Konec, který se stal začátkem - Kapitola XXXII.

24. ledna 2018 v 7:12 | Alisha Alford |  Fanfikce
Kapitola XXXII. - Once upon a time in the Dusky Moonlight (Bylo nebylo, v Temném Měsíčním Svitu)
Jeho tělo se vznášelo v černotě. Byla jako inkoust, dehet, příliš hustá k pohybu. Kde jsem? Kdo jsem? To byly otázky, na nichž mu záleželo.
"Mladý pane, je čas vstávat."
Ten hlas. Ozýval se za ním, znal ho. Měl by ho znát, a přesto... nevěděl. Cítíl ztrátu, ale neznal její původ. Co se stalo?
Zahlédl koutkem oka pohyb. Černé vlasy, látka. Záblesk rudé barvy. Věděl, že tohle hledá, ale nechápal, proč nemohl dosáhnout. Něco scházelo.


"Dopis od královny, můj pane."
Královna? Proč by se o něho zajímala, je jen... kdo? Je ten vzkaz vůbec pro mě? Na nic si nevzpomínám!
Stál v místnosti. Jen čtyři holé zdi, zdálo se, že se vlní, ačkoliv to logicky nebylo možné. Celá podlaha byla pokrytá klecemi, avšak nic se v nich nenacházelo, byly odemčené, ale zavřené. Měl strach, jelikož nevěděl, co se děje. Přesto opatrně přistoupil k jedné z klecí a zvědavě ji otevřel.
Udeřil ho nápor obrazů, následující krutější než první, plné krve, zmatku a plamenů. Bolest jeho hlavy se stupňovala, až byla skoro k nevydržení. Ale právě v okamžik, kdy chtěl začít křičet, vše se rozplynulo.
Po tvářích mu stékaly horké slzy, cítil děs, který mu byl známý. Tohle jsou moje vzpomínky, uvědomil si. Jeho život se na krátký okamžik pokusil sestavit obraz skutečnosti, avšak Ciel sám ho zastavil. Nebyl si ale ani v nejmenším jistý, zda je chce znovu získat. Kdo by si přál mít nazpět takové hrůzy? Přesto, touha zjistit, kým skutečně je, byla silnější. Navíc kdesi hluboko cítil, že právě tak by se zachoval při příčetnosti.
Otevřel další dveře a skrčil se v očekávání bolesti, nicméně ta nikdy nepřišla. Zaplavil ho teplý pocit připomínající ranní slunce, cítil, jak jeho ruce kdosi svíral v prstech. Mužská tvář před ním, rámovaná černými vlasy, nesla něžný úsměv.
"Ciele, vezmeš si mě?"
Ciel... Ciel Phantomhive. Oči se mu šokovaně rozšířily a zmateně klopýtl dozadu. To bylo jeho jméno. A ten muž jeho démon, Sebastian. Přesto stále chyběla část, postrádal cosi bolestivého, co ho činilo celistvým. Byl malý chlapec, vyděšený a zmatený, toužil skrýt se v koutě a zůstat v bezpečném teple mateřské náruče. Nemohl však udělat nic jiného, ani přes strach z utrpení, které by mohlo následovat.
Rozeběhl se a vší silou udeřil do nejbližší klece, která dominovým efektem začala srážet všechny ostatní. Dveře otevíraly stále více částí zapomenuté mysli, až nezbývalo nic než neovladatelný křik a slzy. Vzpomínky mu rozervaly duši, nechaly v ní krvácející rány, které jen před okamžikem neexistovaly, trhaly jeho srdce ve vlákna, zlámaly střepy na ještě drobnější úlomky.
"S-Sebastiane..." Zašeptal Ciel tiše, zatímco tiskl kolena k hrudi a svíral hlavu mezi dlaněmi v marné snaze zastavit tlukot uvnitř.
"Proč jsi to udělal?"
