Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXVI.

13. prosince 2017 v 7:16 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXVI. - Your Wish Is My Command (Tvé Přání Je Mým Rozkazem)
Plášť zahalené postavy povlával ve větru. Vysoký muž sledoval chlapce vybíhajícího ze dveří rozlehlé usedlosti následovaného černovlasou ženou. Ve stínu nemohli zachytit jeho pohyb, což mu poskytovalo pohled podobný takovému, který by se mu naskytl z divadelní lóže. Jeho úmysly se střetávaly s nadcházejícími událostmi, přestože zatím vše vycházelo podle plánu. Ale on měl rád hry. A nebylo hry lepší než takové, jež nabízela nečekané zvraty.
Úzké rty se zvlnily v úsměvu a oči ledově zaplály, než seskočil zpět do prachu. Nevcházej mezi draka a jeho vztek.



Peklo
Ciel běžel směrem k domu uprostřed pláně ozařované pochmurným svitem. Byl rád, že druhou pistoli nechal v sídle na podlaze. I přesto, že se jeho partner pravděpodobně vrátil k životu, obával se, že by měl sto chutí ho znovu zastřelit. Vždy u sebe nosil zbraň a v sídle jich měl bezpočet, mimo jiné jednu i pod zásuvkou v kuchyni. Potřeboval však, aby vojáci věřili jeho bezbrannosti v okamžik, kdy zahodil Alexisovu pistoli.
Naren nespěchala. Vypadala, že jde spíše na procházku, než za svým bratrem, který povstal z mrtvých. Ciel ji ignoroval a zrychlil i přes ostrou bolest v boku. Střelná rána se uzavřela, což ovšem neznamenalo, že také přestala bolet.
Vyběhl po schodech, rozrazil dveře a téměř se srazil s Lucrecií procházející chodbou. Sebastianova matka ho na poslední chvíli zastavila a zachránila před pádem, přičemž elegantně vyrovnala na ruce vysoký stoh knih.
"Na hraběte se příliš chovat neumíš, chlapče."
"Kde je?!" Vyštěkl Ciel netrpělivě.
"Koho máš na mysli?" Lucreciina tvář vypadala neměnná.
"Koho? Tvého syna, k čertu! Vím, že se probral. Kde je?!"
Lucrecia překvapeně přizvedla obočí. "Vaše pouto je pevnější, než jsem si myslela. Je nevídané, abys jeho stav dokázal vycítit na takovou dálku."
"Do háje s tím, je v pořádku?!" Veškerý hněv, frustrace a zoufalství posledních dnů ho zaplavilo jako povodeň. Na ničem mu nezáleželo, pouze chtěl vidět jeho. Chtěl ho obejmout, políbit, udeřit a křičet jako nikdy dříve. Zcela zapomněl, že on sám by mohl pomocí smyslů zjistit, kde se Sebastian nachází, cítil se příliš v šoku a zároveň zmateně.
Nakonec to nebyla Lucrecia, ale Valentine, kdo se nad ním slitoval.
"Ciele, nahoře!"

Sebastian seděl na posteli a ke spánku si tiskl mokrou látku. Návrat fragmentu jeho duše byl bolestivější a náročnější, než si představoval. Berenice - Šachová Královna - ho sice propustila, cestu však musel najít sám. Vskutku, neměl zájem znovu zemřít.
Překvapilo ho a částečně také vyděsilo, že Ciel nebyl v domě. Otec ho uklidňoval jako malého chlapce, že pouze na krátký čas odešel do lidského světa. Poprvé v životě však Sebastianovi Valentinova starost nebyla protivná a shledával ji nápomocnou. Démon se ohledně mladého hraběte stal až paranoidně ochranitelský.
Netrvalo ani deset minut a Sebastian zaslechl křik. Ušklíbl se. Hlas svého partnera dokázal poznat kdekoliv, byl kouzelně dětsky panovačný. Nyní zněl rozzuřeně a démon tušil z útržků rozhovoru, že tak bylo kvůli němu. Málem se rozesmál. Ten chlapec mu tolik chyběl.
Dusot kroků ho přiměl otočit se ke dveřím čelem.
Klika narazila do zdi s takovou silou, že vytvořila důlek. Výraz mladého hraběte se dal popsat jako 'zuřivý' nebo dokonce 'vzteky nepříčetný'. Hrozivost mu dodávaly rudě vířící duhovky, jež přiměly Sebastiana šokovaně otevřít ústa. O této drobnosti se mu Valentine zmínit nestihl, nicméně očekával, že Cielova cesta do Zásvětí se neobejde bez následků. A snad byl tento stav lepší, než v jaký se odvažoval doufat.
