Beauty and the Demon - Darker Story III.

31. března 2018 v 8:42 | Alisha Alford |  Fanfikce
3. You can't win
Za domem jsem posbíral náčiní nezbytné k opečování zahrady a během čtvrt hodiny jsem už klečel mezi záhony. Tohle byla překvapivě práce, na kterou jsem byl zručný. Vytrhávat plevel, hnojit, kde bylo třeba, a především se starat o své oblíbené růže. Během čtyř let jsem z nich vypěstoval tři mohutné keře, jež pokrývaly většinu vnějšího plotu, a byl jsem na ně také dost háklivý. Nesnášel jsem děti běhající kolem a hrubě trhající plné rozevřené květy jen proto, aby si je mohly rozhazovat kolem sebe jako květinové víly.


Bohužel, tyto tendence neměly jen děti. Existovaly dvě osoby, které byly horší než nemluvňata a štěňata dohromady - tím myslím, že se neustále honily za svým páníčkem a s oblibou okusovaly kytky - a k mému naprostému zoufalství, se ke mně právě jedna z nich blížila.
"Ciele!"
Přes volnou část plotu vykoukla tvář s blonďatými vlasy, pár modrých očí mě nadšeně sledoval.
Sotva jsem zvedl hlavu. Doufal jsem, že ho dokážu odehnat svým nezájmem. Často to zabralo, chvíli se smál, vzápětí začal vydírat pláčem a nakonec naštvaně utekl. Byl jsem jeden z mála, který o jeho výkyvech v emocích věděl. Ale nechával jsem si to pro sebe. Beztak nebylo komu to říct.
"Zdravím, Aloisi."
Mladík obešel plot a zcela drze si otevřel železnou branku, kterou vesele proskákal dovnitř. Nestihl jsem se ani otočit a už mi visel kolem krku.
"Cielku! Kam jsi se včera večer ztratil? Chtěl jsem si s tebou ještě povídat!"
"Aloisi... pro začátek... škrtíš mě."
"Jejda, promiň!" Jeho ruce povolily a já jsem se s úlevou znovu nadechl. Na své dětské vzezření měl až nečekanou sílu. A stejně tak nečekané projevy náklonnosti.
Alois si pohodlně sedl na cestičku k domu, nohy křížem a bradu opřenou o dlaně. Vyčkával na mou pozornost, kterou jsem mu rozhodně neměl v úmyslu věnovat, a tak jsem se až s přehnaným zájmem věnoval nejbližšímu trsu trávy ničícímu dojem čistoty záhonu. Cítil jsem ten pichlavý pohled v zádech, bez ustání pošťuchující mou trpělivost. Nakonec jsem nápor nevydržel.
"Co ode mě chceš?" Se zavrčením jsem se pomalu obrátil, jen abych spatřil Aloisovu rozzářenou tvář. Konečně dosáhl mého zájmu a skutečnost, že modré oči naproti němu právě vrhaly svazky dýk, ho vůbec nerozrušovala. Srovnal si fialovou vestu a začal si pohrávat s lemem zelených šortek.
"Neřekl jsi mi, kam jsi odešel?"
"To není tvoje věc."
"Ale je! Chtěl jsem od tebe pár rad ohledně mého budoucího vztahu."
Zvedl jsem obočí. "Vztahu? Zaprvé, o kom mluvíš?"
Alois nasupeně nafoukl tváře. "O kapitánovi, přeci!" Vzápětí se pohádkově zahleděl do dálky, jako kdyby už spatřoval svůj zlatý zámek, kde bude žít šťastně až do smrti. "Viděl jsi, jak se na mě večer usmíval?"
Bezmocně jsem zavrtěl hlavou a zakryl si oči dlaní. Ten chudák tomu pořád nerozuměl, že ne?
Alois stále žil v domnění, že dokáže Clauda strhnout na svou stranu, tedy romanticky řečeno, přiměje ho, aby se do něj zamiloval. Potíž byla, že kapitán Faustus už mu dal více než jasně najevo, že on rozhodně není objektem jeho zájmu. Ačkoliv bych si to přál více než kdokoliv jiný, protože právě já jsem musel jeho útoky snášet. Z jedné strany neodbytný ctitel, z druhé beznadějně zamilovaný kluk. Obojí na mou hlavu. Věděl jsem, že je to marná snaha, ale znovu jsem se pokusil vyvést Aloise z omylu.