Ciel se roztřeseně rozhlédl, ale nikoho nespatřil. Místo toho se všechno kolem něho začalo rozpouštět. Klece, stěny i samotná podlaha, měnily se ve stále řídnoucí kapalinu vínové barvy, až se roztekly docela a kolem Ciela se rozšířil ostře kovový pach krve.
"Dost! Už dost, nech mě jít!" Křičel, ale jeho ruce se brodily po zápěstí v krvi a záda narazila na stěnu z čirého skla. Když se podíval pozorněji, zjistil, že za jejími hranicemi se vlní cosi jako černý inkoust. Připadal si jako ve vzduchové bublině uvnitř kalamáře.
"Chtěl jsem, abys žil klidný život, bez utrpení a bolesti. Cena byla tak nízká, jen mi dovol užít tvé tělo."
Hlas se ozýval všude kolem, jako rezonance se odrážel od stěn a rozechvíval rudou hladinu.
"Co jsi zač?" Ozval se Ciel tiše. Oči mu těkaly na všechny strany, hruď se třásla pod nepravidelným dechem.
"Jsem to, co v tobě není lidské. Jsem ten, koho jsi povolal pro sílu. Ale nemůžu žít, pokud mě nepustíš."
"Co ode mě chceš?"
Smích. "Není to jasné? Jen mě nech být tebou. Ty sám budeš mít život klidný a prostý, šťastný! Už nikdy nebudeš trpět. Stačí mi párkrát uvolnit místo."
"Co je tohle za hlouposti?" Zavrčel Ciel, zatímco se stavěl na nohy. "Myslíš si, že tohle je to, co chci? Proč, proklatě, si všichni myslí, že jediná touha je životní štěstí?! Co jsi za hloupé stvoření, nejsi snad démon?"
Hlas ponechal jeho otázku bez odpovědi. "Každý člověk touží podvědomě po štěstí, ať to popírá sebevíce. Stejně tak i ty."
Vzhled místnosti se znovu změnil. Vzal na sebe podobu rozlehlé ložnice v Cielově sídle, slunce dopadalo širokým oknem přímo do kolébky. U ní stál vysoký černovlasý muž a ačkoliv Ciel viděl pouze jeho siluetu, nebylo možné ho nepoznat.
"Budeš spokojený a já též." V tónu hlasu zazníval úsměv, zatímco Ciel tiše pozoroval místnost. Ano, skutečně si to přál. Už více než rok si přál žít život se Sebastianem, být spokojený při zaslechnutí toho hebkého hlasu nebo ranním doteku přes noční košili, usmívat se na Rebeccu a chovat ji v náruči. Mělo to však mnoho háčků, jež nyní na jeho tváři vytvořily kyselý úsměv.
"Nepotřebuji iluze. Chci skutečnost, ne náhražku. A právě proto hodlám prorazit tuhle hloupou zeď a vzít si zpátky svůj život! Ty se mi do cesty nepostavíš."
Prudkými údery začal rozechvívat stěnu naproti posteli. Jeho klouby zanedlouho zanechávaly na malbě rudé stopy, ale Ciel zuřil stále více, odrážel kousky barvy a znovu odkrýval černá vlákna za sklem. Nohy se mu třásly vyčerpáním.
"Ciele, prosím." Ani když zaslechl Sebastianův hlas za sebou, nepřestal. Ohnal se po postavě znavenou paží.
"Nejsi on, jsi jen hloupá kopie, jdi mi z cesty! Snažíš se být příjemný, milující, ale nemáš ani nejmenší tušení, kdo on je. Chci nazpět tu zrůdu, bestii lačnící po krvi, bez slitování a lásky v okamžicích, kdy zabíjí. Je to démon, který zabil stovky lidí a byl se mnou svázán smrtí, kontraktem krve. To je jeho podstata!"
Praskliny se začaly šířit do všech stran, kapky krve je zbarvovaly rudě a vytvářely karmínovou pavučinu. Zuřivost v jeho těle mu nedovolovala zastavit.
