Konec, který se stal začátkem - Kapitola XII.

6. září 2017 v 10:37 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XII. - The Art of Betrayal (Umění Zrady)
"Jediný, kdo ti smí dávat příkazy, jsem já. Takže ti přikazuji, abys okamžitě vyšel ven nebo otevřel ty zpropadené dveře!"
"Je mi to líto. Nemohu. Ty příkazy..." zpoza dveří se ozval tichý povzdech. "dal jsi mi je ty."
Ciel nechápavě hleděl na dřevo vchodových dveří. "Cože?"
"Dovol mi vše vysvětlit, ač z této pozice je to poněkud nepohodlné. Vyslechneš mne?"
"Mám na výběr?" povzdechl si a posadil se na schod, zády a hlavou opřený o obložení. V tváři se mu usadil téměř zoufalý výraz, když zavřel oči. Jeho víčka se naplnila obrazy Sebastiana sedící na podlaze, stejně jako on, opírající se o ty samé dveře, s vyhrnutými rukávy a vlasy spadajícími do očí. Pak zaslechl jeho hlas.
"Tu noc, kdy jsem odešel, zavolal jsi mě k sobě do pokoje."
"To se nestalo-"


"Prosím, nech mě to dokončit. Ihned jsem věděl, že je něco v nepořádku. Záhy jsem se dozvěděl, co. Ten, kdo mluvil, jsi nebyl ty. Kdosi promlouval tvými ústy. Byly to rozkazy a zněly jasně. Nepřiblížit se k sídlu blíže než na 20 mil a neukázat se před tebou. Byl to rozkaz, jenž měl stát nade všemi ostatními a mohl být zrušen pouze konkrétními slovy. V opačném případě kontrakt zanikne." Sebastian se odmlčel na tak dlouho až Ciela napadlo, že tím jejich rozhovor skončil, ale nakonec znovu promluvil.
"Snažil jsem se tě z toho stavu vzbudit, ale byla to forma magie, jakou jsem dosud nepoznal. Nemohl jsem jinak, než uposlechnout."
"Proč jsi nezanechal vzkaz?"
"Ani to nebylo možné. Útočník, ať to byl kdokoliv, mi dal jasně najevo, že pokud tak učiním, bez čekání tě zabije."
"Mohl jsi nechat kontrakt prostě zaniknout, není to tak, že by byl ještě podstatný."
"Pokud zmizí, zmizím i já. Nemohu zůstat v lidském světě bez kontraktu, tedy alespoň ne v lidské podobě. Znovu se ze mě stane pouze bestie z Pekla. Navíc...díky němu tě mohu najít, když jsi v nebezpečí."
Ciel se ušklíbl. Byl to krutý úšklebek, který už nějaký čas nepoužil, ale na tento okamžik se hodil skvěle. "A ty jsi mu samozřejmě uvěřil, že když přistoupíš na jeho podmínky, nic se mi nestane."
"Odpusť mi mou hrubost, ale co jsem podle tvého mínění mohl udělat?" Sebastianův hlas byl útočný, nepřátelský, což Ciela vyvedlo z míry. Takhle se nikdy nechoval.
"Mám jen pocit, že ses nesnažil dost. Nicméně, na tom už nezáleží. Jaká slova mám říct?"
"To já nevím."
Další rána pod pás. Proklatě. Ciel vztekle udeřil do zdi. Musí být způsob, jak to zjistit.
Všechno, co společně prožili, se mu přehrávalo v hlavě. Jejich hodiny, nečekané polibky, neustálé pošťuchování a drzosti, mířené přesně na slabá místa protivníka. Smích i hádky, radost i vztek, strach a naděje. Chci ho vidět. Znovu. Chci s ním zůstat. Ať si má hlava bude říkat, co chce, nedokážu tomu vzdorovat. Sebastiane, ty parchante, tohle jsi způsobil ty. Protože... protože...
"...tě pořád miluju." Zašeptal a zavřené oči zvlhly slzami. Vzápětí uslyšel vrznutí dveří a teplé paže ho k sobě pevně přitáhly.
"Zrušil jsi je. Tvé příkazy padly."
