Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXII.

Středa v 7:13 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXII. - Fight me, lie me, convince me (Bojuj se mnou, lži mi, přesvědč mě)
Zásvětí
Krvavá hladina se uzavřela a celý kruh ztratil tvar, změnil se na obyčejnou kaluž. Sebastian si povzdechl. Mohl pouze doufat, že jeho snaha byla úspěšná.
Chess konečně dokázala vstát a nyní stála za jeho zády. Sebastian věděl, že cítí silný pocit triumfu, avšak v zásadě mu na tom nezáleželo. On sám měl stále ještě práci přes sebou.
"Jaké to je, démone? Vědět, že se nemůžeš vrátit a že tvůj milovaný chlapec bude po zbytek života trpět?"
"Pokud si přejete upřímnou odpověď, myslím, že tato možnost se zdá být uspokojivá."


"Cože?" Nechápavě nakrčila čelo.
"Můj pán je v bezpečí. Bude žít s naší dcerou. Nemohl jsem mu přát lepší osud. Oh, vy zřejmě narážíte na skutečnost, že jsem po smrti. Mohu vás ovšem ujistit, že je to potíž, kterou hodlám co nejdříve vyřešit." S jemnou úklonou se usmál a přešel blíže k ní.
"Myslíš si, že se odsud dostaneš?" Posměvačně se zasmála a opřela se o hůl, kterou vytvořila z viru jisker. Skutečně jí zřejmě nebylo tak dobře, jak se snažila vypadat. Jako každý člověk, opředena pavučinou lží.
"Pro pána, vypadá to, že jsem byl odhalen!" Výraz překvapení, který jí Sebastian ukázal, byl tak ironický, až musela zatnout zuby, jinak by pravděpodobně ztratila nervy. A komorník ji měl přesně tam, kde chtěl.
"Skutečně pořád nechápeš, o co tady jde?"
"Co tím míníte? Máte snad na mysli, že usilujete o pomstu na prostě osobní úrovni poté, co jste mi zjevila tak působivé obrazy? Ale, ale, nesmíte mne tak podceňovat, velice mě to zraňuje." Sebastian si skutečně užíval každý okamžik toho divadla. Jejich herecké schopnosti byly srovnatelné, avšak s tím rozdílem, že Chess byla příliš rozhozena situací na to, aby je použila.
"Pokud jste snad chtěla pomstu na mé osobě, nebylo nic snazšího než přivolat na pomoc někoho, kdo by dokázal splnit vaše nejhlubší přání."
Úzké oči se pobaveně přivřely. "Démona, například."
Chessin hněv byl téměř hmatatelný. Podlaha se několikrát silně otřásla v důsledku jejího propojení s okolím a několik kolem procházejících duší vyděšeně kleslo na kolena. Sebastianovy rty nepřestal zdobit úsměv.
"Vůbec není potíž ti porozumět, královno. A nebo bych měl raději říct... Berenice?"
Chess němě otevřela ústa, ale vzápětí se její tvář stala zraněnou a o mnoho let mladší. Byla znovu tou holčičkou, která viděla masakrování vesnice a sledovala, jak jistý démon rozpáral břicho nejlepší přítelkyni.
"Držela jsem její tělo a každou následující noc se budila s křikem. Stále jsem viděla tu krev, vnitřnosti a vrány živící se na nich. Nechápala jsem, proč jsem to přežila zrovna já. Ale později jsem se dozvěděla, že to přítel našeho houslaře byl tím odporným vrahem." Setřela z tváře slzu hřbetem ruky.
Tohle vše mu Chess ukázala, když se v souboji dotkla jeho krku, avšak s jedním podstatným rozdílem. Tělo, jež ve zjevené vizi leželo na zpustošeném spáleništi, nepatřilo její lidské přítelkyni, nýbrž Cielovi. Vzhledem ke skutečnosti, že i Sebastian se na daném místě nacházel v den příchodu smrti, jeho představa byla více než jasná.
Se stále nepřítomným pohledem, který se vyhýbal Sebastianovu, Chess pokračovala.