"Jsem nenávistný, zlomený, krutý lhář. Bezcitný pro všechno a všechny, sobecký i arogantní. Zabít, nebo být zabit, je to jen pragmatičnost. A přesto," Zatnul zuby a snažil se vytěsnit bolest i slzy hrnoucí se do jeho očí. "pro sebe navzájem dokážeme být jiní. Naše jádra se nezmění, ale kdyby ano, nikdy bychom to nebyli my."
"Čím více budeš se mnou bojovat, tím schopnějším mě činíš."
Spustil ruku k pasu. Jeho hruď se rychle zvedala a znovu klesala, zatímco otevřenými ústy proudil hlasitý dech. "Můj život nikdy nebude klidný. Jsem takový, stejně jako Sebastian, nedokážeme žít v poklidu. Jsme lovci, bestie potulující se nocí, a svět nám nebude stát v cestě, co si usmyslíme, toho dosáhneme. Svět je desková hra, kterou musíš pro přežití ovládat navzdory všem pravidlům. Jelikož v den, kdy se můj život stane pravidelným a klidným, bude to znamenat, že jsem mrtvý."
Pohlédl na svou ruku obalenou v krvavé krustě. Teprve nyní si všiml drobnosti na svém prsteníčku, která sice pod červení ztratila svůj lesk, přesto byla stále tím nejcennějším klenotem. Jeho oči byly znovu tvrdé, krvácející rány v duši se roztáhly a poskytovaly novou sílu.
"Tohle je vše jen v mé mysli a jejím pánem jsem já. Nejsi skutečný. Neexistuješ ve mně jako 'zlo' nebo 'dobro', je pouze a jen 'já'. Z toho důvodu ti nepředám tělo ani svůj život. Já tě akceptuji do sebe!"
S poslední ranou dopadla Cielova pěst doprostřed pavučiny a roztříštila ji. Černota pronikala dovnitř, útočila na něho a rozdírala jeho zranění, pila z chlapcových slz i krve. Ale on se nebránil. Pouze zdvihl paže a dovolil jí činit, jak chce.
"Jsi moje síla, můj démon. Ale zrůda, tou dokáži být i bez tebe."

Sebastian svíral Cielovo tělo v bezmocných pažích. Sotva se mladý hrabě zhroutil s výkřikem k zemi, veškeré jeho síly se ho pokusily izolovat od tohoto světa, avšak démon ho nepustil, neustoupil ani o jediný krok. Vysloužil si za to mnoho hlubokých šrámů na tvářích způsobených švihajícími biči temnoty.
"Ciele, prosím." Zašeptal, když sklopil hlavu k modrošedým vlasům slepeným deštěm i krví. Cielovo oblečení, znovu zcela lidské a zmazané především od Sebastianovy krve, bylo promáčené, jeho rty němě pootevřené, leč oči zůstávaly nehybně zavřeny. Sebastian pouze seděl na dlažbě a tiskl drobnou postavu ke své hrudi i přes silnou bolest, kterou tento akt vyvolával.
"Nedokážeš ho znovu ztratit."
Sebastian si povzdechl a přikývl. "Nemám tu sílu, otče."
Valentine vstoupil do pozůstatků domu a překračoval kamení, dokud nestanul po Sebastianově boku. V rukách držel dítě skryté v povijanu.
"Kde se ti dostalo informací, na jakém místě hledat?" Sebastiana odpověď v zásadě ani nezajímala, podstatné bylo jen Rebecčino bezpečí, přesto se zeptal. Valentine se smutně usmál.
"Má to na svědomí tvůj partner. Než jste odešli z Pekla, zanechal mi vzkaz, že by mne mohlo být třeba. Čekal jsem opodál. Nevím, jakou sílu použil, ale dokázal mi poté ukázat obraz místa, ne němž se má vnučka nacházela. Objevil jsem se tam za pár minut. Lucrecia měla pravdu, k mému smutku. Marcus měl zůstat mrtvý."
