Konec, který se stal začátkem - Kapitola XV.

27. září 2017 v 7:36 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XV. - Family Silver (Rodinné Stříbro)
Peklo
Nechtěl Ciela opustit, avšak bylo nezbytné promluvit si s matkou, proto ho zanechal ve své ložnici, ale dívenku v každém případě vzal s sebou. Sebastian si nebyl jist, zda bude Lucrecia Michaelis ochotna pomoci svému synovi. Neznamenal pro ni mnoho, jakožto vyššího démona ji jen máloco zasáhlo, žila vlastní život naplněný pouze lovem. Jeho sestra Naren byla, stejně jako Sebastian, třída střední. Matka jako jediná, jak si dobře uvědomoval, měla v jejich rodině schopnosti a moc potřebnou k záchraně jeho partnera.
Schodiště pod jejich nohama lehce skřípalo, když sestupovali do haly a poté vlevo do knihovny.
"Arime, měl bys něco vědět."


"To jest?" Sebastian nebyl zvědavý na otcovy rady, pokud se nejednalo o vstup do světa zemřelých, proto bez čekání na odpověď otevřel dveře. I pro démona byl pohled, který se mu naskytl, nemálo šokující.
V křesle seděl mladý muž. Jeho vlasy byly temně hnědé, střižené více nakrátko než Sebastianovy, a sčesané dozadu. Na sobě měl vínový oblek s jemným, nenápadným proužkem, jenž dodával mladistvý vzhled, sladěný s botami, zlaté manžetové knoflíčky se ve světle lampy mihotavě třpytily.
Jakmile zaslechl otevírání dveří, vzhlédl od knihy a jeho zlaté oči se setkaly se Sebastianovýma rudýma. Vzápětí rty zbrázdil lehký úsměv.
"Rád tě znovu vidím, Arime."
"Marcusi?" Sebastian nevěřícně pozoroval mladšího bratra, který vstal a po zcela lidském způsobu si srovnával sako. Stejně jako jeho otec vždy preferoval lidské tělo.
"Skutečně, bratře, neočekával jsem, že bych zde potkal zrovna tebe. Odpusť mi mou hrubost, ale neměl bys být mrtev? Čemu vděčíš za setrvání v tomto světě?"
Sebastian se s počátečním šokem vyrovnal rychleji, než by to obyčejný člověk mohl dokázat. V zásadě pro něho tato nečekaná událost nic neznamenala. Nikdy spolu příliš nevycházeli. Sebastian byl vášnivý, v bojích zuřivý, a, pokud by dříve chápal pojem milovat, řekl by, že miloval hry a krev. Zuřivá bestie, takový býval. Oproti tomu Marcus byl tichý, získával duše z čirého hladu, bez zrnka potěšení nebo zážitku ze zoufalých lidských činů a konfliktům se vyhýbal. Skutečně téměř jako člověk. Sebastian jeho postoje nikdy nepochopil, snad teprve nyní byl schopen alespoň trochu nahlédnout do bratrovy duše. Neměl však zájem.
"Omlouvám se, nechtěl jsem zasáhnout do tvého života." Usmál se Marcus nevinně, ale Sebastian v jeho hlase zaslechl cosi nepříjemného, jakýsi podtón sarkasmu.
"Můžeš být klidný, to se nestalo."
"Ale myslím si, že když jsi tady, měli bychom si promluvit."
"Vskutku nevím o čem. Mám důležitější starosti, momentálně se chystám na velice troufalý čin i pro démona, a proto si nepřeji být rozptylován nepodstatným. Na rodinný rozhovor, o nějž máš takový zájem, bude čas později."
Pro Sebastiana měl čas poprvé význam. Ciel byl jeho absolutní prioritou. Obrátil se ke dveřím a chystal se projít kolem Valentinea, který celý rozhovor sledoval s obavami v očích, když za sebou ucítil rychlý pohyb, jenž ho přinutil k bleskovému otočení.
Marcusovy ruce proťaly vzduch, když se snažil zachytit Sebastianův frak, v očích nevídanou zuřivost.
"Promluvíš si se mnou." Znovu se ho pokusil zachytit, ale Sebastian byl pro něho příliš rychlý. Rukou stále ochraňoval dítě, zatímco jediným přesně mířeným kopnutím podrazil mladšímu démonovi nohy. Marcus s tvrdým úderem dopadl na podlahu, kde ho přišpendlila Sebastianova černá lakovaná bota. Na tváři černovlasého muže byl shovívavý úsměv.