"Nikdy mě nenapadlo, že bych se s tebou mohla znovu setkat. Hledala jsem tě dlouhou dobu, ale jakmile jsi beze stopy zmizel, už v ten okamžik jsem tušila, že se nikdy neobjevíš. Prošel jsi, zabíjel, znovu odešel, jako letní vichřice. A náležitě jsi si to užíval."
"Byl to jen příkaz mého tehdejšího pána. Poslechl jsem, jako věrný pes, jímž jsem měl být. Ač připouštím, že loajalita a věrnost mají s kontraktem jen pramálo společného." Usmál se pobaveně.
Sebastian měl silné nutkání pohlédnout na stříbrné hodinky v kapse vesty, ačkoliv věděl, že v tento okamžik jsou jejich ručičky nehybné. Nebyl si jist, kolik času uplyne na zemi, zatímco on povede bezpředmětný hovor s plačící ženou. Skutečně začínal být nevrlý, nicméně nedával to nijak najevo. Jako skutečný gentleman, nehodlal urazit dámu.
"Nesnaž se ospravedlnit činy svým pánem!" Zakřičela Chess, "On nezabíjel, to ty! Tvá ruka prošla vnitřnostmi nevinných lidí, tvůj rudý pohled se propaloval těly zbrocenými krví a tvé uši poslouchaly nářek umírajících jako hudbu! Vzal jsi Margaret duši, osmileté dívce, která neznala život, i jejímu otci, který ti důvěřoval, jako vlastnímu synovi. Zemřeli v bolestech, kvůli tvé zábavě a potěšení. Máš snad pocit, že něco takového lze zkrátka opomenout?!"
To je ta potíž s lidmi a důvěrou, pomyslel si, když k němu královna se šustěním šatů přišla a prudce ho stáhla za klopy fraku k sobě.
"Znáš ten pocit, když někdo umírá před tvýma očima, a ty pouze bezmocně přihlížíš. Proč prostě nepochopíš, kolik jsem kvůli tobě trpěla, jak tě nenávidím!" Po tvářích jí stékaly proudy slz a země pod nohama se otřásala. Sebastian jen nehnutě stál, ponechával Chess v jejím hořkosladce vonícím utrpení a čekal. V této práci byli démoni skutečně zkušení. V čekání.

Peklo
Ciel seděl na svahu nedaleko domu Sebastianovy rodiny. Peklo bylo v zásadě příjemné místo. Žádný ruch, povinnosti, přítmí spojené s chladným světlem, které mu dodávalo pocit klidu. Jedna věc mu však scházela. Ruka, která by ležela vedle jeho vlastní, chladné prsty, jež by mohl uchopit a přitisknout ke tváři, vzápětí uslyšet tichý smích a ucítit teplo objetí.
Přemýšlel o tom, co mu Valentine řekl. Ztrácíš sám sebe. Je možné, že pokud se Sebastian nevrátí, on už nikdy nebude jako dřív? Ztráta ho zničí stejně, jako nedostatek vody rostlinu, rozdrtí jako padající kámen.
Rebecca ležela v koši vedle něho, pozorovala se zájmem oblohu nebo trávu vlnící se ve větru. Cielovi se zdálo, že jsou to léta od doby, kdy předjížděl prsty po svém břiše a cítil lehké pohyby uvnitř, které v něm vyvolávaly úsměv. Nyní měl pocit viny. Kvůli němu o tohle Sebastian přicházel. Ale znovu si vzpomněl na Valentina. Potřebuje tě. Tenhle muž byl skutečně nebezpečný kvůli svému přístupu. Nebylo by chytré si ho znepřátelit.
Rebecca natáhla ruce k němu a usmála se, na což Ciel reagoval zcela přirozeně - vyzvedl dívenku z koše a posadil ji na svůj klín. Připadalo mu, že roste rychleji, než obyčejné lidské děti, a stejně tak i její vývoj postupoval větším tempem. V tak raném věku se děti normálně nesmějí.
