Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXIX.

3. ledna 2018 v 7:26 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXIX. - Betrayal in Heart (Zrada v Srdci)
Prudká bolest se mu pořezávala hlavou jako nejostřejší dýka, jeho vidění bylo rozostřené a mysl zmatená. Ciel viděl pouze jasné světlo, zatímco mu v uších hlasitě pískalo a znemožňovalo jakoukoliv orientaci.
Z mlhy kolem něho se pomalu vynořovalo okolí ulice plné kouře, kterým pronikal vzdálený hlas.
"...ele. Ciele!"
"Se...Sebastiane?" Rozkašlal se, jeho plíce téměř nebyly schopné vydržet nápor, který na ně byl kladen. Cítil, jak ho Sebastianova ruka podepřela a pomáhala mu posadit se.


Démon klečel obkročmo nad ním, oblečení roztrhané a zcela spálené. Do jeho těla se opřela téměř veškerá síla výbuchu, když se Ciela snažil co nejvíce ochránit. Jeho dech byl nepravidelný, přesto stále hluboký narozdíl od chlapcova.
Ciel se pevně zachytil jeho zad, ale vzápětí ucukl, když ucítil, jak se do jeho dlaně zaryly střepiny. Když na ruku pohlédl, byla zmáčená krví.
"Sebastiane! Jsi -"
"Jsem v pořádku, můj pane, nic to není," Usmál se, ale z koutku jeho úst vytékal pramínek krve a Ciel dobře věděl, že nemluví pravdu. "Ale jste vy?"
"Jsem jen nezodpovědný, jako vždy. A zaplatil jsi za to ty."
"Litovat mne nebo sebe? To se vám nepodobá." Zachechtal se, zatímco se zvedal na nohy společně se Cielem, kterého přitáhl do náruče, a v očích mu zasvitl plamen drzosti, který se do současné situace vůbec nehodil, přesto byl za něj Ciel vděčný.
Dým už se zcela rozplynul a odhalil spoušť kolem nich. Polovina ulice byla zbořená, všude po zemi ležely části prken i kamenů z domů, některé hořely a jejich záře začínala přitahovat nechtěnou pozornost.
Ciel se rozhlédl kolem a zoufale propátrával očima všechny kouty. "Rebecca. Kde je Rebecca?!"
"Odpusť mi, nebylo v mé moci ochránit vás oba." Sebastian sklopil kajícně hlavu a i přes nepřívětivý pocit v zádech vyrazil k nejbližší budově, na jejíž střechu vyskočil. Postavil nepříjemně tichého chlapce před sebe a pohlédl do jeho tváře.
Cielův obličej byl naprosto chladný, připomínal kus sochy vytesané do mramoru. Pěsti měl zaťaté u boků, ale jeho hruď se zvedala nyní již v klidném tempu, pohled upřený k západu, k rudému kruhu na obloze. Vlasy mu vlály ve větru a Sebastian si teprve nyní všiml, že jeho oči víří nezaměnitelným karmínem. Ale cosi bylo rozdílné. Nebylo to stejné, jako když se mladý hrabě rozzuřil dříve. Nyní se Sebastianovy zornice prudce rozšířily, když ho udeřila vůně plná hořkosti. Zášť a bolestivá nenávist, která pramenila až z hloubi jeho čisté duše, absolutní nemilosrdnost, proměňující jeho srdce v kámen. Ač děsivý, vypadal nádherně.
"Zašel příliš daleko," Tichý šepot pronikal větrem a rezonoval v démonových uších. "Nechal jsem za sebou minulost, pro svou dceru a partnera jsem se změnil, ale nikdy jsem nezapomněl, že tento svět slovo 'spravedlnost' nebo 'tolerance' nezná již od počátku věků. Zákony mají váhu jen pro ty, co je vytvářejí, peníze jsou svatější než Písmo a lež, která je opakována dostatečně dlouho, se mění v nezvratnou pravdu. Žil jsem podle těch pravidel dost dlouho na to, abych věděl, jak hrát jednu ze špinavých her."
Ciel se ušklíbl. "Podceňování ze strany protivníka mě hluboce uráží. Zřejmě bude potřebovat názornou ukázku, čeho jsem schopen," Otočil se na Sebastiana. "Ty víš, kde ho hledat?"
Démon kývl hlavou v němém souhlasu. "Greenan Castle. Jsem si jist, že tam bude. Koneckonců, právě to místo má pro něho více než podstatný význam."
"Dobrá," Ciel si povzdechl. "Máš naprostou jistotu, že to vyjde?"
Sebastian se decentně usmál. "Mýlil jsem se snad někdy?"
"Ano, na začátku našeho kontraktu až dost."
"Stále jste mi neodpustil tu první večeři, můj pane?" Zachechtal se, když k chlapci přistoupil blíž a stiskl jeho ruku ve své.
"Kdyby jen večeři." Zabručel Ciel, ale stisk ruky mu oplatil.
"Sežeň nějaké oblečení, vyrážíme ihned."
"Jistě, můj pane."
Jejich hovor působil zcela bezstarostně, ačkoliv cítili napětí. Použít jejich dceru jako návnadu byl pošetilý plán, Sebastian však byl přesvědčený, že je ten nejlepší a zaručil se vlastním životem. Hlupák, pomyslel si Ciel, je více emocionální než obyčejný člověk. Ale půjde-li vše podle plánu, bude celá tato situace brzy u konce. Ciel si kladl otázku, jaké ztráty se objeví tentokrát. Aby král přežil, mnoho pěšců musí padnout a v jeho případě nešlo pouze o ochranu krále. Přesto byl odhodlaný vyhrát. Vyhrál jsem vždy, vyhraju znovu. Ať budu muset použít cokoliv. Jelikož já, hrabě Phantomhive, nenávidím prohru.