"Marcusi, toto není chování gentlemana. Jakožto hraběcí komorník bych ti měl poskytnout řádné poučení, bohužel k mé lítosti nemám času nazbyt. Jaký to špatný den. Snad jindy budu mít tu čest."
Sklonil se, jak nejblíže to bylo možné, a v jeho očích se zrcadlila ledová lhostejnost vůči čemukoliv, co by se mohlo stát, pokud by se Marcusovy snahy opakovaly.
Sebastian stáhl nohu zpět a znovu k sobě přitáhl dítě zabalené v tenké dece. Marcus ho nevěřícně pozoroval, až nakonec odvrátil hlavu.
"Omlouvám se. V poslední době jsem měl hodně potíží a víš dobře, že jsem život v našem světě vždy trochu špatně snášel."
"Tvé výmluvy mne znechucují, nicméně vzhledem k tomu, že tě znám více než dva tisíce let, vím, že tvé chování je alespoň z části opodstatněné." Povzdechl Sebastian a lehce pohupoval uzlíček ve svých pažích, což přitáhlo Marcusovu pozornost.
"A tohle je...?"
"Má dcera. Mne a mého pána."
"Máš dítě s tím lidským chlapcem?!" Zlaté oči nevěřícně těkaly od Valentinea k Sebastianovi a naopak. Dívenka zakňučela a natáhla drobné ručky k otci, který jí bez prodlení přizvedl a políbil na čelo. Vzápětí s přimhouřenýma očima pozvedl hlavu.
"Je to snad potíž, bratře? Pro tebe jistě ne."
"Ovšemže ne. Jsem jen překvapený. Nepřipadal jsi mi jako rodinný typ." Marcusův pohled se nezměnil, přesto Sebastian věděl, že se musí mít na pozoru. Příslušnost k jeho rodině nezmírňovala možné nebezpečí.
"Jak jsem již zmínil," změnil Sebastian téma, "mám důležitý úkol, proto pro tentokráte nemám času nazbyt. Pokud tak bažíš po informacích a novinkách, nebráním ti připojit se, až budu matce vysvětlovat situaci."
Mladšího bratra nechal za sebou a společně s Valentinem se vydal směrem, kde cítil přítomnost dalšího démona.
"To je to, co jsem měl vědět, otče?"
"Ano. Marcus se tu objevil před dvěma měsíci. Musím přiznat, že jsem byl zřejmě jediný, koho jeho návrat skutečně potěšil. Vypadá to, že za tu dlouhou dobu mnoho zažil, toleruj prosím jeho chování, Arime."
"Sebastiane."
"Co prosím?"
Sebastian se zastavil a otočil se k Valentinovi čelem. "Mé jméno není Arim, již ne. Jsem Sebastian. To je jméno, které pro mne získalo hodnotu. Je to dar mého pána."
Valentine nejdříve neřekl nic, ale po chvíli se usmál. "Velice ho miluješ, že?"
"Nikdy jsem nenalezl nic, co by pro mne v tomto nudném životě znamenalo více." Sebastian se částečně vyhýbal přímé odpovědi, podvědomě stále nenacházel dostatečnou důvěru, nicméně pravda byla viditelná, i kdyby ji zakrýval tisíci šlahouny lží. K tomu všemu démoni nebyli zvyklí příliš lhát, snad jen obejít některé pravdy k vlastnímu prospěchu.
Starší démon se stále usmíval. "Změnil jsi se, chlapče. Mnozí démoni by byli tak lidským chováním znechuceni, ale já cítím pravý opak. U démonů tvé třídy je vzácné najít něco podobné lidskému štěstí." Položil Sebastianovi ruku na rameno a jejich rudé oči se setkaly. Sebastianův vzhled byl podobný Valentinovi, a protože nestárli, měl nyní pocit, že hledí do pouze lehce zkresleného zrcadla. Kéž by mne přestal oslovovat 'chlapče'.
"Nevím, zda ti matka bude ochotna pomoct," pokračoval Valentine, "ale udělám vše pro to, abych ji přesvědčil."
Sebastianova tvář zůstávala neměnná, když promluvil. "Co tě vede k tvé ochotě?" Nebyl si jistý, zda by to jeho otec udělal tak nezištně, jak tvrdí, nicméně také věděl, že je, pokud jde o rodinu, velice měkký. Dokázal být nepochybně krutý, ale nikoliv pro zábavu a nikoliv na své blízké.
