Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXIII.

22. listopadu 2017 v 7:35 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXIII. - The Horse takes The Queen (Kůň bere Královnu)
Londýn
Ciel zápasil s rukou před ústy, marně se ji snažil strhnout. Netušil, co to má znamenat. Musel něco přehlédnout, někoho! Pokusil se svému únosci vysmeknout, ale jeho zápěstí sevřela druhá paže a pevně je držela před ním. A vzápětí si uvědomil jednu věc. I se svou slabou silou, nyní jako démon se průměrnému člověku dokázal vykroutit. Stál tedy proti extrémně silnému jedinci, nebo proti nelidské bytosti.
Cítil chladné prsty a dlouhé nehty zařezávající se do jeho bledé kůže, nicméně v budově panovala příliš velká tma na to, aby dokázal cokoliv rozeznat. Nadále bojoval až do chvíle, kdy se mu o tvář otřely vlasy a ozval se skřípavě šeptavý hlas.


"No tak, hrabě. Přeci se chceš dostat do svého sídla, ne do vězení. A pokud možno nechceš využít mých komfortních dopravních prostředků, předpokládám?"
Undertaker! Ciel si nebyl jistý, zda si oddechnout, či dostat ještě větší strach. Ač byl Undertaker Smrtka, byl také spojka podsvětí a nepochybně by se mu pozitivní uznání od královny hodilo. Mohl tedy Ciela unést ze dvou důvodů: záchrana a profit. A mladý hrabě neměl tušení, který z nich to je.
"Nekřič, hrabě."
Ruka se pomalu odtáhla a Ciel měl znovu možnost se volně nadechnout. Vší silou se držel, aby nemusel začít kašlat. Tyto situace jeho astmatu neprospívaly. Počkat, zarazil se, mám vlastně ještě astma, když jsem teď démon?
Undertaker mu nedal čas na zvážení odpovědi, jelikož v dalším okamžiku vedl chlapce k jedné z rakví v zadní části místnosti. Odklopil víko, chvíli cosi hledal, až se nakonec obrátil zpět k Cielovi. Znovu ho chytil, tentokráte v pase, a vyzvedl ho do výšky.
"Hej! Co to k čertu děláš?! Hned mě pusť!" Ciel syčel a začal kopat, ale hrobníkovy ruce ho nemilosrdně uložily do malého dřevěného prostoru. Jeho tvář vyhlížela vážně, což Ciela děsilo ještě více než skutečnost, že leží v rakvi.
"Pokud nechceš v téhle pro živé nepohodlné posteli odcházet, dobře ti poradím. Nehýbej se, téměř nedýchej a za žádnou cenou nevydej zvuk. Jinak," rty se mu roztáhly zpět do psychopatického úsměvu, když si dlouhým nehtem poklepal o dolní ret, "mám jednu vytvořenou přesně na míru pro tebe. Stačí ji donést."
Nad Cielem se uzavřelo víko. Tiché chrastění mu napovědělo, že pokud by nyní Undertaker odešel, mohl by pouze křičet o pomoc a zřejmě by se z mrtvolně páchnoucího kusu dřeva nikdy nedostal. Rozhodl se následovat pokynů šílené Smrtky a co nejlépe zachovával v naprosté temnotě a stísněnosti klid. Zavřel oči a stejně jako Sebastian se snažil zlepšit svůj sluch, aby zaslechl něco více, než svůj dech a šustění látky o dřevo. Jeho snaha neměla velký úspěch.
Vydechl a uklidňoval bušící srdce. Mrtví mají skutečné štěstí, že netuší, v čem po své smrti leží, natož - zašklebil se - kam se po ní dostanou. Dvojité štěstí.
Takhle se cítil Sebastian po tom, co byl 'zabit'. Jako sirka, nacpaná v příliš malé krabičce, dohořelá a zapomenutá. Ta myšlenka mu opět vyvolala v hlavě představy jeho komorníka, stojícího na kraji krvavého jezera s rukou odhodlaně napřaženou před sebe. Ciel zaťal zuby, když znovu cítil bezmoc, která se mu rozlévala tělem jako olovo. Proč když ničil životy jiných, bylo to v pořádku, ale pokud nyní přišlo na ten jeho, cítil takový hněv? Protože dříve jsem neměl nic, co bych chránil. Nic nebylo důležité.
