Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXXI.

19. ledna 2018 v 9:32 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXXI. - Blood on the Cliff (Krev na Skále)
"Sebastiane, běž!"
"Ano, můj pane."


Dříve než měl Marcus příležitost udělat cokoliv dalšího, Sebastianova pěst tvrdě narazila na jeho tvář. Hlasité zapraštění kosti rozpoutalo chaos.
Sledovat souboj dvou démonů bojujících na život a na smrt bylo zhola nemožné. Marcus, který již přišel k sobě po nečekaném útoku, se snažil za všech okolností útočit. Údery byly přesně mířeny tak, aby způsobily co největší bolest a pokud možno alespoň částečné ochromení, ale Sebastian se jim bez potíží dokázal vyhnout. Jen na krátký okamžik bota jeho bratra prosvištěla těsně u Sebastianovy pravé tváře. Rudooký démon se však pouze se zasmáním zaklonil do pozice zcela nemožné pro obyčejného smrtelníka a s baletní elegancí oplatil bratrův útok zabořením špičky boty do jeho boku. Oproti Marcusově zuřivě soustředěnému výrazu mu na rtech stále pohrával úsměv. Probouzela se v něm skutečná povaha lovce, zvíře vypuštěné z klece, jenž si chce užít každičkou kapku krve, slízat ji z podlahy a zažívat euforii způsobenou pachem smrti. Sebastianův přístup plný pobavení mu přidával na mrštnosti. Pokyn jeho pána byl jako vyzvání k tanci. A on hodlal svého tanečního partnera utančit k smrti.
Jejich střet probíhal z přílišné blízkosti na to, aby mohl použít své nože, ale i přesto jeho síla byla očividně vyšší než Marcusova. Avšak pouze do té doby, než oči jeho bratra znovu ledově zaplály.
"Aeternum vale." Sevřel ruku v pěst a přitáhl. Praskání kamenů ve zdi přinutilo Sebastiana zvednout pohled a se zájmem sledovat, jak se horní část nejzachovalejší ze stěn s rachotem řítí k zemi.
Podrážka zaskřípěla o zem, když černovlasý démon přistál z vysokého skoku na mokré dlažbě, dříve bílou, nyní od bláta a prachu zašpiněnou rukavici opřenou o zem. Marcusovy prsty nesly rudé stopy, ale nikoliv od Sebastianových útoků, nýbrž připomínající rudé pruhy od zařezávajícího se provazu.
Sebastian se usmál, zatímco využíval vzdálenosti a vytáhl své stříbrné zbraně. Jeho síla je pouze propůjčena od královny Zásvětí, proto on sám stále musí mít určité spojení s tímto světem. Stržení zdi pomocí jemných vláken. Jak příjemné to zlepšení, pomyslel si spokojeně, ale nahlas odvětil: "Corvus oculum corvi non ernit. Tohoto citátu by ses měl držet, Marcusi. Je mnohem elegantnější než hřbitovní epitaf."
Jeho slova doslova znamenala 'Vrána vráně oko nevyklove'. Narážka na loajalitu, kterou démoni tak postrádali, dostala Marcuse znovu do varu. Ačkoliv Sebastian tušil, že z něho momentálně vůbec nevycházel.
Ciel ponechal oba démony v bouři ran a sám se rozeběhl k věži, na jejímž vršku se houpal koš. Zapřel ruce i nohy za kameny a začal šplhat po šedé zdi. Ruce mu klouzaly po zmáčených kostkách, přesto stoupal dál. Slyšel skřípění kovu a když se mu podařilo otočit, spatřil Sebastianovy nože zapřené před Macrusovým krkem, jeho planoucí pohled ani na okamžik neopouštěl rozzuřenou bratrovu tvář. Ciel si všiml, že se kolem jeho těla nezadržitelně stahuje temný mrak formující podivně zakřivený stín. Sebastianova silueta se rozechvívala a s každou vteřinou více ztrácela lidské vzezření.
Hrabě se o svého démona nyní neobával. Jeho pochybnosti směřovaly k němu samému, jelikož cítil, že zcela postrádá vitalitu a sílu démona, které se mu předtím dostalo.
