Konec, který se stal začátkem - Kapitola XI.

29. srpna 2017 v 10:00 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XI. - Shattered faith (Roztříštěná víra)
Uplynuly tři měsíce a Cielovo tělo začínalo jevit první známky těhotenství - břicho se mu lehce vypouklo, ale prozatím nijak znatelně. Nevolnost ustupovala a byla nahrazována občasnými, avšak silnými výkyvy nálady. Nebylo tedy divu, že při řešení rozšíření nového odvětví Funtom Corporation se Ciel jednou rozzuřil tak, až úmyslně srazil šálek s čajem ze stolu. Sebastian ho samozřejmě bez potíží zachytil i s obsahem, nicméně si nedokázal odpustit kousavou poznámku.
"Pozor, mladý pane. Víte, že toto je jedinečná čajová souprava z čínského porcelánu. Ocenil bych, pokud byste ji úmyslně neroztříštil na kusy."
"K čertu s ní!" Ciel se vztekle zabořil do křesla a vydýchával se, oči stále jiskřící vzteky.


Sebastian věděl, že tento stav není jeho vinou. Přesto pokaždé, když měl Ciel podobný výbuch, pocítil lehký záchvěv podráždění. Snažil se všechny nečekané změny zvládat, ale ne vždy to bylo snadné. Přesto stále znovu vystavoval svou trpělivost novým zkouškám a úspěšně jimi procházel.
Ciel se pomalu uklidňoval, zamlžená mysl se pročišťovala a on znovu začínal myslet jasně. Zavrtěl hlavou, jako kdyby tím mohl odehnat i zbytek zlosti, a otočil se na Sebastiana.
"Omlouvám se. Vážně tohle nezvládám." Povzdechl si. "Koho by napadlo, že s ním tohle může udělat dítě?"
"Upřímně přiznávám, že nemám žádné zkušenosti v této oblasti, proto jen stěží mohu nabídnout svou pomoc." Konstatoval Sebastian.
Klepání na dveře odvedlo jejich pozornost k Mey-rin, nervózně přešlapující na prahu místnosti.
"Mladý pane, máte návštěvu."
"Kdo to je?"
"Ehm..lady Elizabeth. A přivedla s sebou nějakého...mladého muže."
Ciel s povzdechem sklopil hlavu. "Proboha, ona a její přítel. Samozřejmě v tu nejlepší možnou dobu. Mey-rin, zaveď je do salonu."
"J-jistě, pane!" červenovlasá služebná rychle přikývla a vzápětí byl slyšet klapot jejích bot vzdalujících se k vstupní hale.
"Dneska mám vážně špatný den. Jestli vybuchnu, až ho uvidím, zdrž se poznámek, jasné?" otočil se k Sebastianovi, ale ten zmizel. Zmateně se rozhlédl, když ho zezadu v křesle objaly paže a ve vlasech ucítil teplý dech.
"Bude to v pořádku. Pokud by se mělo cokoliv přihodit, postarám se o to." Řekl komorník tiše.
"Pokud možno bez nožů. Víš, že v salonu je nový koberec."
Sebastian se zachechtal. "Ovšemže. Co bych to byl za komorníka, kdybych dovolil nepořádek v sídle mého pána?"

Ciel prudkým trhnutím otevřel dveře do salonu. Na sedačce seděla Elizabeth a vedle ní vysoký mladík v černém obleku, ostře žlutými vlasy a brýlemi s širokými černými obroučkami. Jinými slovy někdo, koho Ciel opravdu neviděl rád.
Oba si tiše povídali a hihňali se, aniž by zaregistrovali jejich přítomnost. Ciel zůstal stát ve dveřích jako kamenná socha. Sebastian, který ještě neviděl do pokoje, se k němu starostlivě naklonil.
"Mladý pane, co se dě-" nestihl větu doříct, když si všiml, kdo je muž sedící vedle blonďaté dívky. Okamžitě sáhl do fraku připraven vytáhnout sadu stříbrných nožů a vidliček.
"Elizabeth, ustup od toho muže." Cielův hlas se zdál klidný, přesto ledový.