"Naznačuješ, že jsi byl nedaleko a přesto jsi prozíravě zůstal ve skrytu, zatímco jsme zde oba málem ztratili život?" Přizvedl Sebastian obočí, na což Valentine reagoval omluvným pokrčením ramen. Sebastianovy oči krátce zažhnuly.
"Pokud se mu něco stane, pak buď ujištěn, že tvá smrt nebude ani v nejmenším rychlá."
"Nech... ho být."
Sebastian se překvapeně obrátil za hlasem a vzápětí se mu tváři rozprostřela úleva. "Můj pane!"
Ciel pomalu otevřel oči. Jeho zmatek a bolest pomalu odezníval, zatímco se snažil zorientovat ve svém okolí. Překvapilo ho, když zaslechl Valentinův hlas, ale částečně ho i očekával. Nejmilejší překvapení však byla skutečnost, že se přímo nad ním skláněl Sebastian, zcela živý. Cítil teplo pramenící z démonových paží i hrudi a tlukot srdce mu poskytoval ten nejsladší zvuk, zcela kontrastující s duněním v hlavě. I přes jeho neupravený stav, stále cítil sladkou vanilku.
"Sebastiane..." Zasípal slabě a přitiskl dlaň ke tváři kryté černými vlasy. Bylo zbytečné říkat víc, vyjadřoval vše, co si přál. Jenže Sebastian byl zraněný, nejen na hrudi, ale i na dalších místech, a Ciel tušil, že příčinou byl on. Veškeré úvahy a lítost se však rozplynuly, když se sladké rty přitiskly k jeho. Nikdy necítil takové štěstí i přes všechny události kolem nich. Slzy mu znovu máčely tváře, zatímco ruku obtočil kolem Sebastianova krku a sám cítil velkou dlaň kroužící po svých zádech.
"Ciele, jsi v pořádku?" Řekl Sebastian a opatrně pomáhal chlapci vstát. Bylo očividné, že se Ciel sotva drží na nohou, přesto se snažil o Sebastiana co nejméně opírat. Když se na démona podíval, k jeho překvapení měl na tváři unavený úsměv.
"Jen mi řekni,... že už nemáš dalšího bratra."
Oba dva se krátce zasmáli a Sebastian zavrtěl hlavou. "Vskutku ne, pouze sestru, jak sám dobře víš."
Ciel se rozhlédl. Déšť pomalu ustával, ačkoliv nebe stále zůstávalo olověně šedé, a rachot hromu vystřídalo šumění listů. Jen ztěží se dalo věřit, že zde proběhl souboj téměř zakončený smrtí, nebýt zhroucené stěny na odvrácené straně sídla.
"A co ty? Jsi v pořádku?" Ciel přejel očima Sebastianovu hruď, ale i přesto, že jeho košile byla poskvrněná krví, vypadalo to, že obě rány se alespoň částečně uzavřely.
"Naprosto, můj pane. A stejně tak i naše dcera."
Valentine naklonil paže a dovolil tak oběma zraněným rodičům pohled na klidně spící modrovlasé děvče. Bylo to ironické, pár stojící v roztrhaném a zkrvaveném oblečení, spokojeně sledující dítě v rukách démona. Ale takový byl celý jejich život. Neklidný a podivný.
"Dal sis načas, Valentine. Nechtělo se ti míchat se do cizích záležitostí?" Zašklebil se hrabě.
"Dalo by se to tak říct." Oproti němu měl Valentine na tváři nevinný úsměv, jimž tolik připomínal Sebastiana. Ciel by mu nejradši vrazil facku, ale Sebastianova ruka kolem pasu a jiskřivý pohled rudých očí ho zastavily. Jistě se najde čas později.
"Je to tedy konec?" Valentine upřel pohled na místo, kde zbývaly stopy po popelu a na několik částí rozlomená kuše. Cielova zbraň zmizela stejně rychle, jako se zjevila, byla pouze jeho součástí.