Obrátil tvář zpět ke zdi a pokusil se hozením hlavy zbavit mokrých vlasů na čele. Mezi sevřenými zuby mu hvízdal sípavý dech způsobený téměř marnou snahou udržet se zesláblými prsty. Nedokázal vyskočit tak vysoko jako Sebastian a stejně tak se mu nyní nedostávalo dostatečné síly ke šplhání. Konečky prstů rozedřené do masa zanechávaly na šedém kameni jasně červené stopy, jež pomalu smýval déšť.
Zvedl pohled k nejvyššímu bodu hradu. Rebecčina ruka stále visela přes okraj koše a očividně se cítila v nebezpečí, z vnitřní části zaslechl dětský pláč. Měl strach. Skutečná nejistota, možnost, že by mohl selhat, ho na pár vteřin ochromila. A ten jediný krátký okamžik byl osudný.
Zbýval necelý metr. Cielovy prsty se napínaly, jejich špičky by při menším povyskočení dokázaly přejet po hnědém proutí. Jakmile se o to však pokusil, jeho bota sklouzla a nohy zůstaly viset podél zdi bez opory. Nebýt pevného držení své pravé ruky, skončil by na mokré dlažbě o pět metrů níže.
Sebastian zcela soustředěný na vítězství zabodl několik nožů do hrudi svého protivníka, ačkoliv si byl dobře vědom, že na něho budou mít pramalý vliv. Jeho ruka s dlouhými černými drápy pevně sevřela bledé hrdlo a nadzvedla Marcuse o několik stop nad zem. Černá křídla se neklidně pohybovala ve větru.
"Tvé rány vypadají bolestivě, Marcusi. Neměl bych trochu rozptýlit tvou bolest?" Úsměv odhalil špičáky a vzápětí Sebastianova volná paže přesným řezem oddělila prsty bratrovy ruky od zbytku těla. Marcusova tvář se zkřivila potlačovaným výkřikem.
"Lidé často říkají, že na vyléčení jedné bolesti je zapotřebí jiné. Pověz mi, bratře, je tomu skutečně tak? Toto je přeci jen tvá dominantní ruka."
Bolest ve tváři vystřídal krutý úšklebek plný zadostiučinění, v planoucích očích vykvetl jasný žár triumfu. Kapání krve se mísilo s pleskáním deště. "Pak je dobře, že střílet jsem se naučil oběma."
Během mrknutí oka se v Marcusově levé ruce se zachvěním vzduchu zhmotnila zbraň. Kuše dlouhá jako jeho předloktí, vyrobená z temně hnědého dřeva s jasnými vrypy po celé délce. Tětiva byla vytvořena z dvojitě pleteného konopného vlákna navrženého tak, aby vydrželo největší zátěž. Její zvláštností však byla jiná skutečnost. Šípy dávaly najevo svou existenci z obou jejích stran. Jejich jasně zelená barva se zaleskla v blesku ozařujícím oblohu.
Sebastian nepotřeboval více než půl sekundy na zjištění bratrova plánu, přesto jeho ruka byla příliš pomalá. Paže zamířila a prst hnědovlasého démona stiskl spoušť s jasně vytyčeným cílem: zabít bez milosti. Sebastianova ruka beznadějně rozevřená, krytá rozbouřenými vlákny temna, ho nesvedla zastavit.
Tisíce možností se naskýtaly, desítky 'kdyby'. Kdyby se Ciel dokázal pohybovat jen o trochu rychleji. Kdyby šípy v kuši nebyly smrtelné pro milované osoby. Kdyby Marcus jen klidně zemřel. A vše začínalo stejně: kdyby Retisa nezešílela.
Čas se zpomalil. Ciel zaslechl Sebastianův zoufalý výkřik, ale nestihl více, než překvapeně otočit hlavu a sledovat dva blyštivé předměty mířící jeden k jeho hrudi a druhý mezi oči. Pohledy hraběte a černovlasého muže se střetly. Bylo to stejné jako onehdy na Campanii, stejný strach čišící z každého pohybu, shodné myšlenky. Přesto dnes byla jedna věc jinak. Ciel věděl, že pokud nebude rychle jednat, zemře.
