Konec, který se stal začátkem - Kapitola XX.

1. listopadu 2017 v 7:38 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XX. - Glowing Black (Žhnoucí Černá)
Peklo
Až příliš světla! Zastavte to! Sebastiane!
Ciel neviděl nic, kromě oslnivé bílé, která ho oslepila v okamžik, kdy ho prudké škubnutí vytrhlo z kaluže krve. Jeho plíce se bolestivě plnily vzduchem, horní polovina těla se vymrštila z lehu a ruce bezmocně zaťaly do chladné látky, na níž ležel. Hruď mu hořela, jelikož, jak si dobře uvědomoval, byl to dlouhý čas od chvíle, kdy jí naposledy proudil kyslík, stejně jako se mu zdála věčnost, kdy mohl v ruce tisknout prostěradla. Jeho tělo se zdálo být nezvykle těžké, jako kdyby mu nepatřilo. Důvod toho všeho byl prostý. Byl naživu.


Konečně pomalu rozevřel slepená víčka. Jeho mysl zaplnily desítky podnětů, matoucích jeho vnímání, ale přesto naprosto logických a zároveň i přirozených. Byl to podivný pocit, nikdy se tak necítil, avšak měl dojem, že je to pocit velice familiární.
Cítil pachy, silné i slabé, ale všechny si byly navzájem podobné. Jeho okolí, celý pokoj, působil až nepřirozeně ostře. Slyšel kroky, hlasy, a ač nerozuměl jejich slovům, dokázal rozeznat ženský a mužský.
Po jeho pádu, který zavinil Sebastian, a znovuoživení se muselo něco stát, cosi se změnilo. Nebyl schopen určit, co to bylo, ale přítomnost neznámého byla více než očividná.
Jeden pach převažoval nad ostatními. Vznášel se kolem, jemný nádech vanilky a skořice. Pach, který znal důvěrně, ale nyní ho obklopoval v několikanásobně větší míře.
Konečně se rozhlédl po prostě zařízeném pokoji. Nebyl zde jediný znak, že by v něm poslední dobou někdo pobýval, pokud samozřejmě nepočítal své tělo, které zde bylo pravděpodobně uloženo Sebastianem. Ale i přes jeho neosobitost, věděl, že patří právě zmíněnému muži.
Chystal se vstát, vavšak zasáhlo ho ostré říznutí v břiše. Přes sevřené rty mu uniklo zavrčení, když vytahoval okraj dlouhé košile. Nevzpomínal si, že by ji na sobě měl před smrtí, tudíž předpokládal, že mu ji oblékl Sebastian. Byla jeho, tím si byl jistý. Jen on měl tak čisté a jemné oblečení. Jak se očekávalo od hraběcího komorníka.
Pod vyhrnutou látkou spatřil dlouhý pás stehů. Nebyly výrazné, vytvořené zručnou rukou a s nejvyšší pečlivostí. Opět jeho dílo. Sebastian nikdy nepochyboval, že se vrátím. Připravil mě pro ten okamžik.
Rána, na níž hleděl, se vlnila a stahovala, což způsobovalo jeho silné bolesti. Nechápavě sledoval, jak její okraje pohlcují tmavý provázek nitě a během minuty po řezu nezbyla jediná stopa stejně, jako po bolesti. Nevěřícně po místě přejel, ale cítil pouze hladkou kůži. Co se to k čertu děje?
Sklouzl z postele a aniž by si byl jistý jak, během vteřiny stál u dveří. Jeho nohy byly nejisté, oči držel otevřené jen stěží. Přesto jeho jediný cíl byl pro něho jasný jako den, pulzoval v jeho pohledu a rozpaloval nitro. Najít Sebastiana. Najít toho bastarda, který z jemu neznámých důvodů zřejmě nemohl nebo nechtěl jít za ním. Uzavřel snad s tou ženou nějakou dohodu, o níž Ciel neměl tušení? Život za život?
Skutečně to takhle bude? ptal se sám sebe, když se mu konečně podařilo otevřít dveře. Jako v hloupé knize budu znovu hledat způsob, jak zemřít a vrátit se do nekonečných ploch Zásvětí?
Klopýtal chodbou, na níž vyšel z pokoje, zachytával se stěn a poté zábradlí na schodišti, když scházel z patra. Všechno se zdálo přeostřené a extrémně výrazné. Nebyl si jistý, kde se nachází, vypadalo to jako obyčejný Londýnský dům. Jedinou orientaci Cielovi poskytovaly zesilující pachy a hlasy, které se k němu s každým krokem přibližovaly. Chodidla mu sklouzávala po dřevěných stupních a ke svému vzteku na posledním schodě neudržel rovnováhu. Tvrdě narazil do podlahy.
