Beauty and the Demon - Darker Story IV.

14. dubna 2018 v 14:11 | Alisha Alford |  Fanfikce
4. Monsieur Faustus
"Dobré odpoledne, kapitáne Faustusi."
"Zřejmě jak pro koho, drahý."
Málem jsem si při tom oslovení znechuceně odplivl, ale jeho záměr dozajista splnilo. Otočil jsem se a věnoval mu opovržlivý pohled. Už jen dívat se na jeho úsměv vyvolávalo silnou chuť zvracet.
Claude Faustus byl zdejší... nic. Ano, sloužil v armádě a vydobyl si titul kapitána, ale to bylo všechno. Uměl se jen vychloubat, pít a honit se za slávou. Mám dojem, že Alois u něho dříve měl jisté šance.


To bylo předtím, než jsem přišel. Poté jsem se jeho jedinou kořistí stal já sám. Pronásledoval mě kdekoliv i kdykoliv, se svým pichlavým pohledem se zabodával do mých zad jako jehelníček. Nesnášel jsem ho z duše. A především jsem nerozuměl důvodu, proč se zaměřil na mě. Byl ten typ, který si přál slýchat obdiv, čehož se mu také dostávalo - od toho měl trojčata - a jeho namyšlenost se snadno skryla za 'oprávněné' vysoké sebevědomí z války, kde statečně bojoval. Opět důvod, proč být oceňován, že?
Nyní přede mnou stál jako vždy. Černé kalhoty a naleštěné holiny doplněné kapitánským kabátcem červené barvy s mnoha dekorativními knoflíky a zlatými výložkami. Výjimečně jsem ho vídal v brýlích s velice úzkými obroučkami, které jen stěží dokázaly zakrýt jeho pronikavě zlaté oči. Pokud se snažil přidat nádech intelektuála, abych získal větší zájem, minul cíl o mnoho stop. Rty, které se každou chvíli chystaly promluvit, měly nyní lehce pozdvižený levý koutek a pouze zvýrazňovaly jeho děsivost.
Překvapivě jsem nikde neviděl jeho poskoky. Většinou se kolem něho motala trojice mladíků, které už jsem zmínil. Radili mu, lichotili a dělali přesně, co chtěl. Nevím, jak je k tomu přinutil, ale nehodlal jsem se k nim přidat. To, že byl dnes sám, nevěstilo nic dobrého.
"Jak se to stalo? Znovu jsi se dostal do křížku se starostkou Midfordovou? Nepoučíš se, že?"
Nedivil jsem se, že už to ví, na vesnici fungovala spolehlivá tichá pošta, tím spíše jednalo-li se o jeho osobu. Tři profesionální zvědi plus popularita, víc nepotřeboval.
Sklonil jsem se zpět a pokračoval ve sbírání špinavého prádla. Už podruhé jsem dnes byl v zahradě na kolenou, snažíce se ignorovat ještě horší osobu než prve.
"Nic ti do toho není."
"Ale ovšemže je. Jsem zdejší kapitán, měl bych se starat o zákon a jeho dodržování. Nebylo by těžké starostku přesvědčit, aby své hněvivé chování zaměřila jiným směrem. Ale to má jeden předpoklad."
Už jsem slyšel, jak jeho hlas hrubne. Jakmile přišlo na mě, objekt jeho zájmu, začal se chovat jako posedlá šelma. Zdálo se, že ho nic nedokáže zastavit. Tolik jsem si přál, abych ho mohl pomocí magie zaškrtit těmi růžemi.
Odpověděl jsem chladně a bez sebemenší touhy dát mu záminku k dalšímu hovoru.
"Mám si tě vzít, co?"
Nesmál se, ale i když jsem mu neviděl do tváře, byl jsem si jistý, že se usmívá. Získal pocit, že má dostatečnou páku, aby si mě dokázal získat. Zaslechl jsem zašustění, když si zasunul ruce do kapes.
"Jsi chytrý, Ciele, to už vím dávno. Ale ještě více taktu prokážeš, řekneš-li 'ano'."