Nevěřícně se otočil, ale než stihl znovu spatřit Sebastianovu tvář, všechno začalo černat. Ulice se rozhoupala a on se začal bezvládně hroutit v démonově náruči.
"Ciele!" jeho výkřik mu rezonoval v hlavě jako vibrace při úderu zvonu.
"Je mi...z-zima.." vzápětí chlad zmizel, jeho okolí se rozplynulo a všude se rozhostil klid. Právě do něj zazněla výhružná slova.
...Takovou moc...již brzy..

"Pane. Mladý pane, klid. Všechno je v pořádku." Sametový hlas, který nyní slyšel, sílil, nabíral na intenzitě a tříštil nekonečné černé stěny. Cielovi se konečně podařilo otevřít oči.
Ležel v posteli v sídle a na hořícím čele cítil chlad obkladu. Sebastian, sedící na kraji postele, pevně svíral jeho ruce a zabraňoval jim v pohybu.
"Pusť mě! Nech mě jít, nedotýkej se mě!" pokusil se mu vyškubnout.
"Nic se neděje, Ciele. To jsem pouze já." Sebastianův tón byl starostlivý, ale Ciel mu nedokázal ještě zcela odpustit.
"Právě proto. Nemysli si, že ti dokážu jen tak odpustit. Byl bys první, komu bych podruhé svěřil důvěru a já si nejsem jistý, jestli mám zájem."
"Odpusť mou otázku, ale o čem to mluvíš? Nemám nejmenší tušení, co máš na mysli."
"Vážně? Zapomínáš dost rychle. V tom případě se klidně vrať ke svému zahradnictví!" přestal s démonem bojovat a snažil se zklidnit dech.
"Ciele, o čem to právě nyní mluvíš?" Sebastian byl naprosto zmatený, stejně jako v okamžiku, kdy na něj Ciel křičel kvůli údajné nevěře.
"Opustil jsi mě, zradil. Zmizel na celý týden. Po tom ti mám věřit?" Nebyla to tak docela tvá chyba, ale stejně...
"Ciele, to co mi tvrdíš, není možné. Ihned poté, co odešla lady Elizabeth s Ronaldem, jsi usnul, ale následující den jsi měl vysoké horečky a těžké dýchání. Již tři dny jsi neopustil lůžko a stejně tak já po tento čas neopustil sídlo. Blouznil jsi, křičel, snažil jsem se tě uklidnit, ale nic nepomáhalo. Měl jsem opravdu strach. Nakonec bylo nutné zavolat lékaře z Londýna, přesněji lékařku. Zkonstatovala, že došlo k astmatickému záchvatu důsledkem stresu a vyčerpání. Ale ani na jediný den jsem nebyl pryč, natož na týden, jenž ještě nestihl uplynout."
Ciel ho nechápavě pozoroval a snažil se jeho tvrzení srovnat v hlavě. "Ale..zmizels. jel jsem do Londýna, hledal tě, přišel za Undertakerem a našel tě a...a..."
"Nic z toho se nestalo. Byli jsme oba tady." Sebastian se začínal obávat nejhoršího. Mohla nemoc poškodit Cielovo uvažování? Proti tomu neměl moc ani on sám.
"Ale co se tedy stalo?!" chlapec jen bezmocně svíral prostěradla a snažil se porozumět, ale stále měl pocit, že nic není stabilní. Připadal si slepý a snažil se zachytit stálého bodu. Tím se stal Sebastian. Pevně démonovi sevřel zápěstí a přitiskl jeho ruku k tváři. Její příjemné teplo mu dodávalo pocit jistoty.
"Musela to být noční můra, ztělesnění tvého strachu." Sebastian zlehka přejel po stále dětských rysech svého pána.
"Jenže, ta slova..."
"Slova? Jaká slova?"
"Než jsem se probral, slyšel jsem cizí hlas. Říkal něco, co mi nedávalo smysl. Takovou moc a již brzy."
Sebastian podezřívavě přivřel oči. Tohle skutečně nebyl obyčejný sen. S každou větou se celý ten případ stával podivnějším.
"Ciele, musím tě požádat, abys mi celý ten sen převyprávěl i s podrobnostmi."
"Dobře, pokud to pomůže." Chystal se začít, ale zarazil se, když přejel po svých prstech. "Kde mám prsten?"
