Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXVII.

20. prosince 2017 v 7:15 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXVII. - My Strongest Feeling (Můj Nejsilnější Cit)
Konverzace byla dlouhá i lehce šokující zároveň, prozrazovala informace, které se zdály podivně nemístné či dokonce zcela proti mysli. Výsledek, k němuž Ciel se Sebastianem došli, si však nechali pro sebe a odebrali se do ložnice, kde byli rozhodnuti strávit alespoň trochu volného času, jenž se jim naskýtal. Směr jejich konverzace se stočil směrem, který se ani jednomu příliš nezamlouval, avšak byl naprosto nevyhnutelný. Otázka bezpečnosti, ať Rebeccy nebo jich dvou, se stala předmětem více než agresivní debaty.


"Tohle je šílenství! Pokud to uděláme, nemáme jistotu, že Rebeccu dokážeme ochránit."
"Naprosto chápu tvé pocity, nicméně obávám se, že jiná možnost není. Jestliže tak neučiníme ihned, riskujeme nebezpečí ještě větší."
"Vím to, ale... Vrátit se do sídla. Pochopitelně, nikdo by neočekával, že potom, co se stalo, to bude naše příští destinace. Ale jestli jsou naše podezření správná, - a já pochybuji, že se mýlíš - děláme ze sebe terč."
Ciel se posadil na postel, ruce zabořil do prostěradla pod sebou. "Pokud jde o mě nebo o tebe, žili jsme takhle vždy. Vytvářeli plány, dělali ze sebe návnady. Ale teď je to jiné! Máme zodpovědnost za jiný život. A i když pochybuji, že budu obstojný rodič, nehodlám bezdůvodně zahodit Rebecčin život stejně jako před šesti lety svůj. Nebýt našeho vztahu, byl bych dnes mrtvý. Ona nesmí prožít nic podobného, nikdy nesmí pocítit, že vše v jejím okolí ztratilo smysl."
Sebastian sledoval svého rozhněvaného chlapce. Cítil se přesně stejně jako on, ale byl si dobře vědom, že v tento okamžik skutečně neexistuje jiná cesta. Byl však odhodlán ochránit cokoliv, co je mu drahé. Za cenu vlastního života.
"Budeš skvělý rodič. A Rebecca nikdy nebude svědkem takové bolesti, jaké si byl ty sám. To ti mohu zaručit."
Ciel zavrtěl hlavou. "Nemůžeš mi zaručit nic, ne v tomhle světě. Takže i přesto, že jsme nyní manželé, nic se nemění na mém rozkazu. Nikdy mi nelži. Ani pro dobrý pocit."
Sebastian se usmál a pomalu vykročil k posteli. Plánoval Ciela pouze obejmout, poskytnout mu lehce falešný pocit bezpečí, ale mladý hrabě byl příliš neodolatelný. Sebastian byl stále povahou démon a co by to byl za démona, pokud by nevyužil tak dokonalé situace?
Ciel překvapeně vykřikl, když ho Sebastian povalil na záda a ruce mu přidržel nad hlavou. Před očima se mu objevila ďábelsky nádherná tvář s drze přivřenýma očima.
"Pak tedy ti nebudu lhát, pokud řeknu, že mi tvé tělo chybělo až příliš dlouho." Nečekal na Cielovu reakci a vzápětí mu už svými rty přejížděl po sametové kůži krku.
"Co to děláš? Musíme... musíme vyřešit důležitější... záležitosti." Ciela hlas i rozum zrazoval. Samozřejmě se nemohl jen otočit zády k současným problémům, ale... jistě by mohly chvilku počkat.
Ne! Teď není čas na hlouposti, nebezpečí je příliš vysoké! křičel jeho vnitřní hlas. Hluboký hedvábný, který se však ozval u jeho ucha, ho zatlačil zpět.