Představa dítěte čekajícího doma pro něho byla stále tak nepochopitelná. Bylo to hloupé, přijal bez otázek existenci démonů, Smrtek, snad i andělů nebo jiných potvor, ale dítě se zdálo mimo tento svět. Láska se zdála mimo tento svět.
Natolik se zabral do svých myšlenek, že málem neslyšel nové hlasy v obchodě. Nyní ale byly zcela zřetelné a rozhodně nepronášely nic, co by se mu líbilo.
"Hledáme tady kluka, hraběte, i když tak nevypadá. Běžel kolem tvého obchodu. Viděl jsi ho?" Hlas byl hrubý a mužský, bezpochyby patřil některému z vojáků. Ciel slyšel více kroků, předpokládal tedy, že jsou minimálně dva, jelikož Undertaker nemíval ve zvyku přecházet. Opatrně se nadechl. Ucítil tři rozdílné pachy a jeden podivně nevýrazný. Aniž by příliš přemýšlel, poslední přiřadil hrobníkovi. Vojáci tedy byli tři. Ještě horší, než čekal.
"Rád vás vítám ve svém málem království. Přáli byste si stát se mými nejnovějšími zákazníky? Jistě bych pro vás našel nějaké pěkné zboží za dobrou cenu, hehehe."
Ciel se ušklíbl. Undertaker ze sebe dokázal dělat hlupáka a pomatence jako nikdo jiný. I mladý hrabě mu na to skočil, proto si byl jist, že pro něho nebude potíž zbavit se těch tří slídilů.
"Řekl jsem, že hledáme tohohle kluka. Byl tady?"
"Chtěli byste raději lože vyložené saténem, hedvábím nebo taftem? Doporučil bych černou, ale v poslední době jde spíše na odbyt červená -"
"Nehraj si s námi! Jestli ihned neodpovíš, necháme tě zatknout, rozumíš?"
"Ale, a kdopak by podle vás královně udělal tu nejkrásnější rakev? A především, kdo by se stal jejím novým informátorem? Koneckonců, o svého Hlídacího Psa už přišla, hehe."
Ciel věděl, že ho hrobník úmyslně provokuje, ale udržel své emoce a nadále zachovával nehnutou pozici.
"Informátor? Ty? Ha! Jsi jenom blázen s rakvemi, který si povídá s mrtvolami. Nikoho takového by Její Veličenstvo nepoužívalo na ochranu svého státu."
"Skutečně?" Undertakerův tón byl pobavený, Ciel ho téměř viděl, jak leží na svém stole udělaném z bedny, a s šíleným úsměvem sleduje ty tři pitomce před sebou. Zaslechl šoupání nohou, zcela jistě nervozitou. Perfektní.
"Pak byste se přeci jen rádi stali zákazníky šílence s rakvemi? Věřte mi, tyhle rakve jsou tak pohodlné, že když je jednou použijete, už z nich znovu nevstanete. Hehehehe!"
Hlasitý úder Cielovi prozradil, že Undertaker se právě zhroutil smíchy nad vlastním dvojsmyslem, a tiše si povzdechl. Jenže ne dost tiše.
"Co to bylo?"
"Nevím, ale slyšel jsem to. Z té rakve v rohu."
Proklatě! Cielovy oči se rozšířily hrůzou. Neměl kam utéct, nemohl se pohnout a pravděpodobně ho v nejbližší minutě naleznou vojáci. Měl ještě jednu zbraň, ale nechtěl ji použít. Neuměl ji stále zcela ovládat.
"Otevři to!" Vojákova ruka přistála na víku, až sebou Ciel škubnul. Stále však ležel bez hnutí jako mrtvola, o níž si tolik přál, aby se jí nyní mohl stát.
"Hehe, ale s radostí. Menší prohlídka v realitě je lepší než všechna slova. Tak pojďte, přátelé."
Zešílel?! Ciel doufal, že se je Smrtka pokusí zastavit, ale plány nepokračovaly, jak si přál. Očekával nejhorší.
"Nebylo by pěkné mít názornou ukázku i se sympatickým nebožtíkem? Bohužel, tuto radost vám neposkytnu, snad něco více živého?"
K čertu s tebou! křičel Ciel v duchu a co nejpatrněji se pootočil na bok, aby byl připraven alespoň kopnout prvního z vetřelců do tváře. Undertaker je skoro pobízel, aby tuhle zatuchlou krabici otevřeli a našli hraběte, připraveného v balicím papíru jako dárek, který by s úsměvem křičel 'Překvapení'. S nenávistným hněvem Ciel pevně zavřel oči a čekal.