Elizabeth zmateně vzhlédla. "Oh, už jste tady. Co se děje, Ciele? Vy se znáte?"
"K mé lítosti, ano." Zavrčel skrze zaťaté zuby. "Měli jsme tu čest více, než jednou."
Muž, který byl předmět rozhovoru, vzhlédl a s drzým úsměvem na ně zamával. "Ale, hrabě Phantomhive a proslulý 'Bassy', správně?" culil se.
"Nemohu říci, že by se nám stýskalo, Knoxi." Odtušil Sebastian chladně.
Elizabeth se chovala, jako kdyby si vůbec nevšimla rostoucího napětí v místnosti a nadšeně vytáhla Ronalda na nohy. "To je báječné, Rony! Když už se znáte, bude mnohem snazší se skamarádit. Na to se vážně moc těším!"
"To i já, kotě." Ronald chytil Lizzy za pas a přitáhl ji k sobě. "Víš, že jsi takhle fakt hrozně rozkošná?"
"K-kotě?!" Ciel jen nevěřícně zalapal po dechu.
"Mladý pane, ovládejte se." Sebastian ve svém hlase nedokázal skrýt úsměv. Neměl Ronalda Knoxe v lásce, ale ať se dá lady Elizabeth dohromady s kýmkoliv, jemu to bude vyhovovat. Ciel bude pouze a jen jeho. Mladík, který byl předmět jeho úvah, měl však jiné starosti.
"Je tohle vážně možné? Smrtka a dcera velitele Řádu britského impéria. Co přijde příště? Grell začne být na holky?!"
"Ciele, uklidni se, dýchej. Nic se neděje." Sebastian v sobě po Cielových posledních větách musel dusit smích, ale stále se snažil udržet situaci pod kontrolou. Ciel se tentokráte nedokázal na věc dívat objektivně. Muž Smrtka a lidská dívka. Je to o tolik podivnější než démon a lidský chlapec?
Ciel chtěl začít ječet, jak se k čertu podle něho může nic nedít, ale nakonec se mu podařilo vařící krev dostat pod kontrolu.
"Fajn." Přitáhl na sebe pozornost dvou cvrlikajících hrdliček. "Naše zasnoubení bylo zrušeno a princezna našla svého prince. Šťastný konec. A nyní, pokud mě omluvíte, mám na práci důležitější věci." S těmito slovy plnými sarkasmu rychlým krokem opustil místnost.
"Omlouvám se, můj pán se dnes necítí příliš dobře. Byly zde nečekané události a toto setkání ho zřejmě překvapilo více, než očekával. Pokud dovolíte, musím dohlédnout na jeho pohodlí. Mey-rin vás vyprovodí." Pokynul dvojici ke dveřím.
Elizabeth zesmutněla. "Nechtěla jsem, aby se Ciel tak rozzlobil. Myslela jsem, že bude mít radost."
"Bude v pořádku, lady Elizabeth. Jsem si jist, že vašemu šťastnému vztahu přeje to nejlepší." Ujišťoval ji Sebastian.
Lizzy se znovu usmála. "Dobře se o něj starej, ano?"
"Ovšemže." Uklonil se.
Ronald pozoroval jejich rozhovor a nakonec se pouze zašklebil. "Věrný pes, jako vždycky, co? Asi mám Grellovi vyřídit, ať to vzdá."
Sebastian mu věnoval nezaujatý pohled. "Vskutku, to by nebylo na škodu. Nyní mne omluvte." Poté se otočil a šel hledat svého ztraceného partnera.

Ciela našel v pokoji, sedícího na zemi a zády opřeného o stěnu, nohy přitažené k bradě. Ani nezvedl oči, když Sebastian vstoupil.
"Cítíš se lépe?"
"Hm." Zabručel, ale jinak se nepohnul. Sebastian si sedl vedle něho a položil mu ruku kolem ramen, na což mladík zareagoval jako kočka. Přitiskl se k němu co nejblíže a stulil se v ohbí jeho paže. Sebastian ho s úsměvem přitáhl blíž.
