Beauty and the Demon - Darker Story II.

27. března 2018 v 22:18 | Alisha Alford |  Fanfikce
2. Suffering in Provencial Life
"Já chci víc než tenhle pitomý maloměstský ráj!"
Výbuch smíchu mě přinutil stisknout zuby a s povzdechem sklopit hlavu. Dal jsem mu přesně to, co chtěl. Undertaker zkrátka miloval pobavení v jakékoliv podobě a já mu ho obstarával v pravidelných intervalech a to v nejlepší kvalitě.
"Hehe, poslední dny nebyly růžové, že?"
Uklidnil jsem své rozladění a odpověděl: "Je to horší než obvykle."


Popravdě řečeno, bylo to peklo. Zanedlouho mi mělo být patnáct let a všichni v tomto věku se začínali ohlížet po vhodném partnerovi, nebo partnerce. Tenhle tlak se pochopitelně přenesl i do naší rodiny a teta Angelina trpěla posedlostí, že s mou povahou zůstanu na ocet a nezaopatřený, jelikož z jejího prodeje látek jsem jen těžko mohl žít dál. Vlastně jsem to měl být já, kdo by se o rodinu postaral. Tedy v případě, že bych si skutečně našel dívku.
A zde se objevoval problém číslo dva, ještě větší a tragičtější než první.
"Kapitán se vrátil do města teprve před třemi dny, ale už mi stihl udělat nejméně tucet návrhů. Nezdá se, že by mu v cestě stál Alois, který se mu neustále věší na kabátec, nebo skutečnost, že jsem mu už tisíckrát řekl, ať jde se svou žádostí k čertu!" Opřel jsem záda o stěnu a pomalu se svezl na zem, přičemž se mi modrá košile zašpinila vápnem. "A samozřejmě teta by s chutí kývla."
Okraj pláště se zavlnil a následovalo tiché klapnutí zavírané skříně. "Hehehe, můžeš si užívat šťastné manželství."
"Já si ho nevezmu!"
Prohrábl jsem si vlasy. Vážně už jsem netušil, jak mám toho muže odradit. Nepomohl kbelík s vodou, bláto od kopyt koně ani nic dalšího. Vracel se jako toulavá kočka za smetanou. A jakmile odjede Angelina, nebudu mít v domě nastěhovaného jen Aloise, ale i Clauda Faustuse.
"Pokud bych ti měl pomoct s jeho nenápadným zmizením, jistě by se něco našlo." Undertaker si slastně přejel nehtem po rtech. Pod dlouhými stříbrnými vlasy se krátce zaleskl pár zelených očí. "Nudím se a prázdných hrobů je až dost."
Já sám jsem protočil oči ke stropu. "Díky, ale ne. Koneckonců, co se ti tady zpovídám? Nic ti do toho není!"
Stiskl jsem nasupeně rty. Vždycky mě dokázal dostat do podivného stavu, v němž jsem mu vyklopil úplně všechno. Zajímalo by mě, jak to dělá.
S lehkým ruměncem, ale i přesto s dýkami v očích, jsem napřáhl rukl.
"Knihu," poručil jsem. "Jakoukoliv. O čemkoliv."
Byl jsem panovačný, zvyklý rozkazovat. A přiznejme si, že se to projevovalo až nápadně často, nedokázal jsem se krotit. Tento fakt Undertakera - stejně jako většina mých emocionálních projevů - vždy pobavil a dával mu mnoho nových příležitostí využít ho proti mě.
Obvykle v tento okamžik vstoupil do skříně, ve které byl ještě před chvílí pohodlně zabydlený, a podal mi novou knihu, což uklidnilo mé pocuchané nervy a zároveň mě vytočilo do nepříčetnosti, jelikož si se mnou celou dobu jen pohazoval jako kotě s klubíčkem. Následovalo pár ostrých slov a můj odchod doprovázený smíchem. Zřejmě to mám jako osud, někoho kdo se mi bude smát v zádech.
