Konec, který se stal začátkem - Kapitola XVIII.

18. října 2017 v 7:52 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XVIII. - Past is powerless (Minulost je bezmocná)
Zásvětí
"Sebastiane?" Ciel stále nemohl uvěřit vlastním očím. Nemohla to být pravda. Pokud ano, znamenalo by to, že Sebastian je...
"Klid, Ciele. Jsem tady. Není třeba vědět více."
Sebastian odstrčil meč a v příštím okamžiku Ciela svíraly silné paže v něžném objetí. Nepřál si v ten okamžik nic jiného než tak zůstat po zbytek nekonečných dnů. Avšak bylo mnoho věcí, které mu nehrály do karet.
"Naše dítě..je..?"
"Je v pořádku, je to zdravá a silná dívka."
Ciel úlevně vydechl. Měl dceru. Když znovu nasbíral vzduch do plic, opájel se pachem vanilky a skořice stoupajícími z černé látky.


"Vše bude v pořádku. Právě z toho důvodu jsem přišel."
"Ty...ty idiote. Co jsi to provedl?!" Cielova slova byla tichá, ale i přesto z nich čišel hněv a zoufalství, "Pokud jsi mrtvý, kdo se o ni postará?! Pro mě byl tohle konec, ale ona má život před sebou. A ty jsi dopustil, že bude vyrůstat bez rodičů, přesně to, čemu jsem se tak chtěl vyhnout! Copak takhle přemýšlí otec? Nebo se ti za tu dobu, co jsem s tebou nebyl, všechny tyhle úvahy vykouřily z hlavy?!"
"Věci nešli zcela dle mého plánu." V Sebastianově hlase zazněl tón viny, "Ovšem přišel jsem proto, aby nemusela vyrůstat jen s jedinou osobou. Potřebuje tě, Ciele. Stejně jako já."
Ciel se mu chystal odseknout, ať si tyhle řeči nechá pro sebe, dobře věděl, jak je mladý hrabě nesnášel, ale přerušil ho ženský hlas.
"Omlouvám se, že ruším vaši roztomilou sešlost, ale nezapomněli jste na mě, že ne?"
Sebastian propustil Ciela a čelil nevinnému pohledu ženy, jež do této doby s klidem stála za jeho zády.
"Předpokládám, že mám tu čest s panovníci zdejšího světa, správně?"
"Jak nečekaně informovaný, démone." Zahihňala se, "Je s podivem, že jsi se sem dostal. Vypadá to, že začínáš být více člověkem než démonem. Přesto činy, zlo a zkáza, jež za tebou zůstávají, jsou více než typickým znakem pro tvou rasu."
"Oh, mám dojem, že jste příliš laskavá." Odvětil Sebastian s úsměvem, "Koneckonců, jsem jen nějaký komorník."
"Ale, jen se nepodceňuj se všemi těmi zrůdnostmi, které jsi napáchal. Nejen černá smrt, ale i mnoho smrtí dětí, celých rodin. Musela to být zábava, jistě jsi hrdý."
Sebastianův úsměv nezmizel, nýbrž zchladl na bod mrazu. "Snažíš se vytáhnout minulost před mým pánem a použít ji proti mé osobě? Jak nudný způsob boje."
"Pro dnešek bych pěstní souboje odložila, mé šaty již utrpěly dost." Prostrčila prst látkou. Vzápětí se ozvalo ostré praskání, když ji roztrhla až k rozparku a s nejvyšším zájmem zkoumala vlákna, která jí zůstala na prstech.
Sebastiana její chování mátlo. Byla zcela odlišná od všech jeho předchozích pánů. Ačkoliv výbušná, také velice přemýšlivá. Používala lest a podvod, jen aby dosáhla svého. Jedna z těch lidských bytostí, jež ho tak udivovaly. Očividně se jí velice zamlouvalo hrát si s nimi jako kočka s myší. Byla člověk, který svou moc nepochybně využije ke svému užitku. Nakonec jsou lidé vlastně prostší, než se zdá.
Náhle s úsměvem zvedla oči a tleskla jako malá holčička. "Zahrajme si hru. Skutečně miluji, když mohou studovat mysli mrtvých. Ale jsem tak nezdvořilá! Posaďte se."