"Snad se z mého pána nestává koťátko. Mám kocourkovi přinést mléko?" očekával hrubou odpověď, ale k jeho překvapení ho Ciel objal kolem pasu a tiše zavrněl, ani souhlasně, ani odmítavě.
"Tak rozkošné." Zašeptal démon. Byl Cielovým chováním skutečně okouzlený.
Ciel se zvedl a klekl si přímo před něho. Oči měl horečnatě lesklé, z pootevřených rtů proudil horký vzduch zrychleného dechu. "Chceš kočku? Máš ji mít." Přitáhl Sebastiana k sobě a přejel jazykem po jeho rtech, přičemž mu nehty hrubě přitiskl zezadu ke krku. "Ale mám i drápky, jasné?" hlas měl chraplavý a tichý.
Sebastian mu prsty zajel do vlasů a přesně, jako by to udělal skutečné kočce, ho jemně začal drbat za uchem. Ciel začal téměř nevědomky příst, jeho agrese vyprchávala a zanedlouho se svezl Sebastianovi na hruď a mysl obklopila měkká temnota spánku.
Úchvatné, pomyslel si Sebastian, když stále vrnícího Ciela svlékal z oblečení a ukládal do postele. Bylo teprve odpoledne, ale jeho pán byl unavený a potřeboval odpočinek. Odhrnul šedomodré vlasy z čela a s úsměvem opustil ložnici.

Když se Ciel vzbudil a zavolal Sebastiana, neobjevil se. Cielovo oblečení bylo připravené, ale snídaně nikoliv.
"Sebastiane?" hlas se rozléhal prázdným pokojem, ale jeho služebník nedorazil. Ciel se naštvaně oblékl a vyrazil přímo do kuchyně.
Byla prázdná, Mey-rin potkal na chodbě a Barda s Finnym zahlédl oknem na zahradě. Po Sebastianovi jako by se slehla zem. Prošel chodbami až k pokoji patřícímu démonovi. Co Ciel pamatoval, nikdy ho nepoužil.
Přivítala ho místnost zařízená přesně stejně, jako když do ní Sebastiana poprvé před šesti lety přivedl - komoda, skříň a nikdy nepoužitá postel. Na ní však nyní ležel kus papíru přeložený napůl s jeho jménem na vrchní straně. Bez zdržování přešel přímo k němu a rozložil ho. Byly v něm napsány pouhých dva řádky Sebastianovým rukopisem.
Odpusť mi, Ciele. Pouze takhle ti mohu zajistit bezpečí. Sebastian
Copak se ten pitomec vážně úplně zbláznil? Jaké bezpečí? Ciel vůbec nechápal, co se mu snažil Sebastian naznačit, nicméně jedna věc mu byla jasná: Sebastian ho opustil.
Prudce udeřil pěstí do zdi. Znovu. A znovu. "Bastarde!" zakřičel na prázdný pokoj. "Nevím, co si myslíš, že děláš, ale okamžitě ti přikazuji, aby ses vrátil! Tyhle hry hrát nehodlám. A tebe stále váže náš kontrakt. Vrať se! To je můj rozkaz!" veškerý hněv soustředil do papíru a roztrhal ho na kousíčky, které nechal ležet na podlaze a rozeběhl se zpět do své ložnice.

Ale Sebastian se nevrátil. Ciel cítil hněv, který se ovšem pomalu přetavoval v tvrdou skořápku, kterou míval dříve. Úsměv mu z tváře zmizel a oči měl prázdné, hluboké a temné, ale prázdné.
Zezačátku zanedbával své povinnosti, ale postupně se znovu vracel do své vůdčí role. Čas mu nesměl protékat mezi prsty. Tanaka se stal jeho komorníkem stejně, jako správcem sídla a on s lhostejností doháněl opomíjenou práci.
"Vypadáte vyčerpaně, pane." Poznamenal Tanaka, když mu připravoval snídani.
"Jsem v pořádku." Pravda však byla na míle vzdálená. Od té doby, co Sebastian zmizel, se nedokázal pořádně vyspat, postel mu připadal prázdná a studená, košile, které od něho měl, si zatvrzele odmítal obléct. K tomu všemu se přidaly noční můry. Sebastian v okovech, on sám zavřený v kleci, bezmocně sledující všechny hrůzy, které se před ním odehrávaly, probouzející se zbrocený potem. Hodlal se s tím však vypořádat sám, bez pomoci.