Tentokrát ale překvapivě sáhl do záhybů černé látky a vytáhl štíhlý svazek s modrou koženou vazbou. Na jeho přední straně byl očividně zcela nový nápis, ještě stále zářil zlatou čerstvostí a byl obklopený mnoha dekorativními kličkami. Na první pohled jsem dokázal říct, že jsem první, kdo bude příběh číst. Tedy alespoň z této knihy.
"Co je to?" Podezřívavě jsem natáhl ruku a sebral jsem své nově nabyté vlastnictví z bledých prstů. Snažil jsem se příliš nezírat na jeho až moc dlouhé nehty obarvené na černo, které stále přitahovaly mou pozornost.
"Pohádka," zahihňal se znovu Undertaker, "pro hodné děti na věčnou dobrou noc."
Nechtěl jsem přemýšlet, co myslel tím 'věčnou', a proto jsem raději nahlas přečetl zlatá písmena obklopená růžemi. "Kráska a Zvíře."
Namátkou jsem prolistoval několik stránek. Ta kniha musela být drahá. Uvnitř se nacházely barevné ilustrace zabírající celou stranu, dekorativní oddělování odstavců muselo být nesmírně namáhavé vytvořit. Nechápavě jsem ji převracel v rukách.
Měl jsem na něho další otázky. Kde vzal tu knihu? Kdo je autorem? Kde byla vázaná, že má tak nezvyklý obal? A jak je možné, že je nová? Nikdy neměl nejnovější vydání, byly to staré svazky probírané na trzích, poloroztrhané a často s chybějícími stránkami. Ačkoliv je Undertaker restauroval, nikdy by nedokázal tohle. Ta kniha byla podivně známá. Co je na ní zvláštního?
Nedaleko se ozvalo vyzvánění zvonu ohlašující deset hodin. Strávil jsem tady příliš času a ani jsem nevěděl jak, ale teď jsem se musel vrátit. Teta bude zuřit tak jako tak, měl jsem být doma už před čtvrt hodinou.
Krátce jsem se setkal s hrobníkovýma očima. Ta obyčejně bezvýrazná zeleň se nyní třpytila zájmem a očekáváním. Teď už jsem si byl jistý, že měl více než jeden důvod, proč mi pohádkový příběh dal. Ať pro zábavu, nebo za jiným účelem, nehodlal jsem tancovat, jak on pískal. Najdu si cestičku a převrátím ti tvůj plán. Možná nemám titul, ale úsudek mi nikdo nevezme. Uvidíme, kdo z koho.
"Příjemné počtení, chlapče."
Přitiskl jsem knihu k hrudi a bez dalšího slova opustil svatyni. Po dnešním dni se mi zdála o něco temnější než dříve.

Undertaker vyšel z knihovny a vydal se na nedaleký kopec sloužícímu jako hřbitov. Prokličkoval mezi náhrobky a zastavil až u nově vykopané jámy, kde opřel hlavu o vršek lopaty, nohu ve vysoké černé botě položil na její kovový trojúhelník zabořený v měkké zemi. Sledoval postavu drobného chlapce, která mizela a znovu se objevovala mezi domy, až ji nakonec definitivně ztratil z dohledu u dveří jednoho z větších domů s hnědou střechou porostlou břečťanem. Neubránil se úsměvu.
"Byl dobrý nápad si s ním zahrávat?"
"On hry miluje," ušklíbl se Undertaker a pravou rukou sundal ošuntělý klobouk, který protočil v prstech. "A je velmi tvrdohlavý. Už teď nám začíná vzdorovat, protože si myslí, že chceme, aby plnil náš plán. Chudáček netuší, že právě jeho vzdor je to podstatné."
Vedle černě oděného muže se postavila vysoká žena v prostých vesnických šatech fialové barvy. Dlouhé vlasy spletené v copu se jí s větrem pohupovaly u štíhlého pasu, ve snědé tváři zářily dvě oči jako ametysty, pečlivě skrývající skutečnou inteligenci za prostotou.
"Máš snad o Ciela obavy, Hanno?" věnoval jí postranní pohled.
Její rty pobaveně zacukaly, když pohlédla ke vzdáleným dveřím, do nichž vstoupil chlapec. "Ne, o Ciela strach nemám, právě naopak. Ale díky jeho povaze začínám mít obavy o něj."