Byl lehce otřesený Cielovým vzhledem. Obvykle upravený a elegantně oděný mladý muž na sobě nyní měl venkovské oblečení na místech potrhané, přičemž na boku se mu rozlévala rudohnědá skvrna. Bílá nemocniční páska mu sklouzla a odhalovala tak i obyčejně zakryté pravé oko, nemluvě o jeho zadýchanosti a očividnému vyčerpání.
Sebastianův první instinkt byl zeptat se, co se stalo, nicméně rozhodl se svou otázku odložit na později, momentálně by svého pána mohl pouze více rozzuřit (pokud to bylo možné). Krev, jak identifikoval skvrnu, sice patřila Cielovi, ale naštěstí necítil její otevřený zdroj, což znamenalo, že nemá žádné vážné zranění. Bezprostřední nebezpečí nehrozilo.
Úlevně se usmál. "Ciele, jsi -"
Jeho věta nedošla konce, jelikož byla přerušena hrubou fackou na démonově tváři. Ciel se nad ním tyčil a působil naprosto nezvladatelně, proto Valentine, který přispěchal za ním, chlapce ihned chytil za znovu zvednutou dlaň a chystal se ho odvést z pokoje. Sebastian ho ale krátkým posunkem zastavil. Věděl, že tohle je pouze krycí reakce jeho milovaného chlapce. Bylo nutné jí dát volný průběh.
"Ty idiote! Co sis myslel, když jsi tam nakráčel?! Tohle nebyla procházka do parku!"
Ciel se ani nenamáhal klidnit, když vyškubl zápěstí z Valentinova držení. Skutečnost, že rozrazil dveře a jeho partner seděl v pořádku na lůžku, byla tak nepochopitelná...
Co mám dělat? Co je skutečně ztracené, nikdy se už nevrátí. Tohle jsem řekl, ale pak tomu odmítl věřit. A nyní, když se tak dlouho očekávané objevilo před mýma očima, nedokážu to přijmout. Nerozumím tomu, já... nerozumím sám sobě.
"Myslel jsem, že jsi chytřejší," Zacukal Sebastianovi koutek při Cielových slovech. Zároveň vycítil i část jeho pocitů, ač bylo nesmírně těžké se v té bouři neztratit. "Copak si skutečně myslíš, že jsem tě tam mohl nechat?"
Sebastian se nikdy necítil šťastnější než nyní, když na něho modrovlasý chlapec křičel. Trochu ho na počátku zmátl Cielův pocit zoufalství, ale to jen do doby, než si uvědomil, že ta pramení pouze z jeho téměř ztracené naděje. Ciel nebyl lidská bytost, která by se upínala k nedosažitelnému. V jeho případě však udělal tuto vzácnou výjimku. Od lehce namyšlených představ ho znovu odtrhl předmět jeho úvah.
"Nepřemýšlel jsi nad Rebeccou?! Ani na okamžik?" Tedy Rebecca, usmál se spokojeně, Nemohl vybrat lépe.
"Ovšemže ano. Avšak nemohl jsem dopustit, aby vyrůstala jen s otcem. Navíc," Neopouštěl pohledem Cielovy nyní znovu modré oči. "zavázal jsem se slibem a nemohl jinak než splnit tvůj rozkaz. Copak jsi mi nevěřil? Jsem přece tvůj komorník."
Zahlédl, jak se Cielovy oči zaleskly, když znovu pozdvihl ruku. Sebastian očekával další úder, ale místo toho se dlaň opatrně přitiskla k jeho tváři.
"Tady nejde jen o víru, pitomče. Co sis myslel ty? Co bych dělal já, kdyby ses ty nevrátil?" Pomalu stékající slza zlomila jeho zbývající odpor stejně jako hlas. Už v okamžik, kdy Sebastian poprvé promluvil, ztrácel znovu skořápku na svém povrchu. Přál si ponořit se do té sladké hebkosti jeho hlasu a zůstat tam navždy. Téměř se zdálo, že jeho slzy jsou tím rozpuštěným ledem. V takovém případě nedokázal hádat, jaké množství jich ještě bude.
"Nesnáším tě, ty arogantní pitomče." Zašeptal a vzápětí přitiskl své rty k Sebastianovým. Cielova ruka si ihned našla cestu do jeho vlasů a prozkoumávala každý pramínek, jako kdyby to bylo poprvé. Vychutnávali si samet rtů jeden druhého. Sebastian svíral drobné tělo se vší silou, kterou měl, a posadil Ciela na svůj klín, jak nejblíže dokázal.