Poté, co se převlékli do nového oblečení, které Sebastian opatřil, - jak Ciel tušil, určitě ne legálně, ale s tím se těžko může trápit zrádce hledaný po celé zemi - vyrazili na sever. Greenan Castle se hradem dal nazývat jen stěží, byla to rozpadlá ruina už přes sto let, ale Sebastian ho ujistil, že pro jejich protivníka má místo velice důležitý význam. Sídlo měla ve vlastnictví rodina Kennedy, nicméně po zavraždění jednoho z jejich majitelů jiným členem rodiny jeho sláva klesla. Tradovalo se, že pod jeho základy vedou chodby spojující dům s nedalekým Dunure Castle, ale málokdo tomu věřil. Sebastian ho s úsměvem ujistil, že 'na každém tvrzení se nalézá trocha pravdy'. Ciel raději nechtěl vědět, jak o tom démon ví, ani k čemu se tunely používaly.
Londýn a jejich cíl dělilo více než 300 mil. Ciel se obával, jestli bude útočník tak dlouho čekat, ale Sebastian mu pobaveně odpověděl: "Čekal mnoho let. Domnívám se, že jediný den navíc mu dozajista neublíží. Navíc naše cesta déle než den trvat nebude."
"Má jeden z těchto tří cílů," Uvažoval Ciel nahlas. "Zabít Rebeccu a tím zničit život nám oběma, zabít mě a zničit život jen tobě a později naší dceři, nebo tě docela zlomit smrtí nás obou."
"Obávám se, že scénář připravený mým pánem mu tuto skutečnost poněkud překazí," Usmál se sladce Sebastian, ale z jeho hlasu byl slyšet očividný podtón chladu. "Ačkoliv by byla škoda zničit celou hru. Ponechme tedy scénář jako tragédii. Alespoň jedna smrt se dozajista objeví."
Už dávno věděli, kdo stojí pro nim, ale ani jeden o tom nemluvil, jak z bezpečnostních, tak i osobních důvodů. Momentálně jejich jedinou prioritou byla Rebecca, a proto Ciel Sebastianovi dovolil jeden více než nebezpečný čin - použít pravou formu. S křídly mohli být spatřeni ze země jako jakési stvůry, ale na zemi byla daleko vyšší pravděpodobnost, že si jich všimnou všetečné oči a poznají, s kým mají tu čest. Navíc cesta vzduchem vedla přímo a nebylo nutné držet se klikatých silnic nebo probíhat lesy.
Mladý hrabě se krčil v démonově náruči a poprvé v životě pozoroval zemi z ptačí perspektivy. Na počátku měl lehkou závrať, ale díky pevnému stisku Sebastianových paží brzy zmizela. Pod nimi pomalu mizel ruch velkého města a nahrazovala ho menší stavení nebo vesnice.
Ciel zvedl oči k pohledné tváři nad sebou. Sebastianův výraz neprozrazoval žádné emoce, jeho oči s kočičími zornicemi se upíraly k horizontu, zatímco dlouhé černé vlasy vlály kolem jeho hlavy.
Vycítil chlapcův pohled a rudé oči pomalu sklouzly dolů na dětskou tvář, která nyní postrádala veškeré hrozivé rysy. Sebastian miloval, když mohl Ciela vidět takového, jakým jeho duše stále částečně byla i přes všechny kruté okamžiky jeho života. Jeho láska získávala ještě silnější motivaci ho chránit, i když věděl, že pokud by se to mladý hrabě dozvěděl, dozajista by mu rázně vysvětlil, že on ochranu nepotřebuje. Sebastian se nedokázal ubránit spokojenému úsměvu. Jakmile budou mít Rebeccu nazpět, bude se takto moct usmívat častěji.
"Ciele, jsi v pořádku?" Otázal se tiše, ale odpovědi se mu nedostalo. S překvapením zjistil, že chlapec se pouze pevně drží jeho krku a klidně spí. Něžně Ciela políbil do vlasů. Odpočiňte si, můj pane. Budete potřebovat sílu. Poté mohutně máchl křídly a vznesl se ještě výš k noční obloze.

