Beauty and the Demon - Darker Story

14. března 2018 v 7:40 | Alisha Alford |  Fanfikce
Beauty and the Demon - Darker Story

Žil byl kdysi jeden mladý princ. Jeho maminka i tatínek už dávno zemřeli a on žil sám se služebnictvem na svém hradě. Jeho krása byla nadpozemská, měl každou dívku, na kterou kývl prstem. Pak ale zlomil srdce čarodějce.
A ta z něho udělala nestvůru.



1. Once Upon a Time
Bylo, nebylo, nedaleko hlavního města Londýna existovala malá vesnice. Stála pod nevysokým kopcem, obklopená zelenými loukami a stromy šustícími ve větru jako listy knih a neměla více než okolo stovky obyvatel, všichni pravým obrazem vesnického človíčka. Přesto, byl zde jeden chlapec, kterého všichni obdivovali pro jeho krásu. Říkávali, že ani v hlavním městě není možné najít krásného jako on, proto mu přezdívali Beauty, anglickým slovem pro 'Krasavec'.
Pokud si myslíte, že jsem to byl já, jste vedle. Pýchou komunity se stal čtrnáctiletý chlapec jménem Alois. Jeho tvář s nehasnoucím úsměvem připomínala slunce či mladou slunečnici v rozkvětu. Zlaté vlasy zastřižené jen kousek nad rameny společně s ostře modrýma očima lemovanýma černými řasami, vysoká a štíhlá postava, a především zvonivý smích, kterým okouzloval všechny od pekaře po kováře, přes pradleny až k vznešeným slečnám. Oblíbený na každém místě.
Já, zcela naopak, jsem byl velice uzavřený. Náš pekař si často dělával legraci, že i jeho chléb mu za celý den řekne více slov než já, ale i přesto, že jsem všem připadal jako záhada, nezdálo se, že by mnou opovrhovali. Byli si vědomi toho, že jsme si s Aloisem dosti podobní, alespoň co se vzhledu týkalo. Otázka povahy byla věcí zcela odlišnou. Snad kvůli místům, z nichž jsme pocházeli.
Ještě před čtyřmi roky jsem žil v hlavním městě. Z pohodlného domu jsme se odstěhovali s mou tetou krátce po smrti matky a otce. Netuším, proč si teta Angelina musela vybrat zrovna tuhle mrtvou část světa, ale vzhledem k jejímu stavu jsem rozhodnutí přijal. Byla příliš rozrušená a doufal jsem, že vesnický klid by mohl pomoci v jejím zotavení. Později, když jsme se znovu vrátili do života, prosil jsem ji, ať odejdeme zpět, ale kategoricky mě odmítla. Co jsem mohl dělat? Mnoho jsem neuměl, takže odejít za svým nepřicházelo v úvahu. Navíc jsem si byl jist, že bych jí zlomil srdce.
Proto jsem zůstával tady a snažil se přežívat, jak jen to bylo možné.
Každé ráno bylo stejné. Každý člověk dělal totéž, dalo se dokonale předvídat, kdo půjde na náměstí prodávat na trh, kudy se provléknout mezi stánky a jak uniknout pátravým pohledům. Tato neuvěřitelná neměnnost mě ubíjela více, než by mohla kterákoliv zbraň. Pociťoval jsem neuspokojenost, touhu mít mnohem víc, ale dodnes se mi nepodařilo nalézt způsob jejího naplnění. Dočasně jsem se odhodlal se stavem smířit. Potíž byla, jak už jsem zmínil, že tento 'stav' trval už čtyři roky.
Momentálně pro mě byly ale důležité dva dny. Už jen dva dny a teta odjede do města. Budu mít dům pro sebe! Při té myšlence se mi alespoň trochu zvedla nálada. Vědomí, že budu mít následující tři rána bez hubování, knihy budou ležet kolem mé postele v neuspořádaném kruhu a nikdo mi nebude připomínat, že jsem dost starý na to, abych si našel dívku.
