Konec, který se stal začátkem - Kapitola XVI.

4. října 2017 v 7:04 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XVI. - Furious beast (Zuřivá bestie)
Zásvětí
"Kdo jste?" Teoreticky vzato se ani nemusel ptát, nicméně doufal, že by rozhovorem s neznámou mohl zjistit více o možnostech tohoto světa. Stále nevzdával svou snahu na návrat.
Žena odhrnula z čela pramen vlasů a Ciel si povšiml zlatého prstenu na prostředníčku, zdobeného keltským znakem. Triquetra, symbol mnoha významů, nejčastěji vykládán jako značení života, smrti a znovuzrození. Stejně tak býval používán jako tři podoby bohyně smrti, Morrígan, korespondující s fázemi života - mladá dívka, dospělá žena a stařena. Symbol mu již sám o sobě dal odpověď na otázku, kterou před okamžikem položil. Můžu být rád, že jsem Sebastiana při hodinách historie poslouchal.


"Nemám jedno jméno, lidé mě nazývají mnoha, což jistě dobře víš. Jsem považována za bohyni smrti, ale ve skutečnosti nikdo takový není, tuto práci odvádějí Smrtky. Já jsem pouze dozorce a uživatel síly tohoto místa. Lépe než nazývat mě Morrígan nebo Thanatos, snad by byl vhodnější Hades nebo Osiris, strážci podsvětí." Omluvně se usmála. "Omlouvám se, občas se nechám trochu unést. Není mnoho zemřelých, se kterými by se dalo normálně promluvit. K mému oslovení, dávám přednost titulu Šachová královna. Můžeš ho použít, chceš-li, volba je na tobě, Ciele."
"Pokud ty máš být královna, pak já dávám přednost oslovení hrabě." Ta žena byla povýšená nad všechny ostatní, její postavení jí dodávalo sebejistotu. Ale jestli má zájem o hru titulů, tak do toho.
"Tvůj titul zde váhu nemá." Odvětila bezvýrazně. "Ve smrti jsou si všichni rovni."
"V tom případě nemám důvod respektovat tvou žádost o oslovení." Měl pravdu, její arogance byla nepopiratelná. Ale Ciel nebyl zvyklý ustupovat někomu jen proto, že z rukávu vysypal královský titul.
K jeho překvapení se spokojeně usmála. "Nečekala bych méně od někoho, jako jsi ty. Líbíš se mi." Sklonila hlavu a udělala elegantní pukrle, při němž se její šaty rozevřely více, než se na slušnou ženu slušelo, nicméně Ciel se to rozhodl přejít bez povšimnutí.
"Pak tedy, Ciele, oslovuj mě Chess. Myslím, že význam toho slova je ti více než jasný." Hravě naklonila hlavu a vzápětí se k Cielovi otočila zády. "Pojď, půjdeme se trochu projít."
Měla mnoho tváří a on si všímal všech. Nicméně nejvíce prozařovalo pojivo, jež všechny masky drželo pohromadě - faleš. Nebylo v jeho silách předpovědět, která zvítězí příště. Nebyla jako většina lidí, hloupá a předvídatelná, fungující dle vzorců a pravidel, neustále se opakujících dokola. Byla hodnotný soupeř, člověk, který ho zajímal. I přes její chytrost, pokusím se jí využít. Najít cestu ven, pomyslel si, zatímco s ní srovnával krok. Po celou dobu chůze ani jedinkrát nepřestal počítat šachová pole, díky nimž se orientoval.
"Pověz mi, Ciele, postrádáš svou rodinu?" Dívala se před sebe, aniž by zpomalila tempo. Absolutní nezájem o odpověď byl téměř hmatatelný.
"Zřejmě jako každý předčasně zemřelý." Odpověděl bezvýrazně. Nehodlal odpovědět upřímně, pokud mu to nepřinese zisk, ani neměl v úmyslu jí slepě důvěřovat, takový hlupák nebyl. Jeho důvěru si za celý život získala jen jediná osoba.
"Velice nekonkrétní odpověď. Jak..typické." Uculila se, ale dále pokračovali mlčky. Nakonec první promluvil mladý hrabě.
"Pokud máš zájem mluvit, odpověz na mé otázky. Chci znát řád tohoto světa, jeho pravidla, tajemství. A především," Ušklíbl se a modrý pohled se střetl s hnědým, "chci zjistit víc o tobě."