Konečně jsem měl všechno oblečení zpět v koši. Stále jsem cítil vztek, zvláště kvůli hlouposti těch vesnických negramotů. Ten věšák dal hodně práce a teď byl kvůli nim zničený. Řídili se podle hesla 'Čemu nerozumíš, to znič'. Měl bych být také mrtvý. Ale musel jsem se znovu zaměřit na otravný hmyz za zády.
"Naopak, Claude. Jsem dost chytrý na to, abych tě poslal k čertu, stejně jako tolikrát předtím." Vážně si myslel, že to pro něho bude takhle snadné?
"Pak tedy bys mě mohl pozvat alespoň na čaj."
Kyselost z mého hlasu téměř kapala. "Zrovna mi došel."
Zadíval jsem se do okenní tabule a spatřil jeho odraz. Claudův sebejistý úšklebek pomalu zhasl a nahradil ho výraz lítosti. "Netušil jsem, že ti nevadí zklamat svou drahou tetu."
Zatnul jsem zuby a sevřel okraj koše tak silně, až mi zbělely klouby. Claude byl idiot, o tom žádná. Ale za tou jeho hloupostí se dala zahlédnout prohnanost. On se neštítil žádných úskoků, jen aby získal, co mu mělo podle jeho pocitů náležet. Mohl jsem si ho snadno znepřátelit, ale na tom nezáleželo. Milovat nebo nenávidět, podle Shakespeara v tom nebyl rozdíl. V obou případech budu pořád jeho terč.
"Skutečně si myslíš, že by moje teta souhlasila s někým jako ty?" obrátil jsem se na něho s pozdviženým obočím. "S vojákem, který neumí víc, než mávat mečem? Není hloupá, to ona by byla druhá, se kterou by ses musel vypořádat." Ve skutečnosti to byl lež. Teta mě sice měla ráda, nicméně s radostí by mě odevzdala do rukou někoho zaopatřeného. Ale co je pro lidskou bytost snadnější než lhát?
"Kdo by tedy byl první?" Claude zvědavě naklonil hlavu.
Povzdechl jsem si. "Nejen, že jsi k ničemu, ale dokonce jsi ještě hloupější, než jsem si myslel," odvětil jsem polohlasně a vykročil po cestě. Naše konverzace byly vždy stejné, bez náplně a inteligence, plné sladkosti, vydírání a nakonec urážek. Čas pokračovat a nezdržovat se.
"Není zdvořilé odejít bez odpovědi."
Zaslechl jsem vrznutí a vzápětí ucítil železné sevření kolem zápěstí. Claude mě trhnutím otočil k sobě, přinutil mě zvednout hlavu a čelit lesku jeho úzkých očí. Nesnažil jsem se utéct, jen jsem mu pohled mlčky oplácel. Tady, uprostřed vesnice, mi jen stěží mohl něco udělat, pokud ovšem nechtěl, aby jeho rozviklaná pověst dostala ještě více trhlin. Jeho ruka ale i tak sklouzla na můj pas jako slizký had. Bylo mi znovu na zvracení, avšak nehodlal jsem se nechat uštknout. Nakonec se kapitán pouze usmál.
"Kdo by byl ten, který stojí v cestě našemu vztahu? Dozajista si s ním dokážu promluvit."
"Stěží. Nebude tě poslouchat."
Narovnal se, ale mou ruku nepustil. Začínala mě silně bolet. Přesto jsem nevydal ani hlásku, nehodlal jsem se tím zmetkem vyvést z rovnováhy. Navíc jsem beztak měl plán.
"Pokud jde o Aloise, nebyl by potíž. Ale mám pocit, že on není ta překážka. Nuže?" naklonil hlavu vyčkávavě.
"Je to člověk, kterého nikdy nezlomíš." Zahlédl jsem překvapení v jeho tváři, když se mi prohnuly koutky úst. "A to jsem já."
Byl hlupák. Po celou dobu jsem se jen posouval směrem k domu, on mě znehybnil až na posledních pár metrech. A cílem mé nenápadné cesty nebyl nikdo jiný než poklidně se pasoucí bělouš, který byl příslibem svobody.
