vyslovení jeho jména stačilo Cielovi na to, aby dosáhl vrcholu. Sevřel se kolem Sebastiana, čímž dohnal na okraj i jeho a jejich těla se společně zachvěla v záchvatu potěšení.
Ciel vyčerpaně dopadl na démonovu hruď, kde ho objaly dvě silné, teplé paže. Chvíli jen zůstal ležet, popadal dech a užíval si zvuku Sebastianova bušícího srdce. Sebastian, také uklidňující splašený tep, ho jemně pohladil po rozcuchaných vlasech. Ciel vzápětí zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Chlapcovy oči byly plné slz.
"Ciele, co se děje? Jsi v pořádku?!" Sebastian byl vyděšený. Ublížil mu snad? Zašel příliš daleko? Nebylo to poprvé, co jejich škádlení zašlo dále, než bylo obvykle, ale Cielovi to nikdy nevadilo, měl to rád.
Mladý hrabě se usmál a lehce ho políbil na rty. Nestyděl se za své slzy, tyhle nebyly projevem slabosti. Bylo to nalezení něčeho dávno ztraceného. V den, kdy jeho rodiče zemřeli, se jeho duše roztříštila na tisíc kusů, zůstalo po ní jen prázdné místo, které bylo později zaplněno touhou po pomstě a spoustou střepů. Ale po celé ty roky strávené se Sebastianem jeho věrný sluha skládal střípky zpět do obrazce, pomalu a s trpělivostí vytvářel mozaiku, jež se nyní ukázala jako dokončená. Vypadala jinak než originál, ale Ciel by ji nikdy nechtěl vyměnit za své původní já. Jeho slzy byly jako lak, spojovaly mozaiku ve spárách a vytvářely celý obraz, pevně slepený dohromady.
"Nic se neděje, Sebastiane." Nemusel jeho jméno říct, ale chtěl ho slyšet, jak krásně zní. "Jen jsem opravdu šťastný."
Sebastianovy rty se roztáhly do něžného úsměvu. Položil Cielovu hlavu na svou hruď a nechal chlapce stočit se do klubíčka.
"Pamatuj si. Dávám ti vše, Sebastiane. Vše, co mám, je jen pro tebe. Tak si to vezmi." Zašeptal.
Sebastian jen zesílil stisk svých paží. "To samé platí pro tebe, Ciele. Vždy tady budu pro tebe. To se nezmění." Nevěděl, jestli Ciel jeho slova před usnutím slyšel, ale svůj slib porušit nehodlal. Za žádnou cenu.

Jak jsem říkala, dnes hlavně pro yaoi fanoušky. :) Tenhle týden je pro mě důležitý, takže si dovoluji tvrdit, že byste se mohli dočkat jedné kapitoly navíc, ještě před plánovaným dnem. Řekla bych tak do tří dnů ode dneška.
Po Cielových narozeninách začne trochu přitvrzovat a do života mladého hraběte zasáhnou zcela nepředvídatelné události. Otázka zní, zda je vše skutečně tak, jak se zdá být... (jen menší náhled, ať víte, na co se těšit:) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!