Ciel se odtáhl, ale držel Sebastiana pevně na místě rukou v hedvábných vlasech. Jeho oči měly sílu plamenů.
"Nesmíš zemřít, nesmíš mě opustit, slyšíš? Tohle jsou mé rozkazy, které nikdy neporušíš. Najdu si tě, i kdybych kvůli tomu měl zničit Anglii. Protože tě miluju, ty bastarde! Tak, jako jsem nikdy nikoho jiného milovat nedokázal. A pokud mě necháš jít, nebo já tebe, nemá to smysl. Nic z toho." Jeho ruce svíraly černé vlasy i košili, z velkých modrých očí, jež se vpíjely do karmínových, se hrnuly nekonečné proudy slz. A Sebastian věděl, že Cielova duše je naplněna hněvem, odhodláním a láskou, smrtící kombinací, jež u člověka mohla zničit cokoliv, co jí stalo v cestě.
Ciel se alespoň trochu uklidnil a obtočil své ruce kolem štíhlého krku. "Miluju tě a nenávidím. Chci tě udeřit, ale přitom nikdy nepustit. Ten nepořádek jsi ve mně vytvořil ty, je to jen tvoje chyba. A proto jsi povinen se o něj postarat. Až do konce našich dní, Sebastiane Michaelisi, dokud neurovnáš, co jsi způsobil," Odvrátil hlavu, snad trochu zahanbeně. "A to se nestane nikdy."
Sebastian pozvedl dětskou tvář za bradu, až byl Ciel nucen hledět do jeho svůdně okouzlujících a zcela podmanivých očí. "Jsem vězněm tvých i svých citů. A věř mým slovům, když nyní prohlašuji, že pro mne nikdy neexistovala pohodlnější klec."
Sebastianův výraz byl tak něžný a zároveň živý, že Ciel téměř zapomněl dýchat, když se štíhlé prsty bledé ruky přitiskly k jeho tváři.
Zabořil hlavu do měkkého a teplého ramene. Drobnost, po níž toužil bez přestání, se znovu stala hmatatelnou. Přesto ještě naposledy nepřesvědčivě zamumlal mezi tlumenými vzlyky: "Jak tě nesnáším."
Sebastianovou hrudí otřásal hluboký smích, když přitiskl Cielovo tělo ke své hrudi a něžně hladil svého malého chlapce po zádech.
"Copak vám mohu takhle věřit, můj pane?"
Byli naživu. Ciel, Sebastian i Rebecca. Dotknout se jeden druhého se nyní zdálo jako po staletích naplněný sen. Sebastian si byl jist, že vše ještě neskončilo, ale rozhodl se žít okamžikem.
Cielovy úvahy se od démonových mnoho nelišily. Okolí se zastavilo, svět neexistoval stejně, jako vše ostatní v něm. Žádní pronásledovatelé, smrt, povinnosti, ani krev, které byly součástí jejich každodenního života. Svět se na krátký okamžik zdál znovu v pořádku.

"Má vlasy po tobě."
"Stejně jako tvoje oči."
"Vypadal jsi takhle jako dítě? Tolik bych si tě přál vidět jako roztomilého rozesmátého chlapce. Domnívám se, že bych tě nikdy nepustil z náruče. Ale... mnoho zábavy by nám bylo odepřeno."
"N-neříkej to! Je to zahanbující!"
"Odpusť, ale tolik se mi stýskalo po tvém ruměnci."
"Ty zmetku - mmhm!"
Oba muži stáli vedle dětské postýlky a Sebastian po delší době znovu držel v náruči jejich malou dcerku. Splnilo se mu očekávání, už o ní nemusel přemýšlet jako o 'dítěti'. Byla to jejich Rebecca. A toto byl první okamžik, kdy děvčátko vidělo své rodiče stát vedle sebe.
Sebastianovi netrvalo ani čtvrt hodiny, aby se vrátil do svého obyčejného já, ačkoliv jeho prvotní reakce na Cielovo zranění byla poněkud šokující.
"Co se ti stalo, Ciele? Ta krev je tvá, že?"
Ciel zatahal za prostřelenou košili. "Postavil jsem se před Elizabeth, málem ji zabili. Ale už se to zhojilo, není se čeho bát."