Když sevřel víčka, čas se znovu rozeběhl. Ticho, jež je všechny obklopovalo před pouhou vteřinou, zmizelo jako mávnutím kouzelné hůlky. Ciel nebyl dost hbitý na to, aby stihl seskočit, nicméně nehodlal se vzdát tomu bastardovi příliš snadno.
Svist a prudký výdech ho přiměly šokovaně otevřít oči. Spatřil bledou hruď s černým tetováním přes bok, z jejíhož středu trčely dvě rudé špičky šípů. Krev z horní části vytékala rychleji, než bylo obvyklé a její kapky, vytvářející rudou síť, zanikaly ve vlečce z černých vláken, stejně jako okraj křídla opřeného o kamennou stěnu. Rudé oči vyjadřovaly nepochopitelnou úlevu.
"Sebastiane, ne!" Cielova hrůza přímo krystalizovala v jeho hlase, když sledoval zranění svého partnera. Ačkoliv zdatně překonával bolest, bylo očividné, že s takovou ztrátou krve nemůže zůstat dlouho při vědomí.
Z koutku Sebastianových úst vytékal pramínek krve, ale přesto se dokázala stočit do něžného úsměvu, který Cielovi tolikrát věnoval. "Splnil jsem svou povinnost. Svůj závazek, můj pane. Prosím, nehněvejte se."
Démonova ruka sklouzla a nebýt Ciela, jenž ho pohotově přitáhl k sobě, komorník by pravděpodobně nevydržel stát v tak nestabilní pozici. Marcus nedělal vůbec nic, pouze je zkoumavě pozoroval.
"Ty pitomče, proč jsi tohle udělal?" Ciel úspěšně zadržoval slzy. "Ochránil bych se sám!"
"To říkáš pokaždé, mon petit." Usmál se a vzápětí přitáhl Ciela do náruče. S bolestí se vyrovnal, avšak netušil, na jak dlouhý čas. Proto rychle roztáhl mohutná křídla a s lehkým přistáním postavil Ciela na zem. Jeho oči okamžitě vyhledaly koš kývající se na špičce kamene. Otřel si ústa hřbetem ruky a vzápětí zavrtěl hlavou. Ovšemže, mohlo mne to napadnout.
"Uvědomil sis, Arime?" Řekl Marcus znovu nabíjející kuši. "Zemřeš zbytečně."
Marcus namířil na koš a k Cielovu šoku zcela bez zájmu vystřelil. Dříve, než stačil udělat krok, Sebastian ho pevně sevřel kolem pasu a zabránil mu v pohybu. Chtěl začít křičet, ale... šipka jen neškodně proletěla skrz. Vzápětí se obraz rozvlnil a zmizel.
"Další iluze?!" Zaječel hrabě a jeho duhovky bleskly nepotlačitelným hněvem.
"Přesně tak. Lákadlo pro tebe, Ciele, abych mohl snáze mířit. A přestože se můj bratr postavil do cesty, není to špatná trofej. Koneckonců, kdo by více trpěl, ty, nebo on?" Zachechtal se Marcus. Jeho tón byl kyselý, jako kdyby ztrácel zájem o dění, znuděně podrážděný.
Ciel pocítil váhu na rameni. Sebastianova postava se jen stěží držela vzpřímeně, jeho křídla zmáčená vodou i krví zplihle visela k zemi. Ciel si všiml, že šíp zasáhl i místo, na němž křídlo přecházelo do zad. Byl překvapený, že Sebastian vůbec dokázal vzlétnout.
Nicméně Sebastianův stav ani v nejmenším nenarušil jeho sarkastický tón. "Jak politováníhodné. S tímto představením bys jistě uspěl v cirkuse, avšak, přiznejme si to a buďme upřímní, opakované triky publikum rychle omrzí. Ani papoušek v cirkusu nevydrží věčně, pokud ho nenaučí novým větám."