Uslyšel tiché kroky. Osoba, která přicházela, patřila podle pachu k Sebastianově rodině. Vzhledem k tomu, že tuto vůni často necítil, snadno odhadl, který nezvaný host přichází. Zbývalo mu ještě více než pět metrů k Cielovi, ale hrabě na něho i přesto zavolal. Věděl, že uslyší.
"Co chceš, Marcusi?"
Příchozí se na okamžik zastavil, ale vzápětí zrychlil a v příští vteřině seděl vedle Ciela. Ten mu však nevěnoval pozornost a místo toho Rebecce utrhl kousek trávy na hraní.
"Je mi velice líto, co se ti stalo, mladý hrabě."
"Tohle je důvod, proč jsi přišel?" Ciela překvapovalo démonovo chování. Měl pocit, že od prvního okamžiku Marcus neměl příliš kladné mínění o jeho a Sebastianově vztahu. Když se Ciel probudil, Marcus byl první, kdo se z domu stáhl a zmizel, pravděpodobně zpět do lidského světa.
"Nemohu snad vyjádřit lítost, když ji cítím?"
Ciel se ušklíbl. "Dám ti radu. Nikdy nikoho nelituj, protože on tebe také nebude. Vrazí ti nůž do zad."
"Moudrá slova. Na tak bezmocného chlapce, jakým jsi, máš očividně své zkušenosti."
Ciel po něm střelil pohledem. Pobavení v jeho hlase bylo nenápadné, přesto těžko přeslechnutelné. Tohle byl skutečně démon, jak si ho Ciel představoval. Takový přístup měl i Sebastian, ale ta doba skončila. A nyní neměl tu čest se stejným zvířetem, jakým býval jeho sluha.
Vzal Rebecce z ručky trávu a odhodil ji na stranu, na což dívka reagovala naštvaným nakrčením čela. Rudá očka se rozzářila a Ciel se neubránil zasmání. Vypadá to, že bude tvrdohlavá po něm. Místo zeleného stonku sevřela jeho prst. Nebránil se.
"Zřejmě jsi zažil málo, démone." Obrátil se zpět na Marcuse, "Protože tohle je základní pravidlo života."
Marcusův úsměv byl ledový, nicméně Ciela nevyděsila ani jeho příští slova. "Oproti tobě mám poněkud náskok, mládě. Schází ti pár století."
"Jistě. Ale mnoho velkých vynálezů vzniklo přes noc. Mít více času neznamená zažít víc. A bez urážky," Ciel věděl, že jeho oči nyní nabraly rudý třpyt, tak kontrastní oproti obyčejně královsky modré, "myslím, že jsi nikdy nemohl zažít utrpení jako člověk. A pokud snad ano, pak tvá síla ho akceptovat nebyla dostatečně silná."
Vstal a posadil Rebeccu na svou pravou ruku. Vítr mu čechral vlasy a společně se zářivou červení v jeho tváři vytvářel krutě vyhlížející obraz, podtržený jeho podobností s drobnou dívkou.
"Jsi více podobný člověku, než myslíš."
"Snažíš se mi něco naznačit?" Vypadalo to, že Marcus Cielovu poznámku příliš dobře nepřijal.
"Vůbec nic." Cielovi bylo na mladším z bratrů cosi podezřelé. Jeho chování neodpovídalo obyčejným standardům démonů, byl ještě emocionálnějsí a zranitelnější než Valentine. Nejpozoruhodnější mu však připadal fakt, že cosi skrýval. Ciel dokázal číst v lidech a u tohoto démona se jeho schopnost zdála stejně silná jako u kteréhokoliv člověka. Sebastian mu říkal, že právě nezájem lhát či zrazovat je odlišoval od lidských bytostí. Ciel se mohl pouze domnívat, že tento fakt možná neplatil na všechny. V opačném případě by to byla jen jeho představivost. Ale on se nemýlil, tím si byl více než jistý.
"Dobrá tedy. Ač jsi má slova zřejmě nevzal vážně, byla myšlena upřímně. Omlouvám se, pokud jsem rušil." Marcus se znovu usmíval, tentokráte přirozeně.