Vytrhl jsem se z Claudova sevření a rozeběhl se k Charlesovi. Koš jsem zkušeně hodil na práh dveří, sotva jsem mu věnoval pohled - beztak jsem jeho obsahu mohl jen stěží ublížit - a v příštím okamžiku jsem už přehazoval nohu přes koňský hřbet. Jen koutkem oka jsem uviděl, jak se kapitánova tvář zkřivila vzteky, jakmile prohlédl můj úskok. Nejsi jediný, kdo tady nehraje čistě.
"Jeď!" vykřikl jsem a pobídl Charlese kopnutím do slabin. Akorát jsem přitiskl hlavu k jeho krku v okamžik, kdy odvážně přeskakoval plot, a sotva jsem se udržel na jeho zádech.
Nechtěl jsem nic slyšet, ani nic vidět. Do pekel se sňatkem, s lidmi, s tímhle životem, se vším! Moje jediné přání teď bylo jet. A to jsem také splnil.
"V téhle bitvě nevyhraješ!" zakřičel jsem v poslední chvíli na tmavovlasého muže.
Vzápětí už Charlesova kopyta zvonila na cestě a já jsem s ním mizel za stejnou branou, kterou unikla i Angelina.

Claude sledoval chlapcova záda a pouze stěží ovládal hněv. Takhle se mu nikdo nevzpíral, ani největší protivníci na bojišti. Nenáviděl Cielovu vzdorovitost a stejně tak ji i bezmezně zbožňoval. Už tak dlouho se snažil tohoto motýla lapit do svých sítí, ale stále bezúspěšně. I přesto, že ho boj začínal místy unavovat, vychutnával si každou jeho sekundu.
Rozevřel dlaň a odhalil tak krátkou krvavou stopu. Když se Ciel kapitánovi vytrhl, zcela nevědomky mu způsobil tuto ránu. Možná by měl být rozzuřený. Avšak Claudova ústa se roztáhla do širokého úsměvu a rty se zachvěly potlačovanou rozkoší. Nebylo nic úchvatnějšího než zranění od toho chlapce. Špičkou jazyka přejel po okraji rudého šrámu a vychutnával si bolestivé tepání proudící do těla.
"Pane, nestalo se vám nic?"
"Pane, jste v pořádku?"
"Pane, nepotřebujete něco?"
Za jeho zády se objevily tři chlapecké postavy, jedna zcela zaměnitelná s druhou a třetí. Jejich jedinou odlišností byl směr, kterým spadaly temně fialové vlasy přes oči v jejich hubených tvářích. Každý z nich se však se svými dvěma bratry mohl prohodit a nikdo by neměl nejmenší tušení. Fialové vesty, bílé košile a světle hnědé kalhoty byly jejich nedílnou součástí, stejně jako němé pohledy, kterými dokázali mezi sebou promlouvat celé hodiny.
Canterbury, Thompson a Timber se o svého pána starali se vší péčí, ať byl vůči nim jakkoliv nevděčný - což byl většinu času. Přestože o něho ve skutečnosti neměli starost ani v nejmenším, stalo se to jejich rutinou. Neměli co jiného dělat, kam jít ani jak žít a kapitán jim poskytoval většinu toho co potřebovali. Proto se nesnažili nic měnit.
Claude jim ale nyní nevěnoval pozornost. Jeho myšlenky dlely kdesi v okamžiku, kdy sevře Ciela Phantomhivea ve svých pažích a navždy mu znemožní sladký únik, po kterém tak toužil. Zlaté oči se leskly téměř hmatatelnou posedlostí, před níž ustoupila i trojčata zvyklá na ledajaké nálady svého pána. Nezdálo se však, že by sám Claude tušil, co činí, a pokud ano, nezáleželo mu na tom. Pouze se natáhl k jednomu z růžových keřů a utrhl nejbližší květ. Vzápětí ho s požitkem rozdrtil v dlani.
V téhle bitvě nevyhraješ!
"Uvidíme."

"Charlesi, zastav!"