Sebastianovy oči se zaleskly. "Nepozornost té dívky té mohla stát život," zavrčel. "Jsi sice démonem, avšak tvá regenerace není tak silná jako má. Pokud by tě někdo zasáhl do důležitých orgánů lidského těla, jako je kupříkladu srdce, tvůj život by byl ukončen. Jestli kvůli ní ještě jedinkrát utrpíš újmu, postarám se, aby se tak stalo naposledy."
Ciel překvapeně zamrkal. "Nepřeháníš trochu? Jsem v pořádku, není nic víc, čím se zabývat."
"Pokud někdo ohrožuje tvůj život, je více než podstatné se tím zabývat."
Ciel se neubránil ušklíbnutí. Vypadalo to, že po všech incidentech, kterými si prošli, už ho Sebastian nikdy nespustí z očí. Jeho tváře nabraly růžový odstín. Je špatně, když jsem ohledně toho trochu domýšlivý?
Momentálně byla jeho ústa znovu překryta v jemném polibku a Sebastianův jazyk pátral po všech zákoutích, nezastavil se, dokud oběma nedošel dech. Cielovi unikl tichý vzdech. Zdálo se to příliš dokonalé na skutečnost, přesto tady stál, nejšťastnější za posledních šest let.
Sebastianovi se v rukách začala dožadovat pozornosti mála Rebecca, neúnavně ho tahala za klopy fraku.
Démon se zasmál. "Copak se děje, mon coeur?"
Rebecčiny oči krátce purpurově zažhnuly a rtíky zformovaly úsměv. Ciel se zašklebil nazpátek a nabídl jí prst, který okamžitě sevřela jen proto, aby si ho vzápětí strčila do pusy.
"Ale no tak!" Ciel se zmateně pokusil ruku vymanit z jejího sevření, ale Rebecčin stisk byl neuvěřitelně silný. Sebastianův smích mu pouze zatmavil ruměnec a přinutil ho odvrátit hlavu s lehce naštvaným výrazem.
"Vzrůstá ve mně dojem, že nyní nebudete jediný, kdo bude v naší rodině zlobit, mladý pane."
Cielovy stále tak dětské oči se překvapeně setkaly s jeho. Tohle bylo poprvé. První okamžik, kdy je Sebastian nazval jako rodinu.
Černovlasý muž se k němu sklonil, až byly jejich tváře na stejné úrovni a hedvábné pramínky vlasů mu spadaly do očí. Po krátkém tichu přitiskl jejich čela k sobě.
"Jsem doma." Zašeptal sotva slyšitelně.
Chlapec si stále nebyl jistý, jak se v těchto situacích chovat. Jeho povaha si zvykala pozvolna, proto chvíli pouze bezradně pozoroval dokonalou tvář před ním.
Cielův pohled zatěkal, než se trochu nejistě odhodlal pronést následující větu: "Vítej doma."


"Vypadáte jako idioti."
Celý okouzlující okamžik se rozbil, jakmile za nimi zazněla Lucreciina rozmrzelá slova. "Jako kdyby nebylo hloupých citů dost na Zemi, musím tu nepochopitelnou slabost trpět i zde."
Sebastian se zcela nevinně usmál. "Velice si ceníme tvé podpory, matko." Lucrecia odpověděla pouze bezvýrazným pohledem zlatých očí.
"Drahá, není třeba zacházet tak daleko," Valentine ji následoval s úsměvem a mířil rovnou k dětské postýlce, u níž stáli oba partneři. Rebecca k němu natáhla volnou ruku a tiše zabroukala.
"Už mě nepotřebuješ, maličká," zasmál se Valentine. "Máš svého otce i matku zde."
"M-matku?!" Ciel o sobě nikdy neuvažoval jako o 'matce', ačkoliv z hlediska biologického jí bezpochyby byl. Přesto představa, že za ním jeho dcera přijde a bude ho oslovovat 'mami', ho poněkud vyvedla z míry. K pobavení všech přítomných včetně Lucrecie, které zlehka zacukalo v koutku.
"Ne, nikdo mi tak nebude říkat! Vždyť - jak bychom to vysvětlovali na veřejnosti?" Snažil se zachránit sám sebe.
"Stejně těžko, jako budeme vysvětlovat, proč se šlechtic se svým služebníkem starají o malou dívku," Usadil ho drze Sebastian a ještě jako škádlení dodal: "Mon petit chéri."