Mladý hrabě však zavřel hlavou. "Nikdy to neskončí. Alespoň ne pro nás. Ale o tom celý ten zpropadený život je, ne?"
Otočil hlavu na Sebastiana a věnoval mu komplikovaný úsměv. "Dokud se lži nestanou pravdou. Až tehdy to bude pravý konec."
"Pak se postarám, aby lež zůstala lží," Uklonil se démon s úsměvem. "Nepřejeme si přeci, aby tento čas skončil příliš rychle."
"Ne. Prodlužuj ho, co nejdéle to půjde. A za cenu jakékoliv lži."
Tváře všech přítomných se obrátily k obzoru, na němž pomalu stoupalo slunce. Zlatý opar se šířil po krajině a vše mokré barvil leskem, stejně jako vlasy nebo oči. Vítr si pohrával s vlhkými prameny vlasů a dovoloval jim prožít okamžik falešného uspokojení a klidu.
"Nuže, můj pane, měli bychom jít domů," Sebastian přitáhl Ciela k sobě, a ten se zlehka opřel o démonovu ruku. "Připravím vám silný čaj s mlékem a čokoládový dort."

The Future We Desired
Jejich zranění se zhojila. Jméno Phantomhive bylo znovu veřejně očištěno, ačkoliv Ciel by ocenil větší kompenzaci než pouze omluvné slovo od Jejího Veličenstva. Taková však byla doba.
Mladý hrabě se své práce Hlídacího psa nevzdal, přestože o tom mnohokrát uvažoval a debatoval se Sebastianem. Shodli se však, že je to jedna z věcí, která je dělá takovými, jací jsou. A jen stěží se mohlo objevit něco horšího, než Sebastianův bratr.
O tom, co Ciel skutečně prožil ve svém bezvědomí, se démonovi nezmínil. Jeho démon byl pohřben hluboko uvnitř na místě, na něž nikdy nehodlal vztáhnout ruce. Kontroloval ho a nehodlal tu nezvladatelnou energii pustit. "Nechci už nikdy znovu použít tu sílu." To bylo vše, co řekl.
Sebastian se usmál. "To ni v nejmenším nemusíte, můj pane. Máte přeci mne."
Rebecca dospívala mentálně mnohem rychleji než ostatní děti, proto neměla potíž rozumět si s dospělými a okouzlovat je při první větě. Aberline, inspektor Scotland Yardu, mu často vyčítal, že s dítětem v domě tolik riskuje pro přání královny. Ciel ale vždy s vypočítavým úsměvem odpověděl: "Nezapomeňte Aberline, věrný pes sebere každou kost, kterou mu pán hodí."
Valentine se příležitostně chodil starat o svou vnučku, jež k němu také silně přilnula. Většinou však nebylo třeba, aby se o ni příliš starali v kontrolním slova smyslu. Už v jednom roce dokázala plynule mluvit a starat se o některé záležitosti lépe, než tři služebníci dohromady.


"Mnoho se nezměnilo, co?" Ciel zamíchal čaj v šálku a napil se teplé tekutiny. Rebecca tentokráte ležela v rohu na široké pohovce a zcela klidně si užívala odpoledního spánku.
"Je to až překvapivé. Všichni se chovají, jako by se snad jediná z nedávných událostí neodehrála." Sebastian se posadil do křesla naproti hraběti. Jen pomalu si zvykal na svou novou roli, která již nepatřila pouze komorníkovi, nýbrž také oficiálně rovnocennému partnerovi hraběte Phantomhivea. Stále však pouze v soukromí usedlosti.
Bylo to pozoruhodné. Jakmile se jméno Phantomhive znovu objevilo na scéně, v podsvětí zavládl klid. Undertaker měl méně práce než obvykle, ale i přesto, když se ho Ciel zeptal, proč ovládal jeho sen a jak vůbec věděl, co se děje, dostalo se mu v odpověď pouze hihňání a pár neurčitých narážek. Odpověď zůstala navždy skryta.