"Bez urážky, Trancy, ale ten úsměv byl mířený na mě. Musíš se smířit s tím, že o tebe nestojí."
Včera byla v hostinci menší zábava, na které jsem ne zcela dobrovolně strávil večer. Alois kolem mě celý předchozí den chodil, dokud jsem rezignovaně nesouhlasil, že půjdu s ním. Držel se stranou, ale to jen do té doby, než se objevil Claude. Jeho přítomnost vyústila v ještě větší rámus a především katastrofálně neúspěšně taktiky svodu z Aloisovy strany. To ovšem kapitánovi nezabránilo zůstávat pohledem přikovaný na mně. Nakonec jsem už tlak nedokázal snášet a odešel jsem, aniž bych dal komukoliv vědět. Zkrátka jsem se vypařil.
Jelikož byl Alois celý večer vedle mě, trpěl nyní pocitem, že veškeré úsměvy a gesta byly věnovány jemu. Nechtěl jsem se od něho nechat za své tvrzení uškrtit - vzpomeňte na emocionální výkyvy - ale připadalo mi hloupé nechat ho žít v absolutní a bájivé lži.
"Vždyť o Clauda nestojíš, tak proč by se tak namáhal?!" vykřikl chlapec a udeřil pěstí do země, až se zvedl obláček prachu. "Já jsem ten, kdo by pro něho udělal všechno, tak proč pořád ty?!"
"Nevybral jsem si to, jasné?" odsekl jsem. "Nikdo by nebyl raději než já, kdyby už dal konečně pokoj. Ale už jsem zkusil všechno. Nic nezabralo."
"Ty... ty mi to děláš naschvál." Alois vzlykl a schoval tvář do dlaní. S povzdechem jsem sklopil hlavu. Jistěže musel mít ten pocit, byl beznadějně zblázněný do muže, který mu nevěnoval ani postranní pohled, ale co mě bylo do toho? Měl jsem vlastní starosti.
"Mysli si, co chceš," řekl jsem, zatímco jsem se zvedal a oprašoval kalhoty. Při té příležitosti jsem vytáhl z kapsy ohryzek z rána a hodil ho na vrch koše s plevelem. Potom jsem sebral nůžky a lopatku a vydal se za dům.
"Ciele, ale pomužeš mi, ne?"
Jakmile Alois zjistil, že odcházím, všechny vyděračské slzy zmizely a znovu je nahradil štěněcí pohled. Přikrčeně šel vedle mě, oči prosebně upřené vzhůru.
"Nemám s čím," odvětil jsem bez zájmu, aniž bych zvolnil tempo. "Nemůžu ti pomoct, ani kdybych chtěl. Nikdy jsem ve vztahu nebyl, jak ti mám asi dát radu?"
"Přesvědčit ho! Můžeš přeci kapitána přesvědčit, že jsem lepší! Je to fakt, na tebe dá!"
"Možná, ale taky je fakt, že když jsi na něho naposledy zkusil víc než jen nevinné flirtování, skončil jsi vyhozený na hromadě hnoje."
Při té vzpomínce jsem se musel zašklebit. Bylo to asi před rokem, na Aloisovy narozeniny. Řekněme, že to trochu přehnal s pálenkou a vůči Claudovi si dovoloval až příliš. Kapitán zareagoval následujícím způsobem: s úsměvem sladším než cukr ho vyvedl ven pod příslibem překvapení, a nakonec nebylo nic snazšího než hodit malého blonďáčka za stodolu, kde nemohl dělat neplechu. Pokud jsem si dobře pamatoval, Alois své probuzení odnesl s pláčem.
I přes tohle stále nedokázal pochopit, že Claude Faustus není okouzlující gentleman se způsoby, který by ho mohl milovat, nýbrž zmetek a slizký tvor nehodný jakékoliv pozornosti. Láska je pekelná věc.
"Nemusíš mi to připomínat," zabručel tiše.

Alois se ode mě oddělil na zadním dvoře až poté, co jsem mu slíbil, že se alespoň pokusím Clauda nějak usměrnit. Nepřikládal jsem tomu přílišnou váhu ani naději, ale pokud mě to alespoň na chvíli zbaví toho dotěrného blázna se srdíčky v očích, pak budiž.
Když jsem se vrátil do domu, našel jsem tetu Ann, jak balí rudé látky do hedvábného papíru a ukládá je do připravených beden.