Párkrát přemýšlel, jestli by neměl Sebastiana alespoň zkusit najít, ztrestat ho za to, co udělal. Ale pokaždé mu tu myšlenku cosi vytlačilo z hlavy.
Znovu se mu vracely všechny vzpomínky na to štěstí, které zažíval. Byla to opravdu jen lež?
Porušil jsi kontrakt. Neuposlechl jsi můj rozkaz, slib, že mě neopustíš a nezradíš, jsi roztrhl jako lidské hrdlo. Lhal jsi. Kvůli tobě jsem se změnil, ale k čemu? Udělal jsi mě zranitelným, vyprávěl o své lásce a já tomu uvěřil. Jako hlupák jsem znovu rozhodl důvěřovat, i přesto, že jsem vždy prohlašoval, jak je víra falešná.
Zdvihl hlavu a pozoroval Tanaku nalévajícího čaj. Konečně se rozhodl, tentokrát nenechal svou myšlenku uklouznout, držel ji v kovových poutech, jako nenáviděného vězně.
Ale já si tě najdu, Sebastiane. A ty za to zaplatíš.
"Tanako, nech připravit kočár. Odjíždím do Londýna."
"Je to dobrý nápad, mladý pane? Někdo by vás měl doprovodit-"
"Nepřísluší ti hodnotit má rozhodnutí." Cielův hlas byl chladný a bez emocí. Bylo až děsivé, jakou změnu prodělal po Sebastianově odchodu.
"Jistě, pane, omlouvám se."

Celou cestu do města Ciel strávil pozorováním ubíhající krajiny. Snažil se odehnat myšlenky na to, co udělá, až Sebastiana najde. Nebyl si jistý, jak reagovat. Chtěl ho vůbec najít? Mozek tvrdil, že ne, srdce si však tvrdošíjně říkalo svou. Hněval se na něho, na sebe, na vše, co se stalo. Začal nenávidět tu prázdnotu a chlad, které ho celé roky naplňovaly. Žil s nimi dlouho, ale když se znovu začal smát, zjistil, že může být alespoň trochu šťastný, nechtěl se k nim vrátit. Scházel mu Sebastianův sarkasmus, tichý šepot, objetí i zákusky, ale přesto si nebyl jistý, zda mu dokáže znovu důvěřovat. Rozum říkal, že nikdy, ale cit ho opět zrazoval. Mohl být sebetvrdší i sebetvrdohlavější, ale stále byl pouze člověk.
Přejel prstem po místě, kde se nacházel snubní prsten. Ač ho jakási neznámá síla stále nutila ho odložit, neudělal to. Snad jeho slabá část cítila, že pokud tak učiní, ztratí poslední naději na démonův návrat. Bez lásky byl život o tolik jednodušší. Volil jsem jen to, co bylo výhodné pro mě a na ostatní se neohlížel, ale nyní...
Kočár s trhnutím zastavil přímo před Lauovým opiovým doupětem. Ciel vystoupil a doufal, že se jeho mysl konečně přesune jinam.
Podzemní prostory byly plné kouře, takže Ciel ihned po vstupu dovnitř rozkašlal a měl co dělat, aby udržel snídani v žaludku. Ten pach vážně nesnášel.
"Hrabě! Už vás omrzela práce pro Její Veličenstvo a přišel jste za trochou uvolnění a zábavy?"
Lau jako obvykle seděl v zadní části místnosti s Ran-mao na klíně a svou opiovou dýmkou v ruce.
"Máte zájem o některou z mých dívek, nebo snad..." pozvedl dýmku a významně na ni poklepal.
"Ani jedno, nejsou tu za tvou špinavou zábavou."
"Oh, že by vás sem snad přivedla jistá milostná trable a hledáte radu? Koneckonců, již odrůstáte dětským střevíčkům."
