Konec, který se stal začátkem - Kapitola XIX.

25. října 2017 v 7:31 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XIX. - Dress soaked with Blood (Šaty promáčené Krví)
Sebastian vrhnul najednou více než třicet nožů. Jejich špičky všechny do jedné směřovaly na místa, kde by živou osobu buď na místě zabily, nebo absolutně znehybnily. Bohužel se v tuto chvíli naprosto míjely účinkem.
Chess zkřížila ruce před tváří a její oči se rozzářily jako dva jantary. Veškeré stříbro se s jiskrami a skřípěním odrazilo k zemi a zabodlo se do mramorové podlahy. Sebastian odhadoval, že ji chránila magická bariéra a obával se, že nebude v jeho silách prolomit ji, jelikož Šachová královna měla neomezený přísun energie, s níž mohla pracovat.


Proto v okamžiku, kdy hodil nože, se již pohyboval nadpřirozenou rychlostí k ní, ruce znovu plné zdobených příborů.
Chess byla hbitá, každému jeho seknutí i kopu se dokázala vyhnout, ale ani on nebyl výjimkou. Oba dva bojovali se stejným zápalem, avšak s jedním rozdílem. Jejich motivace byly zcela odlišné.
V Chessiných dlaních se objevily dva plameny, které se zuřivým výkřikem vrhla před sebe. Neletěly však k Sebastianovi, nýbrž...
"K zemi!" Sebastian strhl Ciela na šachovnici přesně ve chvíli, kdy se ho oheň chystal spálit na prach. Frak jeho samotného poklidně doutnal, vytvořený otvor v látce odkrýval sněhobílou košili.
"Skutečně, tak podřadný a zbabělý čin jako útočení na bezbranného chlapce. Tak nečestné a zcela nevhodné pro lady."
"Sniž své sebevědomí, zrůdo."
Chess stála před nimi, okraj šatů zářící modrým světlem dodával dojem, jako kdyby se její postava vznášela nad podlahou. Kolem jejího těla se ve vzduchu pohupovaly - jak jinak - šachové figurky, většina z těžkých materiálů, ale i mnoho skleněných. Největší z nich dosahovala téměř velikosti jejího trupu.
"Tohle je rozkaz, Sebastiane." Cielův pohled se vpíjel do Sebastianova, sděloval mu veškerou svou důvěru a neochvějnost. Veškerou lásku.
"Neopovažuj se prohrát."
"Ano, můj pane." Prudkým odrazem Sebastian oba přenesl o několik metrů dál, což mělo za následek, že se několik kamenných pěšců roztříštilo o zem a jejich střepy se rozlétly do všech stran.
Sebastian našel kratičký okamžik, v němž stihl Ciela políbit na tvář a vzápětí již stál jeho mladý pán mimo bojiště dvou nadpřirozených bytostí.
Chess s nezastavitelnou pravidelností vrhala další herní figurky, ale Sebastian se jim úspěšně vyhýbal. Kličkoval mezi nimi, dokud největší nezachytil a vší silou mrštil zpět. Tmavovlasá žena takový útok nečekala a na poslední chvíli stihla figurku rozbít plamenem.
"Nekryjete si záda. Jak neopatrné." Než se stihla otočit za Sebastianovým šepotem, hluboko v její paži a rameni vězely lesklé nože, zbarvující se krví stejně, jako její šaty. Vztekle je vytrhla a s cinkáním odhodila. Rudá barva se po jejím oděvu šířila rychlostí blesku, a proto Sebastian znovu zaútočil přesným kopnutím do jejího břicha. K jeho podráždění se vyhnula a přitiskla mu ruku, zářící tentokráte modře, k neobratně odhalenému krku.
"Ciť." Zašeptala bolestně.
Rudé oči se na krátký okamžik zatměly, avšak i ta jediná sekunda, než démon znovu přišel k sobě, stačila na její další útok. Jeho záda měla být brzy plná krvavých úlomků.
"Sebastiane!"