"Na to, jak z tvého těla proudí krev a ubývá život, mluvíš dost, bratříčku," Odsekl Marcus a znovu pozvedl kuši. "Nemáš snad dost? Přeješ si, aby tvůj drahý chlapec spatřil světlo ještě rychleji?"
"Pokud se ho dotkne jediný předmět, jenž jsi třímal ve svých nečistých prstech, nebo ty sám, mám silné obavy, že se neovládnu." Pronesl Sebastian s ledovým úsměvem, ale zabublání v plicích pouze potvrdilo, jak moc jsou jeho slova lichá. Tomu také odpovídal Marcusův smích.
"Ty neovládneš jedině své tělo, bratře, stejně jako Retisa. Je to ironické, že? Šíp v tvé hrudi je tentýž, který jsi před staletími vyslal do jejího srdce, v tomto domě. Neříká se tomu zplacení účtů?"
"Já raději říkám vrácení laskavosti, démone," Ciel prudce vstoupil do rozhovoru. "A mohu tě ujistit, že pokud se někdo neudrží, budu to já."
"Ciele, nesmíš se mu postavit, zde není šance na výhru." Sebastianův slabý šepot prozrazující jeho stav pouze přiměl vztek v žilách hraběte rozletět se do všech částí těla, od konečků prstů až po hlavu a mysl, která si přesto zachovávala křišťálovou čistotu a jas, stejně jako duše. Upřel pevný pohled svých temně modrých očí na Sebastianovu vyčerpanou tvář. Jejich barva připomínala dva safíry, ale tvrdostí byly bližší diamantům.
"Nikdy mě nepodceňuj."
Ciel začal postupovat jistými kroky kupředu, zcela ignorujíce zbraň proti němu. Košile a kabátec byly promočené vodou i Sebastianovou krví. "Chtěl jsi pomstu, chápu to. Ještě před rokem byla touha po pomstě jediný smysl mého života. Ale pokud hodláš někoho zničit, musíš si být vědom toho, že se bude bránit. V tom jsou lidé nejlepší, v přežívání," Pramen promáčených vlasů se mu svezl přes oči a částečně překryl fialový kontrakt. "A neváháme si udržet od smrti odstup za ty nejvyšší ceny."
Kontrakt ve tváři mu dával vzezření síly, avšak bez něho byla jeho slova mnohem vážnější. Skutečnost, že obyčejný chlapec dokázal vznést takový pohled na situaci, kritický a plný kruté pravdy, pouze znásobovala hrubé uvědomění.
Kolem nohou mladého hraběte se stín začal barvit temnou modří a postupoval po jeho nohách vzhůru, připomínající až příliš hmotný kouř. Proplétal se až k jeho pasu, stoupal po prstech k ramenům. Dětský hlas získával mnohem věští mohutnost a údernost, avšak i přesto v něm zaznívaly určité stopy chladného pobavení. Nepřestával kráčet kupředu.
"Pokud vezmeš odpornost lidské povahy, její bezmeznou zkaženost a ubohost, a spojíš ji s tím, čemu lidé říkají kouzla, tedy schopnosti démona, vznikne to nejhorší stvoření. Zrůda bez zásad, bez jakéhokoliv bodu zastavení, která bude lhát a ničit tak, jak to lidé umí nejlépe, zatímco jí bude sloužit moc, o níž se ostatním ani nesní."
Klapot podpatků zanikl, vystřídalo ho tiché pleskání bosých chodidel. Dým v oblasti zad prořízla dvě nehmotná křídla pohlcující veškeré světlo na dosah. Jejich velikosti byla oproti chlapcově drobnému tělu zcela nesrovnatelná, rozepjatá doahovala svými okraji až k vežím, nestále měnila tvar i strukturu podobným způsobem jako klubko hadů. Tito hadi však byli utkaní ze stínu.