Podrážky mých bot zaklapaly o kameny příjezdové cesty. Opatrně jsem otočil na další stránku knihy a prošel kolem nízkého červeného plotu naší skromné zahrady, aniž bych zvedl oči. Jen vzdáleně jsem si byl vědom ruchu ulice, před očima se mi míhaly obrazy z potemnělého hradu, chodeb osvětlovaných jen měsícem, jejichž kouty byly svědky mnoha nepravostí a plánu zrady. Ta nálada plná tmy a tajemství mě obklopovala jako plášť a chránila mě před vnějším světem.
Dorazil jsem na hlavní ulici - pokud se tak dalo jedinému místu širšímu než tři metry říkat - a s očima sklopenýma ke knize vyrazil davem. Čtení byla jediná věc, již jsem mohl s upřímností považovat za radost. Realita mě rušila, příběhy ze stránek přenášely na místa, která jsem nikdy nenavštívil a dávala mi naději, že jednoho báječného dne odsud uteču. Nuže, tenhle to zřejmě nebyl.
Všichni spěchali ke kruhovému náměstí, na němž se ráno konal trh se zbožím všeho druhu. S každým blížícím se krokem jsem slyšel více hluku pocházejícího od vykládání výrobků, rachot kol kár všech velikostí a výkřiky prodejců vnucující své produkty každému, kdo se jen objevil v dosahu.
Pokaždé jsem uvažoval, proč takový shon. Z posledních týdnů v Londýně jsem byl zvyklý každé dva dny dojít pro suroviny na vaření k několika obchodníkům, jejichž domy stály nedaleko našeho, a bez zbytečného hlučení uvolnit místo dalším zájemcům, kteří se tlačili na má záda. Ve vesnici se pro každou drobnost dokázala strhnout hádka. Nicméně bylo to místo, kde jsem žil. Bylo nutné se alespoň trochu přizpůsobit, ať se mi to nezamlouvalo sebevíce.
Kdesi se žena hlasitě dohadovala o ceně vajec, o kousek dál se strhla hádka o čerstvosti masa. Vyhnul jsem se padajícímu svazku květin a s tichým zabručením setřel několik kapek vody z pravé stránky.
"Dobré ráno, Ciele!"
"Dobré!"
"Zdravím, jak se má tvoje teta?"
"Dobře, díky za optání."
"Ciele, nechceš koupit ryby? Jsou čerstvé!"
"Ne, dnes už oběd mám."
"Ale, ale, jestlipak to není náš podivný chlapec?"
Do této doby jsem všechny otázky zodpověděl s nacvičenou zručností, ale nyní přicházely potíže. S povzdechem jsem se zastavil na rohu pekařství a nepříliš ochotně obrátil pozornost od stránek na tmavovlasého muže v zástěře překrývající šedou košili z hrubého lnu, který právě vycházel ze dveří s tácem sušenek.
"Dobré ráno, pane Laue," pozdravil jsem pekaře jako vždy a s úzkostí doufal, že tak učiním povinnosti zadost, avšak neúspěšně.
Lau přistoupil blíž a spiklenecky se ke mně naklonil, - mnohem blíže, než mi bylo příjemné - tác opřený o pravý bok. "Další kniha, hm? O čem je tentokrát?"
Pokusil jsem se trochu vzdálit. "O synovi, který si přeje pomstít smrt svého otce." Shakespearovi rozumíš jako koza petrželi.
"Není to nevhodné téma pro dítě jako ty, Ciele?"
"Neřekl bych." Skutečnost, že ty bys ho nikdy nepochopil, je jiná věc.
"No jistě, chlapec, který nechce zapadnout," zachechtal se Lau, ale když chtěl pokračovat ve svých drzých promluvách, jeho slova byla přerušena salvou smíchu přicházejícího od vysokého domu s jasně červenou fasádou. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych věděl, kdo tam stojí.
Lau si rychle povšiml mého znechuceného pohledu.
"Nedívej se tak, Ciele. Přeci Aloisovi jeho krásu nezávidíš?" Rozcuchal mé šedomodré vlasy, na což jsem reagoval podrážděným mávnutím ruky.