"Už odjíždíš? Měla jsi jet až pozítří." V hlase mi zaznívala stopa úzkosti. Byl jsem rád, že bude chvíli klid od jejího věčného kárání, ale na opačnou stranu to nebylo tak snadné. Nevěděl jsem proč, ale pokud byla teta ve vesnici, všichni se zdáli být snesitelnější. Jakmile na pár dnů odjela, stal jsem se terčem klepů a především nájezdů jednoho nenechavého kovboje.
Angelina přikývla a opatřila další z beden zámkem. "Stihla jsem práci rychleji, než jsem očekávala, mohla bych ještě strávit nějakou chvíli u stálých zákazníků. Je to jen na tři dny, nic závažného. Však to tady zvládneš jako vždy."
Hravě mi rozcuchala vlasy. Vzápětí ale věnovala pohled kapse mých kalhot, na které se rýsoval nevzhledný flek.
"A můžeš začít praním prádla, mladíku."
Poprvé za delší dobu jsem se neubránil upřímnému úsměvu. "Jistě, co jsem si nadrobil, to si i sním," řekl jsem, ale po chvíli polohlasně dodal: "Respektive nakousal."
Teta mi věnovala varovný pohled určený prostořekosti, ale i přesto jsem zahlédl, jak jí zacukal koutek úst. Změnil jsem téma.
"Bereš si Charlese?"
Vlastnili jsme dva bělouše, oba téměř k nerozeznání podobné. Moc tomu nepomáhala ani skutečnost, že se oba jmenovali stejně. Ve chvíli, kdy jste k nim ale přistoupili, ihned se dalo poznat, který je který. Charles Phipps, jak jsme říkali mírnějšímu z dvojice, se nechal bez potíží pohladit i osedlat. Oproti němu Charles Grey neváhal ukousnout ruku komukoliv, kdo by se k němu přiblížil bez sladkého jablka. Jediný, kdo toho byl schopen, jsem byl já. Těžko říct, kde jsem si získal ten respekt. Snad proto, že jsme byli oba tvrdohlaví mezci.
"Vezmu si Phippse, nehodlám se nechat po cestě vydírat nedostatkem sladkého. Ještě by mi scházelo vézt truhlu jablek."
Poslední víko zaklaplo. Zbývalo jen odnést všechna zavazadla na vůz, o což jsme se postarali společně. Nakonec mě Angelina vzala kolem ramen a pevně přitiskla k sobě.
"Skutečně nesmím jet?"
Musel jsem se zeptat, nešlo to jinak. Prosím, alespoň jednou.
Dostalo se mi jen lehkého zavrtění hlavou. Nehádal jsem se.
"Brzy budu zpátky, tak na sebe dávej pozor. Nikoho jiného už nemám."
Trochu nejistě jsem ji pohladil po zádech. Nebyl jsem zvyklý projevovat emoce, pokud se nejednalo o vztek nebo podráždění. "Jistě, budu v pořádku."
Sledoval jsem, jak nasedá na kozlík a pobízí koně k odjezdu. Zanedlouho zmizela za branou a rachot kol utichl s ní.


Dal jsem se do praní. Čím dříve si ho odbydu, tím lépe. Navíc jsem z toho měl jedno nepříjemné ponaučení: už nikdy neházet ohryzky do kapsy. Ta skvrna nešla vyprat.
S povzdechem jsem vytáhl zpoza skříně svůj malý vynález, který jsem používal pokaždé, když byla teta z dohledu. Byla to kostra deštníku prodloužená pomocí dřevěných tyčí tak, že při rozložení každý paprsek měřil alespoň dva metry. Na držadle byla nasazená kovová násada určená pro zabodnutí do země. Můj osobní sušák.
Vytáhl jsem ho před dům a upevnil do hlíny. Pak jsem přivedl zbylého hřebce.
"Nevzpírej se, Charlesi," houkl jsem na řechtajícího koně a přivázal ho jednomu z paprsků. Charles rozmrzele pohodil hřívou. Jeho postoj jasně říkal: Když mi dáš jablko, bude se ti lépe pracovat. S povzdechem jsem se podvolil.
"Jsi vážně hrozná potvora." Kulaté ovoce zmizelo z mojí dlaně beze stopy a v příštím okamžiku už Charles poslušně obcházel zabodnutý kůl, čímž roztáčel celou konstrukci i s mokrým prádlem. Nemusel foukat vítr, aby uschlo.