"Dost, že jsi dorazil."
Posměvačný hlas ho přiměl se zakletím zdvihnout oči. Měl vztek, muž jeho stavu se v noční košili povaloval pod schody jako opilec. A k tomu, jak záhy zjistil, před ženou.
Dlouhé tmavé vlasy, štíhlá postava s dokonalými křivkami a lítostně pobavený úsměv. Nenamáhala se mu podat ruku (tedy ne, že by o ni stál, nebo ji přijal), nýbrž pouze stála a se založenýma rukama čekala, až se postaví, což bylo v jeho stavu dosti namáhavé. Cielovo tělo se chvíli zdálo těžší než olovo, ale v příští učinilo pohyb, jehož si ani nebyl vědom. V tomto případě v okamžik, kdy neznámá sáhla za záda.
Nechápal jak, ale náhle jeho dlaň svírala bledé zápěstí stiskem tak silným, že mu zbělely klouby. Byl to moment ticha, kdy ona pouze překvapeně hleděla do jeho očí a Ciel její pohled opětoval, oba ne zcela jistí právě proběhlou sekundou.
Usmála se. Byl to drzý úšklebek, jenž Ciel viděl vícekrát, než byl schopen napočítat. Ač byl nyní vepsán v ženské tváři, stále byl tak nezaměnitelný, až ho to děsilo. Ústa se mu stáhla do bolestivé a zároveň hněvivé grimasy, když její ruku pustil.
"Tohle bude vážně zajímavé." Zahihňala se, "Nenapadlo mě, že se to může stát."
Ciel přizvedl obočí. "O čem k čertu mluvíš? A co jsi vůbec zač?"
"Nevšiml sis? Pak ti dám radu. Podívej se do zrcadla." Ignorovala jeho druhou otázku a pokynula na pravou stranu, kde se těsně pod schodištěm nacházelo lesklé zrcadlo vysoké jako ona.
Cielovi stačilo pouze otočit hlavu, aby spatřil svou postavu. Byl očividně hubenější a jeho tvář získala ostřejší rysy. Ruce zaťaté v pěst, kolena klepající se únavou, rozcuchané vlasy. To vše ale nyní ztrácelo na důležitosti. Jediné, co ho zajímalo, byly oči.
Dvě rudě žhnoucí oči.

"Jak se cítíš?"
Muž, který se představil jako Valentine Michaelis, starostlivě pozoroval Ciela s obtížemi oblékajícího černou košili. Ruce se mu konečně přestaly třást, ale přesto stále postrádal Sebastianovu praxi.
Když spatřil svůj odraz, byl naprosto v šoku. Nicméně tento počáteční pocit překvapení brzy vystřídal hněv. Věděl, že jakožto démon pokud se vrátí mezi mrtvé, pravděpodobně už tam zůstane navždy. Šance na záchranu jeho partnera se tak rozplývala v mlze.
Postupně se mu dařilo alespoň částečně zachovat chladnou hlavu a seznámil se s jednotlivými členy Sebastianovy rodiny. Při prvním pohledu na Valentina se mu téměř zastavilo srdce. Jeho podoba se Sebastianem byla děsivá, mohli být dvojčata stejně, jako otec se synem. Ze všech osob, s nimiž měl tu čest, mu Valentine bez pochyby připadal nejpřístupnější, ale zároveň na démona i podivuhodně naivní. Přesto nyní jeho přítomnost v zásadě oceňoval.
Naren, které při prvním setkání poskytl takové pobavení, mu oproti tomu připadala jako nezvedené dítě. Její síla se nedala popřít, ale scházela jí dospělost a slušné vychování. Její přístup k situaci byl skutečně originální.
Lucrecia byla ta, která Ciela zaujala nejvíce. Chladná, přirozeně inteligentní, nepovolující jakýmkoliv emocím vstoupit do cesty jejího úsudku. Ciel si byl jistý, že bude stejně tvrdohlavá a nepřístupná jako on a jen stěží bude chápat jeho pocity. Sebastian mu kdysi řekl, že by ho jeho matka pravděpodobně jako jednu z mála lidských bytostí uznala pro jeho hrubý přístup. Avšak on už nebyl člověk.
Ciel nemohl být více překvapený, než když se před ním objevil muž, představující se jako Marcus Michaelis. Celá situace byla poněkud komplikovanější, jak se dozvěděl, a proto bylo snazší pro tento okamžik ponechat tato fakta stranou.
Ale on neměl zájem o rodinné představování. Pouze dvě věci ho skutečně zajímaly - Sebastian a dcera. To byl také důvod, proč při první příležitosti setkání se všemi obyvateli domu neudržel své emoce. Žádný z nich nevypadal, že by ho nějak trápila skutečnost mrtvého syna a několika týdenního miminka na krku, či snad dokonce zmrtvýchvstání Sebastianova partnera. Jejich vyprávění událostí, což si vzal na starost Valentine, bylo klidné a zcela neuspěchané.