"Směl bych ji podržet?" Ukázal směrem k Rebecce, "Nikdy jsem tak malé dítě neměl v rukách. Chtěl bych znát ten pocit."
Ciel se zaměřil na Rebecčiny emoce. Učil se pomaleji, ale tohle byla jedna z prvních věcí, o které při učení s Valentinem požádal. A zcela jasně cítil její nevoli vůči jejich přísedícímu. Tento cit sdíleli.
"Není to dobrý nápad. Je příliš... křehká." Zkrátka do rukou se ti nedostane.
"Ah, chápu." Marcus paže znovu stáhl a Ciel ucítil nečekaný pocit úlevy. Něco až příliš skřípalo.
"Mám ještě plány, které musím dořešit."
"Jaké plány?"
"Myslím, že to tě opravdu nemusí zajímat."
Ciel vstal, bez dalšího vysvětlení se otočil k Marcusovi zády a rázným krokem vyrazil zpět k sídlu, nechávajíce lehce zmateného muže za sebou. Musím si na něho dávat skutečně pozor.
Přitiskl drobnou hlavičku blíže ke své hrudi a pohladil šedomodré vlasy. Přišel čas. Čas vrátit se do světa, kde krutost, bolest, nenávist a zášť byly denním chlebem,v němž zrada byla nejčastější čin a podlost vlastnost většiny.
Do lidského světa.

Londýn
Bylo to podivné, znovu procházet přelidněnými ulicemi hlavního města. Všechen ruch, křik, zmatek, ani v nejmenším mu to nechybělo. Oproti minulosti, kdy pouze nenáviděl neukázněné davy, nyní ho trýznily desítky pachů v jeho okolí. Vzhledem k hladu, který cítil, bylo téměř nemožné odolat pokušení a zachovat si klid nutný ke skrytí jeho skutečné podstaty. Proto se skrýval v oblečení shodném s tím, které měl v den, kdy zemřela jeho teta.
Rebecca zůstala s Valentinem. Ač se mu řešení nezamlouvalo, byl si vědom, že v rukách Sebastianova otce bude - poněkud paradoxně - nejvíce v bezpečí. Navíc nehodlal mezi lidmi strávit příliš dlouhou dobu. Bylo pouze nezbytné dostat se do jeho sídla, postarat se, aby vše bylo zajištěno pro budoucnost, a co nejrychleji spěchat zpět. Nemohl riskovat, že by se se Sebastianem stalo něco bez jeho přítomnosti. Už jen když seděl na posteli a tiskl mu chladnou ruku, cítil výčitky svědomí, že ho opouští. Jako kdyby toho nezavinil už dost.
Stáhl si čepici více přes oči, jelikož měl podezření, že by mohly začít měnit barvu, a takové přitažení pozornosti by bylo více než nežádoucí. Vypadal jako obyčejný chlapec střední třídy a snažil se podle toho i chovat - trochu neomalené chování, občas se s někým lehce srazit nebo naopak kličkovat. Nikdo není více nenápadný než dítě, které neopatrně utíká davem. Jeho tvář zůstane nepovšimnutá.
Dostal se až na okraj města, na němž se provoz konečně trochu uklidnil. Překvapilo ho, že vidí kolem tolik vojáků Jejího Veličenstva, ať už v centru, nebo na periferii. Je možné, že se odehrálo něco, o čem neměl tušení?
Zahlédl stát na kraji silnice prostě vypadající kočár. Byl to jeden z jednodušších, které nevzbuzovaly pozornost a bylo snadné se s nimi ztratit, pokud byl dotyčný sledován. Právě k němu se Ciel vydal a doufal, že ho drožkař bude ochoten odvést z města.
"Hej, ty!" Zavolal na něho, zatímco přecházel na druhou stranu silnice, "Jsi ochoten mě odvést?" Mohl sice běžet, jako to dělával Sebastian, ale obával se nápadnosti. Navíc stále nevěděl, kde leží jeho hranice.