"Snažíš se utéct, malý hrabě? Mě neporazíš." Shovívavý pohled jeho otce, přesně tak vypadal ten, jenž věnovala jemu. Ale jeho pouze více pobavil.
96, 97, 98... Přátelé si drž u těla, nepřátele ještě blíže. Nic mě nesmí překvapit, chci znát všechny možnosti. Sestavit scénáře a vybrat ten vhodný. Poté přebrat kontrolu. Nemusím tě porazit, abych vyhrál.

Peklo
"Postavil se proti Dorianovi?" Valentine se nevěřícně předklonil v křesle. Reakce Sebastianových rodinných příslušníků na vyprávění jeho společného života se Cielem se lišily. Valentine nepřestával nad Cielovou povahou žasnout, Naren, stojící nyní jako člověk založenýma rukama u nevysoké komody pobaveně špulila rty. Marcus svou přítomnost projevil pouhými několika otázkami.
Nejdůležitější byl pro Sebastiana názor do této doby naprosto tiché Lucrecie, která se zcela nečitelnou tváří seděla v křesle a pohrávala si s těžkým prstenem. Teprve když se zmínil o Cielově jednání ve sklepení, její oči se přesunuly k němu. Byl to ten nejvyšší akt zájmu, jaký u ní spatřil.
"Na obyčejnou lidskou bytost má kuráž." Poznamenala, "A nebo je jen hloupý. Nicméně tyto dvě vlastnosti se nevylučují."
Sebastian se nehněval na její hodnocení, uvažovala pouze logicky. Nemohla tušit, jak úchvatný Ciel ve skutečnosti je. Se zaťatými zuby polk. Byl.
Zatímco svůj příběh vyprávěl dále, jeho tvář byla neměnná, avšak jeho emoce se bouřily. Probouzela se bestie, která si přála zničit vše, co by jí mohlo stát v cestě. Už nyní věděl, že i kdyby ho matka odmítla, nepřestal by hledat řešení, nikdy by nedošel klidu. Strádal by, slábl, a čekalo by ho pravděpodobně šílenství z hladu, nebo milosrdná smrt. Uvažoval tak poprvé za předlouhý život, avšak jeho rozhodnutí bylo nezměnitelné.
Upřel pohled na tmavovlasou démonku a celé zbylé vyprávění vyprávěl monotónním hlasem pouze k ní. Jeho ruka se zcela instinktivně pohybovala po vláscích spícího dítěte, jemných jako prachové peří a barvou připomínajících nebe před bouří. Ano, rozpoutám bouři, která otřese celým světem. Pokud démona ovládnou city, jeho běsnění nedokáže nic zastavit.
Zpět z tichého hněvu ho vytrhl Lucreciin hlas. "Jak se to stalo?"
Sebastian zmateně zamrkal. "Odpusť, ale nechápu tvou otázku."
"Jak se mohlo stát, že jsi se zamiloval do člověka?"
"Obavám se, že vysvětlit podstatu citu tobě, matko, nebude k užitku. Navíc sám nedokáži popsat, co se odehrálo s mou osobou. Je to nevysvětlitelné, pokud nemáš možnost to sama prožít."
Lucrecia přikývla. "To je zřejmě pravda, nemůžu chápat. Nicméně mě překvapuje, že tě nenapadla ta nejprostší možnost řešení."
"Co tím míníš?"
Nyní bylo v místnosti naprosté ticho, všechny oči upřené na Lucrecii, která stále bez zájmu obtáčela stuhy ze šatů kolem prstů.
"Není ro očividné? Stačí když zemřeš."
"..."
Po okamžiku ticha se ozvaly hlasité nesouhlasné protesty.
"Tohle nemůžeš myslet vážně!" Valentine se prudce zvedl a obrátil se ke své partnerce, "Málem jsem jednoho syna ztratil, chceš, abych akceptoval smrt toho druhého?"
"Pokud na tom tak záleží, pak máš stále Marcuse a Naren." Povzdechla si. Valentine však nezastavil.
"Každý z nich je samostatná osoba, není možné, abys nahradila jednoho druhým."
"Otče, klid." Narenina postava se odlepila od zdi a pomalým krokem přešla ke křeslu, o než se znovu opřela. "Rozumím tvému pohledu, ale matka má pravdu. Ovšem," obrátila se k Sebastianovi, "skutečně má ten chlapec takovou hodnotu, abys pro něho zemřel? Přeci nemůže-"
Nikdo to nepostřehl. Nezachytil záblesk očí, ani pohyb černovlasého muže. Konečný obraz vznikl téměř z ničeho.