Skleněné figurky, které se blížily k Sebastianovým zádům, se s tříštěním střepů snesly k zemi. Ciel stál za démonem a v ruce svíral meč, jenž sebral odhozený opodál. Největší kusy skla rozsekl dříve, než se stihly Sebastiana dotknout, zbylé drobnější protrhaly jeho kabátec a zabodly se do chlapeckého těla. Po tváři mu stékalo několik stružek krve, střepy se v ranách třpytily.
"Skonči to, k čertu!" Cielův fleret pokračoval v bránění Sebastianových zad, zatímco si démon teprve uvědomil, co se ve skutečnosti odehrálo.
"Ublížit mému pánovi. To nikdy neodpustím." Tentokrát neminul. Jeho noha se napjala a přistála na hrudi protivnice s drtivou silou provázenou praštěním kostí. Chess se zalapáním po dechu dopadla na šachová pole. Mramorová deska při úderu praskla a veškeré dění se zastavilo.
Nebýt spouště okolo nich, nic by nenasvědčovalo tomu, že se zde odehrál krvavý souboj. To ticho bylo ohlušující. Sklo, kámen, dřevo, vše strnulo v pohybu, bylo by slyšet i spadnutí špendlíku. Místo něho se ale ozvalo dunění. Zemětřesení způsobené pádem desítek střelců, koní i vězí, a, v neposlední řadě, královen.
Sebastian během sekundy držel Ciela v rukách a ochraňoval ho před letícími úlomky. Jeho frak rozsekávaly odštěpky, každý z nich jako drobná dýka, ale jemu na tom nezáleželo. Jediné, co bylo podstatné, bylo bezpečí Ciela. Chlapce, který zabránil selhání v důsledku jeho osudového pochybení za cenu vlastního bezpečí. Hraběte Phantomhivea, který ještě před rokem neexistoval.
Klid. Nikoliv před bouří, ale po ní. Prach pomalu usedal na předměty a postavy, vytvářel stříbřitý závoj a vlnil se v magických spirálách. Do světa mrtvých se znovu pomalu vkrádal život.
Chess se s námahou podepřela na rukách a pokoušela se vstát, nicméně bezúspěšně. Démonův úder byl tak agresivní, že několik jejích žeber prasklo a přesto, že byla již dávno po smrti, způsobil jí vážné zranění a prakticky znemožnil využívat její sílu. Se syknutím se znovu pokusila postavit, ale z dalších ran vytékalo příliš velké množství krve. Stejně, jako u toho chlapce, měla kůži plnou řezných ran a úlomků. Pokusila se je zacelit, ale její dlaň vydávala pouze slabou záři oproti obyčejnému účinku. Krev tvořila rozšiřující se kaluž a vedla k nevyhnutelnému vrcholu, kterému se marně snažila zabránit.
Cielovy prsty zlehka přejely po Sebastianově hrudi, čímž přitáhl jeho pozornost.
"Jsi v pořádku?" Jeho hlas zněl nezvykle úzkostně. Sebastian smetl střepy z modrošedých vlasů a odtáhl Cielovu postavu od své, aby mu mohl pohlédnout do očí.
"Naprosto, můj pane. Ale co vy?"
Zavrtěl hlavou. "V pořádku, jak jinak."
Sebastian poklekl a přitiskl svou dlaň k srdci. Jeho úsměv byl stejně okouzlující, jak si ho Ciel pamatoval ze života, i přes jeho naprosto neupravený vzhled.
"Váš rozkaz byl splněn, můj pane. Do posledního detailu."
"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že to dokážeš." Usmál se Ciel, "Jsi přece můj komorník. A mnohem víc."
Objal klečícího Sebastiana kolem krku a rozcuchal už tak načechrané vlasy.
"A já nikdy nepomyslel, že mne jednoho dne zachráníte před jistou porážkou, za což se musím hluboce omluvit. Vystavil jsem vás nepochopitelnému nebezpečí kvůli své neprofesionalitě. Ovšem, jste skutečně muž činu. Vypadá to, že vás někdo velice změnil."
"Sklapni." Ruměnec na bledých tvářích byl nepřehlédnutelný a vyvolal u Sebastiana vzpomínky na jejich poklidnější dny.