Muž si ho změřil a pobaveně se usmál. "Skrček jako ty těžko bude mít na zaplacení a já nejsem charita. Zadarmo nikam!"
"Mužů ti zaplatit dvojnásobek tvojí obyčejně požadované ceny. Ale musíš jet ihned!" Zavrčel Ciel netrpělivě. Vážně neměl zájem se handrkovat a ztrácet čas s hlupákem, jenž si myslí, že on bude vládnout cestám se svým kočárkem pro panenky.
"A kde bys asi tak ty vzal takový peníze?" Sklonil se k Cielovi a zašklebil se na něho. Mladý hrabě cítil, jak mu z úst páchne alkohol, a vyvolávalo to v něm silnou nevolnost. Bohužel neměl příležitost si vybírat.
"I když to tak nevypadá, jsem šlechtic. Určitě už jsi slyšel padnout jméno Phantomhive a dobře víš, že není dobré se s nimi zaplést. Takže ti radím, rychle jeď, kam potřebuju."
Drožkař na Ciela krátký okamžik zíral, ale vzápětí se mu oči rozzářily. "Ty jsi Phantomhive? Ciel Phantomhive?!"
Ciel nechápal, proč má muž druhé Vánoce z jeho jména a jak je možné, že byl schopen ho se jménem tak rychle spojit. Mohl být kdysi zapletený s podsvětím? V takovém případě by představoval problém. Ciel se už chystal ucouvnout, když muž začal hlasitě křičet.
"Hej, vy tam! Ciel Phantomhive je tady! Dělejte, než uteče, našel jsem ho! Našel jsem toho malýho bastarda, o kterýho královna tak stojí! Tak na co čekáte?!"
Vypukl chaos. Vojáci stojící nejblíže se rozeběhli přímo k nim, každý z nich na mladého hraběte mířil puškou. Mnoho lidí se snažilo prodrat kupředu a dozvědět se, co se ve skutečnosti děje, zatímco další si nechtěli nechat způsobit újmu a raději mizeli ve vedlejších ulicích. Drožkař chytl Ciela kolem pasu a sevřel mu ruce za zády.
"Co má tohle proklatě znamenat?! Hned mě pusť, ty parchante! Jsem Ciel Phantomhive, nemáš právo se takhle chovat, za to zaplatíš!"
"Pusťte ho, půjde v klidu." Z hloučku nově příchozích se vynořil vysoký muž v klobouku a dlouhém plášti, s výrazně neupravenými vousy na tvářích.
"Randalle! Co má tohle znamenat?!" Ciel se obrátil na vrchního inspektora Scotland Yardu, zatímco jeho pohled zmateně i rozhněvaně zároveň těkal od pušek k vojákům a jejich okolí. Nerozuměl ničemu.
"Hrabě Phantomhive, ve jménu Jejího Veličenstva královny Viktorie jste zatčen pro velezradu a spolupráci s podvratnými živly londýnského podsvětí, stejně jako obchodování s pašovaným zbožím. Žádám vás, abyste neodporoval a odešel se mnou v klidu. Jinak tito vojáci nebudou váhat použít zbraně."
"Co je tohle za hloupost?! Jistě, že spolupracuji s podsvětím, je to funkce, kterou mi královna sama dala! Ale nikdy jsem se neúčastnil jejich obchodů přímo, tohle obvinění je vykonstruované!"
"Přestaňte lhát, vysmíváte se snad Jejímu Veličenstvu svým popíráním?" Randall na něho znechuceně hleděl. Jeho pohled mluvil za vše: Věděl jsem, že se to stane.
Ciel stále nechápal, co se vlastně stalo. Týden nebyl ve městě a je proti němu vzneseno obvinění takového významu? Ten, kdo tahá za nitky, musí mít ohromný vliv. Jenže on nesměl zůstat ve vězení, nemohl se nechat chytit. Dostat se do sídla se náhle zdálo mnohem těžší, nepochybně bude v obležení. Dostat se vůbec z paží toho opilce. K čertu, kdyby dokázal víc!