Prudce jsem přitáhl otěže a málem skončil na zemi tou nejhorší cestou, tedy ne přes bok koně, nýbrž přes jeho hlavu. Charles zabrzdil tak nečekaně, že jsem sotva stihl sevřít jeho hřívu, abych nepřeletěl do čerstvé zelené trávy.
"Pitomé zvíře," vyštěkl jsem a konečně sklouzl z koňského hřbetu, přičemž jsem se neubránil zakletí. Nebyl jsem zvyklý jezdit bez sedla a moje dolní polovina těla se mi to rozhodla důrazně připomenout.
"Mám toho dost!" začal jsem přecházet v malém kolečku. "Ten bastard si nedá pokoj nikdy! Pan Faustus. Ciel Faustus. To určitě, ani kdybych musel skončit jako ten bláznivý hrobník!"
Všechno ve mně vřelo. Nehodlal jsem se vzdát jediného plánu do budoucna, ani nápad! Možná mi toho hodně nevychází, ale byl jsem rozhodnutý dělat si věci po svém. Hledal jsem cestu, odmítal jsem rozkazy druhých. Jediné, co jsem postrádal k uskutečnění budoucnosti podle svých představ, byla moc.
Musím ji někde získat, jako dřív! Mysli! přesvědčoval jsem se v duchu. Nakonec jsem ale pocítil, že dnešek není tím dnem, který bude osudovým zvratem děje. Povzdechl jsem si. Zkrátka je třeba ještě vyčkat.
Měl jsem tolik vzteku, že jsem se sotva rozhlédl, což byla ale chyba. Když se rudá mlha před mými očima konečně rozestoupila, přivítal mě nečekaně klidný pohled do širé krajiny.
Nechal jsem Charlese, aby mě vezl, kam chce, a tak jsme skončili dost daleko od vesnice. Stál jsem na kopci vysoko nad domy. Všechny stavby se zdály být spíše jako hračky než skutečná obydlí. Ale důvod, proč mě tohle místo tak upoutalo, byl zcela jiný.
Zavřel jsem oči a zaposlouchal se. Vítr šuměl mezi listy, svištěl v trávě a chladil moji spocenou tvář. Měl jsem pocit, že slyším tisíce stránek knih obracejících se najednou. Klid, který tady panoval, se přenášel do mého těla a pomáhal mi znovu začít uvažovat jasně. Tedy alespoň jsem v to doufal.
S povzdechem jsem klesl na kolena a vzápětí se znaveně svalil do trávy. Podložil jsem si hlavu pravou rukou a pozoroval nebe nabírající temnější odstíny modré v důsledku klesajícího slunce. Bylo to cliché, ale stejně jsem si připadal jako uprostřed nějakého příběhu.
"Tady asi žádný šťastný konec nebude, že Charlesi?"
Otočil jsem hlavu a setkal se s pohledem hnědého oka neklidně postávajícího zvířete. Charles zahrabal kopytem s nespokojeným zaržáním, přičemž šťouchl hlavou do kapsy mých kalhot.
"Nic nemám, jasné?" Zvedl jsem prázdné ruce v jasném gestu. "Jestli si myslíš, že jsem při tom útěku myslel na tvoje sladkosti, tak to se vážně mýlíš."
S dalším zařehtáním se hřebec uraženě otočil a začal se pást na šťavnaté trávě. Protočil jsem oči. Chtěl bych mít jeho starosti.
Znovu jsem obrátil hlavu ke krajině. V dálce se kývaly vysoké smrky, pod nimi zářila světlá pole obklopená úzkými říčkami a ohraničená nízkými ploty.
"Někde tam musí být osoba, která chce to, co já," přemýšlel jsem nahlas. "Dobrodružství, něco jedinečného, nečekaného a šíleného."
Tohle jsem nemohl myslet vážně, že ne? Takhle hloupě snít, já, takový realista. Jenže ta jiskra, o které jsem dříve mluvil, ta potíž skrytá pod vrstvou nezájmu, začínala povážlivě doutnat. Netušil jsem, jak dlouho to ještě vydržím v monotónní nečinnosti. Měl jsem se oženit, mít rodinu a děti, vychovat je v místě plném jasných plánů a stereotypů, kde bude každý jejich den předem daný, stejně jako ten můj.