"Vím, že máš obavy. Ale mohu ti zaručit, že následující dva dny zde nikdo nebude. Naren je zpět se svým kontraktorem v Amsterdamu, má matka taktéž odešla lovit a Valentine," zasmál se tlumeně. "řekněme, že můj otec má dostatečnou znalost lidských citů na to, aby se dovtípil, že budeme toužit po troše soukromí. Nikdo si v tuto dobu nedovolí učinit další krok."
Ciel chtěl odporovat, i přes Sebastianovo ujišťování o bezpečnosti mu tento nápad připadal naprosto nevhodný pro dobu, jako byla tato. Snažil se démona odstrčit a znovu začít uvažovat o dalších nezbytných opatřeních, ale Sebastianovy rty a ruce na jeho hrudi byly příliš rozptylující. Proklatě, nemůžu přemýšlet! Ne s ním.
Sebastian konečně ucítil, že se Ciel přestal vzpírat, a uvolnil jeho zápěstí. Chlapcovy štíhlé paže se okamžitě chytily jeho krku a měkké rty vyšly vstříc těm jeho. Jejich hluboký polibek trval déle, než kdy jindy - pro Ciela už nebylo nutné nadechovat se tak často, dokázal se Sebastianem držet krok.
"Vskutku, zamilovat se jen do tvé duše byla chyba. Jak jsem dokázal tak dlouho přehlížet tvé výstavní tělo? Nejsem si jist, co jsem předtím cítil. Musel jsem být slepý."
Sebastian se zvedl a vytáhl Ciela na svůj klín. Mladý hrabě obtočil nohy kolem jeho štíhlého pasu a sledoval pobaveně zdvižené koutky úst na tváři před ním. Odhrnul černé prameny vlasů z čela a jen lehce po něm přejel rty. Sebastian se usmál a spokojeně zavřel oči.
"Kolik žen jsi tímhle hlasem svedl?" Ciel si málem přitiskl ruku na ústa, když nepozorně vyslovil svou myšlenku nahlas. Samozřejmě jeho výrok nemohl skončit jinak než perfektním pobavením na straně jeho partnera.
"Ale, ale, snad nežárlíš?"
"J-jako kdyby!" Zahanbeně sklonil hlavu a snažil se ignorovat Sebastianův smích i krev rozlévající se mu ve tvářích. Ano, přesně to mu proběhlo hlavou, osten žárlivosti, což by nikdy nepřiznal.
Naštvaně démona odstrčil a utekl z postele k oknu. To mi tak chybělo, jeho poznámky! Nestihl se ale ani zastavit a už ho kolem ramen znovu držely ruce v bílých rukávech košile. Stále se vzdorovitě snažil uprchnout, nicméně ani jeho nová síla mu nemohla pomoci, když byl jeho boj tak očividně neupřímný. Pravdou je, že jsem na ně zoufale čekal, hladověl po nich. Přesto se stále naoko odmítal podvolit.
Sebastian situaci vyřešil po svém. Trochu hrubě Ciela otočil a přitiskl k hrudi. Jeho dlaně pevně tiskly dětské tělo blíž a hlava sama od sebe klesla k temeni modrošedých vlasů. Ciel z jeho chování cítil cosi nevyjádřeného, skrytého kdesi hluboko uvnitř, kam snad ani černovlasý muž sám nedokázal dosáhnout. Jeho příští slova mu podezření potvrdila.
"V okamžik, kdy jsi mi řekl o incidentu s lady Elizabeth, cítil jsem nepopsatelný hněv. Představa, že tě někdo bezdůvodně vystavil nebezpečí, jež mohlo ohrozit tvůj život, je něco zcela neodpustitelného. Kdokoliv, kdo by usiloval o tvé zranění či dokonce smrt, neodejde z daného místa živ. Avšak vy, můj pane, musíte mi slíbit, že už nikdy se nepostavíte do cesty jakékoliv zbrani, která by vám mohla ublížit. V takovém případě mě stavíte do nejhorší situace. Je to selhání na mé straně jakožto vašeho věrného služebníka."