Umožnilo mi to rychlejší postup v práci a zároveň také více volného času. Momentálně jsem si pohodlně sedl na lavici před plotem a konečně se pustil do zkoumání knihy z dnešního rána.
Skutečně na ní nebylo nic podivného kromě toho, že byla nová. Přesto jsem si byl jistý, že je v ní něco víc, než co se na první pohled zdá. Místo zdržování se zbytečnými úvahami jsem se pustil do čtení.
Příběh o lásce a napravení člověka, tak se mi to hned po pár větách, které už v prologu odhalovaly celou zápletku, jevilo. Napravit lidskou osobu, to je vtipné. Jako kdyby se tak ubohé stvoření dalo změnit. Chystal jsem se začít s první kapitolou, když se vedle mě zjevil drobný stín.
"Co to děláš?"
Ohlédl jsem se a spatřil malého chlapce. Byl nejméně o hlavu nižší než já, což mě potěšilo, oblečený do volné béžové košile a hnědých kalhot s lehkým párem bot na nohou. Kolem kulaté tváře mu nezbedně trčely do stran hnědé vlasy a pár velkých dětských očí mě zvědavě sledoval.
"Čtu si," odpověděl jsem podrážděně. Znovu mě někdo rušil. Jak otravné.
K mému smutku si chlapec vyskočil na lavici vedle mě a začal vesele houpat nohama. "Já číst neumím. Ale chtěl bych, abych si mohl přečíst nějakou pohádku. Jsou přeci v knížkách, ne?"
Trochu překvapeně jsem zamrkal. Přesně jsem si na tohohle kluka nevzpomínal, ale byl mi vcelku sympatický. Snad kvůli tomu, co řekl o čtení?
"Ty jsi... Luca? Luca Macken?" Matně jsem si ho vybavoval z minulosti, ale s jistotou jsem to říct nemohl. Chlapec s radostí přikývl.
"Jsem Aloisův bráška!"
Vzpomněl jsem si. Nevlastní syn starosty a jeho ženy, vzali ho za vlastního, když byl ještě batole. Tohle byla první příležitost, při které jsem s ním mluvil. Za čtyři roky nic moc.
Luca zkoumavě naklonil hlavu. "Ty jsi ten podivín, že jo? Ten s hlavou v oblacích a nosem zabořeným v knihách."
"Tak tohle se o mě říká?" utrousil jsem kysele. Jako kdyby mě to zajímalo. Ale člověk by se měl trochu dozvědět o svém okolí. Dá se pak zjistit, kdo vám snáz zaboří nůž do zad.
"Mně se líbíš." Luca mi věnoval dětsky nevinný úsměv a vzápětí se pověsil na mé předloktí, sápajíce se dlaní po svazku. Ucukl jsem.
"Vůbec mě neznáš."
"Ale znám. Jmenuješ se Ciel, jsi divný a umíš číst. Přečti mi něco! Prosím!"
"Neslyšel jsi? Budeš mít problémy, když se se mnou zapleteš, jasné?"
"Přečti mi pohádku!" Lomcování ruky neustalo, dokud jsem nesvolil.
"Tak dobře, propána!" Dneska musím rezignovat úplně všem.
Začal jsem znovu od začátku, tentokrát nahlas. Luca se vedle mě celou dobu vrtěl, chytal se opakovaně mého rukávu a smál se, ačkoliv můj výraz zůstával neměnný. Byl podivné dítě. Trochu mi připomínal mě, když jsem ještě býval malý. Veselý, emocionální a nevinný. Jen ta otevřenost scházela od začátku.
Netrvalo ani pět minut a začaly potíže.
"Luco, co tady děláš? Hned běž domů!"
Blížila se k nám vysoká žena s blond vlasy staženými dozadu. Už z držení jejího těla pramenil respekt, působila spíše dojmem aristokratky než prosté vesničanky. Jako jedna z majetnějších měla šaty z lesklé látky a zdobeným živůtkem, nicméně na nohách nosila stejné okopané střevíce jako všechny ženy.
Zabodly se do mě úzké oči jako dvě dýky. "Okamžitě přestaň mému synovi plést hlavu těmi nesmysly!"
Prudce jsem sklapl svazek. "Jen proto, že nechce být stejný idiot jako vy, neznamená, že dělá něco špatného. Stejně tak já, nikdo mi nemůže zakázat číst knihy nahlas."