"Odebral jsem ti je, aby ses nezranil. Byl jsi velmi neklidný."
"Vrať mi ho."
"Pokud znovu usneš, mohl by sis ublížit-"
"Řekl jsem, vrať mi ho. Hned."
Sebastian neochotně sáhl na stůl a podal mu všechny tři prsteny. Ciel si vzal pouze zlatý snubní a úlevně ho nasadil na prsteníček. Po tom snu, či co to vlastně bylo, na něj bude pravděpodobně naprosto fixovaný a představa jeho odložení ho děsila už jen, když na tu možnost pomyslel.
"Jen tento?" Sebastian se usmál.
"Ano, zvykl jsem si na něj." Odvrátil hlavu.
"A to je vše?"
"Hm."
Úšklebek. "Stále neupřímný, jako vždy. Vypadá to, že budeš brzy v pořádku."
"Stále drzý a sarkastický pes."
"Těší mne, že oceňuješ mé kvality." Zachechtal se a Ciel cítil, jak se jeho úzkost začíná rozpouštět. Tohle byl Sebastian, jakého znal. Drzý, a opovážlivý, ale přesto starostlivý, ne ten muž, který od něho odešel a dokonce na něj nepřátelsky vrčel z druhé strany dveří. Nedokázal se ubránit touze ho obejmout. Pevně obtočil paže kolem jeho krku a tiskl ho k sobě, jako kdyby ho už nikdy neměl znovu spatřit. Ale opak byl pravdou, držel ho, aby neodešel.
"Hlavně nikam nechoď. Ani ve snech, jasné?"
"Jistě, můj Ciele. Nikdy bych to neudělal." Prsty mu jemně přejely po zádech, než se Sebastian odtáhl. "Prosím, pověz mi, co jsi viděl."
Ciel se snažil vylíčit všechno, co si pamatoval. Když se však dostal k pasáži s Undertakerem, snažil se téma jejich rozhovoru obejít, ale Sebastian nebyl hlupák a rychle pochopil, o co se Ciel pokouší.
"Mladý pane, bez vytáček, prosím."
"N-není to podstatné!"
"Každý detail může hrát roli, pokud by se skutečně jednalo o dílo magie."
S rudými tvářemi démonovi vylíčil, co se v obchodě odehrálo a plynule se dostal až na konec příliš skutečného snu. Sebastianova první reakce pro něj byla šokující.
Prudce přitáhl Ciela k sobě. "Sebastiane, co to - mmhm!" démonův jazyk zajel hrubě do jeho úst a připravil ho o slova i dech. Ruce přejely po zádech až k bokům a jejich dotek přinutil Ciela tiše zasténat.
"Budeme pokračovat později, až budete mít více síly. Ano, můj pane?"
"T-to teď nehodlám rozebírat!" Ciel zněl zahanbeně i rozhněvaně zároveň, ale jeho jedinou reakcí nebyl odpor, nýbrž pevné sevření Sebastianovy košile. "Proč jsi to udělal, tak najednou?"
"Proto, jak mě potěšila tvá odpověď na Undertakerovu nabídku. Jsem ohromen."
Tváře pod velkýma, dětskýma očima znovu zčervenaly. "A cos myslel? Nikdy bych neodpověděl jinak. Proč bych s ním měl chtít spát?"
"Vskutku, pochybuji, že by dokázal uspokojit tvé potřeby v ložnici."
"Ty jeden - mhm..." znovu ho umlčely hedvábné rty.
"Nebylo to snad tak, že jsi mne nechtěl zradit? Zůstal jsi mi věrný až do konce."
"O tom nikdo nemluvil. Prostě jsem neměl zájem." Sebastian do Ciela znovu viděl jako do otevřené knihy a mladého hraběte to (jako vždy) neuvěřitelně štvalo. Je těžké něco skrýt před démonem.
"Jen já vím, co si přejete, můj pane. Po čem toužíte a co potřebujete. A tak to také zůstane." Horký dech se otřel o Cielovo ucho. "Jsi jen můj. A dobře si pamatuj, že bych tě nikdy neopustil, za žádných okolností. Vždy bych našel způsob, jak se vrátit. Navíc část informací, které ti byly řečeny, byla lež. Mohu zůstat v tomto světě i přes zánik kontraktu jako člověk. Takže není důvod k obavám."