Ciel překvapeně zvedl hlavu a spatřil Sebastianovu tvář poznamenanou podivným výrazem. Mísilo se v něm neuvěřitelné množství emocí, jaké Ciel nikdy nespatřil. Zranění, provinilost, láska, stísněnost, ale i určitý díl zmatení, ve spojení s lehce roztřeseným hlasem. Jakmile zjistil, že ho chlapec pozoruje, pokusil se je všechny skrýt za profesionálním úsměvem, avšak bylo příliš pozdě.
Ciel ho hrubě chytil za kravatu a hypnotizoval překvapeného staršího muže safírově modrýma očima.
"Snažíš se mě snad vydírat svým postavením v tomhle všem?"
Sebastian se usmál, něžně a téměř nevinně. "Ano, můj pane. Přesně to právě činím."
Chlapec si povzdechl a znovu zlehka zavrtěl hlavou. "A děláš to zatraceně dobře."
Pochopil, co měla znamenat všechna Sebastianova hladovost, kterou před okamžikem ukázal. Zakrytí jeho skutečného pocitu. Byl vyvedený z rovnováhy představou, že se mohlo stát něco osudového a on postrádal moc tomu zabránit. Povinnost ochrany se změnila na přání, hlad předcházející strádání ztratil hodnotu. K čertu, nevím, jak mu mám pomoct.
"Já... nemůžu ti slíbit, že neudělám další hloupost, jasné? Ale slibuji ti, že pokud ano, budeš při tom, abys mě mohl zachránit. Stačí?"
Nejistě si prohrábl vlasy, které mu zůstaly neposlušně trčet na všechny strany, a uhnul pohledem na stranu s tvářemi zabarvenými růžovým odstínem. Tenhle démon dělal všechno tak komplikované a - zcela paradoxně - lidské.
K Cielově úlevě napětí ze Sebastianovy tváře zmizelo. Nahradil ho upřímný úšklebek, jenž vždy dokázal prozradit, že je vše znovu v pořádku. Přikývl. "Neexistuje nic, co by ti dokázalo ublížit, pokud budu přítomen. S tímto rozhodnutím souhlasím."
Srovnal několik pramenů šedomodrých vlasů a poté chlapce znovu vyzvedl do náruče. Ciel si bez protestů položil hlavu na jeho rameno a neuhnul, ani když si Sebastian lehl na postel. Pouze se pevně držel jeho krku, stulený na svalnaté hrudi, v teple a bezpečí.
Sebastian přes oba přetáhl deku - i když z pohledu komorníka bylo naprosto neodpustitelné ležet v posteli v denním oděvu a botách - a dovolil chlapci užít si zasloužený spánek. Věděl, že si ho Ciel příliš nedopřál, zatímco byl pryč. Bezpochyby mu za to náležitě udělí kázání. Démon se usmál, když se představil mladého hraběte s rozcuchanými vlasy, ospalýma očima a zmačkaným kabátcem podrážděně hubujícího nad ztraceným časem, domnívajícího se, že skutečně působí hrozivě.
Ciel se ve spánku zavrtěl a zabořil tvář ještě více do sametové kůže krku. Štíhlé prsty Sebastianovy ruky bez přestání přejížděly po chlapcových zádech. Vzpomínal si na okamžik, kdy byl nucen Ciela shodit do portálu mezi světy a to s vědomím, že riskuje jeho absolutní ztrátu. Ta myšlenka ho přinutila obejmout u sebe ležícího chlapce ještě pevněji. Vše se tolik změnilo, oni se změnili. Otázka, kterou by si měl klást, byla, zda jim to v budoucnosti nepřinese pouze další bolest. Ale na opačné straně, celý svět je pokřivený, proč se mu tedy přizpůsobovat? Utrpení a zlo, pokud tak chtěl nazývat lidskou ripřirozenost, budou existovat až do jejich zániku, nebyl důvod na cokoliv cekate. Život není laskavý a spravedlnost neexistuje. Přesto oni dva dokázali vytvořit drobné místo, v němž si slabost zvaná naděje mohla dovolit žít.
