Konec, který se stal začátkem - Kapitola XIV.

20. září 2017 v 7:44 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XIV. - When darkness falls (Když padne temnota)
Zásvětí
Hlava mu třeštila. Když se mu konečně podařilo vstát, nevěřícně se rozhlížel kolem. Podlaha vypadala jako obří šachovnice, figurky, jež by na ni pasovaly, by musely být vysoké jako člověk. Celá šachovnice se táhla, kam až oko dohlédlo, tisíce a tisíce šachových polí končily v černotě, která byla pravděpodobně stejně nekonečná. Strop ani stěny neexistovaly, pouze podlaha vznášející se v nicotě. Přestože vše končilo ve tmě, kdesi zřejmě existoval skrytý zdroj světla, jelikož mramor pod jeho nohama se leskl a vše kolem sebe viděl ve zcela jasných a ostrých barvách i tvarech.


Ciel se snažil rozpomenout, co se stalo. Vypadalo to, že má dočasnou amnézii. Náhle zahlédl postavu.
"Hej! Hej, ty! Kde to jsem?" zavolal, ale osoba ho zcela ignorovala, dál se šinula pomalým krokem kupředu. Teprve nyní si uvědomil, že postav je více, mnohem více. Všude po šachovnici se pohybovali lidé. Mnoho z nich jen bezcílně bloumalo prostorem, někteří stáli na místě, ostražití, jako kdyby na něco čekali, a další mluvili sami pro sebe, gestikulovali do vzduchu, smáli se i s pláčem hroutili k zemi.
Tohle vypadá na pěknou psychiatrii, pomyslel si. Ale v tom se mu začalo vybavovat, co se stalo. Ležel na posteli, cítil bolest. Vzpomínal na zvuk svého křiku rozléhajícího se pokojem. Cítil znovu radost a úlevu, když spatřil drobné tělíčko a zaslechl jeho pláč. A pak...temnota. Znamenalo to...
"Jsem mrtvý." Usmál se. Přeci jen se smrti nedokázal vyhnout. Ale co na tom záleželo. Netrápilo ho, že už nebude žít. Svého štěstí využil za poslední rok více, než za celý život. Pouze trochu litoval, že přijde o ty vzácné okamžiky. Chvíle radosti a pýchy, až bude jejich dítě vyrůstat, dělat první kroky. Vlastně ani nevěděl, jestli má dceru, nebo syna. Nežil dost dlouho na to, aby se to dozvěděl.
Vstal. Pak se rozpřáhl a silně se udeřil rukou přes tvář. Jeho pravidlem bylo nelitovat sebe, ani ostatní a rozhodně s tím teď nemínil začínat. Než brečet sám nad sebou, alespoň to zde může prozkoumat. Pochyboval, že by se odsud dostal, ne nadarmo byla smrt považována za konečnou, ale nechtělo se mu tak rychle vzdát.
Pokud by bezúčelně bloumal, ztratil by jakýkoliv pojem o prostoru i čase, proto se rozhodl pro konkrétní směr a za chůze začal počítat jednotlivá šachová pole.