Zatlačil jsem do těžkých dveří a pokoušel se je otevřít co nejméně hlučně. Zdálo se, že teta ještě nepřišla domů z obhlídky sousedství, takže jsem měl šanci proklouznout na svou postel u půdy a předstírat, že už dávno nečinně zahálím s knihou.
Po špičkách jsem obešel kuchyňský stůl, prošel jsem mezi křeslem a postelí s červeným přehozem a přiblížil se k žebříku vedoucímu do mého soukromého prostoru. Náš dům býval stodolou, a tak na mé přání jeden ze seníků stále zůstával na svém místě. Byla to pouze úzká prkená plošina s postelí, menším stolkem a židlí. Přímo pod ní, v přízemí, měla teta všechny potřeby na barvení a šití látek.
Těch pár metrů, jež jsem musel urazit, mi nezabránilo přemýšlet o knize, kterou jsem dostal, a která nyní spočívala zaháknutá za mým pasem kalhot. Každý dotek vazby na prstech mě téměř pálil, jako kdyby mě sledoval tucet očí ze všech koutů. Musel jsem ji prozkoumat.
S úlevou jsem zachytil první příčku žebříku.
"Ciele Phantomhive, já tě uškrtím!"
Proklatě. Při tom výkřiku doprovázeném rozražením dveří jsem málem spadl zpět na podlahu. Vypadá to, že jsem to přeci jen nestihl.
"Zdravím, teto Ann," zabručel jsem a začal co nejrychleji šplhat vzhůru, jen z jejího dosahu. Než se mi to však podařilo, ozvalo se pět kvapných kroků a ruka kolem kotníku mě uvěznila na místě.
"Něco jsme si dohodli, Ciele," ozvala se teta naštvaně. "Nechám tě chodit, kam chceš, ale v určitou dobu budeš doma. Platí pouze jedna výjimka, a to pokud," lehce povolila stisk, "jsi byl shánět děvče."
Rozhněvaně jsem se otočil a setkal se s tázavým pohledem rudovlasé ženy. Krátký sestřih po ramena jí dodával mladší dojem, stejně tak červené korzetové šaty s předním šněrováním a lehkou bílou zástěrou. Jakožto většina žen ve vesnici nosila prosté kožené střevíce, ale v domě se s oblibou přezouvala do lehkých lakovaných lodiček, na které byla zvyklá z Londýna.
Angelina Dalles byla má jediná žijící příbuzná, starala se o mě od chvíle, kdy moji rodiče zemřeli. Říci, že byla výstřední, by bylo zřejmě vcelku přesné. Ne nadarmo se jí přezdívalo Madam Red, kvůli její naprosté a nehynoucí lásce pro červenou barvu. Jakožto obchodnice s látkami všech rudých odstínů byla po Londýně velice známá. Až příliš manipulativní a ochranářská tetička byla ale jen pro mě.
"Nehledám dívku a hledat ji nebudu! Jsem spokojený tak, jak jsem." Spokojený. Komu lžeš, Ciele?
"Zahrabaný v knihách!" Angelina nevrle pustila můj kotník a vrátila se zpět ke stolu, kde začala vykládat obsah přineseného koše překrytého - jak jinak - červeným šátkem. Využil jsem toho a rychle vystoupal do svého patra dříve, než si svůj odchod stihla rozmyslet. Nebyl teď dobrý nápad otáčet se zády nebo odejít, proto jsem si sedl na okraj a klátil nohama ve vzduchu, čekajíce, jaké kázání bude následovat. Kůže vazby mě naléhavě studila do břicha.
Teta si povzdechla a smířlivějším tónem pokračovala. "Ciele, já ti to nevyčítám, to ani v nejmenším. Jen se, prosím, zkus vcítit do mé situace. Nejsem nejmladší, jsem vdova a práce v poslední době ubývá, stále více lidí stojí o profesionálně barvené a šité látky. Mám o tebe obavy! Pokud si někoho nenajdeš, zůstaneš dočista sám."