Ciel stál v malé místnosti, kde jediný kus nábytku představovala dětská postýlka. V náruči mu spokojeně spala mála dívenka s ručkama rozhozenýma nad hlavou. On sám pouze hleděl z okna do rozlehlých zahrad.
"Ciele, co jsi to udělal?"
Překvapeně se otočil, když zaslechl Sebastianův hlas. Démon ho zděšeně sledoval, ačkoliv ve skutečnosti ani ne tak Ciela, jako jeho ruce. Ale chlapec nerozuměl.
"Co se děje? O čem to mluvíš?"
Sebastian beze slova přistoupil o krok blíž a marně natáhl dlaň k Cielovi. Vzápětí mu vytrhl dceru z náruče.
"Okamžitě přestaň! Copak jsi zešílel?" Pokusil se Sebastiana chytit za rukáv, ale ten pouze pozvedl vzhůru látku, v níž leželo děvčátko. Jenže... byla prázdná. A plná rudých skvrn.
Ciel zmateně hleděl na plátno a poté do Sebastianových ledových očí. Cítil jak mu po tváři ode rtů stéká horká kapka. Ruka, kterou ji setřel, byla náhle plná krve.
"Takto skončí," Sebastianův hlas zněl krutě pobaveně, jeho rty zvlnil úsměv. Nebyl to on. "Ona i všichni ostatní."
Ciel klopýtl dozadu, s hrůzou zjišťujice, že překážka stojící v cestě bylo lidské tělo. Celý pokoj se zaplňoval kovovým pachem krve a chlapec pouze zděšeně sledoval svého partnera uprostřed toho všeho.
"Ne!"

Ciel se s výkřikem vymrštil. K jeho štěstí ho zachytila silná ruka, která jeho tělo okamžitě přivinula k sobě. Ciel vdechoval Sebastianovu vůni a železným stiskem drtil v prstech jeho košili, zatímco si uvědomoval, co se stalo. Byl to jen sen.
"Můj pane, klid. Uklidněte se, jsem tady, všechno je v pořádku."
Ciel zavřel oči a naprázdno polkl. Na krátkou chvíli nebyl schopen říci jediné slovo, ale podařilo se mu pomalu uklidnit. Muž sedící před ním byl Sebastian. Ta zrůda před pár okamžiky ne. "Byl to on."
"Co máš na mysli?"
"Znovu... znovu mi vložil sen. Snaží se nás zatlačit zpátky."
Sebastian ho opatrně pohladil po zádech. "Není se čeho obávat, z jeho zbraně se stává laciný trik. Znamená to, že ztrácí svou sebejistotu. A toho můj pán dozajista dokáže využít."
Sebastian cítil Cielovo absolutní zděšení. Mohl se pouze domnívat, oč se jednalo v jeho snových představách, nicméně bezpochyby to byl podnět dostatečně silný, aby otřásl již nyní vyčerpaným chlapcem. Proto se snažil Ciela co nejrychleji znovu navrátit do původního stavu mysli.
Teprve nyní si hrabě všiml, že nejsou ve vzduchu a Sebastian má znovu komornický úbor. "Jak to, že jsme zastavili?"
"Ze dvou důvodů. Prvním bylo, že jsme již pouhých několik stovek metrů od našeho cíle, a následujícím důvodem se stal fakt, že tvá noční můra natolik ovládla tvé tělo, že jsem měl silné obavy, aby náš let neskončil tvým pádem."
Pomohl Cielovi na nohy a poté oba pohlédli na nedaleký útes. Na jeho nejvyšší špičce se tyčila nepříliš velká rozpadlá budova. Byl příliv, a proto moře dosahovalo až ke skále, nicméně v tomto místě nebylo hlubší než pár desítek centimetrů. Zachránit život by tedy pád z tohoto místa rozhodně nedokázal.
"Jsi si jist, že tvé síly na toto setkání stačí?" Sebastian měl obavy, obzvláště poté, co před pouhými několika minutami spatřil. Ciel neměl tušení, ale jeho tělo bylo ve spánku v hrůzné křeči, která odmítala ustoupit. Ačkoliv měl jeho sen možná pouhých pár sekund, tělo se v bolesti zmítalo nejméně čtvrt hodiny a bezpochyby bylo touto námahou silně vyčerpáno.
Ciel rázně zavrtěl hlavou. "Nemáme čas starat se o mé hloupé sny. Jak jsi řekl, ztrácí nápady a sílu. Odmítám se nechat zahnat do kouta něčím tak nerealistickým. Jdeme, Sebastiane!"
Z nebe se začal snášet studený déšť, ale Cielovi na tom nezáleželo, ostrou chůzí vyrazil kolem zálivu přímo k domu. Tady to skončí. Jednou a provždy.