Ciel ve skutečnosti přišel kvůli obchodu se zbraněmi, který měl brzy proběhnout a o němž měl Lau informace, ale jeho poznámka ho přinutila strnout. Mohl ten zdrogovaný překupník vážně něco vědět?
"Co tě vede k tomuto závěru?"
"Hm, zaujalo mě, že mé stanovisko nepopíráte. Báječné, o co vlastně jde?"
Jsem pitomec, pomyslel si Ciel. Jako vždy nic nevěděl a já mu naběhl přímo do sítě.
"Nejde o nic. Přijel jsem kvůli informacím o zásilce, která se má objevit příští týden. Měl jsi mi zajistit datum."
"Skutečně? Ani si nevzpomínám."
"To datum, Laue. Den a hodina." Ciel začínal být netrpělivý a naštvaný.
"Dobrá, jen klid hrabě. Jste ze své práce příliš nervózní."
"Každý z nás nemůže sedět na gauči a celý týden strávit v rauši." Odsekl a sebral Lauovi z prstů papírek s upřesněním. Bez rozloučení se otočil a vyrazil ven, přičemž po cestě kousek papíru přelétl očima a vhodil do jednoho ze stojanů s ohněm. Žádné důkazy, žádné potíže.
Ve dveřích zaslechl Lauův hlas. "Ten, koho hledáte, hrabě, tady nebyl už dost dlouho."
Ciel se zastavil. "Nikoho nehledám."
Než stihl zabouchnout dveře, zaslechl Lauův smích. "Vy lháři."

Ciel bezvýsledně procházel ulicemi Londýna. Neměl další práci, ani konkrétní cíl, jen bezmyšlenkovitě přecházel z jednoho místa na druhé. Sám nevěděl proč, ani jak se tam dostal, ale když zvedl oči, stál před Undertakerovým obchodem. Napadlo ho, že právě on by mohl něco vědět o muži, kterého (ne)hledal. Přál si vejít dovnitř, ale cosi ho drželo zpátky. Opět ta neznámá tendence nutící ho stáhnout prsten.
Právě přesvědčoval sám sebe, že by bylo dobré vstoupit, když se ve dveřích objevil majitel zmiňovaného obchodu.
"Hrabě Phantomhive, hehehe. Nový případ tíží duši Jejího Veličenstva? Žádný z mých milovaných zákazníků vám ale nepomůže. Všichni zemřeli až příliš přirozeně, hehehe." Z širokého rukávu vyklouzla ruka a dlouhý, černě nalakovaný nehet přejel po rtech roztažených v psychopatickém úsměvu. "Nebo má hrabě osobní potíže?" pokračoval, když Ciel nereagoval.
"Co takhle jít dál? Nebudete první, kdo mi vyzradí mé tajemství. Mám tedy na mysli z živých, moji 'stálí' zákazníci se nepočítají, hehehe."
Aniž by stihl odpovědět, Undertakerova ruka ho začala navádět do dveří. Pro jednou mu rakve ani temnota krámu osvětlená jen několika svíčkami nepřipadaly nepatřičné nebo morbidní, nýbrž uklidňující, stejně, jako ticho.
"Ah, Undertakere! Už jsi zpátky, ještě jsem neskončil." Zmíněný klid prořízl ječivý hlas poznamenaný pravděpodobně více než jednou sklenicí alkoholu. Na jedné z rakví stála otevřená lahev, jejíž hrdlo obemykaly štíhlé, téměř dámské prsty, patřící červenovlasé Smrtce. Zelenožluté oči za červenými obroučkami byly přivřené a celkově postava Grella Sutcliffa připomínala zhroucenou panenku ve výloze. Ciel měl sto chutí se otočit, ale silný tlak Undertakerových prstů mu to nedovolil.
"Maličký, vedu ti společníka." Zahihňal se hrobař.
"Hm? Fajn, alespoň nebudu pít sám. A kdo to vlastně - COOO?!" Jakmile Ciela uviděl, vystřelil jako čertík z krabičky. "To kvůli tomuhle skrčkovi mě Bassy nechal! Kvůli malému mstícímu hrabátku beze smyslu pro módu!"