"Mnohem krásnější by bylo, kdyby zkusil místo mrkání dlouhými řasami na kolemjdoucí trochu používat to, co má v hlavě," zavrčel jsem. Jen pro svou tvářičku byl Alois Trancy zbožňován. Co mě však iritovalo nejvíce, byl fakt, že nezáleželo na vesnici nebo městě, všude, kam jste přišli, vládli ti krásní. Proto jsem pochopil, že vzhled znamená málo i všechno, stejně jako postavení, které si každý může vydobýt penězi.
Vlastně jsem mu to nevyčítal. Hezký byl, to nešlo popřít, a zkrátka se narodil do prostého místa, tak i jeho chování muselo být jednoduché. Co se závisti týkalo, nebylo jí třeba. Někteří říkali, že pokud by malý Ciel Phantomhive přidal na svou tvář trochu úsměvu a k povaze ždibec ochoty, byl by s hustými vlasy, velkýma temně modrýma očima a jemně nazlátlou kůží srovnatelný idol jako Alois. Má touha ale byla jiná. Ať si kdo chce říká co chce, hodlal jsem být takový, jaký jsem byl odjakživa. Od přírody uzavřený, upřímný až hrubý, a realistický. Poslední bod mi zcela nevycházel, jelikož kdesi hluboko v srdci, kam jsem se snažil dívat co nejméně, žila nadějná romantická jiskřička poznamenaná něžností. Již léta nešla uhasit.
"Jeho prostota se mu odepřít nedá," ozval se Lau a vytrhl mě tak z myšlenek. "Já osobně bych raději volil tebe. Sušenku?" Naklonil ke mně podnos pokrytý kulatým pečivem, ale raději jsem ho odstrčil.
"Díky, ne."
O Lauovi se říkalo mnoho věcí. Věděl, co se kde děje dříve než všichni ostatní, poskytoval služby, které pekařství rozhodně nezahrnovaly, a to bych mohl pokračovat ještě dlouho, avšak zřejmě nejznámější byl fakt, že jeho sušenky mají magické účinky. Co jsem znal z Londýna, odhadoval jsem to na afrodiziakum. Raději se jeho sladkostem vyhnu.
"Tedy alespoň drobná rada, chlapče." Lau se opřel o dřevěné futro, na rtech mu jako vždy pohrával vševědoucí úsměv. "Víš snad dobře, co způsobuje Aloisův smích, ne?"
Ucítil jsem nepříjemné zachvění a oči se mi rozevřely šokem. Proklatě! Jen příchod jediné osoby mohl zapříčinit tuto reakci. Ten, kterému jsem se tak moc chtěl vyhnout. Sklapl jsem knihu a bez rozloučení se rozeběhl směrem vedoucím co nejdále od červeného domu. V zádech jsem měl Lauův smích. Parchant.
Když se mi za doprovodu několika nadávek konečně podařilo prokličkovat mezi stánky s květinami, rybami i pečivem, octl jsem se téměř na samém okraji vesnice. Z této strany už následovaly pouze louky a pole za úzkou kamennou bránou, před níž se krčilo jen pár domů, většinou neobydlených a využívaných jako sklady zásob.
Právě mezi nimi stála stavba podobná malé kapličce, k níž jsem měl původně zamířeno. S rukama opřenýma o stehna jsem nechával plíce doplnit nedostatek vzduchu. Oči mi samovolně začaly bloudit po béži zdi zdobeném tmavými skvrnami, jež vznikly v dávných dobách vlivem dešťů, prachu a bláta. Znal jsem je nazpaměť, tak často jsem u nich stál. Budova, která nikoho nezajímala, ale pro mě představovala svatostánek. Už jen příslib toho, že za pár okamžiků otevřu dveře a ponořím se od jejího tmavého nitra, mě dokázal potěšit a zvednout koutek v náznaku vzácného úsměvu.
Po krátké chvíli jsem se zakousl do ne zcela čestně získaného jablka a vykročil k šedým dveřím, pohled znovu putující po posledních řádcích knihy.