Marcus šokovaně hleděl na stvoření před sebou. Bylo to nepochopitelné. Osoby, které se jako démoni nenarodily, neměly být schopny čehokoliv byť jen připomínajícího pravou formu. Přesto, zde před ním stál, nemožné dítě, napůl člověk, napůl démon, s křídly majestátnějšími než nejsilnější z jeho rasy a očima zářícíma rudou perletí. Vítr částečně odvál kouřovou zábranu mezi nimi, a tak mohl nižší démon spatřit Ciela v celé jeho síle.
Cielova práva forma se velice lišila od ostatních démonů. Postrádal drápy, či jakékoliv jiné prvky zbraní, namísto toho jeho nohy působily dojmem, že kráčí v plamenech. Bosý, s kalhotami v cárech, kolem jeho chodidel vířil chladný oheň. Předloktí až k ramenům byla pokryta drobnými jizvami, zatímco hruď oděná v černé košili zůstávala zakrytá. Ciel dobře věděl, od čeho jsou stříbrné stopy v jeho kůži - pozůstatky jeho návštěvy ve světě mrtvých. Bylo to paradoxní, vzpomínal si, že se tehdy Sebastiana ptal, zda mu zůstanou jizvy. Zdálo se, že je to jeden z dalších momentů minulosti, jež nikdy nedovede smazat.
Jakmile další poryv větru pohodil jeho vlasy, odhalil kontrakt, který však nyní nezářil fialově, nýbrž zlatě. Pod pravým okem se v tetování podobném Sebastianovu spájely dvě šachové figurky - kůň a král.
"Když démon slouží, stále existuje jistá kontrola nad jeho silou. Jakmile je osobě síla pouze a jen vlastní, nemá žádná omezení. A toho dnes hodlám využít ve svůj prospěch."

Ciel cítil každý pochyb, přesto mu tělo nepatřilo. Síla, která se probudila uvnitř, byla mnohonásobně silnější než ta, jež o sobě dala vědět poprvé na schodišti v Pekle. Tehdy byla přítomná jen Lucrecia, když svým nečekaně zhmotněným křídlem srazil vázu, a řekla mu později vše, co obnáší mít pravou formu. Přesto Ciela nedokázala připravit na toto.
Marcusův pohled představoval absolutní strach. Kdesi uvnitř byl hrabě hluboce znechucen a chtěl mu říci své pocity do očí, ale vlastní tělo mu v tom zabránilo. Při démonově marném výkopu nabýval pocitu, že se jeho protivník pohybuje nesmírně zpomaleně. Každé ráně se bez potíží vyhnul, dokonce i poslední šipka z jeho zbraně neškodně minula cíl, prosvištěla těsně kolem levé strany hlavy a načechrala vlasy. Znovu pociťoval sílící hněv hluboko v duši. Byla to jediná emoce, které bylo dovoleno vyplynout na povrch.
Co je s Rebeccou? ptal se sám sebe v duchu. Náhle však uslyšel tichý pláč. Byl daleko, ale ne příliš, nanejvýše míli. Byla v bezpečí, skrytá uvnitř domu. Přijde ji najít.
Stejně jako Cielův sluch, vše bylo o tolik ostřejší, silnější. Ale on prahl po jediném. Zničit toho nebohého muže bez vůle a skutečné síly. Jeho moc mu nikdy nenáležela, vzlétl k obloze a až příliš pozdě si uvědomil, že křídla na jeho zádech mu nikdy nepatřila. V ten okamžik už následoval nevyhnutelný pád.
"Je to umění, získat moc a udržet ji. V tobě však toho umu není dost. Jsi jako člověk, každý druhý. Ale respektuji, že jsi chtěl ochránit, co ti bylo drahé. Jenže přežít může jen silnější."
Marcus klopýtl a narazil zády o zeď, která se k němu nezadržitelně přiblížila. Ani ledová modř jeho pohledu nemohla zastavit rozlévající se zlato. To dítě, tyčilo se nad ním jako bůh pomsty, chráněné čirou mocí, jež mu nebyla pouze propůjčena. Jak mohl mít člověk takovou sílu?
"Pokud mě zabiješ, už svou dceru nikdy nenajdeš." Toto byla jeho poslední zbraň. A selhala.