Ciel s cvaknutím odložil podšálek a přešel k Sebastianovi, kterému si pohodlně sedl na klín, zatímco ho dvě štíhlé ruce pevně chytily kolem pasu a teplý dech ho zašimral na krku.
"Jedna věc je přeci jinak, můj sladký pane. Trochu jste ztratil svůj laškovný postoj, jenž jste ode mne převzal. Bude nutné ho přivést zpět k životu." Jemně rty přejel po Cielově krku a dráždil jeho ohbí špičkou jazyka.
"Stále stejně perverzní!" Zabručel Ciel, ale pouze odklonil hlavu, aby staršímu muži umožnil lepší přístup.
"Ne že by ti to vadilo, hm?" Zasmál se Sebastian. Ciel cítil lehké vibrace, které ho přiměly přitisknout se k teplé hrudi ještě blíže. Miloval ten pocit bezpečí, který zažíval, když byl tomu pitomci nablízku, byť jen spát s jeho frakem přes ramena mu stačilo, aby usnul klidně. Naštěstí to nebylo nutné, jelikož všechny noci trávil Sebastian s ním a Rebeccou v jediné místnosti. Při těchto myšlenkách a předchozích drzých slovech komorníka zcela nedobrovolně zčervenal. Proklatě, nikdy to nebudu ovládat.
"Jsem tak šťasten, že jsi zde." Sebastianovi ruce ho přitáhly ještě blíže zak, že ho téměř dusil, ale ve výsledku mu na tom nezáleželo.
"Taky jsem rád, že mě tady štveš." Otočil se k démonovi bokem vtiskl lehký polibek na sametovou tvář.
Ozvalo se zaklepání a Ciel se pokusil vstát, ale Sebastian ho nepustil. Sluhové si navykli vídat je v tomto rozpoložení a chlapec démona podezříval, že si dokonce užívá, když může jejich nebohou službou Mey-rin přivádět do rozpaků. Nyní to byla prvé ona, kdo roztřeseně vstoupil.
"Mladý pane, dopis od Jejího Veličenstva právě přišel. A k tomu volala lady Elizabeth, přála by si sejít se s vámi na odpolední čaj."
Ciel si povzdechl a málem se zcela dětinsky schoval v Sebastianově náruči. Naštěstí se na poslední chvíli zarazil.
"Dobrá, dopis mi nech tady na stole. A lady Elizabeth ještě zavolám." Pokynutím ruky ji poslal pryč a jakmile zaklaply dveře, otočil se na svého drze usmívajícího se partnera.
"Přestaň se šklebit, máme práci." Seskočil na zem a v příštím okamžiku měl kolem ramen dlouhý černý plášť a cylindr se stuhou. Byl z něho znovu Královnin hlídací pes.
"Pojďme zjistit, s čím si Randall znovu neví rady," Ušklíbl se. "Jdeme, Sebastiane!"
"Jistě, můj pane."

~The End~

A tady to končí jednou a provždy.
Doufám, že se Vám líbil konec a stejně tak i celý příběh. Prožila jsem stres, radost i trochu smutku, když jsem to psala. Je to však moje veledílo, ze kterého mám i přes mnoho jistých chyb velikou radost. A o to větší, pokud se líbil i Vám (časté OOC prosím zkuste přehlížet ;) ). :)
Netuším, kdy se na tomto blogu objeví něco dalšího, ráda bych si teď dala menší pauzu. Nicméně na updatech se nic nemění, pokud něco přibude, bude to ve středu.
Ještě jednou díky za podporu, pokud byste měli nápady, připomínky nebo cokoliv, pište mi do komentářů nebo na wattpadu. Doufám, že se uvidíme i u dalších příběhů! :*
Alisha
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!