Skřípání dřeva se zdálo být nekonečné, až náhle ustalo. Ciel přes sevřené oči nic neviděl, ale neměl pocit, že by se cokoliv změnilo. Pomalu zvedl pohled zpět. Víko bylo na svém místě, ani se nepohnulo. Slyšel Undertakera přímo nad sebou, když pochopil. Ten bastard.

Peklo
Několik šachových polí puklo a zvedlo oblaka kamenného prachu. Chess - vlastně Berenice - stále svírala Sebastianův frak a její ruce se začínaly s rostoucím hněvem nepříjemně rozpalovat. Sebastian tušil, že každou chvíli látka chytne plamenem, což by bylo poněkud nepříjemné. Proto její dlaně opatrně uvolnil.
"Poté, co mi bylo umožněno pochopit cit lásky, mnoho událostí mého života začalo postrádat jistou část logiky a principů, jež jim byly přiřazeny. Bohužel však nemohu říci, že bych jich litoval, to by byla skutečně nehorázná lež."
"Proč alespoň jednou nemůžeš lhát?!" Berenice udeřila pěstí do Sebastianovy hrudi, ale účinek její rány byl téměř neznatelný. Sebastian cítil, jak žena ztrácí vůli bojovat, a její energičnost společně s arogancí se rozplývaly v slzách. Tohle děvče si přálo jedinou věc. Konec.
"Stačí říct, že lituješ. Přiznat, že jsi zrůda, odporný vraždící stroj bez vůle a morálky, který udělá cokoliv pro svou odměnu. A především," couvla několik kroků, aniž by přerušila oční kontakt, a stáhla z vlasů svou ozdobnou sponu, kaštanové prameny se rozlévaly kolem jejích ramen, "zůstaň mrtvý."
Sebastian se bez potíží vyhnul letícímu šperku, ale vzápětí byly jeho ruce staženy za zády silným šlahounem. Když se pokusil vysmeknout a zpřetrhat je, další část rostliny mu podtrhla nohy a pevně se omotala kolem kotníků, čímž byl přinucen klesnout na kolena, vzápětí pokračovala ke krku. Spona s květy cizokrajné kaly se vznášela vedle jeho hlavy, stonky vyrůstající do nečekané délky z okolí modrých květin a hrot tlačící na Sebastianův levý spánek. Berenice i přes své slzy vypadala znovu impozantně.
Démon se tiše zasmál. "Skutečně působivé. Mám však pár věcí, jež bych vám rád sdělil, než použijete tento bezpochyby podivuhodný nástroj k mému zajisté uspokojujícímu utrpení. Berenice, smím vás tak oslovovat? Konal jsem, jak mi bylo uloženo a nyní mohu pouze žasnout nad přemýšlením lidstva. Tvrdíte, že jsem zrůda bez vlastní vůle. Ovšem odpovězte prosím na mou následující otázku." naklonil hlavu ke straně, "Kdo byl ten, jenž vydal příkaz ke zničení vaší vesnice, vašeho poklidného života? Nikoliv démon, jelikož bezcílné vraždění není naším cílem. Byl to člověk. Prostá lidská bytost, muž, jako kterýkoliv jiný, jako váš či Margaretin otec. Nicméně vy nevidíte příčinu, pohlížíte pouze na následek, jenž vám více než jasně předkládá jednoduchého a dostupného viníka. Prozraďte mi, kdo je tedy skutečné monstrum? Nikdy jsme vás k žádnému z těchto činů nepřinutili, všechna rozhodnutí byla vaše a pouze vaše. Pokud pes kousne, je na vině zvíře, nebo pán, který vydal rozkaz 'Trhej'?"
Ciel mu řekl, ať porazí ženu, jež stojí mezi nimi a jejich dcerou. A on za skutečnou porážku rozhodně nepovažoval pouze fyzickou újmu.
"D-dost! Nesnaž se ospravedlnit! Ty jsi vinen, musíš být!" Hlas se jí třásl. Napřáhla ruku a sevřela prsty v pěst. V odpověď se smyčka kolem Sebastianova krku znovu utáhla. On tomu však nevěnoval pozornost.
"Zabíjíte se navzájem, šplháte po hromadách mrtvých těl ke svému vítězství a neváháte použít i ty nejnižší prostředky. Lži, klam, bodnutí do zad, ale vzápětí označíte za vraha vašeho nejbližšího. Lidé udělají cokoliv, aby si zachránili svůj nebohý život. A stvoření jako já pouze žasnou nad vaší hloupostí, poskytujete nám pobavení a rozptýlení. Jste pro nás fascinující, jelikož nedokážeme nic podobného vašim činům."