"Byl jsi neopatrný. Postarej se, aby se to neopakovalo. Pokud by se něco stalo, musel bych se o tebe znovu starat. Víš, jak to zkomplikovalo život v sídle."
"Proč se v mém nitru ozývá pocit, že tvé zdůvodnění není zcela upřímné?" Laškovně přimhouřil oči.
"Tsk." Jeho tváře se naštvaně nafoukly a Sebastian si na okamžik užíval Cielova dětského vzezření. Následující události je však oba rychle navrátily zpět do skutečnosti.
"Nuže, vaše výsosti?" Sebastian vyzvedl Ciela do náruče a nyní znovu elegantní chůzí, tak příhodnou pro jeho postavení, stanul před zhroucenou ženou.
"Byla vaše lekce o vládnutí dostatečně názorná? Či máte zájem o menší přídavek?"
Chessina do této doby sklopená hlava se pomalu zvedla. Její zornice byly doširoka rozšířené, ale oranžové duhovky, zářící ještě silněji než Sebastianovy, zakrýt nedokázaly.
"Nemáš tušení, co jsi provedl." Zasípala a z koutku jí vytekla trocha krve. Její plíce byly nejspíše proražené jednou z přelomených kostí. Mrtvému to ale mohlo jen stěží více ublížit.
"To skutečně nemá. Ale ani já. Tak povídej." Ciel na ni shlížel shora, tentokráte to byl on, kdo ukazoval svou nadřazenost. Dveře zpět k jeho životu se začínaly otevírat. Ač pouze na škvírku, viděl tu vábící temnotu života, natahoval po ní ruce. A ve chvíli, kdy se jí dotkne, už ji nikdy tak snadno nepustí.
"Otevřeli jste.. průchod. A pokud zůstane otevřený... moc dlouho, zničí to všechny." Její dech se začínal zklidňovat, podobně jako Sebastianovi se jí rány hojily rychleji. Což se bohužel nedalo říci o Cielovi, kterého stále bodaly skleněné střepy a rozdíraly rány marně pokoušející se zacelit.
Ale nyní byla jeho bolest pouze dalším stimulantem, povzbuzením. Akceptoval ji a nechal ji dát mu to, co mu mohlo pomoct - sílu, vzdor a hněv.
"Odpovídej rychle, protože Sebastian nebude mít jedinou potíž tě namístě dorazit." Zavrčel. Tahle ubohá dívenka získala tolik moci, že se o tom ostatním ani nesnilo, ale nebyla schopna využít ani její zlomek. Byla jen nebožačka demonstrující svou sílu, ačkoliv byla naprosto neschopná ji zacílit správným směrem. A ten jediný kousek lidského odpadu mu bránil v získání toho, po čem nyní prahl nejvíce.
Usmála se. "Neporazil jsi mě, hrabě. To bude chtít ještě další čas."
"Nech si své hádanky a odpověz mi! Jak vytvořit cestu ven?" Ciel seskočil ze Sebastianových paží a stál před ní jako hrozivá socha. I přes svou výšku, díky vzhledu a neústupnému pohledu působil jako vždy vznešeně, o tolik let starší. Sebastian věděl, že i Chess si toho je příliš dobře vědoma a neměla by mu tedy podlehnout, ale přesto nedokázala potlačit lehké cuknutí, když Ciel přiklekl u jejích nohou.
"Tak?"
"Už je vytvořená. A pokud ji některá osoba na zemi najde a vstoupí, všechno se rozpadne."
"Kde je?!" Ciel se z posledních sil držel, aby ji neudeřil. Nechtěl klesnout tak hluboko, aby musel praštit ženu, ale Chess si o to přímo říkala.
Nakonec kývla směrem ke krvavé louži a její hlava se znaveně svezla k hrudi. Rezignovala.
Teprve nyní oba muži zaregistrovali, že krev tvořila perfektní kruh, téměř jako zrcadlo. Jeho okraje byly lehce zvednuté, každou chvíli mohly přetéct, ale místo toho se jen poklidně vlnily. A uprostřed se rozšiřoval vodní vír.