"Jsem šťastný." Zašeptal s úsměvem.

Ciela vzbudilo tiché zakňučení. Aniž by dbal své ospalosti, bez meškání se vymrštil z postele a zamířil do rohu místnosti. Jeho prvotní instinkt ho okamžitě zavedl k dětské postýlce.
Rebecčino čelo bylo zkrabacené, drobné ručky vedle hlavy zaťaté v pěst a pokrývka odhozená ke straně. Bylo očividné, že její sny nebyly ani vzdáleně klidnými podobně jako Cielovy. Stále se mu vracely vzpomínky na jeho selhání, jež mohlo stát Rebeccu život. Nebylo to snadné, ale nyní dokázal s pomocí vůle držet svého démona pevně uvnitř. Jak mu řekla Lucrecia, ovládání bylo v současnosti jeho nejdůležitější ochranou. Pro něho samotného i ostatní.
"Vypadá to, že jsme na tom dost podobně." Poznamenal tiše, když spustil ruku přes dřevěný okraj postýlky a pohladil dceru po tváři.
Rebecca se však neuklidnila. Místo toho otevřela rudohnědé oči, v nichž se zaleskly slzy, a pevně chytila Cielovo zápěstí.
"Ššš, nic se neděje." Zašeptal a vytáhl roztřesené tělíčko do náruče, kde mu Rebecca ihned přitiskla tvář k hrudi. Její třas trochu polevil, ale nepřestávala naříkat, ani když Ciel přecházel po pokoji lehce houpavým krokem.
Tohle má na děti zabírat, ne? pomyslel si zmateně, zatímco nepřestával opisovat kolečka. Rebecca nikdy dříve takhle nereagovala, proto neměl žádný vzor, podle něhož by mohl jednat. Její emoce neměly konkrétní podobu, vyjadřovaly obyčejný strach, ke kterému Ciel stále neviděl udůvod.
Sebastian by snad věděl. Ale kde, k čertu, zase je?
Stále se hněval. Věděl až příliš dobře, že pokud by Sebastian zemřel, ihned by pro jeho záchranu udělal totéž, ale i přesto strach, který ho nyní bude provázet, nikdy nedokáže zcela potlačit. Obavy ze ztráty, již zažil tolikrát a byl na ni téměř zvyklý. Nicméně už nebyl pouhým nestraníkem nebo mstitelem, což mu poskytovalo zcela jiný úhel pohledu. Ano, celý život, všechno jeho zlo i dobro, byl pouhý úhel pohledu, který se přizpůsoboval potřebám každého jednotlivce.
Prudce se otočil když zaslechl šramot. Přicházel bez pochyby z přízemí a připomínal mu plížení. Někoho, kdo nechce být přistižen.
Hrabě dokázal identifikovat šustění látky, zrychlený dech a kroky. Jeho racionalita znovu fungovala naplno. Nechat Rebeccu tady se nezdá jako dobrý nápad, pokud bych se ale střetl s vetřelcem, pouze ji vystavím dalšímu nebezpečí a znemožním sám sobě obranu. Podle kroků se pohybuje sebejistě, pravděpodobně ví, kudy jít -
Cielovy oči se šokovaně rozevřely. Nemohl to být...!
Ciel is uvědomil možný důvod Rebecčina neklidu, a to pocítění cizí přítomnosti. S posledním polibkem na čelo ji uložil zpět a rozeběhl se z pokoje. Snažil se našlapovat co nejtišeji, nicméně podlaha pod jeho špičkami nepříjemně vrzala a podpatky na tichu nepřidávaly. Proklatě, jak to ten bastard dělá? klel v duchu, zatímco na jedné římse sebral stříbrný tříramenný svícen, který hodlal použít jako velice rozporuplnou zbraň. Sebastian také nosí podpatky, přesto ho nikdy neslyším přijít. Démoni by měli být tiší, ne?