Peklo
Uplynulo pouze šest let od té doby, co byl Sebastian v Pekle, své rodné říší. Ale byla to staletí, co naposledy viděl svou rodinu. Démoni nebyli společenští, většina z nich zpřetrhala své vztahy brzy poté, co se naučila, jak to v lidském světě chodí. Koneckonců, byli všichni konkurenty a protivníky v bojích o duše, ale většinou se snažili jeden druhému neplést do cesty.
Rozhlédl se. Nezměnilo se to tu. Krajina byla temná a chladná, skrze mraky jen lehce prosvitovalo těleso, které narozdíl od zemského Slunce název nemělo. Pusto, žádné hořící ohně a spousta červeně, jak si to představují lidé. Náhodně po travnatém terénu byly rozmístěny domy, každý jiný, jelikož každý pocházel z odlišné éry. Démoni je stavěli proto, aby se lépe naučili žít v lidském duchu a zapadli do společnosti. Většinou, když už byly budovy příliš nemoderní pro současnou lidskou dobu, jednoduše se zdemolovaly a postavily nové. Jak Sebastian předvedl Cielovi na jeho sídle, byla to otázka pár hodin.
Dům rodiny Michaelis byl nový, postavený začátkem devatenáctého století lidského času (démonům na čase nezáleželo, proto používali lidský). Dalo by se říci, že spoustu věcí tato stvoření převzala od lidí, podobně, jako jakýsi koncept rodiny, ač něco pojmenované 'svazek z lásky' nebo 'výhodný sňatek' pro ně skutečně neexistovalo, snad pouze ve vzácných případech mezi nižší třídou.
Sebastian se blížil ke vstupovým dveřím, když zaslechl svist. Prudce se přikrčil a na poslední chvíli se vyhnul ostré hraně blanitého křídla, které mířilo přesně na jeho krk. Pokud by měl bojovat, byl by ve značné nevýhodě kvůli Cielovu tělu, které nesl v pažích, a koši s dcerkou. Proto se ihned rozhodl dát najevo, že nemá zájem.
"Skutečně, začínat rozhovor pokusem o ukončení mého života není dvakrát ušlechtilé. Čím jsem si vysloužil tuto- " nedokončil větu, jelikož se právě setkal pohledem s démonem, který stál proti němu.
Byla to žena, nižší než on, ale, jak dobře věděl, s mrštností hada a ohromujícími bojovými schopnostmi. Bohužel slušné vychování k nim nepatřilo již od malička. Její halena zašustila stejně jako křídla, když je složila na zádech.
"Zdravím, Naren. Je to již dlouhý čas."
Žena si ho podezřívavě změřila a párkrát zaťukala podpatkem vysoké boty o zem. Pak se ale její oči prudce rozevřely. "Arime?"
Sebastian pouze přikývl. "Vskutku. Je mi potěšením tě znovu vidět."
"Nasbíral jsi zvláštní chování, jen co je pravda, bratříčku. V tom lidském těle jsem tě nepoznala." Zašklebila se a pohodila dlouhými černými vlasy. Její pravá forma byla nepříliš výrazná, oděv vypadal spíše jako roztrhané černé šaty. Výrazným prvkem však byly její ruce, pokryté hadími šupinami a blanitá rudohnědá křídla. Jako Sebastian mohl na sebe vzít podobu vrány, ona užívala podoby hada.
"Jako vždy v dobré náladě, jak vidím. Bohužel, nemohu s tebou strávit více času, nacházím se v situaci, která nesnese odkladu." Sebastian znovu sebral koš, který blesku rychle odložil, když na něho Naren zaútočila, aby se dítěti nic nestalo. Cielovo bezvládné, studené tělo mu stále spočívalo v náruči.
"Má to důvod, že jsi zpátky. Kontrakt ti skončil? Jaká byla večeře?" Naren s ním udržovala krok, zatímco spěchal k domu a zcela ignorovala jeho 'zavazadla'. Při zmínce o jídle se však prudce otočil a jeho oči zažhnuly.
"Neskončil, sestro. A nikdy neskončí. Jsem tady právě proto, aby se tak nestalo." Nechal zmatenou ženu za sebou a nadpřirozenou rychlostí vyrazil ke dveřím. Neobtěžoval se s klepáním, na slušnosti nyní nezáleželo.
Sídlo Michaelisů velice připomínalo dům, v jakém trávil čas Ciel při pobytech v Londýně, snad bylo jen trochu větší. Z přední haly se rozbíhaly dveře do jednotlivých místností, zatímco na její levé straně stálo schodiště do patra. Mnoho místností zůstalo nevyužívaných, démoni k životu potřebovali jen málo a téměř veškeré dekorace, nábytek nebo jiné potřeby sem natahal jeho otec, tolik zaujatý lidskou rasou. Proto, pokud byste vešli, nepoznali byste rozdíl od obyčejného rodinného domu v centru města.
Sebastian vyrazil nahoru a během dvou sekund stál na druhém konci domu, u své nevyužité ložnice. Odložil Ciela na postel a znovu, jako již tolikrát předtím, se lehce dotkl jeho hrudi, snad v zoufalé naději, že by se jeho srdce mohlo rozeběhnout. Ale pokaždé se dočkal jen zklamání.
Jejich dcerka v koši tiše zabroukala, když ji vytáhl s peřinek. Bylo to kouzelné stvoření, tak nevinné a nepochopitelně něžné, o to více, že bylo právě jeho. Nikdy ani neuvažoval, že by vůbec mohl mít dítě, natož z lásky.
Nelíbilo se mu, že o ní stále přemýšlí jako o 'dítěti' nebo 'dceři'. Přál si jí dát jméno, ale s Cielem se na žádném konkrétním neshodli. Chtěl, aby i on, až se vrátí, mohl rozhodnout, které slovo je pro ni to správné. Ano, se vrátí.
Vytáhl z koše láhev s mlékem, kterou vzal ještě v sídle, a pomalu dovolil drobným rtíkům obemknout její hrdlo upravené tak, aby mohla pít co nejpohodlněji. V ten okamžik se za jeho zády otevřely dveře.
"Arime! Netušil jsem, že se hodláš vrátit, ale moc rád tě vidím. Naposledy jsme se viděli kdy? Před dvěma sty lety? Není to sice tak hrozné, nicméně mohl ses stavit dříve. Naren říkala, že jsi něco přinesl."
Sebastian si povzdechl. V celém domě musel narazit právě na svého otce. Valentine Michaelis. Démon nižší třídy, zcela fascinovaný lidskými bytostmi, neustále vtipkující, což Sebastian shledával velice obtěžujícím, vskutku šťastný ve svém 'rodinném' domě se svou partnerkou a dcerou. Jedním synem nepochopený, druhý již nežil. Byl jediný, koho Marcusova smrt opravdu zasáhla.
Valentine byl vysoký jako Sebastian, jeho vlasy temně hnědé, stažené zlatou stuhou, rudohnědé oči, skryté za obroučkami brýlí, jež vůbec nepotřeboval. Na sobě měl prostý hnědý oblek ladící s botami. Narozdíl od Naren měl raději svou lidskou formu, což mnoho démonů hodnotilo s odporem. Sebastian byl vskutku rád, že než přišel do Pekla, odstřihl dlouhé vlasy. Nyní by totiž vypadal jako věrný obraz svého otce.
Valentinovy oči se stočily k dívce v Sebastianových rukách. "Kdepak jsi vzal to stvoření? Máš pozoruhodné chutě, netušil jsem, že toužíš po tak mladých duších." Natáhl ruku, ale Sebastian prudce ustoupil a zlostně ohrnul rty.
"Nedotýkej se jí." Zavrčel tiše. Nehodlal riskovat nic, obzvláště v tomto domě.
Valentine nevěřícně otevřel ústa. "Neříkej mi, že-. To dítě je...tvé?"
"Mé a mého partnera." S bolestí kývl směrem k lůžku. Valentine následoval jeho pohled.
"Nepřežil narození?" Sebastian jen zavrtěl hlavou. Pak ale přistoupil k posteli.
"Ale tohle není možnost. Prohra není možnost, ani pro mne a ani pro něho."
"Nemůžeš ho přivést zpět! Není způsob. Je mi to líto, synu." Valentine vrtěl hlavou, ve tváři jasně vepsaný soucit. To však bylo poslední, oč by Sebastian stál.
"Tvá lítost mi není ku pomoci. Vím, že ta možnost existuje. Ale sám to nedokáži." Upřel zářivé oči na svého otce stojícího ve dveřích. "Potřebuji matčinu pomoc."