Vzplanul ve mě vztek. Už jen při představě té budoucnosti jsem cítil odpor. Takhle skončit nehodlám, za žádnou cenu.
Prudce jsem vstal a vzdoroval nečekanému poryvu větru. Strhl mi vlasy na stranu vehnal slzy do očí, ale přesto jsem stál pevně na nohou a sledoval slunce nořící se mezi stromy.
Zdvihl jsem hlavu. "Otáčel jsem se zády, utíkal mezi stránky a raději proplouval inkoustem, než abych se skutečně postavil svým potížím. Mám dost sám sebe. Jsem jen obyčejná lidská bytost, stejně slabá jako ostatní, ale i tak... Hodlám si otevřít dveře po svém."
Byl jsem vcelku rád, že mě nikdo neslyší. Ať byla moje slova sebepravdivější, při jejich vyřčení jsem si připadal skutečně podivně. Projel mnou téměř hmatatelný záchvěv. Něco se mělo změnit.
Sáhl jsem do své zcela nepoužívané kapsy a vytáhl na světlo lesklý předmět. Byl to mohutný stříbrný prsten s vybroušeným safírem uprostřed, jediné dědictví, které mi zbylo po mém otci. Předával se v rodině po generace, avšak pro mě už měl hodnotu jen jako zdroj peněz či vzpomínek. Nemohl jsem vrátit jejich smrt, tak hloupý jsem rozhodně nebyl, abych si myslel něco podobného. Ale dobře jsem věděl, že za tou tragédií, která je potkala, je víc, než se může zdát.
Podržel jsem kámen proti slunci a pozoroval, jak se slunce odráží od vybroušených plošek kamene. Magicky zářil, rozpaloval se a připomínal mi, že stále existují hranice, které lze zbořit.
Nechceš ublížit Angelině, šeptalo svědomí. A tak jsem mu odpověděl.
K čertu s tebou.
Pokud chci víc, než jen bolest a utrpení, musím něco obětovat. V mém případě to bude jedna osoba pro celý svět. Mohl jsem to dokázat? Tu otázku jsem se chystal brzy zodpovědět. Ale na jednu jsem už bezpečně odpověď znal.
Můj výkřik byl mířený všem, kteří ho jen chtěli zaslechnout. To značilo, že ho slyším jen já.
"Chci o tolik víc, než jste si vymysleli!"

Vrátil jsem se domů pozdě, ulice už byly temné a jediný zvuk v podobě hlasitého halasu se ozýval z krčmy. Uvázal jsem proto Charlese za domem, postaral se o jeho vykartáčování i dostatek jídla a co nejrychleji zmizel v domě. Sotva jsem se znavením dostal do postele, ani jsem si neuvědomil, jak jsem se ocitl v košili, kterou jsem nosil na noc. Upřímně, měl jsem hrozný hlad, jenže po nečekaném úprku do kopců před stínem jménem Faustus jsem zapomněl, že jídlo zbývající od včerejška už zasytilo můj hlad dopoledne. Musel jsem se smířit s tichým kručením v žaludku. I ta kobyla se má lépe, než já.
Dnešní den byl ve výsledku náročnější než většina ostatních dohromady a vyšplhat po žebříku mne stálo zbytek úsilí, natož se někde shánět po kusu chleba.
Jen sekundu před tím, než jsem usnul, jsem si vzpomněl na nedokončený příběh modré knihy, která zůstala kdesi mezi kusy mého oblečení.


Se šokem jsem se vzbudil. Neměl jsem tušení, kolik je hodin, ale dozajista bylo daleko do svítání. V příštím okamžiku se ozval klepání na dveře, které bylo zřejmě i příčinou mého předchozího probuzení.
Protíral jsem si oči a slézal pozadu ze svého kouta u stropních trámů, zatimco se klepání neodbytně ozývalo znovu.