"Nezajímá mě všechno, co se tu stalo!" Přerušil Valentina uprostřed věty, "Chci jen vědět, proč jste tomu pomatenci dovolili jít za mnou a kde je k čertu moje dcera?!" Oči se mu znovu karmínově rozzářily, když prudce vyskočil z křesla a s pěstmi zaťatými u boků křičel na všechny přítomné. Se schopnostmi, jež nebyl schopen ovládat, byl nepochybně nebezpečný, ale nikoliv pro ně. Lucrecii nestál za pohled, Naren se tiše smála a Valentine ho nešťastně pozoroval. Marcus odešel z domu krátce po Cielově probuzení.
"Není dobrý nápad jít nyní za tvým dítětem, Ciele. Vzhledem k tvému stavu, nevíš, co by se mohlo stát."
"Já rozhodnu, jestli je dobře vidět mou dceru, nebo ne. Ani jeden z vás nemá právo mi v tom bránit a já přikazuji, abyste mě k ní hned pustili!" Věděl přesně, kde je. Cítil ji. Ale také dobře věděl, že pokud by nyní vyrazil z pokoje, skončil by na zemi dříve, než by se nohou dotkl prvního stupně schodiště.
"Nejsi náš kontraktor, nesloužíme ti, takže kroť své ambice." Naren jeho výbuch rychle zchladila, za což ji odměnil rozzuřeným pohledem. Nevypadala, že by na ni měl účinek.
"Ciele, je více důvodů, proč bys s ní neměl nyní být. Jde o to, že-"
"Zkrátka chce říct," přerušila Valentinova pomalá slova Lucrecia, "že pokud bys k ní nyní přišel, nejspíš by to nepřežila."
"Co tím chcete říct?" Otočil se k ní zmateně.
"Je napůl člověk, její tělo bude stejné, jako démona, bude nesmrtelná, bude mít určitý díl schopností, ale její duše je lidská. Pokud se k ní v tomto stavu přiblížíš, neovládneš se. Hlad tě zaslepí a ať se budeš bránit sebevíc, ji to bude stát život."
Po chvilce strnutí Ciel znovu klesl do křesla. "Nikdy bych jí neublížil."
"Neovládl bys to."
"Skutečně, nebylo nutné říkat to takhle přímo." Valentine nesouhlasně pozoroval svou partnerku.
"Proč se stranit pravdě? Není to k ničemu. A jeho city jsou už beztak zraněné."
Ciel neposlouchal jejich hádku. Snažil se pochopit, co mu vlastně zbylo. Sebastian je mrtvý, on sám se stal nesmrtelným, nemůže ke své dceři, jelikož by ji zabil. Jeho lidský život je v troskách stejně, jako naděje na lepší budoucnost. Připadal si jako hlupák. Kolikrát ve chvíli, kdy bral druhým, říkával, že nic jako štěstí neexistuje a kdo se domnívá o opaku, je naivní blázen? Sám sobě skočil na udičku. A nyní za to musel zaplatit.
"Nejlepší bude začít od začátku a to tím, že ti poskytneme vhodnější oděv. Nebude problém něco opatřit, že drahá?" Démon střelil pohledem k protějšímu křeslu, na což Lucrecia reagovala povzdechem, nicméně vzápětí vstala a opustila místnost.
"Ty Naren, bylo by lepší, pokud bys na nějaký čas nebyla poblíž. Jsem si jist, že náš host by tvé neustálé provokace, na které jsme my zcela zvyklí, nedokázal ve svém stavu přejít bez povšimnutí. Koneckonců, dlouhou jsi neměla kontrakt. Najdi nějaké místo s dostatkem utrpení."
"Vážně, otče, zkazit každé rozptýlení. Jsi až příliš podobný lidem." Ušklíbla se dívka otráveně, "Navíc víš, že mám raději svobodný lov." Než opustila místnost, na jejích zádech se objevila dvě blanitá křídla. Ciel raději nechtěl vidět víc.
Valentine se na chlapce znovu otočil a odložil na stolek zcela nepotřebné brýle. "A já v co největší stručnosti dořeknu podstatné informace."

Nyní si Ciel oblékal černé odění v podobě košile, dlouhých kalhot a šedé vesty. Měl pocit, že někdo pouze okopíroval styl Sebastianova oblečení a použil tento střih pro něho. K tomu pár šedých bot, které našel vedle postele, pravděpodobně ještě ze sídla.