Ciel chtěl odpovědět, ale jeho těla se zmocnil silný záchvat kašle. Cítil, jak znovu slábne, sevření prstů kolem Sebastianovy košile pomalu povolovalo proti jeho vůli.
"Odpočiň si. Jsi velice vyčerpaný." Sebastian mu vytáhl přikrývku výš a znovu přiložil na čelo spadlý obklad.
"Ale, ten sen...musíme to vyřešit. Jak se..to stalo? Proč? A moje nemoc-" náhle se mu oči rozšířily šokem. "Dítě. Je...je v pořádku, že ano?"
"Ano, nic mu není. Cítím energii jeho duše." Usmál se. "Je silné po tobě."
"Teď mi to tak nepřipadá." Ciel se slabě ušklíbl, ale jeho oči se už pomalu zavíraly. Znovu upadl do hlubokého spánku, tentokráte Sebastian doufal, že bez magických snů.
Zatímco Ciel spal, Sebastian se snažil najít odpověď na nepochopitelný úkaz chlapcova spánku. Nebýt těch slov na konci, skutečně by se domníval, že šlo pouze o noční můru způsobenou nemocí. Nyní se obával, že pravda bude mnohem horší.
První, co ho napadlo, byl pochopitelně již zmíněný určitý druh magie. Žil však dlouho a za celá staletí neslyšel o kouzlech tak silných, aby dokázaly ovládat sny. Vložit určitou vizi, či pomocí vzpomínek uspořádat příběh, to bylo snadné, ale vytvořit zcela nový příběh natolik reálný, že bylo možné ho zaměnit se skutečností...
Pochyboval, že by tuto událost mohla mít na svědomí Smrtka. Stejně tak vylučoval nižší třídu démonů. On sám o této schopnosti neměl povědomí a pochyboval, že někdo střední třídy by ji přirozeně vlastnil. O nejvyšší třídě mohl pouze spekulovat, málokdo znal jejich hranice.
Hodila by se mu některá z knih jeho světa, kde bylo zaneseno mnoho o schopnostech jejich rasy, musel by pro ně však odejít od Pekla a nechat Ciela samotného. To v žádném případě nemohl.
Ohlédl se na malého hraběte, jehož stav se znovu začínal zhoršovat. Začínal se opět třást, tváře se mu leskly potem a oči měl křečovitě zavřené. Jeho dýchání bylo nepravidelné a mělké, provázené občasnými bolestnými vzdechy. Sebastianovi ten pohled rozdíral nitro.
Potřeboval do Ciela dostat tekutiny, jelikož pocením se jeho tělo silně dehydratovalo. Moc možností mu nezbývalo. Vzal proto sklenici s vodou, sám se napil. Následně přitiskl svá ústa k jeho a pomalu pouštěl tekutinu přes rty.
S lehkým úsměvem se odtáhl. Jeho snaha uspěla, ale Cielovo tělo ani mysl stále nenacházely klidu. Jeho nářek znovu zesílil a Sebastian už déle nevydržel. Věděl, že by neměl chlapcovo tělo příliš zahřívat, ale přesto si lehl na postel a přitáhl ho do náruče. Cítil, že třas maličko ustoupil a štíhlé paže se přitiskly k jeho hrudi.
"Jsi...tady." šepot byl sotva slyšitelný, vyčerpaně slabý. Sebastian by pro něho chtěl udělat víc, ale neznal žádný způsob, jak Cielovi ulevit od jeho utrpení. Doufal, že alespoň jeho přítomnost by mu mohla pomoci.
"Jsem. Nikam neodejdu." Po zbytek Cielova neklidného spánku projížděl rukou šedomodré vlasy a šeptal tichá, uklidňující slova, o kterých doufal, že je malý hrabě uslyší. Nikdy dříve se necítil tak bezradný.

Uplynuly dva dny a Cielův stav se konečně začínal zlepšovat. Jeho dech se stával hlubším a klidnějším, zůstával déle vzhůru. Stále však odmítal jídlo a horečka odmítala ustoupit. Přesto se tvrdošíjně snažil dostat z postele a vstát. Sebastian ho zadržel více, než tvrdě.