Sebastian zkontroloval okolí, aby se ujistili, že budou mít co do činění pouze s jedním mužem. Poté obezřetně vstoupili do vnitřní části domu.
Byly to jen holé zdi z kamene. Střecha i podlaha druhého patra se dávno zhroutily a obvodové stěny držely snad pouze pomocí soli z moře, která je slepila. Kromě pleskání kapek o dlažbu, znějících jako nenápadné memento mori, a vzdáleného šumění vody nebylo slyšet nic.
Ciel si stáhl pásku a nechal ji přistát v bahně. V tento okamžik potřeboval veškeré smysly nezkreslené. Rozhlížel se po jednotlivých částech domu dvoubarevnýma očima, ale nikoho nespatřil. Stejně tak necítil žádný pach. Mohl se Sebastian zmýlit?
Démon stál u vchodu ve služebnickém postoji a zcela nezaujatě stejně jako chlapec sledoval všechny kouty bývalého honosného sídla. Věděl, že tady je. Cítil neznámou přítomnost, ale nedokázal určit odkud. Podstata této osoby ho více než zneklidňovala.
Nečekaně se zablesklo a vzduchem otřásl hrom, který přinutil Ciela k instinktivnímu skrčení. Počasí se rozhodlo postavit proti jejich sporu. Nicméně nedokázalo ho zastavit.
"Pane."
Ciel se otočil a následoval Sebastianův pohled. Na severní věži stála vysoká postava zahalená v plášti, temně hnědé vlasy promáčené deštěm muži v pramenech spadaly do očí. Při dalším blesku ozařujícím oblohu se zaleskl pár zlatých očí.
Sebastian okamžitě přikročil k Cielovi, ruku ochranitelsky před svým pánem a připravený vyrazit do útoku. Byl napjatý jako struna. K této situaci nikdy nemělo dojít a on částečně litoval, že ho nezabil, jakmile měl příležitost. Ciel ho přesvědčil, že není dobré jejich kořist bezcílně pronásledovat, a poté už bylo příliš pozdě, nebylo možné ho najít.
Nyní necítil hněv a v případě, že by se nejednalo o něho samotného, snad by našel ve svých emocích i jistý druh fascinace nad touto nezvyklou přeměnou povahy. Ale vzhledem k osobnímu rázu situace se téměř dusil znechucením.
Cielovy pocity byly rozdílné. Naplňoval ho klid, avšak pouze na povrchu. Hluboko v duši sálal plamen bezbřehého hněvu a krutosti, které dokázal jen stěží držet. Byl si ale vědom, že pokud jen na okamžik povolí, může ukončit životy jich všech. Proto pouze něžně chytil Sebastianovu ochranou ruku a propletl jejich prsty. S kyselým úsměvem se obrátil na muže na hradbách, rukou přidržujíce vlající kabátec.
"Zřejmě se neobejdeš bez působivého nástupu... Marcusi Michaelisi."

Zmateni? Snad ne. A co prekvapeni? Já osobně mám pocit, že se to dalo očekávat, ale to asi proto, že znám konec do začátku. :) Je těžké být objektivní.
Omlouvám se, nedokázala jsem dnes příběh dokončit, musela jsem se začít připravovat na další šílenství zvané škola.
Musím upřímně říci, že bych moc ráda psala další příběhy, ale docházejí mi nápady. Neměl by někdo z Vás, mých milých čtenářů, námět? Cokoliv zajímavého, co byste chtěli 'slyšet' z mého pera. Stačí mi jedna věta. Něco co jste hledali, ale nenašli. Ozvěte se mi do komentářů nebo na Wattpadu. Můžete to brát jako osobní výzvu, pro Vás i pro mě. ;)
Tak se znovu uvidíme příští středu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aurora Borealis Aurora Borealis | Web | 5. ledna 2018 v 11:45 | Reagovat

tak to je nádherné

2 Alisha Alford Alisha Alford | 5. ledna 2018 v 19:00 | Reagovat

[1]: 8-) Díky, teď už jen finále, které doufám, že stihnu do středy dokončit. :-)

3 Aurora Borealis Aurora Borealis | Web | 5. ledna 2018 v 21:47 | Reagovat

[2]: tak přeji at stihneš ;-)

4 Alisha Alford Alisha Alford | 6. ledna 2018 v 20:07 | Reagovat

[3]: Děkuju moc! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!