Vedle každého z nich se zjevila jedna dřevěná figurka v podobě královského trůnu, jeden z nich vyložen sametovým polštářem. Pochopitelně Chessin.
Znovu demonstruje svou nadřazenost, odfrkl si Ciel a bez zájmu usedl na tvrdé křeslo. Oproti tomu Sebastian se způsobně usmál.
"Jsme velice vděční za vaši pohostinnost. Jakožto komorník mladého pána bych však raději zůstal stát po jeho boku. Není pro mne vhodné sedět."
Ciel se už chystal odpovědět, že nemá smysl si hrát na tituly, ale poté si něco uvědomil. Usmál se. Pochopitelně má z toho místa lepší možnost útoku a přehled o situaci. Křeslo by ho pouze omezovalo.
"Není třeba se mít na pozoru, démone. Já nekoušu." Chess se pohodlně opřela a podepřela si hlavu dlaní.
Je chytrá. Ciel koutkem oka pohlédl na Sebastiana a téměř neznatelně kývl. Sebastian přešel za jeho zády a vzpřímeně usedl na dřevěný trůn. Ciel v jeho postavení zaznamenal napětí, ruku položenou v klíně měl nenápadně natočenou k vnitřní části fraku, připravenou kdykoliv sáhnout po zbraních. Mladý hrabě pouze doufal, že i tady má v oděvu skryté stříbrné příbory.
"Nuže, povíte mi něco zajímavého? Muži by měli bavit dámu, nikoliv naopak." Její chování bylo uvolněné, jako by se jednalo o běžnou konverzaci na večírku. Nicméně Cielova trpělivost začínala vyprchávat.
"Skutečně nemám zájem dělat šaška pro tvé pobavení. A navíc, jak jsem již řekl," ušklíbl se, "žádnou dámu tady nevidím. Jediná věc, o kterou mám zájem, je odchod. Pro nás oba. Takže," opřel se o tvrdé opěradlo a propletl prsty před tváří, "co za to chceš?"
Chess znuděně přejížděla očima po záhybech šatů. "Milý hrabě, slyšel jsi už tu větu, že se Smrtí se nedá obchodovat? Ty sám jsi kdysi řekl, že všichni před smrtí prosí o slitování, o sekundy navíc, a pohrdl jsi jejich chováním. Ale pověz, co děláš právě teď ty?"
"Neškemrám o milost. Využívám všechny možnosti, které se mi naskýtají. A dobře vím, že je možnost dostat se zpět. A pro tvou informaci, nedělám to kvůli sobě." Poslední větu zasyčel a vysloužil si ostrý pohled nepřirozeně hnědých očí. V příštím okamžiku se do rozhovoru vložil Sebastian.
"Prakticky vzato, madam, má přítomnost zcela narušuje řád vaší malé země. Není schopna svou energii rovnoměrně rozložit, jelikož má duše není kompletní, dalo by se říct, že přítomen je pouhý fragment. I tento sebemenší výkyv může zničit veškeré vaše snahy o stvoření lepších podmínek. Ale," zasmál se, "všechny tyto skutečnosti jsou vám již známy. Pochybuji, že byste chtěla zničit veškeré své dosavadní úsilí tak lehkomyslně."
Cielovi zacukal koutek. Pokud to bylo skutečně tak, jak jeho partner řekl, neměla jinou možnost, než je propustit. Pochyboval, že by byla pro svou tvrdohlavost a důkaz moci ochotna zničit jedinou budoucnost, která jí zbyla. Na to byla příliš inteligentní.
"Snaha vydírat mě, jak pozoruhodné. Ale od takové bestie bych ani nic jiného nečekala." Předklonila se upřela pevně pohled na Sebastiana. "Pověz mi, démone, ví to? Já znám tvou minulost, ale zná ji i tvůj malý hrabě? Co by asi řekl, kdyby věděl to, co my dva?"
"Před Cielem nemám co skrývat." Odvětil Sebastian.
"Oh, skutečně? Pak tedy jistě nevadí, pokud zmíním tvé období... jak ho nazvat... lovecké sezóny? Když tvou rukou umíraly stovky dětí pouze pro tvé pobavení, takových dětí, jako je vaše malá dcerka. Rodiny, celé rodiny jsi zničil se zuřivým úsměvem na tváři. Jako kdyby nestačil mor, který jsi rozséval."