"Říká ztřeštěná Smrtka s nevyhraněnou sexuální orientací v oblečení prostitutky." Odvětil bez zájmu Ciel a klesl na nejbližší rakev.
"Tvůj nevkus je do nebe volající! Tohle je nejnovější móda, ty děcko!"
"K čertu s tebou Grelle, nemám na tebe náladu, jasné? A navíc, mezi tebou a Sebastianem nikdy nic nebylo."
"Byli jsme souzený pár, spřízněné duše, ale ty jsi to zničil!" Grell se zapotácel a sotva se stihl zachytit Undertakerova rukávu.
"Myslím, že bys měl jít domů, než budeš muset použít jednu z mých pohodlných postelí, hehehe." Opatrně dostrkal opilou Smrtku ke dveřím a vyprovodil Grella ven, doprovázen polohlasnými urážkami na Cielovu adresu.
Ten přemýšlel, proč tady ten rudý strašák vůbec byl. Skutečně kvůli němu a Sebastianovi? Jejich neexistující vztah bral až příliš vážně, přesto mu to poskytovalo jistou míru zadostiučinění, když viděl, jak Grell žárlí. Zavrtěl hlavou. Nebyl důvod, Sebastian už s ním nebyl a on na tom byl stejně, jako Sutcliff, opuštěn mužem, do kterého se zamiloval. Dva hlupáci z různých světů se stejným koncem příběhu.
Undertaker se vrátil a sedl si naproti Cielovi. "Máte štěstí, hrabě. Náš rudovlasý přítel se vás chystal nakrájet svou pilou, hehe."
"Štěstí neexistuje, to bys mohl vědět. A upřímně, možná by bylo lepší skončit s pilou v břiše."
"Tak zoufalý bez věrného sluhy, jak nevídané." Undertakerův smích tentokrát nezněl šíleně, ale zcela obyčejně a přirozeně, což přitáhlo Cielovu pozornost.
Muž sedící přes stůl (vlastně rakev) povytáhl rukávy svého černého oděvu a odložil nevzhledný klobouk. Vlasy, obyčejně spadající do obličeje, se rozdělily a odhalily žlutozelené zářivé oči v neobyčejně pohledné tváři. Stačila tato drobná změna a ze šíleně vypadajícího postaršího hrobníka se stal nebezpečně elegantní mladý muž. Ciel dobře věděl, co se pod těmi stříbrnými vlasy skrývá, ale přesto ho jeho proměna vždy zastihla nepřipraveného.
Oči Smrtky se do něho zabodly a rty zvlnil decentní úsměv. "Vím, co hledáš, hrabě. Lépe řečeno koho. A jsem ochoten ti dát informace, které mám, ale pouze za určitou cenou."
"Mám ě rozesmát? Chceš svůj 'prvotřídní smích'?" Ciel chtěl ty informace za jakoukoliv cenu. Začínala se mu nepříjemně točit hlava, a proto chtěl pokročit kupředu co nejrychleji. Undertaker však zavrtěl hlavou.
"Je to příliš cenné vědění, vyšlo by tě nespravedlivě lacino. Mám na mysli cenu větší-"
"Dost řečí, co chceš?"
Undertakerovy oči se zatřpytily. "Strávit noc s tebou, hrabě."
Ciel měl pocit, že špatně slyšel. "Cože?" otázal se nevěřícně, oči hněvivě přimhouřené. Ale věděl, že to Undertaker myslím vážně.
"Ano, hrabě. Jednu noc se mnou. A vzhledem k tvému věku zřejmě chápeš, že nemám na mysli jen ležení ve stejné posteli." Zachechtal se.
Cielova tvář ztvrdla do neproniknutelné masky. Nakonec vstal a přešel ke dveřím, následován hrobníkovým zvědavým pohledem. "Tu cenu nezaplatím. Nikdy." Sebastian ho mohl zradit, zničit jeho srdce i duši, ale pokud by souhlasil, nikdy by se před ním znovu neukázal. I přes určitý druh nenávisti, který vůči němu cítil, tohle by neučinil za žádnou cenu. V čem by byl poté lepší, než řečený démon? Dá se oplacení zrady zradou říkat pomsta? Ne, tohle bylo pod jeho úroveň. Mohl být zoufalý, ale nebyl chudák, který se sníží takovému řešení. Natáhl se po klice.