"Vím, že tomu neuvěříš, ale jsi můj syn a záleží mi na tobě."
Sebastianovi po rtech přeběhl úsměv. "Tvé emoce tě činní zranitelným."
"To i tebe, Ari-, ehm, Sebastiane."
Mladšího démona toto prohlášení zastihlo lehce nepřipraveného, ale byla to pravda. I on byl zranitelnější a slabší. Se Cielem se na tom shodli již dávno, ale rozhodli se, že takové riziko za to stojí.
"Vskutku. Avšak," Sebastian znovu vykročil, "nyní mám alespoň částečnou schopnost porozumět tvému pohledu."
"Sebastiane."
Ruka mu lehce stiskla rameno. Valentine měl na tváři šťastný výraz, jaký jeho syn nikdy nespatřil. A věděl, že je upřímný, když jeho otec promluvil.
"Jsem rád, že jsi tady."
"Omluv mou hrubost, ale nemohu říct totéž." Ušklíbl se syn.
Po cestě do salonu se k nim připojila Naren.
"Opomněla jsi pár detailů, které se vyskytly v době mé nepřítomnosti." Koutkem oka pohlédl na sestru ve stále démoní formě.
"Mluvíš o Marcusovi? To se mi nezdálo důležité." Bez zájmu kráčela vedle něho. Vypadalo to, že její pocity jsou stejné jako Sebastianovy. Nic se nezměnilo, jeho návrat nic neznamenal, ať to jeho city zraňovalo sebevíce. Sebastianův zájem byl sobecky orientován pouze na Ciela a těžko říci, kde se nacházel Narenin.
"Slyšela jsem váš rozhovor. Je to tedy tvá dcera?" Naklonila se přes jeho rameno a pozorovala děvčátko, jehož rudé oči její pohled opětovaly. Zcela nečekaně se drobné rtíky rozevřely v bezzubém úsměvu a ručky tleskly o sebe.
"Co to dělá?" Naren ji nechápavě sledovala a Sebastian se usmál, když holčičce nabídl prst, kterého se pevně chytila.
"Líbíš se jí. Více, než kdokoliv do této doby."
"Proč?"
"To mi není známo. Nicméně nepochybuji, že má své vlastní důvody."
Tmavovlasá démonka váhavě natáhla ruku a opakovala Sebastianovo gesto. Nyní levá dlanička svírala Sebastianův prst a pravá Narenin.
"Má sílu." Naren se nervózně usmála. Sebastian tušil, že i s city nejvyššího démona dokáže pohnout chování tak malé lidské bytosti. Ničí srdce nedokáže zůstat chladné.
"Skutečně. Je silná po svých rodičích."
"POZOR!"
Valentineův hlasitý výkřik přišel příliš pozdě, ovšem nezáleželo na něm. Ve chvíli, kdy dořekl slovo, Sebastian už držel mezi prsty tři stříbrné nože, jež přilétly z čela chodby, a Valentine s Naren každý další dva. Jeho komornické já se znovu projevilo, jakmile 'zbraně' s elegancí hodil zpět a s tichým povzdechem srovnal svůj frak.
"Jsi pomalý, Arime. A o tobě ani nemluvím, Valentine."
Sebastianovi zacukal koutek, když zaslechl břitký tón ženského hlasu. "Pro tebe budeme vždy pomalými, matko."
Z místnosti proti nim vyšla vysoká žena oblečená v dlouhých, temně zelených šatech. Tmavé vlasy jí sahaly těsně pod ramena, krajní prameny měla v zadní části hlavy stažené sponou stejně jako ty, jež by jí mohly vpředu spadat přes zlaté oči. Jako všichni z rodiny Michaelis měla dokonalou postavu se širokými rameny a úzkým pasem, kterou bez námahy držela hrdě vzpřímeně, a na lidské poměry velice pohlednou úzkou tvář. V každé ruce držela několik kusů stříbrných příborů, jakmile však vyšla ze salonu, zmizely v záhybech šatů.
"Tvůj lidský život tě oslabuje, Arime, a stejně tak tvé strádání. Pravou formu téměř nepoužíváš. Jsi...jiný." naklonila hlavu a beze změny výrazu si ho prohlédla.
