Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXI.

8. listopadu 2017 v 7:09 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXI. - The Will of the new Soul (Vůle nové Duše)
Lucrecia stála před domem na schodišti. Její zlaté oči pozorovaly těleso na obloze, jehož světlo prozařovalo skrze hmotu, kterou by bylo možné nazvat mraky, stejně, jako to dělali lidé. Nikdy ji to nezajímalo, nicméně povšimla si, že světlo v Pekle a v lidském světě se zásadně odlišují. Jejich bylo chladné, spíše šedé, než bílé a dávalo zanikat ostrosti barev. Oproti tomu slunce se svou zlatou září téměř oslepovalo, dávalo lesk i žár. Přesto pro svět lidí by se více charakteristicky hodilo právě světlo temnoty.


Věděla, že se objeví. Slyšela jeho slova, cítila duši, která si zachovala svou lidskost. Tak křišťálově čistá, přesto temná. Plná bolesti, nenávisti, ale především síly a akceptace. Arim ji se svým výběrem nikdy nezklamal. Byl více než nadějným démonem, jeho moc rostla, ale s tímhle mládětem se zastavil na mrtvém bodě. I přes Lucreciinu absenci citů, stále v ní zůstával drobný střípeček mateřství a ten napovídal, že pro jejího nejstaršího syna obyčejný život skončil. Snad, pokud by byla člověk či nižší démon, by mu to i přála a dokonce záviděla výstup ze stereotypu. Takhle to brala pouze jako další fakt.
"Proč?"
Ten hlas se chvěl. Přeskakoval potlačovanými emocemi, jež bylo tak snadné vycítit. Co dělají lidé v takových situacích? Je lepší dívat se dotyčnému do očí, jinak bude mít pocit, že je ignorován. Lucrecia se za staletí naučila mnoho, a právě proto se nyní na chlapce ohlédla, ač k tomu neměla důvod.
"Respektovala jsem přání svého syna."
"Měla jsi mu v tom zabránit. Bylo zřejmé, že se pravděpodobně nevrátí."
"Pokud by nešel, zešílel by. Stal by se vraždícím strojem. A pravděpodobně by neušetřil ani vaše dítě."
Ciel polkl. Dobře chápal, proč se to stalo. Nicméně skutečnost, že se to stalo, se mu příčila. Vina byla na její straně, nikdy neměla dovolit, aby k tomu došlo. Avšak bylo to Sebastianovo rozhodnutí. S tím bastardem si to vyřídí, až se vrátí, ale nyní jeho rozum převažovaly city a nedovolovaly mu racionálně uvažovat. Byl to jeho partner, jeho jediný člověk v tomhle světě, jenž něco znamenal, který se změnil z pěšce na krále.
"Bylo to rychlé?" Snad jedině tohle vědomí by mu mohlo přinést trochu klidu.
"Rychlé ano. Bolestivé také. Pravděpodobně jedna z největších bolestí, které zažil. Pokud tedy nepočítám jeho čas ve sklepení s Flaresem."
Tak klidný tón, bez jediného zaváhání. Necítila nic. Ale ten chlapec ano. V skrytu ji jeho mysl uznávala za ten stoismus, ale srdce bylo příliš rozdrážděné na to, aby chápalo. Cielova rodina, matka, otec, teta, dokonce i Elizabeth nebo Francis. Byli pro něho důležití. Jenže ten jeden jediný muž znamenal všechno! A žena před ním zničila jeho - jejich - budoucnost. Věděl to, nyní ano. Dokázal by se odtamtud dříve či později dostat sám! Jen kdyby Sebastian žil.
Než si dokázal uvědomit, co vlastně činní, vyrazil proti Lucrecii. Byl hbitý, ale ne dost. Zatímco se jeho ruce měly zabořit do látky šatů a roztrhat ji na kusy, proťaly pouze vzduch. Lucrecie s elegancí vyskočila a přistála přímo proti němu pod schodištěm. Jakmile se zvedla z podřepu, oprášila své volány od zvířeného prachu a s lehkým zájmem ho pozorovala zpod přivřených víček.