"Byly to rozkazy mého tehdejšího pána."
"Tvůj pán ti ale nerozkázal rozpárat každému z nich břicho." Odsekla, "Ani pozřít jejich duše a znemožnit jim tak možnost znovuzrození."
Stočila oči k Cielovi. "Rozpárané břicho. Nepřipomíná ti to nic, hrabě?"
Ciel zatnul zuby a polkl. Stále dostával panické záchvaty, když se v jeho okolí vyskytly okolnosti podobné jeho krvavému zajetí. Nyní upřeně hleděl do země a potlačoval touhu zvracet.
"A co ty, Ciele? Ty jsi přeci své rodiče opustil. Zanechal je napospas ohni. Nakonec nejste tak rozdílní. Zvíře vraždící rodiny s dětmi a chlapec, který si raději zachránil život a utekl. Nemluvě o všech těch dětech, jež jsi nechal pozřít plameny jen proto, že už jejich život nebyl k ničemu. Kdo ti dal moc soudit nevinné, kdo ti dal právo!" Hlas se jí třásl vztekem, "Byl jsi rád, když jsi je pálil? Cítil jsi uspokojení, že všichni zaplatili za tvé utrpení? Váš vztah začíná dávat smysl."
Sebastian koutkem oka pohlédl na Ciela. Ruce měl zaťaté do opěrek, oči bez emocí obrácené k podlaze. Ale Chess nehodlala zastavit ani u jednoho z nich.
"Řekni, Sebastiane, máš stále ten nástroj? Muž, který ti ho daroval, zabils ho také. Cenil si tě, nazval tě přítelem, daroval ti své nejlepší housle jako důkaz, avšak přesto jsi mu podřízl hrdlo s úsměvem na rtech. Jeho manželku i dvě děti. Je to fascinující, jak se takové osoby vám podobné dokáží dát dohromady. Jste jen a pouze vrazi. Je jen otázkou času, než se pokusíte zabít navzájem. Kdo ví, možná už k tomu došlo."
Sebastian sledoval, jak Ciel pomalu zvedl hlavu. Jeho následující otázka ho překvapila, ale předpověděla mu také nevyhnutelné pokračování.
"Je tohle pravda, Sebastiane? Pozabíjel jsi nevinné děti pro zábavu?"
"Nikoliv pro zábavu. Byl to rozkaz mého pána, jak jsem již řekl. Ale nemohu popřít, že jsem si to v té době nepochybně užíval."
"A tohle jsi mi hodlal říct kdy? Že žiju s takovou zrůdou? Nejsi o nic lepší než ti, kteří zabili mé rodiče. Už s tebou nechci nic mít!" Poslední větu zakřičel.
Sebastian necítil Cielův hněv. Byla to emoce mnohem prostší, ta, jejíž pach se vznášel okolo.
Tiše se zachechtal. "Jak mne zraňujete, můj pane. Avšak musím poznamenat, že i mně je potěšením."
"Pfft, hahaha." Zpod modrošedých vlasů se ozýval smích. Cielovo tělo se otřásalo, zatímco marně zadržoval výbuch.
"Hahahahaha!" Zaklonil hlavu a jeho smích, naplněný hořkostí, pobavením, nadřazeností a v neposlední řadě snad i šílenstvím, se nesl prostorem. Několik duší potácejících se okolo dokonce přiměl k otočení.
"Tohle jsi čekala, že? Výkřiky zoufalství, obhajoby. Osočování a odsuzování za činy z minulosti? Tohle je vážně otravné, znechucuje mě, jak se nás lidé stále snaží rozeštvat. Kdy už pochopíte, že je to marná snaha?"
Ciel rozhodil rukama a s úsměvem se otočil na Sebastiana. Ač vypadal v ten okamžik zcela nepříčetně, Sebastian cítil jeho sílu, jeho znovu žhnoucí moc a touhu po dosažení všeho, co si zamanul. Právě tento plamen ho k mladému hraběti přivábil. A nyní mu říkal, že je třeba připravit se k boji. Ciel pokračoval, modré oči pobaveně sledovaly Chess, jejíž výraz byl více než pouze šokovaný.