"Jsi si jistě vědoma, že má pravá forma není pro život praktická." Odtušil Sebastian sarkasticky. Stejně jako on měla Lucrecia široká černá křídla z peří a vzhledem k jejich velikosti nebylo snadné s nimi stále žít. Pokud nešlo o boj, v domě spíše zavazela, bez ohledu na jejich reprezentaci síly.
"Jako vždy, logika na prvním místě." Její tvář se nepohnula, ale Sebastian postřehl lehce přívětivější podtón.
"Neztrácejme čas. Jedná se o tvého partnera, že? Já osobně bych se s tím nezatěžovala, ale Valentine jistě bude chtít pomoct svému chlapci a já jsem příliš hladová a znuděná na to, abych s ním vedla hádku. Berme to jako rozptýlení. Nuže, sedni si a řekni, co se stalo. Uvidím, co mohu udělat pro mého city zasaženého syna."

Zásvětí
Ciel nevěřícně hleděl na ženu před sebou, stejně jako muže po jejím boku. Mohlo ho napadnout, že se s nimi setká. Vypadali přesně tak, jak si je pamatoval, pochopitelně nestárli. A nyní nebude ani on.
"Ciele. Konečně jsi s námi." Matka měla na tváři milý úsměv, který nedokázala odložit ani v nejhorších situacích, vždy se snažila být optimistická. Život jí to však nezachránilo.
"Synu, jsem na tebe hrdý." Ciel se otočil ke svému otci. Vincentův výraz byl stejně blahosklonně shovívavý a povýšenecký jako vždy. Když byl dítě, nevnímal takové drobnosti, ale i přes zdánlivou nevinnost byl Vincent Phantomhive nevyzpytatelným dravcem. Jeho syn byl jiný. Neukazoval masku přívětivosti, byl upřímný a místy bez okolků krutý. To vše si Ciel uvědomil při současném pohledu na svého otce.
Každý chlapce si přál být obrazem svého úspěšného otce. Ani Ciel nebýval výjimkou, avšak nyní byl více než rád, že se stal tím, kým byl nyní. Nebyl už slabý po matce, ani falešně milý po otci. Byl Ciel Phantomhive, hrabě a chlapec, jenž uzavřel kontrakt s démonem a to vše pouze a jen pro sebe, pro svou záchranu a pomstu. Právě proto dokázal povstat z popela.
Necítil štěstí, že znovu vidí rodinu. Už nebyli více jeho rodinou, jeho skutečná rodina, manžel a dítě, žili nový život a, jak doufal, nebudou nuceni zažít to, co on.
"Nejsi hrdý, otče." Odvětil chladně. "Nemáš být na co. Hrdost má význam pouze u věcí, které jsi učinil sám. Právo hrdosti ti vůči mně nepřísluší. Nevychovával jsi mě tak, abych dokázal v tomto světě přežít. Nebýt Sebastiana, byl bych mrtvý už dávno. Ten démon tu byl se mnou, ne ty."
"Ciele, velice tě milujeme. To dobře víš." Rachel přistoupila blíže k němu a šaty se jí neslyšně seskládaly kolem boků. "Přáli jsme ti to nejlepší a je nám moc líto, že to skončilo takhle."
Ciel začínal zuřit. Nebyl si jistý proč, ale všechny řeči o lítosti mu vždy připadaly prázdné, i od jeho rodičů.
"Nechte si své řeči. Raději mi řeknete, jestli existuje možnost, jak se odsud dostat."
"To nejde, chlapče." Vincent založil ruce na hrudi. "Ale bude to v pořádku. Pokud chceš zůstat, nikdo ti nebrání. Pokud chceš odejít, stačí se zachytit nejbližší šachové figurky a tvá duše se usídlí v novém těle. Podle druhu a materiálu, z jakého figurka je, se znovu zrodíš jako výše či níže postavený. Král nebo pěšák, dřevo nebo mramor. Je to prosté, až budeš připravený, odejdeš." Usmíval se na Ciela, ale ten jeho úsměv neopětoval.
"Proč neodejdete vy?" Ani jeden z nich se nepohnul či neodpověděl, což upoutalo Cielovu pozornost.
"Jste jako ostatní, proč prostě nezačnete nový život?"
"Čekali jsme na tebe. Na naše dítě." Rachel k němu natáhla ruku, ale zarazila se a nakonec ji pouze spustila zpět k tělu. Cielovy instinkty začínaly vysílat alarmující signály.