"Už jdu!" zavolal jsem ospale i podrážděně, když se mi okraj košile připletl pod nohy, nicméně cosi na tom zvuku přicházejícím ode dveří mě probralo více než dost. Znělo... naléhavě. Zoufale a vystrašeně. Přidal jsem do kroku.
S vrznutím jsem odtlačil vnitřní závoru a otevřel. Po krátkém mžourání do tmy se mi oči rozšířili překvapením.
"Aloisi!"
Plavovlasý chlapec, který stál ve dveřích, ani vzdáleně nepřipomínal drzého kluka z dnešního odpoledne. Měl na sobě jen lehkou košili a plátěné kalhoty, ale obojí se mu lepilo k tělu jako pavučina. Byl promočený, z rukávů i nohavic mu kapala voda, rukama si bezradně objímal trup otřásající se zimou i vzlyky. Sotva se držel na nohou, spodní ret se mu třásl a z dětských modrých očí, přes které se mu spadaly mokré prameny vlasů, vytékaly proudy slz.
"Ci-Ciele... on... on mě... znovu mě..."
Alois nedokázal dokončit větu, hlas se mu zlomil a s dalším vzlyknutím se mi vrhl kolem krku. Nevěděl jsem, co dělat, nikdy jsem se do podobné situace nedostal.
"Aloisi, namočíš mě!"
Absolutně ignoroval cokoliv, co jsem řekl, ať to bylo jakkoliv hrubé. Má obvyklá obrana v podobě urážek selhala. Nezbylo mi nic jiného, než ho vzít dál.
Netušil jsem, co se stalo, ale vzhledem k jeho stavu se to zdálo být další z Claudových odmítnutí. Tentokráte jasné a definitivní. Doufal jsem, že teď už to Aloisovi bude jasné, ale i přesto, že to byla zřejmě důležitá lekce, tohle ten bastard přehnal. Ať byl Alois otravný sebevíc, v tento okamžik to byl jen nevinný kluk, který viděl mnohem méně, než měl. Nebyla to jeho chyba, i když si svůj trest možná přivodil sám. Existovaly jisté hranice a kapitán Faustus je dozajista překročil.
Půjčil jsem Aloisovi ručník a čistou suchou košili, nicméně i přesto jeho pláč neznal hranic. Nedokázal ze sebe dostat, k čemu vlastně došlo, ale upřímně mi na tom ani moc nezáleželo. Jediné, nad čím jsem uvažoval, když se mě Alois vystrašeně chytal za rukávy, byl fakt, že na místě jako toto neexistuje způsob jak zastavit jednání toho zmetka. Odfrkl sem si. Alespoň ne ze strany kluka, kterého by celá ves nejraději lynčovala.
Alois nakonec nedal jinak, než že zůstane u mě. A tak jsem strávil celou noc s prázdným břichem a marnou snahou spát v nepříliš pohodlném křesle vedle postele, v níž zoufalý mladík skrze slzy upadl do bezesného spánku.

Pardon, že už mi to zase tak trvá. :) Pro ty z Vás, kteří četli mou fanfikci Bittersweet na wattpadu, mám dobrou zprávu - poslední část už je na světě!
Jinak vím, že si se zápletkou opět dávám načas, ale už jsem asi zkrátka taková. ;) Snad mi čas dovolí dodat další část co nejdříve. Zatím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DGNfreedom DGNfreedom | Web | 14. dubna 2018 v 14:25 | Reagovat

Ahoj, doufam, že nevadí, že to píšu sem,
ale ten popisek či citát vlevo nahoře je naprosto superrrr. (diff=erent)

2 Alisha Alford Alisha Alford | 14. dubna 2018 v 23:24 | Reagovat

[1]: Ahoj, vůbec nevadí, jsem moc ráda, že se líbí. Pro mě je to můj nejoblíbenější citát a stal se tak trochu i motem do života. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Veškeré fanfikce na téhle stránce patří pouze mně.
Nekopírujte je ani nezveřejňujte na jiných stránkách!
Pokud mě chtete kontaktovat, najdete mě na Wattpadu jako AlishaAlford
nebo mi napište do komentářů.
Díky!