"Přemýšlej, dítě. Nemohli byste být šťastní. Je o tisíce let starší, než ty. Před vámi jsou další tisíce, jež budete kvůli kontraktu, který nikdy nebude zrušen, muset strávit společně. Stále, ač nyní démon, tvá duše je lidská. Uvědomil sis někdy, jak vedle tebe trpí? Každý závan tvé vůně, přítomnosti, ho bude přivádět k šílenství a posilovat jeho hlad. Stejně je tomu tak s vaším dítětem. Jakožto démoni je pro nás toto utrpení běžné, ale pokaždé je na čas zmírněno duší, kterou pozřeme. A nyní odpověz upřímně. Dokázal by obyčejný, citlivý člověk jako ty, žít s vědomím, že tvůj partner přichází k tobě poté, co tiskl své rty k ústům někoho jiného?"
Cielův pohled znovu získal karmínovou barvu. Věděl, že to vše je pravda. Nikdy by nedokázal přijmout fakt, že Sebastian 'políbil' někoho jiného, ač by dobře chápal, že ne v takovém významu, jako líbal jeho samotného. Jeho sobectví mu ani nedovolilo do této chvíle myslet na to, jak by se démon v takovém postavení mohl cítit.
Místo toho všeho však vyřkl slova naprosto odlišná. "Chceš říct, že se ho mám vzdát jen pro tohle? Protože pro něho to bude lepší? Neznáš lásku, nevíš, jakou bolest, jaký zmatek působí. Ale já přísahal. Přísahal jsem, že ho nikdy nenechám jít, ani kdyby se měli všichni moji protivníci postavit proti mně. Ti, kteří nechají odejít někoho ze svého života jen proto, že to pro něho nebo pro ně bude 'lepší', nikdy nezažili skutečný cit. Jsem muž svého slova, neporuším ho!"
Cítil zvláštní horkost stoupající svým tělem. Spalovala pochyby a rozdmýchala hněv, kterého měl za poslední hodiny nastřádáno více, než dost. Téměř měl pocit, jako kdyby se kolem jeho nohou zvedal vítr. Nezastavil. Sebastian byl nejdůležitější, zachránil ho. A to nejen o jeho desátých narozeninách, ale i v okamžiku, kdy dal jeho životu znovu smysl. Ukázal mu cit, skutečný a nefalšovaný, strhl kamennou zeď. Miloval ho jako nikdo jiný.
"Příjmu to. Jeho i své utrpení, nenávist, pýchu, hrubost a žárlivost, cokoliv, co k našemu životu bude patřit. Ale už nikdy nechci slyšet, že ho mám nechat jít."
Lucrecia přizvedla obočí. Situace, která před ní ležela téměř jako obraz od nejlepšího malíře, byla hodna i její pozornosti. Jen málokdy byla příležitost ozvláštnit všednost dne takovým originálním způsobem.
"Co to má být?!"
Pozorovala chlapce, jenž zmateně popošel ke schodišti. Jeho zuřivost přetrvávala, nyní však doplněná o silnou dávku podráždění. Když se otočil, váza stojící na kamenném podstavci s tříštěním skončila na zemi v záplavě střepů.
Lucrecii se poprvé po staletích přizvedl koutek úst v náznaku úsměvu. "Tohle si nechejme pro sebe. Vyvolal bys pouze další pozdvižení." Rozhlédla se, "A také bude lepší jít dovnitř."
Aniž by ztratila gracii, vystoupila zpět ke vstupním dveřím a Ciela nepříliš ohleduplně prostrčila dveřmi. Jeho tichá, vzdorně dětská slova, ji podivuhodně okouzlila.
"Chci čaj. S cukrem nebo mlékem. A něco sladkého."
Než mu stihla připomenout, že prací její ani nikoho jiného není sloužit mu, už se jeho kroky vzdalovaly směrem k salonu. Sloužit pod kontraktem by bylo prospěšnější, pomyslela si, ale stejně zamířila k nikdy nevyužité kuchyni. Není vyhnutí, stejně bude nutné si s tím mládětem pohovořit.

Ciel seděl v koženém ušáku a třel si spánky. Znovu to udělal. Bez Sebastiana vedle sebe nebyl schopen zachovat svou skutečnou tvář, vracel se do arogantního a bezohledného Já a dělal si nepřátele na místech, kde o to ani nestál. Bylo to stejné jako v Cielově tolik živém snu. Jakmile jeho černý stín odešel, neexistoval důvod chovat se upřímně. Sebastian se stal jediným spínačem pro Cielovo srdce.