"To není důvod. Lžete mi, jako všichni. Ale lhalo mi už tolik lidí, že okamžitě poznám, když lžete i vy."
"Cožpak není správné mít rodinu znovu pohromadě?" Vincent vzal Rachel kolem pasu. Stáli tam jako šťastný pár, jímž ovšem nikdy nebyli, ať to všichni tvrdili sebevíce. Ciel ho znechuceně pozoroval.
"Nejste má rodina. Už ne, nemáte pro mě význam. Jste minulost spálená na uhel, před šesti lety jste zemřeli a stali se ještě méně než vzpomínkou. Navíc ani nejste skuteční."
Rachel na něho zmateně hleděla, zatímco Vincentova tvář se ani nepohnula. Ciel se ušklíbl.
"Otče," upřel pohled na tmavovlasého muže, "možná ti na rodině záleželo, ale ta předchozí slova byla příliš lichá i na tebe. Matko," oči změnily cíl, "proč ses mě nedotkla? Nemůžeš. Nepřekvapilo vás, když jsem mluvil o démonovi, vůbec vás to nepřekvapilo. A důvodem je, že nejste skutečné duše."
Přistoupil nyní k tichým rodičům. "Proto se tu lidé chovají jako blázni. Naše mysl vytváří obrazy osob, jež jsou po smrti, a se znalostmi a vzpomínkami na ně zhmotňuje jejich podobu. K vaší smůle, tento systém není dokonalý. Informace, které by vám neměly být známé, nejste na ně schopni reagovat."
Zhluboka se nadechl a rozepnul pár knoflíků kabátce. Měl pocit, že se nepřirozeně oteplilo, ale nejspíše to byl jen jeho adrenalin. "Jde o utěšovací mechanismus. Lidé spatří své blízké a přestanou panikařit." Ušklíbl se. "Jen těžko lze počítat s někým, kdo nemá zájem o útěchu, kdo nechává bolest záměrně vrýt do duše. Nestojím o soucit, ale o návrat. O svou skutečnou rodinu. Ztraťte se." Vzápětí máchal rukou a oba přízraky zmizely.
Ciel vyčerpaně klesl na kolena. Bolela ho hlava, snad následkem boje s jeho vlastním vědomím. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že by se podobná situace mohla odehrát. Dávno vůči svým rodičům nic necítil. Nedokázali rozehrát partii ve svůj prospěch a stálo je to život. Mohl pouze doufat, že přízraky byly to jediné, co z nich spatřil.
"Jsi pozoruhodný, chlapče." Poměrně silný ženský hlas provázel tlumené tleskání.
Ciel otevřel oči, které předtím přivřel kvůli silné bolesti hlavy. Žena stojící jen metr od něho byla velice vysoká, přibližně jako Sebastian. Její dlouhé šaty absolutně nekorespondovaly s tmavým okolím, jelikož zářily velice jasnými barvami, především odstíny modré, fialové a zelené. Byly ušité z lesklé látky se širokým rozparkem, sukně na spodní části byla plná květů, jež směrem vzhůru ustupovaly prosté zelené. Z trupu vedl pouze jediný spletený pruh přes její levé rameno, zatímco druhé nechával zcela odkryté stejně, jako štíhlé snědé ruce elegantně pozvednuté k potlesku. Její vlasy byly téměř černé, stažené pevně do zdobené spony, ofina spadala do zvláštně zabarvených očí. Tmavě hnědé duhovky byly lemované ještě tmavším okrajem, blízko zornice se rozvětvovalo světle hnědé, pevně ohraničené žebrování. Oválná tvář působila mateřsky a mile, přesto Ciel pociťoval jakousi vnitřní aroganci a chlad. Pouhý zájem o nový subjekt výzkumu.
Úzké rty se roztáhly do jemného, přesto zcela falešného úsměvu. Tato žena nezemřela. Ona tu byla vládkyní.

Páni, mám pocit, že se týdny zkracují a čas na nové kapitoly smršťuje. :) Tentokrát neprozradím nic pro příští kapitolu, jelikož si sama nejsem jistá jejím obsahem. Prosím, nezanevřete na mě, pokud se příští týden neobjeví další část. ;)
Předpokládám, že se na Wattpadu v nejbližších dnech objeví i jeden z mých kratších příběhů, který jsem napsala v lehké depresi, tak uvidíme. Zatím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!