Hrana Sebastianova křídla spočívala na Narenině krku, ruce s drápy pevně svíraly její ruce. Studený úsměv, jímž prosvitovaly nabroušené špičáky, a vlasy spadající do očí pouze podtrhovaly jeho děsivost. Kolem Sebastianova těla se zuřivě kroutil tmavý dým.
"Doporučuji ti mlčet, Naren." Zavrčel. "Tvé názory zřejmě nebudou pro tuto diskuzi vhodné ani hodnotné a jak můžeš vidět, má trpělivost je značně narušena, proto není dobré ji pokoušet."
V duhovkách zažhnul rudý oheň. "Nerozumíš ničemu, nejsi schopna porozumět, ač jsi mi v této rodině zřejmě nejblíže."
Narenin pohled prozrazoval šok, ale po krátké chvíli se ušklíbla. "Nálada k boji, Arime?"
"S kýmkoliv, kdo se mi postaví do cesty."
Krev, touha po krvi vyvolaná zuřivostí. Ona je v cestě, nechápe, odmítá. Rudá, modrá.
"Sebastiane."
Sebastian měl pocit, že jeho hlava exploduje. Zaplavovaly ho pocity, primitivně lidské, podobné zvířecím pudům, intenzivnější než kdy dříve. Jeho mysl to nedokázala snášet, dokud nezaslechl ten hlas. Ciele...
"Sebastiane." Ten tichý tón, přinášel nemožný klid.
Prudce zamrkal a zmateně povolil sevření. Teprve nyní si uvědomil, že hlas nepatřil Cielovi, nýbrž Valentineovi, který prsty zlehka přejížděl po jeho křídle. Výraz Sebastianova otce byl ztrápený a šokovaný zároveň.
"Tvé emoce se nedokáží snášet s pravou formou. Zbavují tě smyslů. Nauč se to ovládat." Tiché vrznutí a zašustění šatů mu prozradilo, že jeho matka vstala a nyní směřovala k němu.
"Zničující, neřízený netvor, to je to, co z tebe stane v případě, že to nedokážeš. Kruté i na poměry naší rasy."
Uchopila Sebastianovu ruku a odtáhla ji od Naren. Na bledých předloktích zůstaly temné fialové otlaky, ale Naren nevypadala, že by ji to trápilo. Pouze po nich s přizvednutým obočím přejela prsty.
"Bratříček se stává zajímavým." Zamumlala s úšklebkem.
"Mé city jsou velice povrchní, ale i tak si v rodině nepřeji podobný osud. Tedy jednoduše," Lucrecia se otočila ke zbylým přítomným, "jak se říká mezi lidmi, jděte si po svém. Musím s Arimem probrat detaily jeho zabití."

Zásvětí
"Teoreticky vzato nemám důvod odpovídat na tvé otázky, nicméně pochybuji, že pokud tě zasvětím do fungování svého světa, ublíží to něčemu. Pak tedy poslouchej, chlapče." Zvedla prst jako matka zdůrazňující pravidla malému dítěti, což Ciel kvitoval pouze tichým zabručením. Cokoliv mu mohlo přinést užitek.
"Smrt existuje ve všech časových rovinách, minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Zde čas neplyne, nicméně pokud bys procházel říši dostatečně dlouho, dokázal bys najít osoby z různých dob, jež se zde mohly objevit před pár okamžiky, ale přesto jsou to středověcí rytíři. Říše mrtvých je jako osoba, má svou energii a život. K této energii jsem se dostala i já, soustředí se do mě jako do nádoby a já ji využívám ke zlepšování podmínek. I přes množství síly, které se zde skrývá, říše sama ji nedokáže uplatnit bez prostředníka. Systém iluzí pro utěšení zemřelých, šachové figurky umožňující znovuzrození, světla a celá šachovnice, to vše jsem stvořila."
Roztáhla ruce a poukázala na nekonečný prostor. "Když jsem sem přišla, byl to kus kamene, tonoucí v absolutní tmě. Znovuzrození byl zkrátka obyčejný propad podlahou do sloupce světla. Ale já se cítila příjemně. Později jsem zjistila skutečnost o energii a začala se ji učit používat."