"Tak to by ses spíš měla starat, abych se konečně něco naučil a mohl se uživit sám i bez manželky na krku," poznamenal jsem polohlasně. V odpověď mi přišel rezignovaný pohled červených očí lemovaných stejně zbarvenými vlasy.
"Proč musíš být tak tvrdohlavý?"
"Protože jsem. Nic s tím neuděláš."
"Škodíš jen sobě. Ale dělej jak myslíš."
Převalil jsem se na záda, nohy stále svěšené odolů, a zanotoval: "Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky."
Podrážděné cvaknutí láhve o stůl. "Já jsem to také četla, Ciele. Není třeba Jane Austenovou připomínat."
"Tak se toho stereotypu zkus zbavit, beztak žádné jmění nemám. Jsem chudý jako kostelní myš," povzdechl jsem si. "Proč se nemůžeme prostě vrátit do Londýna?"
Odpovědělo mi jen ticho. A nebylo to příjemné ticho, nýbrž těžké a výhrůžné. Ale přesto jsem té otázky nelitoval. Stále jsem doufal, že své rozhodnutí změní. Bezúspěšně.
"Udělejme dohodu, Ciele. Přestanu tě nutit do sňatku a ty necháš být Londýn. Domluveno?" Její hlas nebyl rozzuřený, ale nakřáplý, jako kdyby neměla daleko do slz. Dokázal jsem si ji představit, jak teď stojí opřená o stůl, ve tváři bezradný pohled. Nevěděl jsem proč, nikdy mi neřekla důvod. Ale znovu jsem se to rozhodl respektovat.
"Fajn, ať je po tvém. Zní to jako fér obchod."
Zvuky z dolního patra se znovu úlevně rozproudily. Teta nemohla mít tušení, že to, co jsem řekl, byla čirá lež. Nikdy jsem to nehodlal nechat být. Dobře jsem si totiž uvědomoval, že ta nevole má cosi hluboce společného s mými rodiči, Rachel a Vincentem Phantomhivovými. Tehdy, před čtyřmi lety, se muselo něco stát, cosi tak hrozného, že to donutilo i Angelinu Dalles ustoupit a zmizet z povrchu země. Muselo to být daleko děsivější než smrt její sestry a švagra. Ačkoliv to mohlo znít krutě, byl to fakt.
Jezdil jsem očima po trámech a zastavil jsem se až na hvězdě na provázku. Byla vyrobená ze skla, s mnoha paprsky, přičemž každý z nich měl jinou barvu. Když do nich večer zasvítilo slunce, vytvářely duhovou mozaiku na hladkém dřevě. Vzpomínal jsem si, že mi dříve visívala nad dětskou postýlkou, ale nic víc. Nelpěl jsem na minulosti, to ani v nejmenším! Ale vlastně mi to všechno trochu chybělo, ty nepodstatné drobnosti, které mě dříve všude obklopovaly. Chtěl bych vidět svět. Podívat se do Francie, do Paříže. Chci toho vážně tolik?
Zavrtěl jsem hlavou tak prudce, až jsem se udeřil do hlavy o prkna. Se zakletím jsem si třel naražené místo a zvedal se z podlahy. V poslední době jsem až příliš vzpomínal. Neměl jsem v povaze lítost, natož sebelítost, proto mě tyto okamžikové emoce vždy zastihly nepřipraveného a způsobovaly nepochopitelný zmatek. Raději jsem se rozhodl obrátit svou pozornost zpět ke knize.
Sotva jsem ji stihl vytáhnout na světlo, znovu se ozval hlas mojí drahé chůvy a vražedkyně v jednom.
"Co říkáš, chlapče? Jaká to je barva?"
Vyklonil jsem se nad místnost. Přes okraj křesla i část postele byla rozložená široká plachta jemné rudé látky. V šeru domu působila téměř krvavým dojmem a já jsem dobře věděl, že odpověď 'červená' tetě stačit nebude. S obavami jsem se snažil přijít alespoň s jedním odstínem téhle barvy, které do mě už od malička soukala.
"Ehm, burgundská?" střelil jsem.