Berenice netušila, jak dokázal pouta zpřetrhat, náhle však stál za jejími zády, zelená rostlina ležela v kusech před ní a jeho šeptavý hlas pronášel až příliš přesvědčivá slova. Sebastian věděl, že jen málokterý člověk dokáže odolat našeptávání démona. Byli tak slabí a důvěřiví.
"To vy jste těmi, kteří stvořili démony, pro své vlastní potřeby moci. Tedy zvažte svůj závěr, Berenice Daren." Přes rty mu přeběhl úsměv, "Kdo je zrádcem, jenž je hoden vašeho hněvu a pomsty?"
Sebastian věděl, že by stačilo říci, co si přála slyšet. Omluvu, lítost, smutek. On měl ale jiné plány.
"Jistě vás paměť nezradila a vzpomínáte, jak nesnesitelné bylo vaše utrpení, když drahá Margaret opustila svět. Nyní je v lidském světě chlapec, který zažívá bolest totožnou. Přejete si trestat mne, nicméně nejvíce zraňujete nevinné dítě. Jste snad lepší než ostatní?"
"Tvůj pán rozhodně není nevinný, na to zabil příliš mnoho osob a zničil životy desítkám dalších lidí."
Sebastian kolem ní procházel jako šelma v kruhu, vědomě ji znervózňoval a nyní se mu na tváři zjevil pobavený úšklebek. Jen stěží potlačil zachechtání. Jak jsou předvídatelní. Běží vstříc porážce s otevřenou náručí.
"Se vší úctou, madam, bych si dovolil použít vaše předchozí slova: Kdo vám dal právo ho soudit?"
Berenice sevřela rty a hněvivě mu pohled oplácela. Potíž byla, že neměla jak odpovědět.
"Už jen sama skutečnost, že jste se jmenovala do role královny, není toto ukázkový a dokonalý příklad nadřazenosti?"
"Využívám sílu, k níž mám přístup, na to, abych z tohoto světa udělala lepší!" Zasyčela ostře, ale démon cítil, jak zoufalá ve skutečnosti byla. Sebastian ničil její tvrzení a ideály, jeden po druhém je proměňoval v prach, který s pobavením odfoukával ze své dlaně. Brzy by byl schopný ji dostat do stavu, v němž by i ona souhlasila s uzavřením kontraktu. Zcela rozbil podstatu lidské víry, ukázal pravdu, na níž většina z nich nebyla připravena. A nyní mu stačilo jen drobné postrčení.
"Oh, odpusťte mou neomalenost. Jistě, vaše dobrota. Ta lidská arogance, vykonávat nezištné dobro, aby na ně ostatní pohlíželi obdivně, aby se činy staly jejich chloubou. Jste skutečně tou ženou, jíž jste si přála být? Vaše snaha o vykoupení je pozoruhodná, proč tedy neudělat jeden další krok? Učiníte chlapce šťastným, zachováte svůj svět pro příchod drahého syna - vezměte v úvahu, že má přítomnost ho v opačném případě zničí - a navždy zůstanete tou milou ženou, kterou si přejete být. Vaše přání dojde naplnění, váš závoj zůstane spuštěn. Vyberte si, Berenice."
"Ne, tohle není pravda. Já... dělám to pro ostatní! Nejsem povýšená, někdo tu roli převzít musí! Chci jim všem pomoct! To ty moji snahu ničíš, jsi zlo!"
Sebastian se na okamžik zastavil. Přešel k Berenice, které spadaly vlasy do sklopené tváře a skrývaly slzy kanoucí po tvářích. Sebastian její hlavu ukazováčkem pozvedl a donutil ji hledět do svých hypnotizujících, temných očí. Tvář mu zdobil lítostný úsměv.
"Pocit viny je silná motivace. Nicméně musím vás zklamat, nic nemění na tom, že chcete ulevit pouze a jen své duši s využitím jiných."
Vliv jeho slov byl větší, než čekal. Zlomit ji bylo tak snadné, téměř nudné. Na Ciela by taková slova nikdy vliv neměla, dokázal by se s hrubostí postavit proti němu a uznat veškerou černotu své duše s praktickou hrdostí, až by se Sebastian zachvěl při jeho slovech. Arogantní a sebejistá žena, která stála proti němu a jeho pánovi na začátku, nyní klesla na kolena, jako modlitbu opakujíc slova, o nichž byla tak hluboce přesvědčena.