Srovnal si pásku, kterou s potížemi znovu uvázal, a obrátil se k Valentinovi.
"Pokud nemůžu jít za svou dcerou, chci vidět Sebastiana. Vím, že tady někde je."
"Se vší úctou, nemyslím, že je to dobrý-"
"Já se nehodlám opakovat." Každé slovo pronášel s důrazem a chladem, z něhož by normálním lidem běhal mráz po zádech, pokud by zjistili, že je pronesl mladý chlapec. "Možná, že tady nemá můj titul váhu, ale stále jsem hrabě Phantomhive a nejsem rád, pokud mi někdo odporuje, když nemá."
Valentine se usmál. "Skutečně, tvrdohlavý přesně, jak tvrdil Sebastian."
Krátkou chvíli na to vstoupili do pokoje, jenž byl téměř shodný s tím, v němž se Ciel vzbudil. Na posteli leželo bezvládné tělo. Černé prameny vlasu rozhozené po polštáři, oči zavřené a ruce sepjaté na břiše. Cielovi to připomnělo den, kdy museli uspořádat falešný pohřeb jeho komorníka, aby se zabránilo nepříjemným otázkám. Nyní však předchozí faleš a vědomí, že Sebastian vstane, scházeli. Byl skutečně mrtvý.
Ciel si sedl na okraj postele a bez jediného pohybu sledoval bledou tvář. "Jak dlouho jsme byli oba mrtví?"
"Společně? Týden. Ty sám pouhé tři dny."
"Kdo se staral o dítě?"
"Já osobně. Mám znalosti z některých lidských knih, přišly alespoň k užitku."
"Kolik času mu ještě zbývá?"
"Něco takového nelze určit. Jeho matka vaše těla mě neznámým způsobem uchovala, tedy jeho čas k návratu je delší, než by bylo obvyklé."
"Kdo ho zabil?"
Valentinova reakce byla zpožděná o pouhou sekundu, přesto si mladý hrabě nedokázal nevšimnout.
"Co tě vede k závěru, že byl zabit?"
"Upřímně? Téměř nic, jen jeho slova, že vše 'nešlo tak, jak plánoval', a nyní mi to pouze potvrdilo tvé zaváhání. Takže nemarni můj čas hraním na nevědomost. Kdo?"
"Tvé schopnosti jsou nebezpečné, Ciele. S takovými z tebe bude silný démon. Ale odpověď na tvou otázku, byla to má žena."
"Věděl jsem, že démoni nechovají v povědomí vztahy nebo cokoliv podobného. Nicméně mě nenapadlo, že je možné dojít až k zabití. Ale nakonec není to tak, že bych já sám nebyl ochoten zabít příbuzného." Cielova ruka se přitiskla k chladné tváři. Jeho výraz se ani na okamžik nezměnil, jenže Valentine znal pravdu. Cítil jeho hněv a bolest.
"Věř mi, nikdo nebyl více zděšený, než já. Ale Arim si to tak přál. Bohužel, Lucrecia na city skutečně vůbec nehledí, pouze se drží skutečností."
Ciel pomalu vstal z postele. Jeho rty se krátce přitiskly na Sebastianovo čelo a dlaň sklouzla po hedvábných vlasech. Nenáviděl toho muže. Byl tak bezohledný, vůbec nechápal, jak se bude Ciel sám cítit, že jeho pocity budou stejné, jako démonovy v okamžik, kdy z tehdy dětského lidského těla vyprchal život. A přesto se veškeré plameny nenávisti dusily pod záplavou potlačených slz, jež byly symbolem přesně opačného citu.
Ve skutečnosti si byl jist, že Sebastian přesně věděl, jaké city se budou v jeho srdci bouřit. Znáš mě tak dobře, mon chéri. Ale nemohl jsi sám vydržet to utrpení. Rozumím ti, udělal bych totéž.
Valentine nikdy neviděl tak silný pohled. Snad mu na hrozivosti a důrazu dodávala i barva očí, která se zdála být tak netypická. A snad právě proto ho následující slova vůbec nepřekvapila.
"Budu si s Lucrecií muset promluvit důvěrně."

Sumimasen! Sumimasen! Já vím, že ty kapitoly jsou stále temnější, ale zkrátka mám pocit, že se sem teď příliš vtipů nebo drzostí nehodí. Nudíte se? Já doufám, že ne. Pár následujících kapitol možná nebude příliš napjatých, ale ten konec (už ho mám naplánovány :) ) by měl stát za to. Zároveň jsem uprostřed práce na menším vtipném příběhu ze současnosti, tak ho snad brzy někde vyvěsím.
Stále jste mi nikdo neřekl, jak se vám příběh líbí. Byli byste radši, kdybych udělala jen anketu? Je to na vás! ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!