Protočila prsten a prohlédla na své šaty. "Jak můžeš vidět, i má marnivost využila zbytky této síly."
Ciel nebyl jejím příběhem výjimečnosti nijak zaujatý. Měl další otázky. "Proč právě ty?"
"To kdybych věděla!" Zasmála se krátce.
"Co by se stalo, kdyby zde nikdo nebyl? Mám na mysli nikdo, kdo by se staral o systém." Ciel uvažoval, zda je možné tu ženu zabít a jaké by to mohlo mít následky. Bylo by to vskutku pozoruhodné, kdyby kvůli svému návratu zbořil celý jeden svět, nicméně jeho prostředky zde byly takřka nulové. Neměl zbraň, neměl Sebastiana, ke svému vzteku musel přiznat, že byl v tomto světě vydaný napospas pouze Chess.
"Pokud ti jde o mou 'smrt', pak v říši mrtvých duše zaniknout nemůže. Já nejsem jiná. Navíc," pobaveně zamrkala, "jsem to právě já, kdo by ti mohl vrátit život."
Zastavila se. "Ale neudělám to. Proč bych tě měla zvýhodňovat před ostatními?"
Rozhlédla se po okolí jako kdyby to byl ten nejkrásnější výhled z letního sídla. Nakonec se znovu vrátila k Cielovi.
"Možná jsi výjimečně zajímavý, ale rozhodně ne zázračný."
V Cielovi se začínala vařit krev. Nikdy se nepovažoval za výjimečného, pouze vyžadoval, aby se k němu lidé chovali s úctou a respektem, který si bez pochyb zasloužil. Ani jedno z toho tato dáma neměla. Její oči mu připomínaly jeho vlastní před vztahem se Sebastianem, prázdné a bez emocí, úsměv ledově odtažitý. Věděl, že bez síly se od ní nedozví nic a i tak to bude více než náročné. Nyní věděl, co čekat. Stál před osobou více než podobnou jemu samotnému.
"A ty jsi snad výjimečná, Chess? Jen proto, že využíváš energii, kterou ti poskytuje někdo jiný, jsi lepší než ostatní?" Ušklíbl se. Jsi jako jsem býval já se Sebastianem.
"Beztak tohle neděláš nezištně. Nikdo nic nedělá jen pro dobro ostatních a pokud ano, je to hlupák. Vidím na první pohled, že to není tvůj případ. Snažíš se vytvořit obraz mateřské figury, ale vše, co tě zajímá, je, kdy zemře osoba, na níž tak čekáš."
Hnědé oči se prudce rozevřely a Chess na krátký okamžik ztratila svůj postoj. Ciel spatřil to, co ve skutečnosti byla - malá dívenka v matčiných šatech vystrašená ze světa, utápějící se v slzách. Maska síly jí pomáhala přenést se přes minulost, ale neakceptovala ji za svou jako Ciel. Proto mohla sklouznout jako škraboška na maškarním plese. Ciel věděl, že trefil do černého a nehodlal projevit slitování.
"Jsi pouze člověk, jako všichni tady. Zemřela jsi mladá, nedokázala se vyrovnat s předchozí ztrátou rodičů." Naklonil hlavu a sledoval pátravým pohledem její tvář, která se křivila hněvem.
"Spáchala jsi sebevraždu. Teprve později sis uvědomila, že to byla chyba. A nyní čekáš až přijde jediná osoba, na které ti záleželo a opustila jsi ji. Připravuješ vše jen a jen pro ni."
Po celý čas ji sledoval. Její slova, když zničil přízrak svých rodičů, nechápala, jak to mohl udělat. Stejně tak otázka, zda se mu stýská po rodině. Jí ano. Byla čitelnější, než původně očekával. Viděl, jak hleděla na jednu konkrétní duši, jak její tvář zjemněla.
Znechuceně odvrátil hlavu. "Opustila jsi své dítě."
Zaťaté zuby povolily, její tvář se uvolnila a z pravého koutku oka vytekla osamocená slza. Tentokráte byl její úsměv upřímný, plný bolesti a skutečné účty.
"Pravda, hrabě Phantomhive. Mohla jsem od vás snad čekat méně?"

Co dodat? Sebastian ztrácí sebekontrolu a Ciel potkává osobu s podivným charakterem, jenž ho zaujímá i irituje. Měli by se co nejdříve dát zpět dohromady, co říkáte? ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!