Právě toto byl důvod, proč démoni nejčastěji nalézaly zraněné oběti, byli jako mrchožrouti, paraziti zneužívající bolesti a zoufalství, o to více, pokud je dotyčný akceptoval a dovolil jim vrýt se do duše, která měla být pozřena, jako tomu bylo u Ciela. Nikdy by tyto postupy znovu neuplatnil na svém partnerovi, avšak jeho okolí mu mohlo být lhostejné. Zničí se lidé navzájem, nebo s pomocí 'nadpřirozených bytostí'? Jejich konec bude tak jako tak nevyhnutelný. Pro ochranu Ciela byl ochoten učinit cokoliv.
Sklonil se k Berenice stejně, jako kdysi k Cielovi, bez sebemenší známky respektu a s drzým úsměvem. "Jen odpovězte, královno. Volba je pouze vaše."
Mladý pán mu dal rozkaz. A on ho nehodlal zklamat.

Londýn
Rakev měla dvojité dno. Zatímco Undertaker popisoval všechny výhody a benefity 'celoposmrtného lože', Ciel vynakládal veškeré úsilí na to, aby nechtěl falešnou desku vyrazit. Hrobník si z něho dělal očividnou legraci a ač to vojáci netušili, byl to právě on, kdo byl příčinou Undertakerova nastavitelného smíchu. Za tohle mi zaplatí.
Po nekonečných deseti minutách vojáci zděšeně odešli. Smrtka jim uštědřila více než hrozivý pohled na jejich budoucí ubytování, takže téměř zapomněli, proč vlastně přišli.
Když se dno konečně zvedlo, Ciela naplnil pocit, jako kdyby se znovu narodil.
"Už nikdy se tam nehodlám vrátit, ty šílenče. Nikdy, natož pro tvoje pobavení." Zhluboka dýchal méně zatuchlý vzduch a škrábal se ven, s čímž mu nakonec znovu pomohly Undertakerovy ruce.
"Jsi nevrlý. Vypadá to, že jsi toho v poslední době moc nenaspal. Živé sny, hm?"
Ciel se podezřívavě podíval na znovu vysmátého hrobníka. Kolik toho mohl vědět? Jak ho znal, tak více než dost. Nicméně hádat se s ním nyní o cenu by byla ztráta času. Musel se co nejrychleji dostat do sídla. Situace spěchala o to více, že netušil, v jakém stavu svůj dům nalezne. Mohl pouze věřit ve schopnosti věrných služebníků. Ale když už se ocitl zde...
"Víš něco o tom, co se teď v Londýně děje? Kdo je za tím vším?"
"Hm, snad bych i mohl, hehe. Ale co můj prvotřídní smích?"
"Poskytl jsem ti pobavení až příliš! Odpovědi jsou to jediné, co dáš dnes ty mně. Takže?"
Undertaker se opřel o ruce v dlouhých rukávech. "Božínku, tvoje povaha se se stránkou démona ani trochu nezměnila, co? Ale musíš se lépe hlídat, hrabě. Poněkud mi tady... záříš."
Ciel zavřel oči s kočičími zornicemi a uklidňoval své nitro. Všechny tyto aspekty mu přinášely více potíží než užitku. "Kdo je ten, který tohle královně řekl?"
Hrobník začal mluvit, zatímco zapaloval svíčky. Zároveň odložil i svůj dlouhý plášť s kloboukem a dovolil tak ve skutečnosti velice štíhlé postavě spatřit světlo světa. Ciel byl překvapený, nakolik se podobal Sebastianovi.
"Nevím nic konkrétního, pouze, že se jedná o šlechtice. Objevil se asi před rokem a od té doby se držel královně blízko po boku. Zajímal se o vše, co se podsvětí týkalo, tebe nevyjímaje, hrabě. Nikdo ho neviděl, nezná jeho zaměření, ani to, jak se dostal k titulu. Ani někdo jako já není schopen zjistit jeho skutečnou totožnost. Nicméně je bez pochyb, že na útok se chystal dlouho." Usmál se, zatímco hleděl do plápolajícího plamínku nostalgickým pohledem, "Déle, než si dokážeme představit."
"Má špehy? Nebo jakékoliv prostředky informací?"
"Ne, všechno si zprostředkovává sám. Přesto se ve společnosti nikdy neukazuje. Alespoň se to tvrdí. To je vše, co ti můžu říct."