Vrznutí dveří se v úzkém prostoru rozléhalo až nepřirozeně hlasitě, stejně jako jejich klapnutí, když jsem je zatlačil zpět na místo. Místnost měla tvar obdélníku a skutečně nebyla větší než komůrka služebné. Jediným zdrojem světla byla čtyři podlouhlá okna pod stropem, vedoucí ze všech světových stran paprsky, jež poskytovaly taneční parket zvířeným snítkům prachu. U severní stěny se krčila dva metry dlouhá police podpírající patnáct svazků různé velikosti. Hřbety knih, ohlazené od častého držení, zdobily zlatě vyvedené nápisy, které jim dodávaly alespoň špetku slávy, již si zasloužily.
Ač jsem na tohle místo přišel mnohokrát předtím, nikdy jsem se nedokázal ovládnout a rozhlížel se jako malé dítě v cukrářství. Představoval jsem si ho zaplněné policemi od podlahy po střechu, s jedinečným pachem knih, zašlých stránek a inkoustu, každá kniha mající své místo a já mezi nimi ztracený jako Alenka v Říši divů. Jakmile jsem zamrkal, veškeré iluze byly pryč a zůstala pouze jediná osamělá polička.
Rozhlédl jsem se a pátral po správci této skromné stavby, ale kromě těžké černé skříně v levém koutě jsem představoval jediného návštěvníka já sám. Zavřel jsem desky slabého svazku, který mi stále spočíval v ruce, a ohryzek od snědeného jablka strčil do kapsy kalhot. Teta se zblázní, až je bude prát.
Čtyřmi kroky jsem se dostal k protější stěně a opatrně ukládal Shakespearova Hamleta na místo. Ruce se mi zastavily v půlce pohybu, když jsem zahlédl Dobrodružství Huckleberryho Finna, jednu ze svých oblíbených knih, a hned vedle Poeovy povídky. Nečekaně zvolené pořadí, ale to proto, že jsem je k sobě postavil já. Většinou jsem je bral dohromady. Protiklady se přitahovaly. Přes den jsem četl dobrodružství, po nocích horory.
Byl jsem ale jediný. Nikdo kromě mě zdejší knihovnu nenavštěvoval. Považovali čtení za zbytečnost, koneckonců nic jim nepřinese. Nikdo nechápal, jak úžasný pocit je mít hlavu v oblacích. Byli uzavření ve své smyčce nevědomosti, a dokonce i místní učitel Randall zastával názor, že naučit se číst je nezbytné jen z obchodních účelů. Jejich hloupost mě nutila pouze mlčky kroutit hlavou. Každému co jeho jest. Nevědí, o co přicházejí.
Konečky prstů jsem objel ozdobná písmena další knihy, u které by nejspíš nikdo nepředpokládal, že ji četl mladík jako já, a to nejen jednou. Nadčasový román od anglické autorky vzbudil můj zájem čirou náhodou, nicméně byl poutavější, než by člověk očekával. Zachytil jsem hřbet a začal knihu opatrně vyklápět.
"Romantika, drahý hrabě?"
"Undertakere!"
S výkřikem jsem uskočil, když se mi přímo u ucha ozval šeptavý hlas. Pýcha a předsudek skončila s tupým bouchnutím na podlaze a zvířila množství prachu, které mě přinutilo začít silně kašlat. Teprve když se oblak za mého mávání rukou rozplynul, uviděl jsem zdejšího knihovníka.
"Nemáš nic lepšího na práci než děsit lidi?!" zavrčel jsem vztekle a zvedl knihu do náruče. Zatímco jsem z ní smetal prach, naslouchal jsem Undertakerovu hihňání. "A přestaň mě tak hloupě oslovovat."
"Chlapeček by měl raději titul princátka? Obávám se, že tak vysoko tvé postavení nesahá."
Věnoval jsem mu varovný pohled. Témata původu a statusu byla pro mě tabu a to platilo i pro něho. Ne že by se toho někdy držel. A to byla ta potíž.