"Vydíráš mě?" Cielův hlas zněl náhle tiše, téměř jako obyčejná překvapená otázka vznesená nad sklenicí vína. Přesně takto vždy pokládal otázky osobám, jež mohli dříve či později zcela náhodou zemřít v důsledku tragických okolností. Tomu přesně odpovídalo i jeho přizvednuté obočí.
"Myslel jsem, že když jsi se jako démon narodil, mohl bys mít alespoň špetku jejich charakteru. Ale spletl jsem se. Jsi jen další člověk, který si vzal příliš velké sousto, aniž by měl dostatek vůle ho řádně zpracovat." Cielova křídla se zavlnila a pomalu složila za zády, byla nejméně třikrát tak vysoká jako on sám. Marcus zahlédl, že se v jeho očích cosi změnilo. Nebyly už plné pouhé zášti a arogance, nyní se v jejich středu zaleskl stín bolesti. Pohled doširoka rozevřených různorodě zbarevných duhovek s temným středem dovolil démonovi zažít otřesný náhled do lidské duše. Nikoliv pouze cítit její pach, emoce příznivé pro predátora vyhledávajícího kořist, nýbrž ostrou ranou pochopit skutečnou lidskou temnotu srdce. Nečekané pocity ho docela ochromily.
Sebastian z povzdálí pouze němě přihlížel. Nebylo třeba zasahovat, ačkoliv si to přiznával pouze nerad, jeho chlapec by dokázal zničit jeho samotného i Marcuse dohromady. Mohutná křídla, inkoustové šlahouny, to vše ho naprosto uchvacovalo. Cielův vzhled byl nesmírně podobný dni, kdy se s ním Sebastian poprvé potkal. Zlomené dítě pokryté krví, ztracené ve svém hněvu a odhodlání, jako jeden z mála chápající následky svého rozhodnutí. Jeho pán mu nikdy nemohl připadat krásnější.
'Neslušná, ohyzdná, krutá. Má práva forma.' Přesně toto Cielovi řekl, nicméně tato slova platila pro lidské bytosti. Pro démona nemohlo existovat nic krásnějšího, než nejtemnější pohled na ztělesněné zoufalství a hořkost. S rukou přitisknutou na ranách se opatrně opřel o nejbližší zeď a snažil se udržet své vědomí příčetné, zatímco k němu doléhalo dění okolí.

Ciel se nepohyboval. Neútočil, nesnažil se démona znehybnit. Jen hovořil.
"Nechal jsem minulost jít. Vzdal jsem se budoucnosti a žil přítomností. Co je budoucnost v okamžik, kdy víš, že tvá smrt už klepe na brány? Každý den stojí po tvém boku, připomíná svou přítomnost, když jako první otevře dveře ložnice a poslední je večer zavírá."
Ciel cítil, jak se v jeho ruce sama od sebe tvoří zbraň. Chladný černý kov ho studil do dlaně, když sledoval, jak v sevřené dlani vzrůstá do délky kopí s násadou ze zeleného materiálu. Kolem prstů se mu stále obalovala další vlákna, přála si růst, ale pouze je bez zájmu stáhl z cesty. Vědomí, že svou silou právě stvořil jeden z dalších Somnus mortis se mu příčilo, avšak neměl čas na cokoliv dalšího. Přál si jen ukončit všechen shon a vrátit zpět pár poklidných dní. Prosté slabé lidské přání.
"Minulost mi dala zkušenosti. Vědomí, že svět není takový, jak si ho lidé vysnili, a nikdy se takovým nestane. Dokud lidská rasa nezanikne, nebude možné nalézt vytoužený mír, jelikož neexistuje. A naučil jsem se chodit v botách, které mi dal, našlapovat v nich tiše stíny, zatímco můj komorník stíral krvavé stopy, abych nebyl nikdy nalezen. Život mě rozlámal," Naklonil se ke strnulému muži před sebou a otočil kopí hrotem k němu. Z koutku oka se vykutálela třpytivá krůpěj zářící zlatým žárem. "ale já jsem nalezl někoho, kdo mě dokáže znovu spravit."