"Znovu vám radím, abyste -"
"Aaah!" Randallův následující proslov přerušil výkřik jednoho z vojáků. Jeho zbraň ležela na zemi, zatímco ruku měl zkroucenou ve zcela nepochopitelném úhlu. S naříkáním klesl na kolena.
Vzápětí další z mužů padl do prachu silnice. Stejný proces, ale postižená byla jeho noha. Jeden po druhém padali vojáci k zemi, až zbylo posledních pár nebožáků, kteří měli sto chutí raději utéct.
"Co to znamená, Phantomhive? Co jsi jim udělal?!"
"On nic, dráhy inspektore. Tohle dítě je příliš slabé, neublíží bez svého věrného psa nikomu." Pronesl měkký ženský hlas, "Nevarovala jsem tě, malý hrabě? Na tohle ještě nestačíš."
Všechny pohledy se obrátily ke střeše, z níž seskočila černovlasá žena. Její oděv byl stále stejně pobuřující, jak si ho Ciel zapamatoval, a dokonale ladící s její povahou i úsměvem.
"Naren! Co tady děláš?"
"Zachraňuju ti kůži. Můj otec dokáže být nedobytný, nedal jinak, než že tě budu sledovat. Takže," s ladnou elegancí přešla doprostřed značně prořídlého kruhu a usmála se. Ciel zahlédl lehký záblesk v jejích očích. Skutečně to milovala. "dáme se do práce?"
Zaznělo několik výstřelů a v Narenině oděvu se objevily malé otvory, látka prosakovala krví. Všichni na ni šokovaně upíraly oči a Naren si tu pozornost patřičně užívala. Ciel téměř čekal, jestli nezačne tančit. Namísto toho úsměv odhalil ostré tesáky.
"Pojďme si hrát."
V krvavém chaosu plném křiku, který Naren vzápětí rozpoutala, dokázal Ciel na její pokyn nepozorovaně zmizet. Utíkal neznámými zadními uličkami a průchody, skrýval se před policií, jako krysa ve stoce. Aniž by měl tušení, kdo se mu chystali zničit život. Díky Naren byl na chvíli bezpečí, ale byla jen otázka času, kdy začnou kvést klepy o hraběti spojeném s ďáblem. Byla příliš neopatrná a impulsivní.
Ale Ciel se nedokázal schovávat věcně. Netrvalo dlouho a zpráva o uprchlíkovi ve městě se rozšířila, hlídky byly posíleny a jeho krycí oblečení znaly všechny domy. Na rohu dvou hlavních ulic, kterým se nemohl vyhnout, ho spozorovala skupina dětí, které, zcela netušíce, co právě provedly, zavolaly na nedaleko stojící skupinu vojáků. Útěk začal nanovo.
Cielovi docházel dech. Díky tomu, že se stal démonem, jeho výdrž byla mnohonásobně větší, ale ne dostatečně na to, aby dokázal utíkat několik hodin v kuse. Sotva se držel na nohou, všechny vůně duší ho rozptylovaly a znemožňovaly uniknout alespoň do relativního klidu.
Opřel se o zapadlé dveře jednoho z domů. Slyšel, jak se pronásledovatelé blíží, rychleji než dřív, ale už neměl sílu utíkat. Omlouvám se, Sebastiane. Rebecco, odpusť mi.
Dřevo za jeho zády povolilo. Ledová ruka mu překryla ústa a zabránila ve výkřiku, zatímco jiná paže ho vtáhla do domu. Obklopila ho naprostá temnota.

Tak další kapitola je tady. Chci jen upozornit, že Sebastian je pořád démon, nehledě na to, jaké city chová k Cielovi. V příští kapitole uvidíte jeho horší stránku, řekla bych. :)
Vydat tuhle kapitolu bylo dost těžké, protože od včerejška mám horečku a je mi vážně špatně. Ale zkrátka jsem vás nemohla zklamat. ;)
To bude všechno. Raději se teď pokusím co nejdříve dostat z postele (vážně to nesnáším). Mějte se!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!