"Hledáš něco konkrétního, Ciele?" změnil téma a hopsavě přešel zpět ke skříni, jejíž dveře nyní zely dokořán jako ústa hladové nestvůry. Tady se schovával. Proč mě to nepřekvapuje?
Měřil jsem muže před sebou pohledem. Stejně jako já nebyl místní, ale usadil se tady jen krátce před námi. Jak můžete soudit dle jeho jména, jeho původní povolání bylo hrobník. Jenže jak by se asi uživil ve vesničce o stu obyvatelích? Proto si nechal za městské peníze - které stejně nikoho nezajímaly - postavit cosi, čemu by se s veškerým nadnesením světa dalo říkat knihovna. Kumbál na košťata s poličkou.
Popravdě jsem mu nemohl být vděčnější. Všechna ta díla mi umožňovala přežít, aniž bych se dočista zbláznil. Pokaždé dokázal něčím překvapit, ať už to byla nová vazba, kterou svazku věnoval, nebo, k mému naprostému úžasu, i nejnovější vydání londýnského nakladatelství. Fakt, že bylo možné ho po večerech vidět s místní bylinkářkou Hannou na hřbitově, kde předčítal nahlas u hrobů, mě trápil jen málo. Tak byl šílený. A kdo ne?
Přistihl jsem se, že postrádám doby, kdy jsem mohl vcházet širokými dubovými dveřmi do zšeřelé místnosti plné tenkých stránek svázaných k sobě. Okno vedoucí na východ propouštějící zlaté sluneční paprsky a rozlévající se po desítkách knižních páteří. Ale stejně jako vždy jsem svou nostalgii pouze vyhnal do hlubšího podvědomí. Bylo to pryč. A nelze to nijak vrátit.
"Myšlenky nejsou přívětivá věc."
Undertakerova slova odvanula poslední zbytky minulosti. Zavrtěl jsem hlavou a trochu hrubě zasunul svazek ve svých rukách zpět do mezery. Pak jsem se k vysokému muži v černém hávu obrátil čelem.
"Máš něco nového? Posledního Shakespeara už jsem dočetl."
"Páni, jsi vážně rychlý. Ale bohužel tu není nic, co by bylo hodné tvojí důstojnosti." Poklepal na okraj potrhaného klobouku a rty se mu roztáhly do potěšeného úšklebku.
"K čertu s důstojností, jen potřebuju něco... cokoliv!" Téměř zoufale jsem si prohrábl vlasy. Stal jsem se na knihách naprosto závislý. Představa, že bych odsud odešel s prázdnou mě děsila víc než hubování tety Angeliny. A že bylo čeho se bát. Vlastní život jsem už dávno neměl, a tak jsem chtěl procházet alespoň stránkami, zkusit si, jak to vypadá, když někdo žije. Připomínalo to bláznivé opojení vínem. Na opačné straně, pořád to bylo lepší než alkohol.
"Copak? Nestačí ti náš maloměstský ráj?"
Undertaker se zřejmě rozhodl dovést mě až na samotný okraj příčetnosti, jelikož mi stále nedal odpověď na nejdůležitější otázku, kterou jsem mu mohl položit. Začínal mě ovládat hněv stejně jako ty chudáky, kteří neměli na další dávku opia a blouznili v uličkách hlavního města. Ani jsem nevěděl, jak k tomu došlo, ale náhle má pěst narazila na stěnu v projevu toho nejhlubšího vzteku.
"Já chci víc než tenhle pitomý maloměstský ráj!"


Jsem zpátky! Proboha, omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Ale ani netušíte, jak strašné je mít spisovatelský blok.
Tahle kapitola je jen takové otevření, zábava teprve přijde. Na tuhle adaptaci Krásky a Zvířete jsem se hrozně těšila, takže se budu snažit updatovat co nejčastěji, ale nic neslibuji. Díky mé vytíženosti pravidelné aktualizace ve středu padají. Zkrátka až tu bude další kapitola, tak tu bude. :D
Díky všem, kteří vydrželi čekat. A pro ty, kteří na Wattpadu stále čekají na poslední část Bittersweet, pracuji na ní. Přísahám. ;)
A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!