"Správná odpověď, hrabě."
Ciel ruku zmateně stáhl a otočil se zpět do šera místnosti. Měl pocit, jako by se celý prostor na okamžik zhoupl a rozšířil, ale během okamžiku znovu nabyl původní tvar.
"Pokud byste svolil, neměl bych důvod vám tu informaci dát. Hledat partnera a přitom spát s jiným mužem? Styďte se. Ale vy jste mi dokázal, že vám na něm skutečně záleží. I přesto, že ho beze mě nikdy nemusíte najít, nezradíte ho."
"Nejsem ubožák, své slovo držím, narozdíl od něho."
"Občas jsou věci komplikovanější, než se zdají." Undertaker se spokojeně usmál, když Ciel podezřívavě přimhouřil oči.
"Víš víc, než říkáš nahlas."
"Možná. Ale vše se dozvíte v pravý čas. Asi 10 mil na jih od Londýna leží malá vesnice, kde jsou cizinci vždy vítáni. Tam najdete svůj malý poklad." Sáhl po odloženém klobouku a znovu se stal šíleným obchodníkem se smrtí.
"Zase se někdy stavte, hrabě. Já i moji společníci vás vždy rádi uvidíme, hehehe."
Ciel nic neřekl. Ač stále ještě trochu zmatený Undertakerovým chováním a slovy, pouze přikývl a opustil obchod. Jakmile byl z temné uličky venku, rozeběhl se k čekajícímu kočáru.
"10 mil na jih! Jeď!"

Mladý hrabě stál před nenápadným domkem, do kterého se nedávno nastěhoval 'pohledný cizinec'. Dokázal okamžitě poznat, že je to místo, které hledá. Namísto zeleniny a ovoce na malé zahradě za domem rostly nejrůznější růže, chryzantémy, orchideje, i všelijaké možné květiny, pečlivě pěstěné, které na venkov rozhodně nepatřily. Celá stavba působila téměř sterilním dojmem, nezabydleně a nepoužívaně, přesně jako jeho pokoj.
Stál přede dveřmi. Již několikrát natáhl ruku a chystal se zaklepat, ale pokaždé ji spustil zpět k boku. Znovu ho začaly pronásledovat chaotické myšlenky. Ano, chtěl zaklepat. Ano, chtěl ho vidět. Ale proč? Ublížil mu, lhal, zradil ho. Neměl by to chtít. Prostě jdi pryč, nemá to smysl, šeptal tichý hlas.
Ne. Došel jsem příliš daleko, umlčel ho ostře a zabušil na dveře.
Nic se nedělo. Neslyšel kroky ani nic jiného. Možná tu není. Chystal se otočit, když zaslechl tichý hlas.
"Ciele?" zastavil se a zaťal zuby. Jen slyšet jeho hlas ho zasahovalo jako nabroušený nůž.
Vzal za kliku a začal otevírat dveře, ale ty se v zápětí prudce přibouchly zpět.
"Co to má být? Po tom všem chceš se mnou hrát hry?" Cielovým hlasem prosakoval led. Došel sem, hledal ho a on mu nyní zabouchne dveře před nosem. Byla to celé chyba.
"Odpusťte, pane. Nemohu vás pustit dovnitř, bylo by to porušení příkazu."
"Příkazu? Jediný, kdo ti smí dávat příkazy, jsem já. Takže ti přikazuji, abys okamžitě vyšel ven nebo otevřel ty zpropadené dveře!"
"Je mi to líto. Nemohu. Ty příkazy..." zpoza dveří se ozval tichý povzdech. "dal jsi mi je ty."

Jak se malý hrabě zachová? Dokáže znovu svěřit důvěru muži, kterého tolik miloval, jenž ho však přesto zradil? Je všechno tak jednoduché? Ani v nejmenším. Ale na to je čas za týden. :) (pardon, užívám si tu trochu tajemna :) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!