"Nikam nepůjdeš, jenom přes moji mrtvolu." Démon začínal používat některé výrazy pocházející ze současné doby zcela nevhodné pro hraběcího komorníka, ale shledával ta slova a obraty velice užitečnými, skvěle uvolňovaly napětí. Bohužel na Ciela měla pouze účinek pobavení.
"Rozkazy ti dávám já a ty jsi můj pes. Kontrakt stále trvá." Zasyčel a na chvíli vypadal stejně naštvaně a nebezpečně jako zdravý. Ale to pouze do té chvíle než mu začal cukat koutek a snažil se potlačit smích nad Sebastianovými vyřčenými slovy.
"Přes tvoji mrtvolu? To už nevstanu nikdy." Vzápětí jeho nohy povolily, protože stále nedokázaly udržet váhu těla. Sebastian ho ihned vrátil do postele.
"Budu čím si budeš přát, ale pouze pokud zůstaneš ležet, dokud se zcela nezotavíš."
"Dříve si tak přehnaně ochranitelský nebýval." Zabručel Ciel, když mu komorník zvedal polštář, aby se mu lépe sedělo.
"To proto, že jsem tě nemiloval." Kvitoval Sebastian s úsměvem. Pak nasadil svůj káravě odevzdaný výraz. "Jen se na sebe podívejte, pane. Jste slabý jako kotě. A svému služebníkovi jste se rozhodl odporovat, ač víte, že si pro vás přeje to nejlepší. Co s tím uděláte?"
"Co s tím uděláš ty? Možná bys mohl svému pánovi nabídnout odměnu, když tě poslechne. Koneckonců, ty máš být ten, co poslouchá." Ciel se co nejpohodlněji opřel a s rukama za hlavou a úsměvem na tváři Sebastiana pozoroval.
"Tedy odměnu? Jste skutečně jako mazlíček, mladý pane. Chtěl byste pamlsek? Pro vás by zřejmě bylo nejlepší lízátko." Sebastian ho začal znovu pošťuchovat, ale Ciel tentokrát neměl náladu se s ním handrkovat.
"Pitomče." Otočil se na bok, ale místo toho, aby si položil ruce na deku, skončil v démonově nečekaném objetí.
"Měl snad můj pán na mysli něco...osobnějšího?"
Černé vlasy Ciela šimraly na tvářích, zatímco rty laskaly jeho krk. Tiše vzdychl, když Sebastiana objal kolem krku a propletl své nohy s jeho.
"Tohle vypadá lépe než lízátko, že?" vibrace hlasu se šířily po Cielově krku a rozproudily v něm krev rychleji. "Ale obávám se, že na tento 'pamlsek' ještě nejste připravený."
"O tom...nerozhoduješ.." zamumlal Ciel, ale to už se démon odtáhl.
"Skutečně, jste tak snadný na přečtení, můj pane. Tak rozkošné reakce." Sebastian přejel prsty po štíhlém těle skrytém pod noční košilí. "Ale skutečně musíme počkat. Až se uzdravíš, dám ti tolik 'pamlsků', že je nedokážeš unést." Rudé oči se zatřpytily a Ciel se pod jejich pohledem jako již tolikrát předtím slastně zachvěl.
"Budu se muset na krátký okamžik vzdálit. Bude to v pořádku?"
Ciel pomalu přikývl. Od těch děsivých vizí, či co to vlastně bylo, se stal na Sebastiana fixovaným ještě více, než kdy dřív. Svírala ho panická hrůza, že by se nemusel vrátit. Ovšem postupně se snažil tento stav odbourávat a Sebastiana občas poslal pryč i úmyslně, jen aby sám sobě pomalu dokazoval, že obavy jsou neoprávněné. Přesto, Sebastian se snažil odcházet na minimum času a zbytečně ho tak nevystavovat psychickému napětí, jež by mohlo astma znovu zhoršit.
"Běž, budu v pořádku."

Nebude to dlouho trvat a vrátíme se do současnosti. Příště se objeví nečekaný návštěvník a Sebastian bude nucen k důsledným opatřením. Ale jako vždy se události nevyvíjí, jak by měly. :) Příští týden! ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!