Na konci chodby se mu podařilo trochu nemotorně, ale přesto úspěšně, přeskočit zábradlí a dopadnout s měkkým úderem.
Jako na povel se však zvuky ve vedlejší místnosti zastavily a Ciel strnul. Nepřítel ho musel slyšet. K jeho naprostému údivu ale během pár sekund začaly nanovo, jako kdyby dotyčnému bylo zcela lhostejné, že ho někdo nalezne.
Ciel už téměř odložil část ostražitosti, když náhle ucítil ostrý kovový pach. Krev. A bez jediného zaváhání ji dokázal identifikovat. Sebastian!
Aniž by uvažoval dál, s výkřikem vrazil do místnosti nalevo od schodiště, připravený udeřit svícnem kohokoliv, kdo by mu stál v cestě.
"Kdo je tam?!"
"Klid, maličký, není třeba panikařit."
Ruka se zbraní se ve vzduchu zastavila a Ciel zůstal němě zírat na postavu před sebou.
Sebastian stál s lehkým úsměvem u okna, jeho košile složená na stole, zatímco on sám do půl těla nahý se snažil zastavit krvácení z levého ramene. Ciel zmateně sledoval nezvyklé množství krve, které se černovlasému démonovi vylévalo z rány.
"Skutečně, mladý pane, nevypadáte ani trochu zlověstně." Ušklíbl se bezstarostně.
"Co se stalo?! A co tady vůbec děláš?" Ciel postavil svícen na stůl a v mžiku stál vedle zraněného muže.
"Řekněme zcela prostě a jednoduše, že i mé schopnosti proti třiceti vojákům s puškami mají své meze." Sebastian se usmál, ale Ciel viděl, že potlačuje bolest. Aniž by se zeptal, sebral Sebastianovi z ruky mokrou látku a začal krev opatrně stírat. Proto měla Rebecca strach. Jako první vycítila zranění svého otce.
"Co jsi proklatě dělal mezi lidmi?" Procedil skrze zuby.
"Hledal informace. Bohužel, má tvář se již též stala velice populární, což je důvodem mého zcela neúctyhodného konce."
"Choval ses jako idiot. Víš, že jsem hledaný armádou, ale stejně vyrazíš přímo mezi vlky. To, že ty dám jsi vlkem by ale mělo znamenat, že pro tebe nejsou překážka." Mladý hrabě se znovu začal věnovat střelné ráně. "Neměla by se zacelit?"
"To vskutku měla, avšak vypadá to, že náš nepřítel pokročil ve svých plánech. Což je mimo jiné důvod, proč jsem nebyl schopen se vyrovnat tak zanedbatelnému množství slabých lidských bytostí." Sebastian vytáhl z kapsy kulku obalenou v krvi - jak Ciel předpokládal, jeho vlastní.
"Tohle je náboj vytvořen z jistého zeleného kovu, jenž je ti znám stejně důvěrně jako mně, a měl tu čest projít skrze mou paži."
Cielův výraz byl nechápavý i naštvaný zároveň. "Tohle je... ten stejný kov, jako měl Dorian? On je ochoten zajít tak daleko? Myslel jsem, že existují určité hranice."
Sebastian potřásl hlavou. "Zdá se, že nikoliv. Ztratil poslední stopy zásad."
"Kde vůbec vzal ten materiál? Není to přeci něco, co vytěžíš z dolu."
"To opravdu ne. Ani my neznáme původ, proto byly nástroje vždy tak ceněné, pokud jich bylo zapotřebí. Jak se k této substanci dostal nás protivník... obávám se, že to nám zůstává skryto."
"Prozatím. Až s ním skoncujeme, prozradí nám i tohle." Karmín Cielových duhovek byl nepřehlédnutelný.