"Pokud chceš, jedním nařízením pošlu tu tvou knihovnu k zemi."
Přisklonil jsem hlavu, ale své oči pevně zaklínil do jejích, rty mi roztáhl vyčkávavý úsměv. Dobře jsem věděl, že v pohledu mi hoří plameny vzdoru, jaké jsem nepocítil už léta.
"Do toho, paní starostko."
Překvapeně otevřela ústa. Kolem nás už se začínal shromažďovat zvědavý dav, bylo lepší přestat. Tedy alespoň v jejím případě, já už jsem neměl na své pověsti co zkazit.
Malý Luca, ještě před okamžikem sedící na lavici, se nyní bezradně držel matčiny sukně. Zmateně těkal očima mezi mnou a vesničany. Snad měl strach, co mi udělají. Ale já jsem se staral pramálo.
Vstal jsem. "Nemám čas se s vámi zahazovat. Užijte si své plně naplněné životy."
"Měj trochu úcty, mladíku!" To se ozval učitel Randall, můj odvěký nepřítel. "Na přivandrovalce máš až příliš drzosti, snažit se změnit naše město."
V davu se ozývaly souhlasné výkřiky. Gradovaly tak intenzivně, až nakonec starostka se spokojeným úsměvem vydala pokyn, který jako jediný mohl žízeň po krvi zmírnit. "Shoďte mu tu jeho šibenici!"
Nemohl jsem dělat nic. Chytili mě za ruce a pevně drželi na místě bez šance na útěk. Jen jsem rozzuřeně a s výkřiky přihlížel, jak odvazují Charlese a celý můj stroj srážejí do prachu. Kůň se několikrát vzepjal v marné snaze ohrozit útočníky, ale docílil pouze toho, že po něm vesničané začali házet nejrůznější předměty. Házel jsem sebou v jejich sevření, ale pouze jsem utržil několik silných kopanců a modřiny na rukách k tomu. Teprve když všechno prádlo leželo v hlíně, dali si pokoj a rozešli se zpět po práci. Malého Lucu odvedla starostka jako prvního. Neměl odvahu vzdorovat. Jako kdyby se nic nestalo, odhodili mě na zem stejně jako před chvílí věšák.
Ohlédl jsem se po knize, jež mi vypadla z prstů, když mě postavili na pomyslný pranýř. Naštěstí byla jen zaprášená a jedna z jejích stránek utrpěla menší natržení. S trochou námahy jsem vstal a nenávistně jsem ji zasunul za lem kalhot, zatímco jsem vstupoval do zahrady a spatřoval tu spoušť.
Látka byla smíšená s odštěpky dřeva, celý deštník se svými vylepšeními skončil rozlámaný na třísky. Po mé práci nezbyla ani stopa.
Opatrně jsem přiklekl a začal jsem sbírat kusy oblečení, které byly dvakrát tak špinavé, než když jsem je šel prát poprvé. Cítil jsem, jak se mi od prstů občas zaryl kousek dřeva, přičemž jsem se neubránil syknutí. Tohle bylo šílené!
Neměl jsem si vztek jak vybít, tak jsem alespoň silou udeřil do hromady polen stojí vedle dveří. Ta se v odpověď sesypala a přidělala ještě víc nepořádku.
Měl jsem se poučit. Jenže jsem zkrátka byl tvrdohlavý, odhodlaný dělat si věci po svém. Doufal jsem, vlastně jsem snil o tom, jak jim jednou všem ukážu, že jejich životy nemají větší hodnotu než červ v salátu, ne když je budou žít takhle. Nepotřebuju se mstít. Nejlepší zadostiučinění bude, až si uvědomí svoji ubohou hloupost. Nikdy mě nenapadlo, že budou ochotni zajít tak daleko. Ale čemu se divit? Člověk je horší než zvíře a to jen díky své schopnosti myslet.
"V tomhle Bohem zapomenutém místě je jen zatěžko něco měnit."
Narovnal jsem záda, ale neotočil se. Nesnášel jsem tu všechno, ale jeho hlas dominoval až u oblak. Lepkavý jako pavučina, slibující se sladkostí medu, aby vás potom mohl ovládat provázky. Potlačil jsem záchvěv v těle při představě, že o mě stojí právě tento muž. Hlas jsem měl břitký a opovržlivý, plný chladné arogance.
"Dobré odpoledne, kapitáne Faustusi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!