Dveře se tiše otevřely a vzápětí jimi prošla Lucrecia s tácem v rukách. Pokojem se šířila příjemně ostrá vůně bergamotu smíšená s nádechem sladké šlehačky na koláči. Ciel se ani nedivil, že koláč může být upečený za pět minut.
Mluvili dlouho a o mnoha tématech, většinou pouze z objektivního hlediska. Lucrecia Cielovi vysvětlovala, co se démonů týkalo, a Ciel jí nazpět poučoval o některých aspektech lidí. Nakonec se však rozhovor stočil i do jiných směrů, především týkajících se lásky a vztahů. Díky Lucreciině odstupu neměl Ciel potíž promluvit bez červenání. Přesto mu jaksi chyběla Sebastianova hravost, právě ta, která ho tolik zahanbovala. Jeho myšlenky se pomalu naplňovaly smutkem až do chvíle, kdy musela Lucrecia odejít. Jak zmínila, bylo načase nalézt nového kontraktora.
Ciel stále popíjel čaj a ukusoval dort (který nebyl špatný, nicméně do Sebastianova umění měl daleko), ale připadal si nepohodlně. Jeho zvykem bylo neustále mít něco na starost, ale tady, na neznámém místě, mimo dosah svých povinností, nevěděl co. Tohle skutečně nebyla vhodná chvíle na stavění domku z karet. Navíc byl stále trochu zmatený z událostí na schodišti.
Začal se probírat knihami. Nyní byl schopen vnímat text lépe a rychleji, než jako člověk, což mu zkracovalo čas potřebný k jejich prostudování. Navíc se jeho myšlenky toulaly i v jiných sférách.
Jejich dcera. Stále neměl možnost ji spatřit, ani zdálky a nesmírně ho to iritovalo. Z naprosto logického hlediska nebylo rozumné se k ní přibližovat. Cítil nepříjemný pocit prázdnoty v žaludku, který sladké nedokázalo zahnat a obával se následků, jež by mohl přinést. Raději by při pokusu, kolik jeho 'démon' vydrží, viděl zemřít cizího delikventa, nebo i významného šlechtice, ale ne ji.
Na opačné straně, kdy nastane okamžik vhodný pro setkání? Může to určit démon? Pro ně je sto let jako mrknutí oka, pro něho bude znamenat ztrátu celého jejího dětství. Byl ochoten na to přistoupit? Zdálo se, že je v bezvýchodné situaci.
Jeho prst přejíždějící po starém papíře se náhle zastavil. Na okraji stránky byly drobné poznámky a on přesně věděl, čí ruka pero vedla. Ještě více ho však překvapil obsah toho sdělení.
Jména. Čtyři dívčí jména ve sloupci, zapsaná černým inkoustem.
Rachel
Marissa
Rebecca
Charlotte
Byla to jména, která Sebastian navrhoval pro jejich dceru. Jedno z nich bylo lehce, téměř neznatelně podtržené, a to Rebecca. Ciel si byl jistý, že Rachel je tam pouze kvůli jeho matce, avšak on ani na okamžik neuvažoval, že by ji mohl pojmenovat po ní. Oproti ostatním, Rebecca měla skutečný zvuk. Už jen to jméno mu připadalo jako úder meče. Pro něho bylo rozhodnuto stejně, jako pro Sebastiana. Více nemusel přemýšlet o dceři neurčitými slovy. Stala se z ní Rebecca.

Stál přede dveřmi. Neschopen rozhodnout se, váhal. To, co se chystal udělat, se zdálo tak nezodpovědné a riskantní, Ciel měl strach. Obával se, co může nastat, pokud ty dveře otevře a nedokáže udržet své vědomí. Bál se, že někoho zabije.
Železo kliky ho studilo do dlaně. Stiskl zuby, oči pevně zavřené. A nakonec kliku zmáčkl.
Prázdný pokoj, pouze v jeho zadní části stála malá dětská postýlka, vedle ní nízká pohovka. Vysoké okno bylo jediným zdrojem tlumeného světla.
Ciel se pomalu blížil ke středu místnosti. Ta vůně... byla příliš silná. S každým krokem opojnější a agresivnější, rozzařovala jeho duhovky do ruda. Vzdálenost mezi ním a postýlkou se rychle zmenšovala a jeho pudy nedávaly prostor rozumu.