Sebastian se opřel o zem, namočil koneček prstu do krve, ale... nenásledovalo nic překvapivého. Kaluž se dál otáčela, přelévala se kolem jeho ruky beze změny.
Sebastianovy oči vyhledaly ženskou tvář. Jak očekával, její rty se stáčely do krutého úsměvu a hnědé duhovky na krátký okamžik zasvítily. Smůla, říkal její pohled.
"Ciele, odcházíme." Sebastian se ohlédl po chlapci, který k němu vyčerpaně přistoupil. Setřel si z tváře další krev z otevřené rány, přičemž si prohlížel svůj roztrhaný kabátec.
"Předpokládám, že až budu znovu naživu, jizvy mi nezůstanou." Ušklíbl se, když z předloktí násilně vytrhl skleněný odštěpek a další krev začala prosakovat rukávem.
"To zcela jistě ne. Avšak i kdyby, mě na tom nezáleží. Budeš pořád stejně krásný, jako dříve." Sebastian se na něho škádlivě usmál.
"Vážně tohle musíš vytahovat?" Ciel si zakryl obličej rukou a odvrátil se. Znovu ho začínal štvát, ten démon! Ale nikdy nebyl radši než nyní, když mohl slyšet ta drzá slova, jež ho nutila se červenat.
"Vskutku. Pravdě se nevyhnete, můj pane."
Slyšel v Sebastianově hlase úsměv, přesto ho něco zaráželo. Cosi se zdálo nepatřičné, ale nebyl s jistotou schopen určit co. Vše by mělo být v pořádku. Vrátí se zpět, k životu a výchově dcery. Bude dál řídit společnost a společně se Sebastianem povedou co nejprostší život. Doufal, že by se mohl vzdát práce pro Její Veličenstvo královnu a trávit čas s rodinou. Lidmi, které nyní nade vše miloval a přál si s nimi skutečně být. Se škádlivým partnerem, jejich dcerou, která jen těžko hádat, po kom z nich bude, trojicí neschopných sluhů a snad pár dalšími lidmi, kteří ho budou iritovat, ale neodmítne je. Poprvé v životě si dovoloval snít o budoucnosti. Ale přesto bylo něco v nepořádku.
Stále přemýšlel, když ho teplá ruka v rukavici přitisknutá na zádech lehce nasměrovala ke kaluži.
"Prosím, Ciele, běž domů. Budu hned za tebou."
Spínač, překliknutí kolečka. Snad uvolnění drobného kamínku v soukolí způsobil, že to byl okamžik, v němž mu vše došlo. Nakročený se s nevěřícným pohledem obrátil k úzké tváři s černými vlasy, v níž poprvé za mnoho měsíců nespatřil nic jiného, než prázdno.
"Teď mi lžeš." Zašeptal. Tvář proti němu ztratila bezvýraznost a nahradil ji omluvný úsměv.
"Odpusť, ma chérie."
"Sebastiane, NE!" Bílé rukavice ho strčily do hrudi a jeho rovnováha zmizela beze stopy. S posledním zoufalým pokusem natáhl prsty k démonovi, ale nedokázal ho zachytit i přesto, že měl pocit, jako kdyby se čas zpomalil. Ke svému běsu viděl každý detail, jako by se ho snad snažil ještě více zranit, rozervat sešité rány a nasypat do nich sůl. Vzdalující se postava jediného může, kterého kdy miloval, ho trhala na kusy. Ztrácel ho znovu. A nemohl nic dělat.
Cítil, jak se kolem něho rychlostí blesku rozlévá hustá tekutina. Prosákla jeho oblečením, vtekla do úst marně pokoušejících se křičet jeho jméno. A pak, stejně jako při smrti, ho obklopila sametová černota. Ale nepopsatelně krutější, než poprvé.

Páni, ani se mi nechce věřit, kam až jsme došli. :) Tahle kapitola je trochu delší a drsnější, než jsem čekala, ale myslím, že na tom nezáleží. V dalších kapitolách se více zaměřím na Ciela, a Sebastiana nechám temnějším představám. ;) Užijte si!
A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!