Násada černého kopí bez překážky procházela masem. Kosti v její cestě praskaly a zanechávaly za sebou pouze střepy, a to jak fyzicky, tak obrazně. Cielova ruka zarazila kopí do Marcusovi hrudi až po okraj násady. Sledoval krev tryskající z rány a v okamžik, kdy zbraň vytrhl, sám se nevyhnul rudému gejzíru. Zmocnila se ho neukojitelná zuřivost. Jeho ruka se téměř sama pohybovala a kopí způsobovala stále více ran a tratolišť krve, až do okamžiku, kdy se démonovi podlomila kolena.
Marcusova doširoka rozevřená ústa se před jeho zraky plnila krví, kterou démon vzápětí vyzvracel na dlažbu. Dech se mu zadrhával a skřípal jako starý a opotřebovaný stroj, zatímco oči znovu získaly sytě zlatou barvu. Z posledních sil pozvedl tvář k Cielově hrdě zdvižené hlavě a usmál se, rukou kryjíce největší z ran.
"Jsi jedinečný. Jen někdo takový je vhodný pro mého bratra. Ale nikdy nedokážeš svou duši zhojit."
Inkoustové vlákno se připlazilo k chlapecké paži, pevně obtočilo předloktí a zařízlo se hluboko do kůže. Karmínové kapky přímo před Cielovýma očima pomalu klouzaly na mokrou zem, kde se mísily s krví Marcusovou. Jeho úsměv byl uvolněný... a spokojený. "To jsem nikdy nechtěl."
Plameny se zvedly a obklopily umírající postavu. Ciel sledoval démonovo tělo měnící se nadpřirozenou rychlostí v popel, jednotlivé části těla rozpadající se v prach. Nezaslechl jediný výkřik, ani jiný projev bolesti. Jen syčení plamenů spalujících kůži.
"Nechtěl jsi pomstu," Zašeptal. "jen věčný klid."
Déšť vytvářel z popela temně šedé bahno a odplavoval ho do spár mezi kameny. Nastalé ticho se zdálo ohlušující, ale jen do té doby, než ho prořízl výkřik.
Ciela ochromila bolest v hrudi a s výkřikem se svezl na zem. Jeho podstata získávala navrch, použil příliš síly a ztrácel schopnost ji ovládat. Tohle bylo, čeho se tolik obával. Pokud nebude mít kontrolu, stane se z něho stvůra s jediným úmyslem. Zabít a působit utrpení.
'Dávej pozor, mládě. I někdo s mými schopnostmi by jen stěží dokázal ovládat ty tvé. Nedovol citům projít na povrch.' Lucreciina slova.
Nechci to! Nestojím o schopnost, která zabije mě nebo mou rodinu! křičela jeho mysl, avšak tělo odporovalo. Krev v řezné ráně se zachovala jako lektvar, v její barvě prokvétaly stíny černé, a nakonec se uzavřelo i samotné zranění.
"Ciele, dost." Zaslechl hlas. Měkký a sametový, jen pár centimetrů od svého ucha, a ucítil teplo dlaně na své hrudi.
Sebastiane. Představoval si, jak černost mizí, leč bezúspěšně. Křídla se znovu snažila rozložit, ačkoliv jim cosi stálo v cestě, a vidění se mladému hraběti rozostřovalo.
"Můj pane, Ciele. Vzbuď se."
Sebastiane. Nechci tě zranit, nechci. Ale... ale kdo jsi? Kdo je Sebastian? A kdo... jsem já?

Co je nebezpečnější: bojovat proti nejsilnějšímu bojovníkovi, nebo sám proti sobě?


Naštěstí jsem posledně nic neslíbila (lucky me!), takže se nemůžete divit, že ještě pokračujeme. Domnívám se, že příště bude už jen krátká kapitola oproti všem předchozím, nicméně jsem si nemohla pomoct a nepřidat trochu napětí. Příští kapitolu určitě očekávejte ve středu, tentokrát nezklamu (ještě jednou se omlouvám za zpoždění). ;) Sayonara!
A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!