Marně se snažil vydržet, překonat hlad, který rostl, i touhu zabít, rozehnat mlhu před očima, jež zbarvovala celý svět krví. Cítil, jak se jeho zuby prodlužují, nehty na rukou zrovna tak a jejich barva se od prstů pomalu měnila v černou. Rudé zářící oči se upíraly do kolébky na drobné stvoření, jehož nevinná chuť měla zasytit jeho hlad. Čistá duše lidské bytosti, obyčejného člověka, jakých jsou na světě miliony.
Není to nějaký člověk.
Prsty odhodily přikrývku a drobné tělo se zachvělo, tiché zamumlání opustilo ústa dítěte.
Ne dítě, Rebecca.
Odehnal ten hlas znovu. Byl odhodlaný, nikdo ho nebude zastavovat od jídla, které si právoplatně zaslouží. Už nebude dál trpět, tohle bylo pravidlo: využít zdroj jídla, pokud je mu volně nabízen.
Je to Rebecca, ne nepodstatný člověk!
Cielův žhnoucí pohled opětoval pár velkých, rudohnědých očí, zvědavě sledujících, proč je ty ruce ruší ze spánku a zvedají. Věděl, co musí udělat. Jen přiložit svá ústa k jejím...
Je to moje dcera!
...
Rty se neškodně přitiskly na čelo. Ciel držel Rebeccu v náruči, sledoval její tvář a ruce, ale už ne hladovým pohledem. Jeho duhovky pohasly, zuby znovu měly normální tvar, pouze na jeho nehtech zůstal patrný vzhled démona. Nebyl zrůda, byl rodič. A představa, že před pouhým okamžikem skutečně málem pozřel duši své dcery, ho znechucovala i děsila zároveň.
Znovu se k Rebecce naklonil a stiskl jejich čela k sobě.
"Odpusť mi."
Dívenka ho zatahala za prameny vlasů a usmála se bezzubým úsměvem, vlásky stejné jako Cielovy jí spadaly do očí, ale Ciel nedokázal ten výraz oplatit. Jeho maska se bránila jakémukoliv projevu emocí. A on sám jí to nevymlouval.
"Bravo, chlapče. Nikdy jsem netušil, že bys byl takového výkonu schopen."
I přes tiché tleskání Ciel hlavu neotočil. Nespouštěl oči z dítěte, které si tolik přál vidět, ale nyní nedokázal cítit nic. Pouze ji znovu uložil pod deku a chystal se opustit pokoj.
"Nic jsem nedokázal. Jen to, co by měl udělat každý otec. Ochránit svou dceru, i před sebou samým."
Valentine se mu postavil do cesty a Ciel si všiml, že za jeho zády postává i Lucrecia. Zřejmě měli jeho ztrátu sebekontroly místo večerní partie šachů.
Tmavovlasý démon neustoupil a když se kolem něho Ciel pokusil protáhnout, hrubě ho za ruku přitáhl zpět.
"Odlož konečně tu masku, Ciele. Všichni zde víme, že tvé city vůči němu budou pouze sílit, pokud je budeš popírat. Tvé utrpení se bude stupňovat."
Valentinův hlas měl stejný účinek, jako Sebastianův. Uklidňoval a rozháněl pochyby, ale ne dostatečně.
"Nemluvil jsem o něm, ani nikom jiném."
"Nebylo to nutné. Je snad možné, že netušíš, jak se bolest zračí ve tvém pohledu? Jak je láska patrná v každém slově, jež o Sebastianovi proneseš? Před námi předstírat nemusíš, ač je to snad lidská přirozenost."
"J-já nemůžu." Zašeptal, avšak jeho slzy mluvily opačně. Začaly se řinout po tvářích a naplňovaly hruď vzlyky, o nichž ani netušil, že by se tam mohly skrývat, přesto se je nesnažil potlačit.
Klopýtl o okraj sedačky, když se snažil ustoupit od postýlky, jeho pádu zabránily Valentinovy ruce, které mu pomohly se posadit.
"Můžeš. Možná jsi nyní démonem, ale stále jsi lidská bytost a pokud se budeš snažit hloupě potlačit nevyhnutelné, zničíš sám sebe. A myslím, že nejsi takový hlupák, jako většina lidí, abys k něčemu takovému dospěl."