"Ano, jsme vrazi. Nepochybuji, že Sebastian má za sebou více masakrů, nežli já, nicméně na svůj věk jsem toho stihl dost. A nelituji jediné smrti, kterou jsem zinscenoval, nebo v ní měl prsty. Ať Sebastian zabil kohokoliv, bylo to v minulosti a ta nad námi nemá žádnou sílu. Člověk, nebo démon, jsme všichni znechucující stvoření, si nezaslouží nic dobrého. Neexistuje Bůh ani jeho spravedlnost, proto si každý dělá co chce, jen pár idiotů v něho skutečně věří a ctí jeho pravidla. Ti většinou zemřou jako první. Ale když máme v rukách moc, jen hlupák by ji nechal běžet a nepoužil ji, pokud mu bude k užitku." Vstal a rázným krokem přešel k Sebastianově židli. "A to je to, co nás spojilo. Temnota a zlo, ze kterých je lidský svět vytvořený, slepený nenávistí a strachem, jsme z nich stvořeni. Bolest, zoufalství, nenávist, vlastnosti, které jsem si nesl poslední roky svého života a můj démon se na nich živil. A i přesto, že časy se změnily, bez toho, čemu lidé říkají 'zlo', by tohle nikdy nemohlo vzniknout. Proto nelituji jediného temného okamžiku, vraždy, nemilosrdenství i odporné povýšenosti. Bez nich bych navždy zůstal ležet v bahně."
Jeho úsměv byl břitký, kyselý jako déšť nad Londýnem. "Nezáleží na tom, kdo stojí proti nám, kdo se nás snaží zabít. Jelikož my ho zabijeme první."
Cielova ruka spočinula na Sebastianově rameni a byla překryta démonovou. Jejich role na okamžik vypadaly opačně, než obvykle. Přesto to byl drobný chlapec, který udával směr a nyní vystoupil proti Šachové královně.
Chessiny oči byly přimhouřené, rty jemně pootevřené v tichém hněvu. Ztrácela kontrolu a dobře to věděla. Vstala ze svého trůnu ve stejný okamžik, jako Ciel, a nyní pouze nehnutě sledovala jejich pohyby. Věděla, co bude následovat, tím si byl Ciel jist.
"Příště dobře zvaž, s kým máš tu čest, královno. Ne všichni jsou stejně křišťálově čistí a předvídatelní."
"To vskutku ne, chlapče. A o dětech s příliš velkým sebevědomím to platí dvojnásob."
"Není nutné kritizovat sama sebe, madam." Sebastian s tichým zachechtáním následoval příkladu obou šlechticů a vzápětí všechna křesla zmizela.
"Sebastiane, mám pro tebe dva příkazy."
"Jen mluvte, můj pane."
"Zaprvé, neudělej nějakou hloupost. A zadruhé," povzdechl si znaveně Ciel, "poraž tu ženu, která stojí mezi námi a naší dcerou." Jeho jazyk podrážděně zaklapal o patro. "Jakýmikoli prostředky."
"Ano, můj pane." Stříbro se zalesklo mezi štíhlými prsty a oči rozzářila karmínová červeň. "Váš příkaz je mým jediným přáním."

Minulý týden se na pár dní celý blog zhroutil, což možná některé z vás odradilo. Musím přiznat, že díky tomu definitivně dalo sbohem počítadlo návštěv, takže od teď nemám tušení, kolik vás sem přijde. :) Pokud chcete dát vědět, že tady ještě někdo z vás je a má zájem o další kapitoly, stačí napsat krátký komentář. Od začátku vlastně nevím, jestli se vám příběh líbí, nebo ne, takže za reakci budu vděčná.
Dnes jsem si uvědomila, že tuto fanfikci už píšu půl roku a od původně milého vztahu hrubého hraběte a drzého démona jsem se dostala až k dramatu, u kterého jsme teď. Zvláštní, jak se věci vyvíjí. :)
Snad vás zápletka nenudí a přijdete zase. V mé hlavě všechno vypadá jako film se spoustou efektů, takže je velice těžké to vyjádřit slovy. Ale zkuste to, představujte si obrazy místo slov a myslím, že výsledek bude uspokojivý.
Dost mluvení, radši už půjdu. Doufám, že se mi ozvete. ;)
Byebye! Alisha Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!