Undertaker odhrnul stříbrné vlasy dozadu a dovolil pichlavým zeleným očím vyhledat Ciela. "Možná nebudeš chtít pravdu ani znát, hrabě Phantomhive."
"Jestli něco tajíš, řekni to hned." Ciel ostrosti pohledu odolával a snažil se neztratit koncentraci. Oči Smrtky byly podobně fascinující jako démonovy.
"Není nic, co bych dál s jistotou věděl. Budeš muset pátrat sám."
Ciel přikývl a při přemýšlení si prstem předjížděl po tváři. Jeho protivník byl vysoce postavený, se ztrátou jeho vlastní pozice bude těžké se k němu dostat. Jeho síť v podsvětí byla nejistá, těžko říci, kdo se s ním bude chtít zaplést, aniž by očekával protislužby. Snad obchodník s opiem, ale to bylo málo. Musel se ihned dostat do sídla, tam by mohl zjistit něco víc. Město bylo beztak příliš otevřená zóna.
"Jaká je nejbezpečnější cesta k sídlu? Vím, že to víš, takže si se mnou nehraj."
"Štěňátko kouše, ani poděkovat nechce, hehe. Myslím, že mám něco přesně pro tebe, hrabě. Jen chvilku počkej."
"Na co mám čekat?! Ztratil jsem víc času, než bylo nutné. Nehodlám v tom pokračovat."
"Však on ti tvůj komorník nikam neuteče, není snad pravda? Jaká škoda, že nemohl být mým zákazníkem."
"Tsk. Mám tě akorát dost. Odcházím a je mi jedno, co -"
"Já bych tak nespěchala, Ciele."
Ciel vážně začínal pochybovat o svém stavu. Nevšimnout si, že stojí opřený o dveře Undertakerova obchodu, by se dalo pochopit. Ale zcela nespozorovat příchod démona, to začínalo být na vážkách. Nehledě na skutečnost, že on sám byl nyní démonem, což by jeho smysly mělo naopak zbystřit.
"Výtečně! Neříkal jsem to, hrabě? Jen chvíli počkat."
Naren znechuceně usedla na rakev. "Že zrovna já se budu zdržovat v přítomnosti Smrtky, tomu říkám skutečný pokles. Starám se o nezodpovědného kluka, který ani není můj pán, narušuje mi můj pokojný klid lovu, a k tomu se kolem něho neustále objevují další překvapení, většinou nevítaná. Co to bude příště? Anděl?"
"Copak existují?" Ciel zvedl obočí a Naren se usmála.
"Nechtěj vědět." Vzápětí se nechápavě obrátila na Undertakera, jenž nyní seděl opřený o zeď, vlasy stále odhrnuté z očí.
"Podivuhodné, opravdu, kdybych přišla až teď a neviděla tvoje oči, nevšimla bych si. Jak to děláš? Tohle není běžné pro tvůj druh."
Undertaker si přiložil dlouhý nehet k usměvavým rtům. "Tajemství podniku."
Cielovi chvíli trvalo, než pochopil předmět krátkého rozhovoru. Jednalo se o pach, který on i Naren cítili, a jenž dokázal předtím bezmyšlenkovitě spojit se Smrtkou. Prakticky zmizel, nahrazen vůní obyčejné lidské duše, ač s lehkým rozdílem. Proto ho Sebastian nikdy nedokázal zcela zařadit. Smrtky ve výslužbě mají podivné schopnosti navíc. Nebo je to zkrátka tenhle podivín.
"Tak běž, hrabě. Ačkoliv bych velice rád strávil nějaký čas ve společnosti dvou démonů, tvá snoubenka - bývalá - tě čeká." Zachechtal se Undertaker na šokovaný výraz chlapce, "A obávám se, že tentokrát půjde o čajový dýchánek mezi dvěma otáčkami pod mečem."

Báječně. Všechno klape, jak má. Tedy asi ne v mém příběhu, ale to se zlepší, věřte mi. :P Jak jsem zmínila minule, trochu jsem vrátila Sebastiana do jeho původního démoního přístupu, abych připomněla, že to není jen zamilovaný muž, ale i nebezpečný predátor. A láska mu jen přidává na bezohlednosti.
Mám teď ve škole hodně práce, jelikož jsem minulý týden chyběla kvůli nemoci, ale i tak se budu snažit stihnout příští kapitolu v termínu. ;)
Byebye! A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!