Ciel ucítil teplo objetí. Chtěl se bránit, ale namísto toho jeho ruce sevřely hnědé sako. Nikdy si nepřipadal tak hloupě a bezmocně, trapně i klidně zároveň. Ztrácel autoritu, postavení, ale nezáleželo mu na tom. Už nedokázal udržet ten tlak, jelikož... Ano, démon měl pravdu. Ztrácel sám sebe.
Jenže Valentinův hlas byl příliš podobný Sebastianovu, sako příliš měkké a objetí příliš přinášející falešné bezpečí.
"Proč mi tohle říká démon?" Podařilo se mu pronést mezi vzlyky, "Neměl bys se na mém utrpení živit?"
Tichý smích. "Jistě, jak můžeš věřit právě mně? Chápu tvé uvažování. Nicméně, i přes tvou nedůvěru, jsi syn, kterého démon nikdy nemůže mít. S lidskými vlastnostmi, citlivý a přitom tak silný. To tě bude po zbytek života odlišovat od všech naší rasy. Alespoň jednou bych si přál něco rozdílného."
Cielovo tělo se samovolně začalo zvedat. Valentine ho podpíral a pomáhal mu vstát. "Kam -?" Nedokončil větu, pouze sledoval, jak ho vysoký muž vede zpět ke kolébce. Věděl, že Lucrecia je stále u dveří, ale na tom mu v ten okamžik nezáleželo.
"Potřebuje tě a ty zase ji." Pronesl Valentine po krátkém okamžiku, kdy pouze pozorovaly dětskou spící tvář. "Ale není možné, aby to fungovalo, pokud své pocity zamkneš do klece."
Velké červené oči se otevřely a zkoumavě hleděly na muže ve výšce. Když se setkaly se Cielovýma, jejich barva také na krátký okamžik zažhnula. Ciel překvapeně zamrkal, ale dříve, než se stihl přesvědčit, že nešlo o přelud, Rebecčiny oči se zavřely.
Nebyl si jist co Valentine řekl jako poslední, ale vrátilo ho to do reality.
"Jsi vážně divný démon." Odvětil Ciel, hlas stále lehce zastřený slzami, "Staráš se o dobro ubohého kluka, děláš chůvu. Co jsi k čertu zač?" Na rtech se mu objevil lehký usměšek, který Valentine opětoval.
"Snad jsem se zrodil do špatné rasy. A nebo, jak by řekl Arim, I am simply one hell of a demon."
Světlo, které Ciel stále tvrdohlavě nazýval měsíčním, ač dobře věděl, že nic jako slunce nebo měsíc v Pekle neexistuje, ozařovalo temný pokoj a zanechávalo na jeho tvářích třpytivé cesty po osychajících slzách.
"Je podivné, že i slabost může přinést něco užitečného."
"Stále se učíš, ale jednu věc si dobře pamatuj: Nikdy neprolévej slzy dvakrát pro stejnou věc."

Zájem klesá, ale já píšu dál. :) Je to moje milovaná činnost a za žádnou cenu se jí nevzdám. ;) Tohle je mé malé výročí, jelikož jsem právě překročila stou stránku tohoto příběhu. Vzhledem k tomu, že jsem očekávala něco kolem čtyřiceti, je to skutečně nečekané.
Není co dále dodat, pravděpodobně už tyhle mé komentáře stejně nikdo nečte. Ale i tak díky za vás pár, kteří se tu stále objevujete. Mějte se
Alisha
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yackie Yackie | E-mail | 9. listopadu 2017 v 8:36 | Reagovat

Tahle FF je vážně zajímavá. Hltám každou kapitolu jedním douškem. Máš to luxusně promyšlené, i když se vždycky mírně pozastavím nad skutečností těhotného chlapce. Ale dokázala jsi,  že i takhle zvláštní téma může dávat naprostý smysl. Těším se na pokračování a doufám, že tento komentář vezmeš jako povzbuzení do další práce. Jen tak dál. :3

2 kuroshitsuji-fanfikce kuroshitsuji-fanfikce | 10. listopadu 2017 v 18:47 | Reagovat

[1]: Tohle beru jako to nejúžasnější povzbuzení, jakého se mi dostalo. Jsem vážně poctěna. Možná to působí nepříliš podstatně, ale ve skutečnosti je to nádherný pocit, když se někomu zalíbí má práce a dá mi o tom vědět. Skutečně děkuji moc za tvé ocenění, s pokračováním můžeš rozhodně počítat! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!