Cielovi stoupla krev do tváří, jakmile Sebastian přidal francouzský termín pro 'miláčka'. Nevěděl, co dělat, a proto pouze trucovitě stáhl Sebastiana za vlasy k dalšímu polibku. Cítil rezonance démonova tichého smíchu a nedokázal se ubránit lehkému pousmání. Tenhle muž mu lezl na nervy, provokoval ho, nutil ho připadat si jako malý kluk, ale v okamžik, kdy zmizel, všechna jistota, kterou nabyl, se zhroutila jako domek z karet.
Ač by si to dříve nepřiznal, Sebastian se pro něho stal vším. Nehodlal se ještě více potupit tím, že by to řekl na hlas, ale ve skrytu tušil, že jeho partner to stejně dávno ví. Sebastianův jiskřivě plamenný pohled mu to pouze potvrdil.
"Šťastná rodinka, jak dojemné. Ale myslím, že byste si tohle mohli nechat do ložnice a nyní probrat důležitější záležitosti."
Tentokráte to byla Naren, která dala jasně najevo svůj názor, zatímco protáčela nůž u pasu. Sebastian si teatrálně povzdechl a zavrtěl hlavou.
"Skutečně, sestro, tvé vychování je stále neurvalejší. Bylo by užitečné, kdybys místo nepostradatelného leštění svých zbraní věnovala trochu času společenskému chování a vyjadřování."
"Bereš tu roli příliš vážně." Odfrkla si démonka podrážděně. Sebastian jí však odpověděl galantním úsměvem gentlemana.
"To proto, že mé chování již není pouhá role. Doporučuji ti zvyknout si." Naklonil hlavu ke straně a shovívavým pohledem ji sledoval. Naren se ušklíbla.
"Uvidíme, kolik toho v tobě zůstalo, bratříčku."
Hozený nůž se rozechvěl mezi Sebastianovými prsty v tichém tónu, těsně před Cielovou klidnou tváří. Fakt, že po něm jeho švagrová právě vrhla zbraň s očividným úmyslem ho zabít, ho nevyvedl z míry. Sebastian sledoval, jak zcela nezaujatě převzal nyní spící Rebeccu, která mimochodem stále držela jeho prst, a v očích se mu krátce zaleskl purpur. Valentine s Lucrecií je pouze tiše sledovali.
"Z útočení na můj obličej se stává dost nepříjemný zlozvyk," odvětil a démon po jeho boku se tiše zasmál.
"Skutečně jsi očekávala, že mě neochrání?" Ciel se uchechtl se. "Celá ta léta mě nikdy nezklamal. Pokud očekáváš, že nyní udělá tak začátečnickou chybu, pak jsem zřejmě inteligenci tvé rasy přecenil."
Naren přimhouřila oči. "Vážně jsi tak naivní, že se svěřuješ do péče někomu, jako jsme my?" Otázala se nyní bez jediného náznaku úsměvu.
I tvář mladého hraběte zvážněla, když přizvedl hlavu zadíval se ženě přímo do rudých duhovek. Sebastian se spokojeně usmál, když ucítil Cielovo odhodlání a sílu. Jejich pach byl tak silný, že zaplnil celou místnost a přitáhl překvapené pohledy všech přítomných k chlapci oblečenému do černé. Následující slova zůstala Sebastianovi v mysli navždy.
"Svěřil jsem mu svůj život, jenž vždy ochraňoval a nikdy ho nezradil. Stejně tak tomu bylo i s mou láskou. Pokud nemohu věřit Sebastianovi, tak nikomu."

Aleluja! Konečně má tento příběh znovu důvod mít podtitul Sebaciel. Musím přiznat, že jsem z těch akčních scén trochu vyčerpaná, takže, stejně jako tato, budou další kapitoly spíše roztomilý oddech pro naše dva zamilované hrdiny. Koneckonců, zaslouží si to, nenechala jsem jim zrovna klidný život.
Vážně, myslela jsem, že tenhle příběh do Vánoc dokončím. Očividně jsem se spletla. :) Ale moc ráda bych o svátcích (kdy budu mít konečně víc času pro sebe!) napsala krátký Vánoční speciál s trochu starší Rebeccou a jejími prvními skutečnými Vánoci.
Také jsem is uvědomila, že o mě téměř nic nevíte, takže bych mohla napsat i pár řádků ohledně sebe, což bude více než chaotické, ale možná to některé z vás zajímá. :) Snad se budete mít na co těšit.
Nuže, dnes jsem se trochu víc rozepsala, takže to tady ukončím. Mějte se a uvidíme se za týden!
PS: Nezapomeňte, 14. prosince (zítra) jsou Cielovy narozeniny ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!