"Prosím, uklidni se," Sebastian pohladil nezraněnou rukou chlapce po vlasech. "Jsem v pořádku, závažnost mého zranění je zcela zanedbatelná."
"V pořádku?! Ještě před pár hodinami jsi mě nutil slíbit, že budu opatrný a budu se vyhýbat jakýmkoliv zbraním. A teď, když se zcela očividně tajně vytratíš a vrátíš s průstřelem, má to být v pořádku?!" Ciel surově stiskl démonovu ránu a přitáhl tak k sobě jeho pozornost.
"Neopovažuj se tohle udělat znovu! Jestli se ti něco stane, tak... tak já..." Zakoktal se, ale po chvilce vypálil první větu, která ho napadla. "Zabiju tě, jasné? Zabiju si tě sám. Nikdo jiný na to nikdy nebude mít právo než já. Takže si dávej zatraceně velký pozor, co příště udeláš."
Sebastian se i přes bolest, kterou mu partner tak neuvážlivě způsobil, zachechtal. "Je to snad váš způsob jak vyjádřit 'Mám o tebe strach', můj pane?" Naklonil hlavu škádlivě a sledoval, jak Cielovy prsty povolily stisk a pomalu klouzaly po jeho kůži.
"Nehodlám se k tomu dál vyjadřovat." Zamumlal Ciel tiše a natáhl se po obvazu ležícím vedle špinavé košile, vyhýbajíce se svůdnému pohledu zpod černých řas.
"Měl jsem pocit, že tuto zábranu jsi již překonal. Ale," Sebastian přizvedl trucovitou tvář mladého hraběte ukazováčkem. "zřejmě jsem se mýlil a jsi stále ten půvabný stydlivý chlapec."
Ticho, jež se mezi nimi rozprostřelo, bylo hodnotnější než tisíc slov. Oba věděli, co ve skutečnosti Ciel myslel, stejně jako si byli vědomi skryté lásky za Sebastianovou drzostí. Znali se příliš dobře na to, aby jim tyto detaily unikly.
Ciel bezděky zabloudil prstem ke zlatému kroužku. Narozdíl od jeho rodového prstenu, který znovu získal až při své poslední návštěvě usedlosti, snubní prsten s rytinami růží nesundal ani jedinkrát. Než došlo k narození Rebeccy, vzpomínal, že ho důrazně odmítl odložit. Bylo s podivem, že ta zlatá drobnost v něm dokázala vyvolat tak silný tlak emocí, jenž, jak si s lehkým zahanbením přiznal, vítal.
"B-buď opatrný." Cielova slova byla v tmavé místnosti sotva slyšitelná, jeho tvář a lesk očí ale mluvily samy za sebe stejně jako rty, které něžně přitiskl k Sebastianovým. Já nás nesnáším oba.
"Jistě, můj pane."

Ano, Ciel i Sebastian jsou OOC, já to vím! Doufám, že Vám to příliš nevadí. Zkrátka už nevidím příliš způsobů, jak je s jejich současným vztahem nezměnit. :) Stejně tak to vypadá, že tahle kapitola není tak klidná a pozitivní, jak jsem slibovala, ale zkrátka je to součástí příběhu. :) Od roztomilého yaoi jsem se přesunula k bolestivému thrilleru. Neptejte se mě proč ani jak, jelikož to sama nevím.
Pokud byste měli nějakou stížnost, nápad, cokoliv si ráda poslechnu. Není nic snazšího, než napsat komentář. :)
Vánoční speciál, o němž jsem se minule zmínila, vydám buď 23. nebo o Štědrém dni, ale spíše doufám toho 23. V neděli budete všichni chtít rozbalovat dárky, ne? ;)
Chtěla bych Vám všem moc poděkovat, že jste se mnou vydrželi takhle dlouho. Nikdy jsem Vás neviděla ani neslyšela, ale přesto jste pro mě přátelé. Díky! Snad spolu vydržíme až dokonce. ;)
A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!