Zásvětí
Ciel šel na každou ze čtyř stran, tisíc polí v každém směru, ale prostor kolem něho skutečně neměl konce. Sedl si na místě, kde se poprvé objevil, a znovu analyzoval své okolí. Každou chvíli se vedle něho objevil zmatený muž nebo žena, marně hovořící ke vzduchu, gestikulující a nereagující na oslovení. Bylo to zvláštní. Zahlédl pár lidí, kteří se chovali normálně, stejně, jako on, ale pravděpodobně si ho nevšimli. Mnoho z nich se po kratším čase začalo projevovat stejným způsobem, jako ostatní. Ciela však ještě více, než zmatené chování, zajímalo jejich mizení.
Ve zcela nepravidelném čase se po šachovnici zhmotňovaly šachové figurky všech druhů a velikostí. Ať královna či kůň, bílá i černá, ze dřeva nebo skla, ke všem se v okamžik jejich objevení nahrnuly nejbližší osoby a pokoušely se pevně zachytit jejich povrchu. Bez ohledu strkali jeden do druhého, sráželi ostatní k zemi, jen aby se k nim dostali. Jakmile se jeden z nich dokázal k figurce dostat, bez meškání zmizela společně s ním.
Pokoušel se přijít na kloub toho všeho, najít vzorec nebo klíč, jenž by mu pomohl pochopit důvod. Proč se každý chová jinak? Proč on ne?
"Ciele..."
Může i duše mrtvého člověka zešílet? Ztratit soudnost? Od Sebastiana věděl, že pokud člověk zemře, jeho duše ve světě mrtvých má možnost znovuzrození. Právě tím se liší od pohlcení démonem. V takovém případě duše zanikne bez schopnosti návratu. Pokud však zešílí, jak mohou žít v novém těle příčetně? Stále více otázek, i takových, na které znal odpovědi, ty se mu však nezamlouvaly. Existuje byť jen drobná možnost návratu? Ke svému dítěti, partnerovi a všemu, co ztratil?
Zavřel oči. Obrazy Sebastiana s dítětem, jež nikdy nespatřil, zaplnily jeho vědomí. Celý život, ať jakákoliv událost, vždy končil ztrátou. Bylo hloupé myslet si, že nyní by to mohlo být jiné.
Smrt, nezvratitelný mezník. Ciel se nikdy nevzdal, tento nepřítel však byl příliš silný. O nový život nestál, věděl, že by byl stejně temný, jako všechny předchozí i následující.
"Ciele..."
Ten hlas. Ciel se rozhlédl, ale nikoho nespatřil, přesto ho znal. Tichý, milý a melodický. Byl si jistý, že se mu to nezdálo.
"Ciele."
Přímo za zády. Oči se mu rozšířily šokem. Když se otáčel, věděl, kdo bude stát za ním. Pohled pomalu putoval po světlých šatech k dlouhým vlasům a temně modrým očím. Úsměv, který neviděl více než šest let.
"Matko?"

Chci upozornit, že ve škole se mi znovu začínají kupit povinnosti, takže nevím, jestli budu stíhat další kapitoly v termínu, ale buďte si jistí, že udělám vše, co budu moct. :)
Minule jsem trošku předběhla, teprve nyní se Sebastian setká s nečekaným návštěvníkem a Ciel bude muset reagovat na setkání s rodiči. Jeho chování nezůstane nepovšimnuto velice podstatnou osobou Zásvětí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!