"Ale Ciele! Copak jsem tě to učila zbytečně? Tohle je jasná šarlatová." Angelina podrážděně složila celý čtverec do koše stojícího u dveří.
"Není to jedno?" odvětil jsem bez zájmu. "Všechny jsou stejné."
"Tak to ani v nejmenším, mladý pane," poznamenala s přizvednutým obočím. "Každá je jedinečná, jenže si to je třeba plně uvědomit. Všechny odstíny musí být dokonalé."
Vzápětí odkráčela přímo ke svému pracovnímu místu, takže jsem ji ztratil z dohledu. Slyšel jsem tekoucí vodu a cinkání všech možných nádob obsahujících barviva či další substance, jak je teta vznešeně nazývala. Mluvit ale nepřestala.
"Ty jsi ten, který neustále chce umět něco nového, tak se alespoň trochu snaž."
"Neměl jsem na mysli zrovna barvířství nebo šití," řekl jsem s prakticky hmatatelnou kyselostí.
"Tak co tedy?"
"Třeba... ehm, třeba... co já vím! A vůbec, proč hned všechno otáčíš proti mě?"
Začínal jsem být skutečně v koncích. Neustále mnou někdo chtěl hýbat, používat mě na zacpání děr v jejich vlastních životech. Ale pak byli hrozně překvapení, když jsem je stručně odeslal kamsi. Mám toho dost! Zmízím odsud kamkoliv a jakkoliv!
Hlava mi rezignovaně klesla. Lhal jsem sám sobě, nemohl jsem nikam. Při první příležitosti by mě někdo sebral a použil jako pracovního mezka, ne-li něco horšího. Nenáviděl jsem svou vlastní bezmoc. Bez síly, kterou mi poskytovala práva dědice, jsem nebyl nic, pouze směšná snaha o samostatnost. Ale díky tomu, že jsem si toho byl vědom, mohl jsem s tím něco zkusit udělat. Alespoň jednou, po čtyřech letech.
S posledním zklamáným povzdechem jsem knihu schoval pod polštář a slezl zpět za tetou Ann, která právě připravovala další látku pro nabarvení. Má nová přítelkyně bude muset počkat.
"Jdu do zahrady, ostříhat uschlé květy a postarat se o zeleninu." Byla to chabá výmluva, která mi ale umožnila ztratit se z dohledu potížím. Možná to bylo zkrátka snazší, utéct někam, kde na vás špatné nedosáhne. Jenže to dělali zbabělci. A ať jsem byl jakýkoliv, za zbabělce jsem se nepovažoval. Je to jen dočasné řešení.
Otočil jsem se zády a provlékl se ke dveřím. Chystal jsem se je zavřít, ale nečekané umlknutí šplouchající vody mě zastavilo. V příští chvíli se ozval nenápadný šepot.
"Mám tě ráda, chlapče. Pamatuj si to."
Nechtěl jsem jí ublížit. Samozřejmě, že jsem to věděl i bez jejího připomenutí. Rodina byla ta jediná veličina, kterou jsem v životě respektoval. Ale přesto jsem se nezmohl na více než němé přikývnutí. Dveře se zabouchly a znovu vyvrhly mou osobu do ledového oceánu skutečnosti. Jednou ho uvidím. Uvidím oceán.

Nuže, jako obvykle začínám pozvolna. Snad to na Vás nepůsobí příliš rozvlekle. Chci jen upozornit na dvě věci: extrémní akci nečekejte, je to pohádka; a také že Ciel v mém příběhu není ledový chlapec toužící po pomstě, ale chlapec dosti zklamaný životem hledající alespoň něco, co by mohlo jeho jednotvárnost změnit. Řekněme, že pomstychtivý hrabě zřejmě není nejlepší ekvivalent pro milou a běžnou Belle. ;)
Další kapitola vyjde brzy, už ji mám hotovou. Tak zkuste vydržet, Vy tam co máte zájem. :)
To je snad všechno, co chci říct. Z osobního života do jde všechno dost do pytle, proto jsem dlouho neměla chuť do psaní. Ale jsem zpátky! (Doufám)
Mějte se
A. Alford
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!